Začátek schůze Poslanecké sněmovny
7. května 2013 ve 14.04 hodin
Přítomno: 181 poslanců
Předsedkyně PSP Miroslava Němcová Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení členové vlády, zahajuji 53. schůzi Poslanecké sněmovny. Dovolte, abych vás všechny na této schůzi přivítala.
Zároveň mi dovolte, abych vám oznámila, že za několik okamžiků navštíví náš jednací sál prezident republiky pan Miloš Zeman.
(Za zvuků fanfár všichni přítomní v sále povstávají. Do sálu pomalu přichází prezident republiky Miloš Zeman a usedá na místo vedle předsedkyně Poslanecké sněmovny.)
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážení hosté na galeriích, dovolte mi, abych mezi námi přivítala prezidenta republiky pana Miloše Zemana a poprosím pana prezidenta o jeho slovo.
Prezident České republiky Miloš Zeman Vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážený pane předsedo vlády, milé kolegyně poslankyně a vážení kolegové poslanci. Děkuji za pozvání do Poslanecké sněmovny a hned úvodem bych se chtěl omluvit za to, že jsem zde až nyní, protože jsem navštívil nejdříve horní komoru českého parlamentu, tedy Senát, a to nikoli z toho důvodu, že bych ji priorizoval před bezpochyby úctyhodnou Poslaneckou sněmovnou, ale proto, protože v Senátu jsme museli řešit obtížný úkol, který spočíval v doplnění Ústavního soudu. Jak dobře víte, Ústavní soud byl těsně před kolapsem z důvodu rizika neusnášeníschopnosti pléna a jsem velmi rád, že společným úsilím všech zúčastněných se podařilo provoz této důležité instituce v plném rozsahu obnovit.
Teď jsem tady a úvodem mi dovolte, abych velice poděkoval Poslanecké sněmovně, ač jsem se o to nijak nezasloužil, že obdobným způsobem dokázala zklidnit politickou atmosféru tím, že na základě dohody dvou nejsilnějších parlamentních klubů bylo po téměř roční přestávce kompletně obsazeno vedení Nejvyššího kontrolního úřadu jako instituce, kterou pokládám za stejně důležitou, jako je Ústavní soud.
Ve svém inauguračním projevu jsem se zavázal, že se jako přímo zvolený prezident pokusím přispět ke zklidnění české politické scény, a tyto dva konkrétní kroky mě naplňují nadějí, že čeští politici napříč politickým spektrem budou schopni se dohodnout na rozumných opatřeních i tehdy, jestliže mezi nimi budou přetrvávat naprosto přirozené programové rozdíly.
Vycházím z toho, že jako přímo zvolený prezident bych se měl domáhat rozšíření svých ať už formálních, nebo neformálních kompetencí. Pravý opak je pravdou. Vzdal jsem se dobrovolně dvou kompetencí, které prezidentovi dává Ústava České republiky. Zavázal jsem se již před volbami, že nebudu vyhlašovat amnestie a že nebudu udělovat milosti s výjimkou humanitárních případů, že někdo umírá ve vězeňské nemocnici, zbývá mu několik posledních týdnů jeho života, nedopustil se závažného trestného činu a má domácí prostředí, v němž svůj život může důstojně dožít.
Nedomnívám se ani, že by bylo vhodné usilovat o navrácení toho, co zde existovalo, to jest o navrácení zákonodárné iniciativy prezidenta republiky. K čemu by prezidentovi, byť přímo zvolenému, tato iniciativa byla, jestliže by na svoji stranu a pro své argumenty nedokázal získat většinu poslanců a většinu senátorů? ***