(15.10 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Proto navrhuji, aby v § 60a bylo všude vypuštěno přídavné jméno, přívlastek "veřejná", ve vztahu k sousloví vysoká škola. Tedy v textu paragrafu po úpravě už bude umožněno poskytovat tyto kurzy všem vysokým školám.
Další ustanovení se týká uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělávání a kvalifikace. Toto je umožněno zase podle § 89 ministerstvu, tedy myšleno Ministerstvu školství, případně v ostatních případech opět v původním textu pouze veřejné vysoké škole, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program. Myslím si, že není důvod k tomu, aby o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělávání mohla rozhodovat vedle ministerstva pouze veřejná vysoká škola. Proto navrhuji, aby v § 89 byla právě u sousloví vysoká škola odstraněna, škrtnuta přídavná jména "veřejný" ve všech možných příslušných pádech, a uvádím zde také potom text § 89 po provedené změně.
Stejně tak se tohoto problému týká hned následující § 90, kde opět na třech místech navrhuji, aby byl vypuštěn přívlastek "veřejný" v příslušných pádech u sousloví vysoká škola. Pokud by tento návrh byl přijat, budou tyto dvě věci, poměrně drobné, nevýznamné, poskytovat také tyto služby i soukromým, případně státním vysokým školám.
Svůj pozměňovací návrh jsem vložil do sněmovního systému a v podrobné rozpravě se k němu přihlásím. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Než budeme pokračovat v rozpravě, přečtu omluvenky, které jsem obdržel. Dnes od 16 hodin se omlouvá z důvodu pracovních povinností pan ministr Milan Chovanec, dále od 14.40 do 15.30 z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Klaška, od 17 do 19 hodin se dnes omlouvá pan místopředseda Petr Gazdík a dále od 17 hodin z dnešního jednání se omlouvá pan poslanec Josef Novotný.
Budeme pokračovat v rozpravě. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Svoboda. Máte slovo.
Poslanec Bohuslav Svoboda: Děkuji, pane předsedající. Vážené dámy, vážení pánové, dovoluji si před vás předstoupit s tím, že bych chtěl rád předložit pozměňovací návrh k projednávanému zákonu. K pozměňovacímu návrhu se potom přihlásím v podrobné rozpravě.
Samozřejmě, zákon o vysokých školách je zákon, který vlastně na stole v nějaké podobě leží už po řadu let, procházel nějakým vývojem a je jistě velmi dobře, že zákon o vysokých školách prodělává nějakou novelizaci. Co však je jeho zásadní chybou na tom počátku jeho vzniku, že obrovský tlak vyvinula konference rektorů a vytvořila tak variantu, která skutečně, tak jak zde říkal kolega Karamazov, vytvářela jakousi mocenskou strukturu, která bude o fakultách v zásadě do důsledku rozhodovat. My si musíme uvědomit to, že máme vysoké školy různě veliké a že některé fakulty jsou větší než jiné celé univerzity. Musíme si uvědomit, že ty fakulty mají rozdílný rozsah činnosti. Musíme si také uvědomit, že dneska máme fakulty, které třetinu svých posluchačů mají z posluchačů zahraničních, z posluchačů, kteří si studium platí v nějaké podobě, a samozřejmě to klade na fakulty rozdílné nároky, které určitě univerzita jako celek není schopna zvládat.
My jsme už v dějinách prodělali jednu zásadní změnu statutu fakult. Fakulty byly prapůvodně právními subjekty samostatnými a úpravou zákona byly podřízeny univerzitám. Změna, která proběhla, přinesla celou řadu problémů a do dnešního dny některé věci na fakultách fungují prostě hůře právě proto, že ty pravomoci byly fakultám odejmuty. To je jedna záležitost, která se řeší a měla by se řešit v tomto zákonu.
Máme zde také ale tu druhou rovinu, tzn. Národní akreditační úřad. Já tady musím předeslat, že jsem v určitém konfliktu zájmů, protože jsem člen stávající Akreditační komise, tudíž na tu věc mám náhled trošičku jiný, nebo podrobnější. Samozřejmě že mám obecný problém s tím, že vzniká úřad, který bude mít úředníky, že to je úřad, který nebude nezávislý, ale bude přímo podřízen Ministerstvu školství. Na druhé straně vím, jaké problémy má Akreditační komise, protože ona by vlastně měla garantovat to, že konkrétní vysoké školy skutečně naplňují normu vysokoškolského vzdělávání, a de facto Akreditační komise je ta, která dává ministerstvu podklady pro to, že může garantovat, že ta vysoká škola vykonává vzdělávání v kvalitě, která je požadovaná tak, aby např. na evropské úrovni ty výstupní tituly a oprávnění k výkonu povolání se opíraly o srovnatelné vzdělávání ve všech zemích Evropské unie. Velmi jednoduché je to u medicíny. To vzdělání musí být takové, že je lékař schopen vykonávat povolání lékaře ve všech zemích Evropské unie.
A tady se dostáváme k problému, který možná akreditační úřad bude řešit lépe, a je to problém, který by tady měl zaznít, protože ono je to hrozně jednoduché, když někdo splňuje podmínky té akreditace, výuka je kvalitní, odpovídá všem těm parametrům a požadavkům. Pak je ten proces velmi jednoduchý a je úplně jedno, jestli je to Akreditační komise, nebo akreditační úřad. Ale my se dostáváme skutečně do situace, kdy se o vysokoškolské vzdělávání pokouší kdekdo. Málokdo si to uvědomuje, ale pokud běží studium a vysokoškolské vzdělávání na finančním principu, je to velmi zajímavý způsob podnikání. Bohužel, ne vždycky při tom úmyslu je i ten úmysl druhý, že vzdělávání má být kvalitní. Pokud by Národní akreditační úřad byl schopen v daleko silnější podobě garantovat to, že když někde výuka není kvalitní, bude akreditace v určitém časovém prostoru ukončena, a bude také garantovat to, že ústav, který přijde o akreditaci, nebude smět dále přijímat ke studiu, tzn. nebude otevírat tu variantu, která dneska vznikla, že máme studenty, jejichž fakulta, jejíž univerzita skončila, a oni nemají kde dostudovat, ale je to jenom proto, že ten, kdo to provozuje, to zařízení, nedodržel všechny dohody, které s ním byly udělány, že musí buďto změnit systém toho vzdělávání, doplnit chybějící učitele, a dostal akreditaci na dobu dostudování a on tu dohodu nedodržel, přijímal další studenty, až se to nakonec dostalo do situace, že tady máme stovky studentů, kteří mají ukončenou fakultu, fakulta přestala fungovat, a oni nevědí, kde mají studovat. Pokud to budeme zákonem upravovat, musí mít akreditační zařízení pravomoc, aby v těchto věcech rozhodovalo jakoby jednostupňově, že to rozhodnutí o ukončení akreditace bude predikovatelné, jasné a nebude obejitelné.
To, co zůstává nedostatkem, je to, že Akreditační komise může být složena jenom z nějakých odborníků a že určitě pod hlavičkou Ministerstva školství to nebude úplně nezávislé zařízení, to si nemusíme představovat, a možný tlak na ten úřad bude prostě soustředěn velmi jednoduše, a možná, že ta funkce nebude taková, jak si dopředu ukládáme. ***