(11.30 hodin)
(pokračuje Konečná)
Tento ústřední orgán svolal v roce 1941 do Londýna manifestační schůzi, která přijala prohlášení spojeneckých studentů k 17. listopadu, z něhož cituji: "My, studenti Velké Británie, všech jejích dominií a Indie, Severní a Jižní Ameriky, Sovětského svazu, Belgie, Československa, Francie, Řecka, Číny, Holandska, Norska, Polska, Jugoslávie a všech svobodných krajin, abychom uctili památku popravených a umučených studentů, kteří jako první zvedli svůj hlas na znamení odporu proti nacistickým utlačovatelům roku 1939, prohlašujeme 17. listopad Mezinárodním dnem studentstva. Prohlašujeme, že 17. listopad není pro nás jenom dnem, kdy studenti celého svobodného světa vzdávají poctu mrtvým československým kolegům a všem těm, kteří stále trpí ve vězeních a koncentračních táborech, avšak také dnem, kdy si připomínáme a budeme stále připomínat ideály, pro které tito studenti trpěli a stále trpí."
V roce 1942 na zasedání Mezinárodního studentského shromáždění, International Students Assembly, ve Washingtonu v USA byl 17. listopad potvrzen a znovu vyhlášen Mezinárodním studentským dnem, a to za účasti delegátů - studentů padesáti národů. Tento mohutný washingtonský sjezd byl jednou z nejvýznamnějších studentských akcí za druhé světové války. Byli přítomni zástupci studentů z celého světa, a to nejen z Ameriky a Evropy, ale i z Asie a z Afriky. Do sjezdového programu bylo zařazeno poselství prezidenta USA Roosevelta k 17. listopadu, vysílané pak k Mezinárodnímu studentskému dni rozhlasem z Bílého domu do celého světa.
V tomto Rooseveltově poselství se mimo jiné uvádělo: "Mezinárodní společenství studentů vybralo tento den, aby uctilo památku studentů a profesorů umučených a zavražděných před třemi lety v Československu. Toho dne byl dokonán první z organizovaných zločinů, které s vypočítavou surovostí měly vyhladit všechny dnešní i budoucí vůdce velké demokratické republiky. Chladnokrevní utlačovatelé však zapomněli, že ulice Prahy a síně hrdé Karlovy univerzity zněly po staletí hlasy mužů ochotných raději zemřít než věřit a učit něčemu, co se nesrovnávalo s jejich svědomím. Víme dobře, že země, které pokryly umučené studenty a učitele, neudusila vůli ke svobodě a že rachot kulometů neumlčel hlasy vyjadřující právo národa na to, aby si sám vybral, jak chce žít a přemýšlet." Tato slova prezidenta Roosevelta mají stálou platnost.
Vážení kolegové, Mezinárodní den studentstva je jediný den mezinárodního významu českého původu, jehož iniciátorem byl v roce 1941 Ústřední svaz československého studentstva spolu s naší exilovou vládou a prezidentem dr. Edvardem Benešem. Neměl by tedy podle mého názoru ani dnes chybět v našem kalendáři jako odkaz mladých lidí, kteří byli ochotni upřednostňovat ideály před svými bezprostředními profesními a kariérními zájmy.
Děkuju vám za pozornost a i za podporu mého návrhu, který jsem se vám snažila nyní zdůvodnit. Věřte mi, že ho iniciovali i někteří z dosud žijících studentů zatčených 17. listopadu 1939. Děkuji vám tedy i jejich jménem a pevně věřím, že - ať už v této novele zákona, případně v novele zákona v tisku 873 - tento můj návrh podpoříte, protože tím možná učiníme to, co bychom měli učinit, abychom nezapomínali na svou historii a abychom si všichni uvědomili, jaký důležitý význam pro Českou republiku, ale i mezinárodní společenství 17. listopad jako den má.
Děkuji. (Potlesk poslanců KSČM a ČSSD.)
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Nyní je přihlášen Miroslav Grebeníček. Prosím.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážená paní předsedkyně, dámy a pánové, koncem ledna loňského roku se v Senátu Parlamentu České republiky konala konference, jejímž cílem bylo vytvořit něco jako odrazový můstek pro následné zákonodárné kroky. Přesněji řečeno - pro přijetí zákona o Českém národním povstání. Senát pak skutečně navrhl zrušit dosud užívaný termín Květnové povstání českého lidu a nahradit jej termínem České národní povstání, které vymezuje jako "povstání českého lidu proti nacistické moci, ke kterému došlo v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945".
Jeden z předkladatelů tohoto zákona, přítomný senátor Miroslav Nenutil, nám ovšem poněkud kostrbatě sdělil - mám na mysli 5. únor letošního roku - zde ve sněmovně, že nám chce říct něco nového. Jeho slova si nyní dovolím odcitovat: "Tím Českým národním povstáním, proč netrvat na tom Květnovém povstání českého lidu, může být i argument, který je snad pochopitelný - že odpor proti fašismu, nacismu přece nevznikl 1. května roku 1945 v Přerově, ale bylo to vlastně už odmítnutím předání vojenské posádky ve Frýdku-Místku v roce 1938, byl to partyzánský boj v Brdech, byl to partyzánský boj v Beskydech, byl to i výsadek, jehož výsledkem pak byla heydrichiáda. Časově omezovat skutečně jen na květen," prohlásil v závěru svého vystoupení senátor Nenutil, "by bylo vlastně svým způsobem znevažování toho předcházejícího úsilí Čechů proti nacistické zvůli." Co k tomu dodat? Možná jen to, že pak vůbec, ale vůbec nechápu, proč v senátním návrhu posuzovaného zákona nacházíme tvrzení, že k povstání českého lidu proti nacistické moci došlo v době mezi 30. dubnem a 12. květnem 1945.
Ne, nejsem přítelem zjednodušujících soudů. Proto chci upozornit i na celkovou pojmovou zmatenost.
Ano, počátky odbojového hnutí lze vysledovat bezprostředně po Mnichovu 1938, ale jeho skutečné formování nastalo až po 15. březnu 1939, kdy si vytklo za cíl dvojjediný úkol: odstranění okupačního režimu a obnovení československé státnosti.
Právě Československý válečný kříž 1939 představoval téměř po celou dobu národně osvobozeneckého boje proti fašismu naše nejvyšší vojenské vyznamenání. Zřídila jej vláda svým nařízením ze dne 20. prosince 1940. Byl udělován našim i spojeneckým vojákům za mimořádné bojové činy, za zásluhy o přípravu a provedení bojových operací, jejichž důsledkem bylo podlomení moci fašistů na našem území a posléze jeho osvobození. Obdrželi jej také významní lidé, kteří se svou činností zasloužili o obnovu československé státnosti, neboť i jim se podařilo s nasazením vlastního života uchránit před nacisty významné celospolečenské hodnoty.
Partyzánský boj na venkově a aktivitu odbojových skupin ve městech nelze však ještě považovat za povstání. Partyzánská forma boje směřovala k vojenskému oslabení nepřítele. Kdežto povstání má vyšší cíl - dobytí a převzetí moci. S tím souvisí i odznak československého partyzána, který zřídila vláda naší republiky svým usnesením z 9. srpna roku 1946. Propůjčoval jej ministr národní obrany příslušníkům partyzánských jednotek působících na území našeho státu nebo příslušníkům spojeneckých armád, kteří se zasloužili o jejich přípravu, zásobování, nebo dokonce řízení. Partyzánům, kteří padli v boji proti okupantům, byl odznak udělován posmrtně. 19. prosince 1946 byl pak přijat zákon č. 255 o příslušnících Československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození.
Z uvedeného zákona vyplývá, že účastníkem národního boje za osvobození je ten, kdo v letech 1939 až 1945
a) byl československým partyzánem;
b) zúčastnil se alespoň tři měsíce soustavnou činností zahraničního nebo domácího hnutí směřujícího přímo k osvobození Republiky československé nebo Slovenského národního povstání, třeba po dobu kratší, takovým způsobem, že tato činnost přivodila nebo byla prokazatelně způsobilá přivodit jemu nebo jeho rodině újmu na životě, osobní svobodě nebo zdraví;
c) zúčastnil se povstání v květnu 1945, přičemž za bojů padl nebo byl těžce raněn nebo utrpěl těžkou poruchu zdraví. ***