(18.40 hodin)
(pokračuje Sobotka)
A to nebylo jen proto, že to požadovala opozice. Bylo to také proto, že to požadoval zdravý rozum. Nemá totiž žádnou cenu, abychom do ústavy dávali dluhovou brzdu, která bude počítat s tím, že budeme reagovat v situaci, kdy veřejný dluh bude 40 % HDP, že budeme reagovat v situaci, kdy veřejný dluh je 45 % HDP, když na konci letošního roku bude veřejný dluh kolem 48 % hrubého domácího produktu. Prostě ten návrh byl zastaralý už v okamžiku, kdy byl předložen, a bohužel ani ty úpravy, které byly provedeny, neznamenají, že nebude zastaralý i v okamžiku, kdy o něm budeme hlasovat. To koneckonců prokazuje i nový fiskální výhled, který zveřejnilo Ministerstvo financí a plán, podle kterého by se deficit státního rozpočtu měl v příštích letech v reakci na hospodářskou situaci země zvyšovat.
Tohle jsou velmi stručně některé důvody, které vedou sociální demokracii k tomu, aby nedůvěřovala kvalitě předloženého návrhu zákona a byla skeptická, pokud jde o jeho užitek pro budoucí vývoj České republiky, pokud jde o jeho přínos pro stabilizaci veřejných rozpočtů v příštích letech. Tento návrh není dobře připraven, znamená velká rizika pro stát, a z tohoto důvodu my pro něj hlasovat nebudeme. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Dalším přihlášeným s přednostním právem je pan místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. Prosím, pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Já jen chci reagovat, protože tady zaznělo moje jméno s tím, že jsem tady údajně bouřil za přijímání fiskální dohody nebo fiskálního kompaktu, řekněme podobné dohody dluhové brzdy dojednávané v Evropské unii. Já bych to chtěl nejdřív upřesnit.
Já jsem tady kritizoval to, že premiér Petr Nečas odjel na jeden ze summitů a my jsme se s velkým překvapením dověděli, že on se na tom summitu odmítl za Českou republiku podílet, na fiskální dohodě. Já jsem kritizoval to, že se to vlastně stalo, aniž bychom se o tom tady vážněji pobavili, aniž by dle mého k tomu měl mandát Sněmovny, aby tuto dohodu odmítl, protože jsem ji chápal jako něco, co můžeme sice kritizovat a co se nám nemusí líbit, ale co je součástí pokusu evropských států, států Evropské unie, najít cestu z krize. Prostě ve chvíli, kdy mají vzniknout závazky vůči těm zadluženým, tak je třeba, aby se garantovalo, že ty dluhy nebudou stoupat. Fiskální dohoda byl takový řekněme trochu zoufalý pokus čelit tomu, aby se některé státy nekontrolovaně zadlužovaly, byl to pokus dát všem najevo, že v Evropě něco podobného do budoucna nebude možné. Když to nezastavil stabilizační pakt, tak vytvoříme jiný typ dohody a budeme to garantovat.
Řekněme, že je možné něco takového kritizovat, a já jsem nikdy netvrdil, že to je něco, co pokládáme za spásné řešení, protože mi také vždy trochu šlo proti mysli, že by nějaký autopilot měl řídit ekonomiku. Na druhé straně jsem to chápal jako vážnou věc ve vážné situaci a říkal jsem, že pokud by se tato fiskální dohoda doplnila také určitou prorůstovou politikou, politikou vytváření pracovních míst v Evropě, politikou podpory zaměstnanosti mladých a podobně, tak by to bylo něco, s čím bychom se se skřípáním zubů dokázali smířit, ale že bychom to prostě neměli a priori odmítat, protože jsme součástí Evropy a neseme odpovědnost za ta řešení, která se tady rodí. Mně prostě vadilo, že jsme rovnou řekli téhle debatě, tomuto závazku ne. A to byla ta kritika, která tady z mých úst zněla.
Ale co se týče fiskální ústavy, tak mi to připadá, že tady vláda pokračuje v politice, která zdaleka není dnes tak jednoduchá. V poslední době se politika škrtů stále více zpochybňuje pro svůj negativní dopad na vývoj ekonomik, tedy politika pouhých škrtů. Dokonce to kritizoval a vyjádřil se takto kriticky i Mezinárodní měnový fond. A je jasné, že právě Česká republika patří k těm, které jsou postiženy nejdramatičtěji se prohlubující recesí z těch evropských států, a měli bychom hledat důvody. Je podle mě dost problém, pokud vláda, která vlastně v tomto evidentně neuspěla, tady chce vytvořit závazek pro ty, kteří přijdou, aby v téhle politice za každou cenu pokračovali. To tady bylo řečeno už mým předřečníkem, že je kuriózní, že po hypotetické příští vládě se chce něco, co tato vláda už vlastně v této chvíli svým rozpočtovým výhledem porušuje. Je to nepochopitelné. Ono to vypadá trochu jako legrace. Jako kdyby se měly svázat té příští vládě ruce, dokonce tak, že tady zaznívá i kritika zprava od pana poslance Doktora, protože ten říká: to tady nebude moci někdo snížit daně, když bude chtít? Chápete? Takže to není jenom levicová kritika, tato kritika je i z druhé strany. Prostě nebude vůbec možné dělat žádnou ekonomickou politiku. Ať přijde kdokoli, zleva, zprava, ať bude mít jakýkoli plán, tak tady bude nějaká národní ekonomická rada, kterou nějak navolíme, a ta bude sledovat vývoj toho dluhu, ta to bude dokonce i formou zákonů vyhlašovat, a když vláda udělá něco přes čáru, tak půjde k Ústavnímu soudu. A tato skupina pomazaných v podstatě nahradí politické, hospodářské rozhodování nejen parlamentu, ale vlády, ministra financí. Toto je strašné ponížení ministra financí, myslím ponížení jeho role, nemyslím, že by byl morálně ponížen, ale bude to znamenat, že je vyřazen. K čemu tady bude? K čemu tady bude role exekutivy jako nositele určité hospodářské strategie, když nebude moci prakticky se hnout, a pokud náhodou něco udělá, tak zřejmě nakonec skončí u Ústavního soudu? To je obrovský dáreček pro příští vládu! Pro tu příští vládu, která bude mít za úkol tuto zemi zřejmě dostat z té vleklé recese a která by měla mít možnost něco dělat. Jinak se nám taky může stát, že to takhle bude pokračovat pořád. To, že tady může být postupující recese pět deset let, to taky není nic nemožného. Dokonce mi připadá, že je tady i odpovědnost těch, kteří to navrhovali, že takto všem svážou ruce k jakémukoli významnějšímu kroku.
Já si myslím, že problém je v tom, že ekonomika není něco, co by se dalo svázat tak rigidními pravidly, jak si představují ti, kteří psali fiskální ústavu. A mám tím na mysli to, že deficity v různých zemích mají různý dopad na ekonomiku. Různé země si prostě můžou dovolit různě vysoký deficit. Vezměte si Polsko a podobně. Ty rozdíly jsou prostě vidět. A navíc si myslím, že taková fiskální ústava je také úplným popřením dynamiky ekonomiky a toho, že v různých fázích potřebujete dělat opravdu jinou politiku. A to tam není nijak zakalkulováno. Já mám na mysli to, že když máte např. v zemi deficit minus 2,2 %, jako je v současné době, tuším, poslední čtvrtletí u nás, tak je otázka, jestli pro takovou zemi musí být za všech okolností limit zvyšování deficitu ta tři maastrichtská, jestli se chce z toho dostat, jestli prostě to po určitou přechodnou dobu nemůže mít povoleno překročit. Druhá věc je, jestli máte zemi, která má růst 5 %. Takže bychom si do budoucna měli říci, že potom i dvouprocentní deficit je příliš velký. Rozumíte? To znamená, že pro rostoucí ekonomiku, dokonce masivně, je zbytečné dokonce mít dvouprocentní deficit. To nám ukazuje ta zkušenost.
Ta dynamika je taková, že neplatí žádná rigidní pravidla. Pravidla by měla reagovat na to, jak se vyvíjí situace. To znamená, takováto fiskální ústava, pokud by se měla koncipovat s určitým citem pro pohyb ekonomiky, tak by měla i v rámci toho povoleného deficitu třeba počítat s tím, že tam musí být prostor pro nějaká prorůstová opatření, a ta by měla být součástí toho povoleného nebo by v tom měla být nějak zakomponována.
Takže já uvažuji o tom, jak to udělat, aby to mělo smysl a aby to dávalo nějaký prostor pro nějaké hospodářské rozhodování. Tak jak je to nyní, tak vy prostě překročíte tu hranici a teď jsou nařízena obcím, zdravotním pojišťovnám a všem velmi tvrdá opatření, která tu zem v podstatě úplně zmrazí. Vy se budete pohybovat pod ústavním zákonem směrem někam do úplného zakonzervování a zamrznutí ekonomiky. Toto není žádné volání po tom utrácejme - ale mějme vůbec šanci dělat nějaká hospodářská strategická rozhodnutí.
Mně to připadá od této vlády pokrytecké, protože vláda, která si dovolila provést církevní restituce a další rozhodnutí a neptala se na to, jestli tady budou další miliardy, které potečou, tak teď ty, co mají přijít, chce svázat způsobem tak brutálním, jaký ona sama by podle mě nedokázala nikdy... Podle mě to prostě není schopna splnit. ***