(15.20 hodin)
(pokračuje Svoboda)
To, co mě ale trápí jako bývalého děkana, jako člověka, který na vysokých školách strávil celý život, je omezování pravomocí fakult. Protože se domnívám, že celá řada pravomocí fakult je nezcizitelná, že není možné, abychom měli centrálně ze shora řízené jednotlivé fakulty, které mají rozdílný charakter, rozdílné financování, rozdílné možnosti, a že musí být okruh činností, které se těm fakultám nemohou odebrat. A to je tedy podstata toho mého pozměňovacího návrhu, kdy rozděluji to, co se nazývá právem fakulty, na tři skupiny. Jedna skupina stanovuje, že orgány fakulty mají právo v těchto věcech rozhodovat, pokud zákon nestanoví jinak, a tyto věci jsou taxativně vyjmenovány. Druhá skupina říká, že orgány mají právo v těchto věcech rozhodovat nebo jednat za tu veřejnou vysokou školu v rozsahu stanoveném statutem vysoké školy, tzn. je to věc, která se rozhodne na úrovni akademického senátu a vedení celé vysoké školy a ta vysoká škola si toto upraví svým vlastním statutem. A může to být pochopitelně na rozdílných vysokých školách rozdílné, protože to, co pro fakultu je důležité, je jiné na fakultách technického směru, na fakultách humanitních. Třetí skupina je, že orgány fakulty budou mít možnost rozhodovat ve věcech veřejné vysoké školy, pokud jim toto rozhodování svěří statut vysoké školy jako takový, který v současné době mají.
Myslím si, že tato úprava by odstranila celou řadu problémů, kterou monopolistický návrh konference rektorů obsahuje. Řešil by i otázky pracovněprávních vztahů, protože pracovněprávní vztahy pro fakultu jsou vztahy zásadní. Je to ten hezký příklad s tím hercem, ale je to úplně stejný příklad - chci-li přijmout odborníka v nějaké podobě, musím tu možnost mít. Není tak snadné vyjednávat s pracovníkem ze zahraničí jeho smlouvu s fakultou a přenášet to na univerzitu, která bude rozhodovat v rámci nějakých svých úvah a vazeb. Pracovněprávní vztahy by měla mít možnost fakulta ovlivňovat a je to tady schováno v tom, že to bude ošetřeno statutem vysoké školy, konkrétní dohodou, konkrétním přenesení té pravomoci v pracovněprávních vztazích. Protože na druhou stranu tím, že se změnil statut jednotlivých fakult a že nemají tu právní pravomoc, je jasné, že porušení v oblasti pracovněprávních vztahů potom trestněprávně a jinak spadá na vysokou školu jako takovou, čili musí to být nějakým způsobem upraveno.
Velmi bych, kolegyně a kolegové, apeloval na to, abychom celou řadu věcí, které tady zaznívaly, které už říkal kolega Karamazov, zvažovali a akceptovali. Znovu říkám, vysoké školy vzdělávají naše odborníky. Mají rozdílný charakter a rozdílné potřeby a ty potřeby se odvíjejí od toho, jakou potřebu mají jednotlivé fakulty. Pokud nedáme fakultám určitý rozsah pravomocí a zodpovědnosti, kvalita, rozsah výuky určitě utrpí. To centralistické vedení z mých celoživotních zkušeností není až tak mnoho výhodné.
A jenom úplně na okraj ke kolegovi Raisovi řeknu, že můj pohled na jmenování profesorem je rozdílný. Já ho vnímám jako určitou historickou vazbu, kterou tady máme. Nevidím to jako cestu na Balkán. Vidím to jako snahu o to, aby profesura byla na tom nejvyšším možném piedestalu tak, jak to potom lidé vnímají, že to byla věc, kterou rozhodla vysoká škola a rozhodla o takové funkci a takové kvalitě, kterou potřebujeme pro to vzdělávání, že si to převzala ta nejvyšší ve státě pomazaná hlava, a na té nejvyšší úrovni proběhl jmenovací akt. Je to prostě jako pasování rytíře. On ty služby udělal, někde si je zasloužil a získal a nakonec finálně ho pasuje panovník. A ten mu, když on klečí, poklepe mečem na rameno a nepoklepává mu na rameno některý z jeho personálu. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Nyní se s faktickou poznámkou hlásí pan poslanec Opálka a připraví se paní poslankyně Dobešová. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, pane místopředsedo. Vážení členové vlády, kolegyně, kolegové, faktická poznámka nemá přímo navazovat na to, co bylo před chvílí řečeno, a tak bych využil této situace s otázkou, jestli je Ministerstvo školství schopno řešit problém, který jsem se dozvěděl toto pondělí. Rýsuje se v demografickém vývoji velký problém v nedostatku kvalifikovaných lékařů zejména v určitých profesích a určitých regionech. A jak jsem se dozvěděl, navýšení studentů na vysokých školách není řešením, neboť z celkového počtu studentů je asi jedna třetina ze zahraničí ze zemí s anglicky působícím jazykem, druhá třetina je ze Slovenska a pouze jedna třetina je z českých zemí a z toho asi jedna čtvrtina odchází pak po vystudování do zahraničí. Takže se dostáváme perspektivně do problémů, že i kdybychom navyšovali počty, které by mohly studovat na lékařských fakultách, tak to není ještě zajištění toho, že bychom tento problém nedostatku lékařů řešili.
Takže moje otázka zní, jakým způsobem je schopno se s tím ministerstvo vyrovnat, protože ono to je jednak ve stanovení počtu a druhak v ekonomickém zabezpečení daných fakult, protože ony se samozřejmě chovají tržně a je pro ně výhodnější zabezpečovat si prostředky cash právě z těch zahraničních destinací. Děkuji za odpověď.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Paní ministryně se hlásí s přednostním právem, chce na to reagovat. Prosím.
Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy ČR Kateřina Valachová: Já si dovolím jenom tady zareagovat na takto přímo položenou otázku velmi rychle. Samozřejmě s ohledem na autonomii vysokých škol a nástroje, které Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy má ze zákona, nedovolují opravdu nějak dramaticky být akceschopni řešit tento problém. My jsme z hlediska situace v rámci nejenom profese lékařů, ale také zdravotnického nelékařského personálu udělali pouze tolik, že v rámci jednání reprezentativní komise na Ministerstvu školství, která tady určuje z hlediska zástupců vysokých škol takové doporučení, jakým způsobem bude rozepsán rozpočet na následující rok, jsme reagovali tak, že právě počítáme s navýšením počtu míst ve studijních programech směřujících k lékařským fakultám. Nicméně máte pravdu, že toto není dostatečná odezva, protože i kdybychom byli úspěšní z hlediska nalákání našich studentů z České republiky do budoucna, tak se to projeví dejme tomu až za pět let. V této situaci se domnívám, že hlavní nástroje má Ministerstvo zdravotnictví, a já samozřejmě budu komunikovat s ministrem zdravotnictví v této věci. Není to z mé strany nějaký ministerský ping-pong.
Osobně se domnívám, že je nutné najít shodu s odbornými a odborovými svazy reprezentujícími lékaře a zdravotní sestry, jakým způsobem budeme schopni reagovat na materiální a personální podmínky. Protože se stáváme v poslední době dokonce nekonkurenceschopnými směrem ke Slovenské republice. ***