(10.50 hodin)
Poslankyně Anna Putnová: Jenom stručnou reakci ke komentáři pana poslance Šarapatky. V současné době je 21 členů akreditační komise, čili předpokládáme, že by zůstal zachován tento počet.
A další poznámka, která se týká navýšení státního rozpočtu. Já si myslím, že toto je lichý argument, protože vysoké školy hospodaří s 23 miliardami plus minus ročně a zvýšení počtu členů není žádnou zásadní položkou. Nehledě k tomu, že v minulých letech jsme investovali téměř půl miliardy do toho, abychom zjišťovali kvalitu na vysokých školách, tak se domnívám, že i tu kvalitu bychom mohli posílit nezávislostí akreditačního úřadu. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni. Pan kolega Rais se hlásí k faktické poznámce. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Karel Rais: Já budu reagovat na to, co jsem tady slyšel o půl miliardě korun do kvality. Mě by tedy zajímalo, kde se to vzalo, protože pokud vím, tak akorát byl nějaký výzkum dělaný za 60 milionů. To je jedna věc.
Druhá věc je - tu obavu pana kolegy Šarapatky chápu v tom smyslu, že to prostě půjde z rozpočtu Ministerstva školství, čili tam nebude nějaký nárůst, to jde z kapitoly Ministerstva školství, včetně vybudování celé té instituce. Tam bych byl relativně zdrženlivý také v těch počtech, když pominu to, že se všichni znají se všemi, takže hovořit o té nezávislosti zvyšováním počtu, tak to bude ještě horší. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Raisovi. Nyní tedy pan poslanec Bohuslav Svoboda v řádné přihlášce do diskuse. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Svoboda: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte, abych i já jako celoživotní vysokoškolský učitel, jako člověk, který pracoval v akademickém senátu univerzity, fakulty dlouhá léta jako proděkan, jako děkan fakulty - myslím si, že je celá řada skutečností, které dobře znám, které jsem prožil, a je třeba, aby se tady o nich promluvilo.
Já si myslím, že ten vysokoškolský zákon samozřejmě má svůj smysl. Tam skutečně asi ta nejsilnější kapitola, otázka akreditace, kterou jednoznačně podporuji... Má obava, obava je o to, aby ten akreditační úřad byl dostatečně nezávislý. Samozřejmě ten vnitřní pocit, když je něco něčím financováno, že na něm není závislé, ten ve mně zůstává. Otázka je, jak to ta praxe dovede. Jsem také člen akreditační komise, takže vím, jak to funguje. Skutečně otázka té nezávislosti bude zásadní a možná, že nás to jednou donutí, abychom něco na struktuře toho úřadu nebo na jeho financování nebo na jeho umístění v časoprostoru změnili. Ale v každém případě je to zásadní krok a vlastně to nejdůležitější.
Ta druhá věc, kterou by měl tento zákon řešit, je taková otázka zvláštní. On by měl vést k tomu, že by výuka na našich školách byla kvalitnější, že by naši studenti byli více schopni konkurence, že by absolventi našich vysokých škol byli akceptováni jako rovnocenní absolventi vysokých škol jinde v Evropě nebo jinde ve světě. A to si myslím, že je věc, kterou nejlépe zajišťuje to, že vlastně vývoj toho stavu výuky běží odspodu. To nemůže běžet seshora. Žádný rektor nemůže nařídit... Jistě, máme univerzity, kde ten rektor má tolik zaměstnanců, co má na jiné univerzitě fakulta. Pak je to asi otázka jednoduchá. Ale berme ty velké instituce a tam skutečně to všechno musí běžet odspodu. Kvalita výuky běží od toho, jak kvalitní je tam fakulta, jak dokáže vytvořit svůj výukový program, svůj vědecký program, jak dokáže pracovat se studenty, jak dokáže zajistit komunikaci se světem, to znamená se stážemi, stážovými pobyty, s využíváním Erasmu a všech těch možností, které nám současná doba dává. A proto také z toho mého pohledu omezování možností a pravomocí fakult v některých věcech já vnímám jako zásadní chybu. Prostě proto, že něco nelze řídit seshora.
Já jsem jako proděkan zažil tu fázi, kdy fakulty přišly o svou právní subjektivitu. Bezprostředně potom to byl pro nás obrovský problém. Obrovský problém, který se táhl několik let, protože všechny ty věci byly nastaveny jinak. Najednou fungovaly jinak. A do dneška já to vnímám trošičku... zvláště na jednu stranu chápu, proč právní subjektivita je na té univerzitě, na druhou stranu té fakultě, některé možnosti, které dává ta právní subjektivita, chybí. Provozně chybí, je to tam nedostatek.
A co je naprosto zásadní na té naší výuce, je to, že ty fakulty musí mít kvalitní učitele. To je to, proč jsem já udělal ten svůj pozměňující návrh, to K1, protože já jsem ochoten akceptovat celou řadu kompromisů a pochopit je a vždycky si říkám s takovou nadějí, že když se nějaké manželství nepovede, že se dá opravit, a když je nějaká chyba, dá se opravit. Ale jestliže vezmeme fakultám právní subjektivitu v pracovněprávních otázkách, podkopáváme to nejzásadnější, co tam je. Když já jako děkan nebudu mít možnost vybrat si své učitele, nebudu mít možnost vybrat si je v souladu s tím, jaký mám výzkumný program, jaký mám pedagogický program, když je nebudu schopen zaplatit, a to je otázka těch létajících profesorů, ti flying profesoři, vlastně je to zkreslení toho slova. Létající profesor je krásná věc, když odletí do světa, je tam rok jako hostující profesor, skvělé. Tohleto je jinak. Ti lidé to dělají proto, že si chtějí přivydělat. Když já budu mít jako děkan možnost, abych svého profesora zaplatil, já vám garantuji, že mi nikam nepoletí. A nám z naší fakulty také nikam nelítají, prostě proto, že my platíme jinak, než se platí jinde.
Je to také otázka toho, že jsou fakulty, které mají své zahraniční studenty. Učíme v anglickém curriculu, získáváme nějaké prostředky, z těch prostředků jsme schopni zaplatit kvalitní učitele, protože pro anglické curriculum musíte mít i jazykově schopného pedagoga i pedagoga, který je schopný akceptovat, jak se to učí ve světě, protože je učí do jiného prostředí. A do toho všeho musí mít možnost mluvit děkan té fakulty. Jinak to fungovat nebude.
Já nechci hovořit o tom, že jsou univerzity, které mají několik fakult, které mají velmi příbuznou obsahovou náplň. Na medicíně je to jednoduché, tam je prostě pět lékařských fakult, ale řekněme, že nejnutnější právní nebo sociologické směry na těch fakultách jsou podobné. Já si nedovedu představit, že by se našel tak andělský rektor, který pochází z jedné fakulty, že by fungoval vůči všem těm fakultám naprosto spravedlivě. Chtěl bych tomu věřit, ale zatím život mě vždycky v těchto věcech zklamal.
Jsem proto přesvědčen, že má-li mít tento zákon nějaký smysl, musíme všichni přistoupit k nějakému kompromisu k nějaké vyváženosti těch věcí a pak to dočistit. Ale jedna věc, která je zásadní, která nepřipouští kompromis, podle mého názoru je to, aby děkan měl možnost v pracovněprávních vztazích vystupovat jako někdo, kdo v tom má zásadní slovo. Ono i z toho principu, když si vezmeme, že děkana volí senát fakulty, rektora volí senát univerzity - proč máme tedy ty dva senáty, proč tam je nějaký aspekt té dvojstupňovosti toho řízení? pak je nemusíme mít, pak to všechno můžeme udělat na úrovni té univerzity.
Ten můj návrh, který jsem předložil vlastně proti tomu oficiálnímu, má jedinou změnu: říká, že děkan rozhoduje v pracovněprávních vztazích v souladu se statutem fakulty. To je věc, která nikomu nemůže vadit, do ničeho nezasahuje, a věřte mi, tak fakulta bude v tom okamžiku funkční. Prostě proto. A garantuji vám to jako člověk, který dělal děkana sedm let a proděkana pro personální otázky dvanáct let. ***