(17.10 hodin)
(pokračuje Štětina)
Já musím také hned v úvodu svého krátkého vystoupení říci, že nepodpořím návrh KSČM a budu hlasovat proti tomu, i když - a teď se dostávám k tomu hlavnímu - pokud se nemýlím, tak jsem na třetím místě, pokud jde o stáří v této Sněmovně, takže si velmi dobře pamatuji jako čtyřleté dítě na osvobození republiky, na únor, takzvaně Vítězný únor 1948. Samozřejmě si pamatuji všechno, co zde říkalo mnoho předřečníků. Mohl bych s nimi polemizovat. Já se, vážené dámy a pánové, domnívám, že to je zbytečné, protože to můžeme řešit někde úplně jinde a ne tady před zraky celé naší veřejnosti, protože se domnívám, že dneska je lidem úplně jedno, jestli tento zákon platí, nebo neplatí.
A teď se dostávám k tomu hlavnímu, co chci říci. Já, než jsem dostal tento list, tak jsem měl skoro obavy, že nebudu mít negativní osvědčení. Já jsem totiž od roku 1965 do roku 1969 byl lékařem na Krajské správě Ministerstva vnitra v Hradci Králové mylně jsem se domníval, že když byl někdo u policajtů, tak holt bude mít pozitivní lustrační osvědčení. Nebylo tomu tak. Já jsem přesvědčen o tom, že pokud byl tento zákon přijat, a bylo to jistě správně, tak jeho uplatnění mělo být důsledné, ale v prvních letech takzvané revoluce, protože to bylo skutečně předání moci jedněch šibalů šibalům - to říkám jaksi hodně v uvozovkách - jiným, kterým šlo hlavně o to, aby tuto zemi rozkradli. A to se jim dokonale podařilo.
Já zde musím připomenout, teď jako minulý příslušník Ministerstva vnitra: Jak je možné, že z trezoru ministra vnitra - já ho nebudu jmenovat, aby mu dal pánbůh věčnou slávu - se najednou ztratí dokumenty, které dokladovaly, že řada dalších lidí byla buď donašeči Státní bezpečnosti, nebo dokonce někde i dále, to znamená KGB? Já se obávám, že tyto dokumenty někde existují a že se mohou na někoho někdy, bude-li třeba, objevit.
Chci říci jednu věc. Rozhodně není správné, abychom tento zákon zrušili, ale ne proto, že de iure nebo de facto, protože bylo mnoho lidí mylně nařčeno, osvobozeno, dopsáno, ale já vím zcela jasně, protože jsem byl v roce 1977 vyšetřován dvěma příslušníky Státní bezpečnosti v lese, což mi potom vytkli bývalí kolegové, kteří měli doklady, že kdyby náhodou došlo k padesátým létům, tak řada lidí, kteří tenkrát dělali na Krajské správě Ministerstva vnitra v Hradci Králové, by šlo ke zdi. Tak mi říkali: Nikdy s nikým nechoď do lesa. Ono to heslo platí i jinak. Ale já mohu říci jednu věc. Pokud někdo nic nepodepsal, tak nemohl být na seznamech Státní bezpečnosti.
Já jsem nelenil a dojel jsem si do Pardubic, kde jsem zjistil, zda byl na mne veden spis. Samozřejmě byl na mne veden spis. Měl jsem jméno Doktor. Bylo to roku 1977. Bylo zajímavé, že Státní bezpečnost věděla všechno o mé rodině, dokonce o příbuzných, o mém švagrovi, který žil v Austrálii, čili i tam měla své zvědy, ale nepodepsal jsem nic, takže se mnou to bylo ukončeno a tento spis byl založen ad acta.
No a na závěr - já si myslím, že je naprosto zbytečné, abychom si vyčítali, co jsme kdysi kdo o kom řekl, co jsme chtěli a co jsme nechtěli, jestli jsme to podepsali, jestli se to bude soudit, nebo nebude. Já se domnívám, že lustrační zákon musí zůstat v morální rovině. Kdybych já neměl tento list, tak věřte, že bych tady nikdy nebyl a nikdy bych nebyl na funkcích, které jsem zastával v podstatě od roku 1990, protože bych si nebyl jist, jestli náhodou někdo nevytasí, že jsem byl, byť jenom čtyři roky, příslušníkem Ministerstva vnitra.
Čili nehlasujme pro návrh KSČM. Děkuji za pozornost. (Potlesk několika poslanců.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Prosím k mikrofonu pana poslance Jana Zahradníka, který je přihlášen do rozpravy. Prosím, aby se připravil pan poslanec Josef Hájek. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jan Zahradník: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, když jsem se před několika dny hlásil k tomuto diskusnímu vystoupení, tak jsem netušil, jakou těžkou úlohu jsem si připravil - vystupovat po projevech paní poslankyně Semelové a pana poslance Grebeníčka.
Paní předsedající, já bych rád vaším prostřednictvím vzkázal panu poslanci Grebeníčkovi, že to, co si moje generace pamatuje z komunistického režimu, to není jenom nějaké chladné hodnocení historie, nebo to není nějaké pokroucení dějin, které má za účel škodit jemu a jeho straně. Jsou to naše reálné vzpomínky. My si dobře pamatujeme, jak to tenkrát bylo. Byly tady represivní složky režimu, Sbor národní bezpečnosti, armáda, Státní bezpečnost se svými spolupracovníky, ale kromě toho tady také byla Komunistická strana Československa a její základní organizace, které byly na každém pracovišti. Pomocí těchto organizací ta strana vykonávala svoji vedoucí úlohu. Naši kolegové, přátelé, byli členy těchto organizací, byli členy jejich výborů a po pravdě, někdy vykládali humorné zkazky, ale pravdou bylo, že to členství je v našich očích vždycky diskreditovalo.
To, že byl přijat lustrační zákon, jsme považovali za úlevu, za něco, co znemožní exponentům komunistického režimu účastnit se na správě věcí veřejných po revoluci.
Relativismus, se kterým komunisté předkládají návrh na zrušení lustračního zákona, je nebezpečný. Kdyby se to nakrásně povedlo a tato Sněmovna nedejbože jejich návrh schválila a zrušila lustrační zákon, tak se můžeme možná připravit na to, že zakrátko bude předložen návrh na zrušení zákona o protiprávnosti a zavrženíhodnosti komunistického režimu s poukazem, že on ten režim zas tak úplně zavrženíhodný nebyl, že je na něj možný dvojí pohled, že třeba se i někomu líbilo v něm žít. Proto doufám, že lustrační zákon zrušen nebude.
Ještě mi na závěr dovolte jednu takovou vzpomínku. Ona ta naděje nezahynula v dobách komunismu. Byli lidé, bylo jich mnoho, kteří ji pomáhali živit. Jedním z nich byl člověk, na kterého bych si rád dnes vzpomněl. Byl to Karel Fořt, známý jako otec Karel z Rádia Svobodná Evropa, který šířil duchovní zprávy, pro mnohé nalezl cestu k víře. Monsignore Karel Fořt 21. ledna letošního roku zemřel a my jsme se s ním rozloučili 31. ledna v katedrále svatého Mikuláše v Českých Budějovicích. Já myslím, že i kvůli otci Karlovi nesmíme dopustit, aby lustrační zákon byl zrušen, a proti komunistickému režimu musíme stále bděle bojovat. (Potlesk z pravé strany sálu.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane poslanče. Dále zde mám přihlášenou s faktickou poznámkou paní poslankyni Hubáčkovou? Paní poslankyně Hubáčková, jste přihlášena s faktickou poznámkou? (Ne.) Dobrá. Pak tady mám přihlášku s přednostním právem pana místopředsedy Sněmovny, pana poslance Bartoška. Prosím, pane poslanče. ***