(9.20 hodin)
Poslankyně Jitka Chalánková: Dobrý den. Děkuji za slovo, vážený pane předsedo. Vážené dámy, vážení pánové, všechny texty písemných interpelací i odpovědí na ně jste měli k dispozici na stránkách Poslanecké sněmovny. Minulou schůzi jsme se již začali věnovat tomuto problému, přesto dovolte, abych ještě jednou pro ty, kteří zde například minule nebyli nebo se ovšem dozvěděli až později z médií, stručně shrnula podstatu celé kauzy. (V sále je rušno.)
Českým občanům, kteří dlouhodobě žijí v Norsku, ale nikdy se nestali norskými občany, byly odebrány obě malé děti, údajně kvůli pohlavnímu zneužívání. Pohlavní zneužívání nebylo nikdy prokázáno. Naopak, vše nasvědčuje tomu, že šlo o vykonstruované udání zaměstnanců místní mateřské školky s jasným cílem rodiče poškodit, či se jim snad dokonce pomstít za upozorňování na laxní přístup zaměstnanců školky při péči o děti.
Přestože možné zneužití již zkraje vyloučila sama norská policie, jinými slovy, že zcela odpadl údajný důvod pro odebrání dětí rodičům, děti zůstávají již třetím rokem odebrány a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se norské orgány chystaly svůj evidentní přehmat napravit. Oba sourozenci jsou nadto rozděleni od sebe, protože se nenašla žádná pěstounská rodina, která by je chtěla vychovávat společně.
Předseda PSP Jan Hamáček: Já prosím o klid, aby paní poslankyně mohla dokončit své vystoupení. Jedná se o závažnou věc a prosím, abyste jí věnovali pozornost.
Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji, pane předsedo.
Všechny odpovědi na mé interpelace mají tři společné znaky. Za prvé, je z nich patrná nedůvěra k matce dětí a důvěra v Norsko a jeho systém. Troufám si tvrdit, že stát se to třeba v Somálsku nebo v Pákistánu, reakce ministrů by se nesly ve zcela jiném duchu. Ale stalo se to v Norsku a Norsko je pro řadu z nás přece vzorovým státem. Norsko přece nemůže udělat nic špatného. Zřejmě proto je z odpovědí jasně patrná snaha více věřit norské vládě než české matce. Přitom norské orgány se samy usvědčují z omylu. Stačí si pročíst jejich rozhodnutí včetně odůvodnění, aby každému nezaujatému čtenáři bylo zřejmé, že tady na norské straně nefungovala spravedlnost. Žádám nápravu v tomto konkrétním případě, ve kterém je pochybení jasně doložitelné.
Za druhé, všechny odpovědi pracují s rozhodnutími norských úřadů jako s daností, jako s něčím, co český stát je povinen respektovat. Proč by měl? Na základě jaké mezinárodní smlouvy, když Norsko smluvní stranou žádné takové smlouvy není? Pro český stát tato norská rozhodnutí přece vůbec nejsou závazná. Pro český stát jsou stále povinni pečovat o děti jejich rodiče. Je to jasný střet jurisdikcí, české a norské. Nicméně z odpovědí našich ministrů mám pocit, že kdyby se zítra děti objevily na českém území, s omluvou je vrátí do Norska.
Ptám se, paní ministryně, páni ministři, na základě čeho respektujete rozhodnutí norských státních orgánů, která de iure vlastně ani nemáte znát? Není to dáno právě tím, že faktům nedůvěřujete, že nevěříte tomu, že v Norsku by něco takového bylo možné?
A za třetí, a opět je to předurčeno nedůvěrou v daná fakta. Všechny odpovědi jsou formulovány jako obhajoba toho, proč Česká republika nemůže nijak zasáhnout, resp. proč už dávno nezasáhla, a proč se na ni nelze spolehnout ani do budoucna. Proto odpovědi na mé interpelace neobsahují žádný příslib, že český stát se svých občanů zastane. Proto neobsahují žádný nástin řešení. Prostě proto, že český stát je spíše na straně Norska než na straně svých občanů. Je ale třeba hledat, podobně jako jiné státy v podobných případech, způsoby, jak dosáhnout svého, nikoliv zdůvodnění, proč nelze nic dělat a je třeba jen trpně přijímat norská pravidla hry. Nechat si vnutit cizí pravidla, už to se rovná porážce.
Vracím se k minulé schůzi, kdy jsem interpelovala pana ministra Zaorálka, který mi také na tomto plénu odpovídal. Vzhledem k tomu, že dnes není přítomen, protože podle mých informací otevírá turistickou sezónu, tak si dovolím ještě se k tomuto v obecné rozpravě vrátit. Jen bych chtěla podotknout, že v rámci varování Ministerstva zahraničních věcí je možné, že by se měla upozornění na cesty českých rodin s dětmi do Norska upozornit.
Shrnu tedy nejpodstatnější, co jsem směrem k panu ministrovi Zaorálkovi tehdy řekla. Konzulární služba je zřízena k tomu, aby řešila typické situace podle předem daných postupů. Tento případ je ale výjimečný. Neexistuje pro něj šablona, a proto je třeba řešení přenést do diplomatické, popřípadě dokonce mezinárodněprávní roviny. Mrzí mě, že jste vůbec nezmínil možnost takzvané diplomatické ochrany jakožto specifického institutu mezinárodního práva veřejného s hlubokou tradicí. Nesouhlasím s tím, že další krok je možno učinit jen soudní cestou. Je nezbytný diplomatický tlak, který přiměje samotné Nory tuto kauzu, která jim dělá jen ostudu, nebagatelizovat.
To je zatím k panu ministrovi Zaorálkovi v obecné debatě.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ano, děkuji. Zeptám se, zda se ještě někdo hlásí do obecné rozpravy. Není tomu tak. Pokud tedy ještě paní poslankyně chce vystoupit, má samozřejmě prostor.
Poslankyně Jitka Chalánková: V obecné už ne. Mám právě návrh až do podrobné rozpravy.
Předseda PSP Jan Hamáček: Až s usnesením, dobře. Takže bych ukončil obecnou rozpravu. Teď prosím paní poslankyni Chalánkovou, aby nám sdělila, jaký návrh usnesení má připravený.
Poslankyně Jitka Chalánková: Dovolím si přečíst svůj návrh na usnesení: "Poslanecká sněmovna nesouhlasí s odpovědí na písemnou interpelaci poslankyně Jitky Chalánkové na ministra zahraničních věcí Lubomíra Zaorálka ve věci odebrání a následného rozdělení českých dětí, sourozenců, občanů České republiky, v Norsku, podle sněmovního tisku číslo 185."
Předseda PSP Jan Hamáček: Ano, děkuji. Ještě přivolám kolegy z předsálí a nechám o tomto návrhu usnesení hlasovat.
Zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro, ať stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?
Hlasování má pořadové číslo 52, přihlášeno 135, pro 57, proti 12. Tento návrh nebyl přijat.
Budeme pokračovat další písemnou interpelací rovněž paní poslankyně Chalánkové, tentokrát na ministryni spravedlnosti.
Pardon, s přednostním právem se hlásí pan poslanec Laudát.
Poslanec František Laudát: Děkuji za slovo, pane předsedo. Takže doufám, že si uvědomujete, co jste svým hlasováním řekli veřejnosti. Otevírání turistické sezóny, formální odpovědi mají přednost před řešením obrovského životního problému dítěte a jeho matky. Děkuji vám, že jste se ukázali.
Předseda PSP Jan Hamáček: Ano, ale... To bylo vystoupení pana poslance Laudáta s přednostním právem.
Nyní tedy budeme projednávat tisk 186, což je interpelace paní poslankyně Chalánkové na paní ministryni spravedlnosti ve stejné věci, to znamená odebrání a následné rozdělení českých dětí. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Jitka Chalánková: Děkuji za slovo, pane předsedo.
Vážená paní ministryně, s vašimi odpověďmi jsem spokojena ze všech nejméně. Přiznám se, že mě to překvapilo. Otázky byly čistě odborné a čekala jsem více právničtější, analytičtější text.
Má první otázka zněla, zda je rozhodnutí norských orgánů, kterým byly českým rodičům norskými úřady odebrány děti, závazné i pro státní orgány České republiky. To je otázka, na kterou existuje buď odpověď ano, nebo odpověď ne. Místo toho se mi od vás dostalo výkladu, že Norsko i Česká republika jsou smluvní stranou Evropské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí z 20. května 1980 číslo 66/2000 Sbírky mezinárodních smluv a že otázka závaznosti norských rozhodnutí není v tuto chvíli relevantní. Jak to, že není relevantní? Cožpak vy vůbec nemáte žádnou představu, jak by měly české úřady postupovat, pokud by se obě děti dostaly na české území? Jak mám vaši odpověď chápat? Že norské rozhodnutí je pro nás jako stát, dokud nebude soudně uznáno, jen cár papíru? Proč potom ale zmiňujete tu úmluvu? Nebo je závazné automaticky? Proč se potom zmiňujete, že uznání není v tuto chvíli relevantní? A kdy tedy bude relevantní? ***