Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Jan Hamáček)

70.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách
získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti
k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta,
ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 723/ - prvé čtení

Prosím pana ministra zdravotnictví, aby se ujal slova a z pověření vlády tento tisk uvedl. Prosím, pane ministře.

 

Ministr zdravotnictví ČR Svatopluk Němeček Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych uvedl projednávání vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Úvodem bych chtěl zdůraznit, že předkládaný návrh zákona si klade za cíl především stabilizovat a zkvalitnit systém specializačního vzdělávání a vzdělávání v nástavbových oborech lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, neboť stávající nastavení systému vzdělávání bylo vyhodnoceno jako jeden z důvodů odchodu zejména čerstvých absolventů do jiných států, kde jsou podmínky pro účastníky vzdělávání nastaveny příznivěji, například kratší délkou specializačního vzdělávání.

Nyní tedy stručně k obsahu. Pokud jde o požadavek stabilizace vzdělávání, zákon přímo zakotví základní obory specializačního vzdělávání a vzdělávání v těchto oborech. V rámci požadavku jednoznačně definovat postavení účastníka specializačního vzdělávání a zajistit mu tak právní jistotu v souvislosti s jeho právy a povinnostmi v průběhu vzdělávání bylo přistoupeno k upřesnění výkonu odborného dozoru a odborného dohledu nad účastníkem vzdělávání. Rovněž se upřesňují požadavky na garanta oboru a školitele účastníka vzdělávání. Řešeny jsou také podmínky pro přerušení výkonu zdravotnického povolání a jeho prodloužení a s tím související povinnost následného doškolení. Též se mění podmínky pro započtení praxe absolvované v rámci doktorského studijního programu. Účelem navrhované změny je zamezit situacím kritizovaným i ze strany inspektorátů práce, kdy lékař v doktorském studijním programu je souběžně zaměstnán pouze na nízký částečný pracovní úvazek a tomu odpovídajícím způsobem odměňován, přestože v rámci studia tráví na pracovišti celou nebo podstatnou část stanovené týdenní pracovní doby.

Vedle dílčích upřesnění dochází k dalším změnám jednak v rámci procesu akreditačního řízení pro zajištění specializačního vzdělávání, jednak v procesu samotného uskutečňování specializačního vzdělávání tak, aby byla snížena administrativní zátěž s těmito procesy spojená.

Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, věřím, že vzhledem k výše uvedenému tento návrh zákona při dnešním projednávání podpoříte. Děkuji za pozornost.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane ministře. Prosím pana zpravodaje, kterým byl určen pan poslanec David Kasal.

 

Poslanec David Kasal: Vážený pane předsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolte mi, abych jakožto zpravodaj pro prvé čtení tisku č. 723, vládního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, v krátkosti shrnul hlavní motivy předkládané novely.

V současné době trpí prakticky všechny evropské země nedostatkem lékařů a lze očekávat, že se situace bude jen zhoršovat. K tomuto zhoršování bude přispívat i vývoj demografické křivky jak v Evropě, tak samozřejmě i v naší republice, kdy stárnoucí populace bude potřebovat více zdravotní péče. Česká republika začíná rovněž pociťovat nedostatek lékařů. Situace je zatím nevyvážená. Nedostatek lékařů je asymetrický jak stran oborů, tak i krajů. Jsou oblasti, kde je lékařů relativně dostatek, to jsou například velká města. Pak jsou oblasti, kde je lékařů, zvláště v určitých oborech, již nyní nedostatek, to jsou menší města a hlavně pohraniční obce. Možnosti řešení tkví kromě jiných také předně ve zlepšení systému specializačního vzdělávání lékařů. Lékaři, kteří stávajícím systémem specializační přípravy prošli a procházejí, upozorňují na jeho přílišnou složitost, nekonzistentnost způsobenou častými a náhlými změnami. Právě z tohoto důvodu Ministerstvo zdravotnictví připravilo návrh zákona, jehož cílem je tento systém zjednodušit a předně také do budoucna zastabilizovat.

Návrh prošel poměrně složitým meziresortním připomínkovým řízením a lze očekávat, že i zde na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bude podroben intenzivní diskusi. Při jeho schvalování bychom však měli mít na paměti uvedený hlavní motiv předkládané novely, to je zajištění dostatečného počtu kvalifikovaných lékařů v budoucích letech.

Vzhledem k tomu, že očekávám intenzivní diskusi, tak předesílám, že v podrobné rozpravě bych potom načetl a navrhl prodloužení rozpravy k projednávání doby o 30 dnů na celkových 90 dnů. Děkuji.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane zpravodaji. Otevírám rozpravu a prosím pana poslance Hegera. Po něm vystoupí paní poslankyně Soňa Marková. (Ve sněmovně je setrvalý hluk.)

 

Poslanec Leoš Heger: Děkuji za slovo, pane předsedo. Vážené paní poslankyně, páni poslanci, vážení členové vlády, pane ministře Němečku, dovolte mi takový určitý nadhledový komentář k novele zákona o vzdělávání lékařů.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Omlouvám se, pane poslanče. Kolegyně, kolegové, prosím o klid! Pokud má kdokoliv cokoliv k vyřizování, prosím mimo jednací sál.

 

Poslanec Leoš Heger: Novela má obrovskou šanci zlepšit podmínky pro růst našich mladých lékařů. To je zcela nepochybné a lze to vítat a v tomto směru bude TOP 09 návrh podporovat. Přináší řadu skvělých prvků, jako je definice, co může mladý lékař dělat v různých fázích přípravy samostatně, jaké jsou podmínky dohledu nad rezidentem. Zavádí například vzdělávací radu jakožto institut pro řešení mezioborových sporů, které dokážou být v medicíně velmi, velmi úporné, a dodneška nemáme vytvořeného jakéhosi arbitra těchto sporů. Zákon dále umožní zjednodušenou akreditaci menších pracovišť pro vzdělávání v kmenu a jsou v něm další pozitivní věci. To, co je velmi pozitivní, zmínil již pan ministr. Novela vrací zpátky do zákona strukturu základních oborů, tak jak tam kdysi, když byl ten zákon zakládán, byla.

Všechny pozitivní inovace, o kterých jsem mluvil, jsou však ohroženy navrhovanou strukturou oborů, která vyvolala v posledních měsících výrazné protesty dotčených odborných společností, které byly zaštítěny Českou lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně. Původní návrh Ministerstva zdravotnictví byl připravován po dlouhé diskusi, která byla ukončena, a poté byl celý návrh výrazně modifikován. Veřejné tajemství je, že to bylo díky intervenci vedení České lékařské komory, která zastávala stanovisko, že je u nás lékařských oborů příliš mnoho, a další stanovisko, že vzdělávání lékařů je dlouhé.

To, že je u nás lékařských oborů příliš mnoho, je naprosto pravdivou věcí. O délce vzdělávání budu ještě diskutovat. Ale to množství oborů a to, že jich je mnoho, platí jen potud, pokud počítáme dohromady základní specializační obory spolu s obory nástavbovými. Nástavbové obory u nás přebujely. Snaží se tvářit, že jsou jakési další, vyšší specializace, a přitom na rozdíl od oborů základních směrnice Evropského parlamentu 2005/36/ES ty nástavbové obory vůbec nereguluje. Připouští je spíš jako nástroj pro vymezení činností, které lékař nad rámec základní specializace může provádět.

Okolo systému vzdělávání panuje velký vzpomínkový optimismus na naše dřívější postgraduální dvoustupňové řízení. Toto postgraduální vzdělávání přežilo velmi dlouho i po revoluci v roce 1989, přestože již v 80. letech proti rozvinutým zemím zaostávalo. Dneska si to nikdo nepřipouští. Všichni chválí ten bývalý systém, ale kdo měl možnost se seznámit s lékaři ze zahraničí, věděl už v tehdejší době socialismu, že vzdělávání v zahraničí bylo mnohem intenzivnější, mnohem efektivnější a lékaři vycházeli z tohoto vzdělávání podstatně urychlenější, pokud jde o jejich odbornost, než byli lékaři u nás. Čas od času je dokonce i u nás v televizi vidět retrospektiva lékařů, kteří emigrovali v té době a potvrzují to, co jsem tady říkal.

Potom došlo k radikální změně a paradoxně zákon o vzdělávání lékařů z roku 2004 byl posledním klíčovým zákonem v oblasti zdravotnictví, který se narodil, a to kvůli mezioborovým sporům, před kterými budeme trošku stát ještě dnes také. V roce 2004 byl zákon vynucen směrnicí Evropské unie a převzetím evropských standardů a bylo vytvořeno v zákoně 83 základních - zdůrazňuji základních - oborů oproti současným aktuálně 46. Došlo tak k neuvěřitelné atomizaci medicíny a vzniku oborů, které evropská medicína jako základní obory nezná dodnes. Během následujících 12 let se stav díky postupným novelizacím zákona i vyhlášek ustálil na oněch 46 rozumně konfigurovaných základních oborů. Zůstalo ale 51 oborů nástavbových, které se odvinuly jednak z původních základních oborů v tom přelomovém zákoně, a dnes tedy máme dohromady 97 oborů medicíny. V tomto pohledu má Česká lékařská komora pravdu, že jich je příliš. Naopak znovu říkám, že těch 46 základních oborů je rozumný počet a je celkem s Evropou kompatibilní.

Co pro to udělat? Myslím si, že ministerstvo v tomto směru již připravilo docela dobře půdu. Nástavbové obory je potřeba radikálně zredukovat co do počtu, ale na druhou stranu je je potřeba ponížit i formálně, o tom se příliš nemluví, aby bylo jasné, že nejsou postaveny na úroveň oborům základním, tak jak to bylo založeno v zákoně z roku 2004. Zdůrazňuji, že nadstavbové obory je potřeba ponížit formálně, nikoliv odborně, a jasně od základních oborů oddělit. Ponížit je například tak, že o jejich existenci a vzniku bude rozhodovat jenom odborná společnost třeba spolu s lékařskou komorou, popřípadě Lékařskou společností Jana Evangelisty Purkyně, a tyto subjekty budou také doporučovat vzdělávací program, příslušná vzdělávací pracoviště, zkušební náplně, vše autonomně, mimo jurisdikci Ministerstva zdravotnictví. Samozřejmě asi ne vše z toho se podaří ještě do zákona v pozměňovacích návrzích dostat, ale nějaký způsob, jak ty nástavbové obory učinit slabšími, by byl zcela určitě na místě.

Je zde ještě jeden klíčový problém v té struktuře oborů a to je stanovisko České lékařské komory, která chce a dodnes přes proběhlé diskuse na tom trvá, aby nebylo oborů 46, ale jenom 33. Lékařská komora chce k tomu ještě zkrátit dobu studia. K tomu se ještě vrátím. To zkrácení je samozřejmě možné, ale jenom u oborů základních, a tam tedy tento požadavek ministerský návrh docela dobře kopíruje. Ale zkrácení u nástavbových oborů možné není. Jasně to ukazuje analýza těch oborů, které jsou dnes základní a mají být přesunuty do nástavbových. Je jich asi 12 a u všech dochází k prodloužení o jeden až dva roky. Navíc hrozí riziko, že obory studované jako nástavby nebudou ani evropsky uznatelné. Týká se to velkých oborů, jako je pneumologie nebo gastroenterologie, ale také malých nedostatkových oborů, jako například nukleární medicína, dětská chirurgie či pracovní lékařství, které mimo jiné všechny jsou základními obory ve většině zemí unie.

Do dalších detailů už nebudu zacházet. Souhlasím - nebo podpoříme prodloužení doby druhého čtení, jak tady navrhoval pan zpravodaj, aby bylo možno na odborné půdě výboru pro zdravotnictví ještě diskutovat.

Ale dovolte mi, abych ukončil svůj příspěvek ještě jednou, poslední úvahou. Přirozené vnímání lékařů, co je základní specializací a co je nástavbou, je ovlivněno výrazným formálním rámcem, který základní obory charakterizuje. Ke klíčovým faktům, které posilují tradici výlučnosti základních oborů, patří zejména délka studia základní specializace a zejména získání plné lékařské odpovědnosti a samostatnosti během tohoto studia. I forma závěrečné státní zkoušky, takzvané atestace, a získání diplomu jsou faktory, kvůli kterým úspěšné ukončení základní specializace znamená v profesním životě lékaře prakticky stejně důležitý psychologický krok jako absolvování lékařské fakulty. Proto je tak silná lobby za zachování stávajících rozumně distribuovaných 46 oborů.

A ještě něco. Cesta směrem k redukci základních oborů je dnes často zdůvodňována aktuálním nedostatkem lékařů. Přitom pravděpodobnost, že se nedostatek lékařů v některých oborech navrhovanou cestou redukce základních oborů vyřeší, je poměrně mizivá. Pokud k posunu v nějakém oboru dojde, bude to jen na úkor oborů jiných. Jinými slovy, chce-li mít zdravotnictví k dispozici více všeobecných internistů, které samozřejmě zoufale potřebuje, musí řešit také problémy, jako je efektivita specializačního studia, motivace a prestiž školitelů, atraktivita pozdějšího reálného zaměstnání v příslušném oboru a desítky dalších detailů. Bez těchto věcí, které patří k jakési kultuře medicíny, bohužel ani sebelepší zákon nepomůže. Děkuji.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Prosím paní poslankyni Markovou. Připraví se pan poslanec Holeček.

 

Poslankyně Soňa Marková: Děkuji za slovo. Přeji krásný den, vážené dámy, vážení pánové. Dovolte mi, abych řekla také pár poznámek k tomuto návrhu zákona, na který jsme celkem dlouho čekali a od kterého jsme, nebo aspoň ti, kteří se dlouhodobě zabývají problematikou zdravotnictví, hodně očekávali. Dovolte mi, abych se vyjádřila jménem poslaneckého klubu KSČM.

Hlavní cíle zákona, jak jsou v důvodové zprávě i jak byly představeny jak panem ministrem, tak panem zpravodajem, jsou jasné - stabilizovat a zkvalitnit stávající systém specializačního vzdělávání a vzdělávání v nástavbových oborech lékařů, zubních lékařů a farmaceutů v souladu s aktuálními potřebami v oblasti zdravotnictví. Druhý hlavní důvod je potom redukce počtu základních oborů a zkrácení délek vzdělávání v nich tak, aby se zvýšila horizontální prostupnost mezi obory.

Je třeba připomenout i to, co tady již padlo, že v minulosti se hodně hovořilo o tom, že právě velký počet oborů je jeden z hlavních důvodů nedostatku lékařů, a další důvod, o kterém se teď v poslední době hodně hovoří, je také potřebný nárůst platů a mezd ve zdravotnictví. Tady se bavíme teď o vzdělávání, v minulosti se o tom hodně hovořilo, že velký počet oborů je jeden z hlavních důvodů. Nyní se ovšem ukazuje, poté co zákon spatřil světlo světa, že určitá redukce vyvolává obrovské diskuse především v té otázce, které vlastně obory by měly být vyřazeny, redukovány a podobně.

Já jsem se minulý týden zúčastnila veřejného slyšení na petičním výboru, kde se projednávala petice, která hovořila právě o redukci jednoho z oborů, který se týká péče o děti. Já bych tady ráda v této věci hovořila, protože se domnívám, že je třeba, aby argumenty, které byly vzneseny na tomto veřejném slyšení, byly skutečně projednány a abychom se nad nimi nějakým způsobem zamysleli.

Poskytování primární péče, jak bylo zavedeno u nás, o děti od nula do 19 let, dlouhodobě kontinuálně a komplexně je prakticky výjimečným systémem. V Evropě systém poskytování péče není jednotný a asi u 80 % států poskytuje péči dětem lékař s pediatrickým vzděláváním, takzvaný primární pediatr, pouze do pěti let věku. Dále se na této péči podílejí všeobecní lékaři, rodinní lékaři, zdravotní sestry, školní sestry, očkovací centra, školní očkovací sestry a tak dále. Každý stát má tedy nastaven svůj vlastní systém, který mu vyhovuje, a tomu odpovídá i systém vzdělávání. Prakticky nikde nepatří do komplexní péče primárního pediatra posudková služba, sociálně-právní otázky, otázky rodinných vztahů a práva, očkování v takovém rozsahu, jak je poskytuje právě náš systém. Podle evropské směrnice může mít každý stát obor, který je v uvozovkách hoden zřetele, a jediný požadavek je na délku vzdělávání, kterou obor praktický lékař pro děti a dorost splňuje. Není tedy důvod, proč by obor, který je dobře zavedený v České republice, měl být plně kompatibilní s Evropou, když tam tato péče prakticky v takovémto rozsahu poskytovaná není. A my bychom asi měli preferovat péči, která patří našim dětem českým, moravským a slezským.

Evropský i celosvětový trend je v poskytování maxima péče v ambulancích. Nemocniční zařízení je určeno pro závažná onemocnění, která nelze diagnostikovat či léčit ambulantně, nikoliv pro běžná a nikoliv pro dlouhodobé kontinuální sledování chronicky nemocných. Z toho také pramení změna a vývoj ambulantních diagnostických a léčebných metod, které se lékař pro primární péči v nemocnici nenaučí. Já tady samozřejmě čerpám z toho, co jsem slyšela od těch, kteří se touto problematikou dlouhodobě zabývají. Není zpochybňována nutnost pobytu školence na dětských lůžkových zařízeních, ale podstatná část musí být vedena právě v ambulancích, kde se kromě diagnostiky a léčby nemoci učí lékař i další výrazně odlišné náplni práce praktického lékaře pro děti a dorost.

Hovoří se také o prostupnosti. Dle názoru těch, kteří se tímto oborem zabývají, prostupnost nepřinese ani rušení oborů ani poskytování péče částečně v nemocnici a částečně v ambulanci, což lze považovat za určité popření principu primární péče. Prostupnost znamená určení jednoduchých podmínek pro přechod mezi obory, aby mladí lékaři dostali plné vzdělání a u lékařů s atestací z jednoho oboru byla zohledněna ta část praxe, ve které již získali erudici, a byla doplněna jen ta část praxe, kterou potřebují pro vykonávání nového oboru v případě, že se pro změnu rozhodnou, což je platné oboustranně.

Na veřejném slyšení, kterému jsem byla přítomna, se objevily otázky, které směřovaly na zástupce Ministerstva zdravotnictví, a já se domnívám, že právě na tyto otázky bychom měli dostat odpovědi v průběhu projednávání tohoto zákona. Já bych jenom stručně shrnula otázky, které byly vzneseny.

Jaké jsou důvody změny vzdělávání v oblasti péče o dítě, když zavedený systém, pro který je vzdělávání nastaveno, funguje a jsou s ním spokojeni stát, plátci zdravotního pojištění, rodiče i pacienti?

Další otázka. Existuje koncepce péče o děti a dorost? Byla provedena analýza možných dopadů na celý systém poskytování zdravotní péče včetně návaznosti na zákony a vyhlášky, kde figuruje obor praktický lékař pro děti a dorost jako poskytovatel primární péče o děti a dorost?

Jaká bude ze strany Ministerstva zdravotnictví motivace studentů lékařské fakulty k popromočnímu vstupu do primární péče pro děti a dorost místo pro ně výhodnějšího vstupu do primární péče o dospělé?

Budou vůbec - a pokud ano, jak - organizována rezidenční místa, když se nebude vědět, kam lékaři po absolvování jednotného vzdělávání půjdou?

Jak vyřeší zrušení v oboru praktického lékaře pro děti a dorost nedostatek lékařů pečujících o děti dle vzorce nedostatek nemocničních lékařů plus nedostatek praktických lékařů pro děti a dorost plus nedostatek specialistů rovná se dostatek lékařů všude?

Jak se slučuje celoevropský trend k posílení primární péče dle požadavku Světové zdravotnické organizace a plnění národní strategie zdraví 2020, kterou přijala jak vláda, tak Parlament České republiky, s rušením základního oboru primární péče pro děti a dorost, který z podstatné části zajišťuje právě primární prevenci?

Jak bude zajištěno právo dítěte na nejvyšší možnou úroveň zdravotní péče dle Úmluvy o právech dítěte, kterou Česká republika přijala, když bude zrušena právě tato specializace, která je v zákoně zakotvena jako základní obor primární péče, a tudíž na tuto péči má nárok každé dítě a adolescent v České republice?

Jak obstojí argument Ministerstva zdravotnictví, že rušeny jsou jen malé obory, které mají malý počet lékařů, zájemců o obor a atestantů, když v oboru praktický lékař pro děti a dorost pracuje více než 2 000 lékařů, každoročně se do oboru hlásí 60 nových lékařů a v posledních třech letech došlo k významnému vzestupu zájmu o obor a atestování přibližně 50 lékařů - měli bychom spíš říkat lékařek, možná - ročně?

Jak Ministerstvo zdravotnictví vysvětlí argument, že obor dětská a dorostová psychiatrie zůstane zachován, protože je dětských psychiatrů nedostatek, a obor praktický lékař pro děti a dorost má být zrušen, protože je dětských lékařů nedostatek?

Jak vysvětlí Ministerstvo zdravotnictví nutnost zrušení oboru právě praktického lékaře pro děti a dorost pro nutnost v uvozovkách kompatibility oboru s Evropou, když v současnosti máme výrazný nedostatek dětských sester, jejichž vzdělávací obor byl před lety zrušen z naprosto stejného důvodu?

Jak vysvětlí Ministerstvo zdravotnictví očekávaný vzestup počtu praktických lékařů pro děti a dorost při jednotném vzdělávání, když v Evropě, jak se rádo argumentuje, je jednotné vzdělávání pediatrů, a přesto je tam nedostatek ambulantních lékařů v primární pediatrické péči, a navíc je tato péče ve většinu států naprosto nedostatečná?

A poslední otázka: Jak vysvětlí Ministerstvo zdravotnictví rušení oboru praktického lékaře pro děti a dorost a očekávané zkrácení praktické přípravy mladým lékařům, když nyní chtějí vstoupit do oboru praktický lékař pro děti a dorost a v motivačním dopise to zdůvodňují tím, že vidí v oboru právě budoucnost?

Přes tyto otázky a nesouhlasné argumenty se stávající podobou části tohoto zákona doporučuji tento zákon propustit do druhého čtení a v prodlouženém čase, tak jak to tady navrhl zpravodaj zákona, řádně projednat všechny sporné otázky ve zdravotním výboru a odpovědět na všechny otázky, nejen ty, které jsem tady přednesla já. Myslím si, že to se od nás očekává, a je naším úkolem, abychom toto ve zdravotním výboru učinili. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk z levé strany sálu.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Nyní pan poslanec Brázdil s faktickou poznámkou, po něm další faktická pana poslance Běhounka.

 

Poslanec Milan Brázdil: Děkuji, pane předsedo. Kolegyně a kolegové, každý z nás, jak jsem jednou řekl, budeme pacienti, nebo už jsme. Každý z nás máme nějaké své dítě, někoho v rodině, který je starší, a hrozně bych se přimlouval, abyste se teď všichni neproměnili v odborníky a lékaře. Všichni tu budete někým nabrífovaní, jak chybí to či ono. Prosím vás, nebuďte lékaři. Zůstaňte poslanci, nechte si to pěkně v hlavě prošpekulovat, ale neexhibujme tady. To jsem vás chtěl varovat. Já vím, že to nemůžete splnit, ale chtěl jsem vás za to poprosit. Děkuji. (Potlesk.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Prosím pana poslance Běhounka.

 

Poslanec Jiří Běhounek: Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, kolega Brázdil mě trochu předběhl. Já jsem zatím sledoval první dvě vystoupení a všechny bych vás při vší úctě k vám velmi prosil, abychom se snažili o komplexní přístup k tomuto zákonu. Nejedná se o žádné rušení oboru, nejedná se ani o likvidaci jednotlivých částí. Měla by se naším snažením prolínat záležitost, že bychom měli zjednodušit systém vzdělávání, zvýšit jeho prostupnost, a umožnit tak, abychom pro naše studenty a naše postgraduální studenty učinili náš systém plně přitažlivý.

Nejde o to, abychom zde detailně vyjmenovávali jednotlivé obory, odbornosti a nepodlehli tlaku všech, kteří jsou přesvědčeni, že jejich obor je ten zásadní a naprosto neoddiskutovatelný. Všechny jsou důležité. Děkuji vám.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Další faktické poznámky nemám, takže prosím pana poslance Holečka, po něm pan poslanec Kaňkovský.

 

Poslanec Radim Holeček: Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, chtěl bych informovat jako zpravodaj petičního výboru o projednané petici k tomuto návrhu. Na sněmovní petiční výbor se prostřednictvím mé osoby obrátili zástupci Iniciativy za zachování oboru praktické dětské lékařství s petici se 104 364 petenty, kterou protestují proti této ministerské novele zákona o vzdělávání lékařů. Krabice s petičními archy jsem přebíral na Malostranském náměstí 10. března 2016 a 26. dubna proběhlo veřejné projednání petice za účasti petentů a předkladatelů. Projednávání v konírně bylo hojně navštíveno i poslanci, kteří nejsou členy petičního výboru.

Petenty z Iniciativy za zachování oboru praktické dětské lékařství vedly k podání petice hlavně tyto důvody:

1. Jsou přesvědčeni, že se změnou vzdělávání přímo souvisí změna systému péče o děti v České republice. Obávají se rozkladu systému péče o děti a dorost v České republice, který je unikátní, levný, kvalitní a komplexní od narození dítěte až po 19. rok.

2. Poukazují na absenci kritické analýzy dopadů novely zákona. Nebyly předloženy výhody či nevýhody zrušení oboru praktický lékař pro děti a dorost, chybí provedení SWOT analýzy.

3. Vadí jim, že novela zákona prodlužuje celkovou dobu vzdělávání PLDD ze čtyř na čtyři a půl roku, čímž zvyšuje riziko nedostatku lékařů pro primární péči o děti a dorost v terénu. Požadavkem novely bylo zjednodušit a neprodlužovat vzdělávání, tento krok jde zcela proti tomu.

4. V nově navrhovaném oboru pediatrie nebude jednoroční příprava v praxi PLDD, tím se podle petentů zanedbá příprava v oblasti např. prevence, očkování, posudkové problematiky, ale i např. školská problematika, šikana, integrace hendikepovaných, poruchy učení.

5. Petenti jsou přesvědčeni, že novela nevyřeší personální situaci v oblasti péče o děti a dorost. Nedostatek lékařů se již nyní projevuje i na dětských odděleních a ve specializovaných ambulancích. Upozorňují na to, aby se neopakoval analogický problém jako u sester. Před lety byl zrušen obor vzdělávání dětská zdravotní sestra, v současné době se setkáváme s masivním nedostatkem těchto sester. Na jejich péči mají děti dle Charty práv dítěte nárok. Proto se znovu tento obor bude zavádět.

6. Petenti varují před výrazným prodražením péče o děti a adolescenty. V zemích, kde není dostatečně zajištěna primární péče o děti, dochází k nárůstu počtu hospitalizací a specializovaných odborných vyšetření. Navrhovaná novela zákona ve svém důsledku může zhoršit dostupnost péče o děti pediatrem.

7. Navrhovaná novela zákona zhorší dostupnost péče. Při nedostatku PLDD lze předpokládat, že zejména ve vesnických ordinacích a okrajových oblastech bude docházet k nemožnosti zajistit péči dětí pediatrem.

8. V případě nedostatku PLDD by bylo velmi obtížné zajistit komplexní a kvalitní péči, poskytování těchto zdravotních služeb praktickými lékaři pro dospělé, kteří nemají péči o děti a adolescenty obsaženou ve svém vzdělávacím programu, navíc jsou dostatečně vytíženi rozrůstající se generací seniorů.

9. Současná návrh novely o vzdělávání lékařů ve svém důsledku může ohrozit plnění programového prohlášení vlády ČR, které v bodě 3.3 deklaruje, že vláda bude trvat na dodržení principů solidarity zdravých lidí s nemocnými, neziskovosti a všeobecné dostupnosti kvalitní zdravotní péče hrazené z veřejných prostředků.

Mne osobně petenti přesvědčili a vyjdu jim v druhém čtení vstříc pozměňovacím návrhem. Jako konzervativec jsem už tam řekl: nerušte, co funguje. Děkuji. (Potlesk poslanců ODS.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Prosím pana poslance Kaňkovského, po něm pan poslanec Štětina.

 

Poslanec Vít Kaňkovský: Dobré odpoledne. Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, milé kolegyně, vážení kolegové, jak zde již opakovaně zaznělo, dostáváme se dnes k dlouho očekávanému prvnímu čtení novely zákona č. 95/2004 Sb., tedy zákona o postgraduálním vzdělávání lékařů, farmaceutů a stomatologů. Chápu, že jde o téma, které devět desetin vážených členů této Sněmovny moc nezajímá a je pro ně odtažité, a vůbec se nijak za to na vás nezlobím, přesto považuji toto téma za velmi důležité a prosím vás o určitou shovívavost, abyste to tady s námi lékaři po dobu projednávání tohoto zákona vydrželi.

Dlouhodobě mluvíme o tom, že naše zdravotnictví je stabilizované. Bohu díky za to, že je stabilizované, pokud ale nechceme být hluší a slepí, tak musíme přiznat, že stabilita, a křehká stabilita, je dána jenom za cenu velké obětavosti našich zdravotníků, za cenu obrovského množství přesčasové práce a také nepříliš velkého času na odpočinek a někdy i velkého přepracování našich zdravotníků.

Hodně se v této souvislosti mluví o podmínkách zdravotníků, hodně se mluví o platových podmínkách, ale já jsem přesvědčen o tom, že to není jenom o platech, ale pokud se bavím s mladými lékaři, s mladými zdravotními sestrami, tak je to právě hodně i o systému vzdělávání. Pokud se ptáme, proč nám v současné době odcházejí zdravotníci nejenom do zahraničí, ale i mimo obor, tak právě systém vzdělávání a i určité společenské uznání jsou asi těmi nejdůležitějšími faktory, když odmyslím už mnohokrát zmiňované platy, které mladé lidi vedou mimo zdravotnictví. A je potřeba si přiznat, že naši mladí lékaři již mají kde srovnávat. V době, kdy jsem před mnoha lety diskutoval s kolegy, kteří odešli do zahraničí, tak ve valné většině případů se jednalo o lékaře, kteří si nejdříve u nás udělali atestaci, nějakou dobu v našich nemocnicích pracovali a až teprve poté odcházeli jako již vzdělaní lékaři do zahraničí. Dnes je potřeba vidět to, že naši mladí lékaři těsně po promoci jsou jazykově vybavení, mají i potřebné sebevědomí, a proto odcházejí do zahraničí v podstatě bezprostředně po ukončení lékařské fakulty. A v tomto ohledu je za pět minut dvanáct přistoupit k novelizaci obou zákonů, které se týkají vzdělávání, tedy zákona č. 95/2004 Sb., který se týká lékařů, ale čeká nás podobně nelehká diskuse i ohledně zákona č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických profesích.

V rámci přípravy novely tohoto zákona, který dnes projednáváme, tedy zákona 96 (správně 95), dlouhodobě jednala pracovní skupina při Ministerstvu zdravotnictví a já musím ocenit její práci. Musím říci, že po dobu jejího projednávání jsem byl naplněn mírným optimismem, protože zprávy, které z jednání komise přicházely, mě naplňovaly optimismem v tom smyslu, že se skutečně dokážeme dohodnout na lepším systému vzdělávání, na lepší postgraduální přípravě, že to bude novela zákona, která našim mladým lékařům umožní možná bych řekl uživatelsky přívětivěji projít nelehkým obdobím postgraduální přípravy. Bohužel ve chvíli, kdy se návrhy, které komise zpracovala, objevily v diskusi odborných společností, České lékařské komory, ale i dalších zástupců odborné veřejnosti, postupně mě ten optimismus poměrně hodně přešel. Dostali jsme se do velké palby kritiky. Ukázalo se, že názory odborné veřejnosti jsou velmi rozdílné, a proto v této souvislosti nezávidím Ministerstvu zdravotnictví, když se prokousávalo všemi těmi připomínkami, a nakonec dnes máme na stole vládní návrh novely zákona č. 95.

Pokud chceme ale být spravedliví, tak musíme uznat, že přes velmi těžkou práci, kterou Ministerstvo zdravotnictví i pracovní skupina v tomto ohledu odvedly, tak nemáme na stole návrh zákona, nad kterým bychom mohli úplně jednoznačně jásat. Já to neříkám nijak zle, ale očekávám, že nás v rámci projednávání ve výboru, a to zejména asi zdravotním výboru, čeká nelehká práce. V této souvislosti chci podpořit návrh pana zpravodaje na prodloužení lhůty k projednání ve výboru.

Už tady o hodně věcech hovořil kolega Leoš Heger i další kolegové, takže já zmíním pouze pár připomínek, které zaznívají z odborné veřejnosti. Minu ty, které se týkají jednotlivostí a které se týkají i toho, o čem zde mluvil kolega Jiří Běhounek, a to jsou separátní zájmy některých odborných společností. O tom zde hovořit nechci, to nás čeká ve výborech. A na každého z nás poslanců, zvláště zdravotníků, bude vyvíjen různý nátlak, jak ten který obor by měl být tím oborem základním. Zmíním se spíš o důvodech, které zmiňují sami mladí lékaři, protože to jsou ti, na které čekáme v našich nemocnicích, kde dneska napříč Českou republikou nám scházejí lékaři v řadě odborností, a mohu říci, že nám nescházejí jenom lékaři, ale schází nám i řada nelékařských profesí.

Takže k těm pár důvodům, které zatím naše mladé lékaře v návrhu zákona neuspokojily, a je legitimní, abychom o nich hovořili ve výboru.

Struktura a počet základních oborů. To bude asi nejkritičtější bod. A tady to není jenom o tom, co si myslí naši mladí lékaři. Tady právě nás budou čekat i tlaky všech odborných společností. Je potřeba ale, abychom došli k takovému kompromisu, který bude nejvíce odrážet sounáležitost s EU, abychom v tomto směru byli kompatibilní i v uznávání specializované přípravy i v dalších zemích EU.

Délka vzdělávání. To je také oblast, kde nikdy asi nedojdeme k úplně happy endu, co se týče délky vzdělávání v jednotlivých oborech. Tady bych viděl trošičku u oborů, které jsou dneska jako základní a v budoucím návrhu, nebo v návrhu, který je dnes předložen, mají pozici nástavbových oborů. Mladým lékařům se samozřejmě nelíbí to, že by místo třeba pěti let vzdělávání je ve finále čekalo sedm let, což zejména třeba u lékařek žen, a je potřeba si říci, že dneska máme mezi lékaři už většinu žen, minimálně v celé řadě oborů, tak pro ně je to samozřejmě i z lidského hlediska situace složitá.

Tady bych zmínil ještě jedno rozporuplné ustanovení, které v návrhu, který je dnes předložen, počítá s tím, že minimálním úvazkem, který musí lékař-frekventant v době postgraduální přípravy mít, je jedna polovina stanovené týdenní pracovní doby. Tady bych se velmi přimlouval za to, abychom našli kompromis, protože znám případy mnoha lékařek, které při návratu z mateřské dovolené se vracejí nejprve na jeden den, poté na dva a postupně si úvazek navyšují. Myslím si, že by byla velká diskriminace, kdybychom toto našim ženám lékařkám neumožnili.

Rozporuplné ustanovení vidím i v tom, že zákon počítá s tím, že každý lékař může být souběžně zařazen pouze v jednom oboru. I tady znám případy, kdy máme velmi ambiciózní mladé lékaře, kteří stíhají přípravu ve dvou, někdy třeba i ve třech oborech. Zase si myslím, že není problém, abychom jim toto umožnili.

Jenom bych si přál, abychom při projednávání tohoto pro naše zdravotnictví velmi důležitého zákona odložili naše stranické zájmy. Tady jde opravdu o apolitický materiál. Potřebujeme stabilizovat náš zdravotnický personál, a proto opravdu jednejme o tomto zákonu co nejvíce odborně a hledejme taková východiska, která to vzdělávání udělají pro mladé lékaře přívětivější, a přitom nebude narušena kvalita vzdělávání našich lékařů. Takže velmi bych si přál, aby na konci legislativního procesu byl skutečně zákon, který vylepší situaci v postgraduálním vzdělávání, bude nám připravovat kvalitní lékaře a přitom nám nebudou kvůli nepřívětivosti toho vzdělávacího systému utíkat do zahraničí nebo k farmaceutickým firmám.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Hezké dobré odpoledne. Děkuji panu poslanci. Dalším řádně přihlášeným do rozpravy je pan poslanec Jiří Štětina. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Štětina: Dobrý den, vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně a kolegové. Nemusíte mít strach, že tu mám před sebou projev. Vůbec ne. Mám před sebou takovou malou knížečku, která mi byla vydána v roce 1966 20. dubna a říkalo se tomu atestační index. Z tohoto atestačního indexu se dalo vyčíst všechno: do jakého oboru jsem byl zařazen, jak jsem se vzdělával, jak jsem atestoval - úspěšně nebo neúspěšně - jaké jsem měl další vzdělání. A to všechno bylo v takovéto jednoduché knížečce. Možná budete říkat: On je to dědek a už ani neví, co mluví. Bylo to velmi jednoduché. Nebylo to období počítačů. Bylo to období zdravého rozumu. Člověk musel jenom makat, držet ústa a být málo zaplacen. Takto jsme dělali. Myslím, že pan ministr už to neměl tak zlé, protože je podstatně mladší. A já na to navážu.

Já bych se měl chovat jako opoziční poslanec - nebudu, protože já tento zákon vítám z jednoho prostého důvodu, že se snažíme vrátit tam, kde jsme před mnoha lety byli, když jsme vzdělávali kvalitně, kdy jsme dokonce i některé vyvolené lékaře pouštěli do zahraničí, když splňovali kádrové předpoklady, a problém se vzděláváním nebyl. Měli jsme instituci, které se říkalo ÚDL, dneska se tomu říká IPVZ. A já teď nevím, jestli zde dva přítomní pánové jsou pro to, aby tato instituce byla zachována. Já vůbec za ni nelobbuji, ale jsem zásadně pro to, aby toto vzdělávání dělala, neboť systém vzdělávání na první atestaci, druhou atestaci a nástavbové atestace byl velmi dobrý. Já jsem se divil, že jsme zlikvidovali to, co nám fungovalo. A já vám řeknu proč. Protože ti, kteří si chtěli po roce 2006 udělat ze zdravotnictví byznys, tak si řekli, že Evropská unie nepřijímá náš systém vzdělávání a my se musíme zachovat podle Evropské unie. Myslím si, že to vůbec není pravda, protože se domnívám, že Evropské unii je úplně jedno, jestli máme jedničku, dvojku a nástavbovou atestaci, ale hlavně jestli to děláme kvalitně.

Chtěli jsme si zprivatizovat i doškolování. My jsme měli IPVZ nebo ÚDL, a teď mě možná pan ministr opraví, jak se to všechno jmenovalo, my jsme vzdělávali lékaře, vzdělávali jsme sestry v Brně a fungovalo to.

Vážení, teď už jenom na závěr dvě poznámky. Mně se vůbec nelíbí, že zde existují nějaké petice, jestli bude obor pediatrie takzvaně terénní a nemocniční. Domnívám se, že pediatrie je jeden obor. David je jistě pediatr, a dobrý pediatr, neonatolog atd., tak mi jistě potvrdí, ale nejsme domluveni, že prostě vzdělávání v pediatrii musí být jedno. Jestliže lékař nebude u lůžka toho malého dítěte, tak v podstatě na ně nebude umět sáhnout. Já vím, proč to říkám. V době, kdy jsem v roce 1990 zařizoval LSPP dětskou, všeobecnou, stomatologickou v návaznosti na záchranku, tak jsem se dostal do problému, že lékaři dospělí říkali: Ale víš, my ty malé děti nemůžeme ošetřovat, my na ně neumíme sáhnout, my se jich bojíme. Čili ti lékaři dospělí, tedy dospělá LSPP, z toho samozřejmě měli obavy. Ale při dobrém vedení, a pokud měli možnost si na to děcko dejme tomu na dětské chirurgii sáhnout, tak samozřejmě tento strach ztratili. Takže si myslím, že to vůbec nepatří na to, abychom měli nějaké petice, které jsou jistě na objednávku a které prostě řeší to, co se někomu nelíbí, tzn. aby byla zase na to místa odborných asistentů, docentů, profesorů atd. Myslím si, že to je naprosto správně.

Teď jenom maličkost, a o to bych chtěl poprosit, to už je na závěr - pane ministře, jedna věc. Naprosto souhlasím s návrhem těch osmnácti kmenů, které tam jsou. Myslím si, že se můžu osobně i postavit za ty nástavbové obory, když tomu budu říkat postaru. Jenom bych chtěl doplnit jednu věc, a to jenom z toho důvodu - a jedná se o pracovní lékařství, pane ministře. Já mám to štěstí, že jsem v roce 1966 byl přidělen do oboru hygiena, pak jsem odatestoval z tohoto oboru v roce 1970. Byl jsem zařazen do oboru chirurgie. Tenkrát byly pouze obor chirurgie a obor interna. Tím to končilo. V roce 1971 jsem byl zařazen podle nové vyhlášky Ministerstva zdravotnictví do oboru anesteziologie a resuscitace jakožto základní obor. Chtěl bych teď moc poprosit, abychom měli ještě základní kmen pracovní lékařství, protože to je obor, který v podstatě spojuje tu kurativu, spojuje prevenci a bohužel taky tu velikánskou byrokracii. Mám prostě úctu ke všem oborům a zejména těm, kterým nerozumím. Ale myslím, že prostě obvodní lékař nebo chirurg se může dost těžko orientovat v pracovním lékařství. Ne že by to neuměl, ale on prostě nechce, protože ho to zatěžuje. Ale budeme-li mít obor pracovní lékařství jako základní, tzn. kmen, tak si myslím, že by to mohlo i prospět věci.

Pak samozřejmě souhlasím s tím, že tento zákon je potřeba skutečně dobře a zodpovědně probrat, ať se k tomu vyjádří odborné společnosti všechny, ať se k tomu vyjádří lékařská komora a samozřejmě ať se k tomu vyjádří ministerstvo, které za to musí zodpovídat. Ale jinak si nemyslím, a to už je skutečně poslední věta, že tím, že přijmeme zákon, zákon o vzdělávání lékařů a následně sester, vyřešíme nedostatek lékařů.

Já zde možná teď řeknu jednu věc, která se nebude v této republice nikomu líbit. Pokud mladí lékaři odpromují, tzn. absolvují šest let, jsou na velmi dobré úrovni ve srovnání s námi starými, to se už nedá ani srovnat, nicméně zkušeností máme zase dneska tolik, že zase bychom je mohli rozdávat, tak není dobré, když prostě po promoci odejdou. To není věc vzdělávání, to je otázka financí. Jestliže by to mělo tedy pokračovat dále, tak se domnívám, že bychom se měli zamýšlet nad tím, jestli bychom studium si neměli nějakým způsobem připlácet. A to je možná to, co panu ministru jako sociálnímu demokratovi se nebude líbit, nebude se mu to líbit jakožto politikovi. A jakožto doktorovi se mu to líbit určitě bude, ale určitě to nebude říkat.

Moc vám děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Štětinovi. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Ludvík Hovorka. Prosím, pane poslanče, máte slov.

 

Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, změny, které se udělaly v oblasti vzdělávání lékařů i nelékařů od roku 2004, byly nešťastné, ale obávám se, že ten původní návrh, který jsme dostali ke vzdělávání lékařů, sám o sobě redukcí počtu oborů nevyřeší celý problém, který se týká vzdělávání lékařů a příčin nedostatku lékařů. A nebude to ani zvýšení platů lékařů.

Je tady systém vzdělávání, který podle mě nefunguje dobře. A očekával bych od pana ministra, který má jinak velmi dobré kontakty s Českou lékařskou komorou, že se bude více zabývat tím, co vadí lékařům na současném vzdělávacím systému, na tom postgraduálním vzdělávání lékařů.

Já jsem se těmi důvody, které vadí lékařům v tom současném systému, zabýval. Některé si dovolím ocitovat.

Je třeba zavést osobní odpovědnost školitele za školence. Je třeba, aby byl dodržován edukační program a školenec byl převáděn na jiné pracoviště až po souhlasu školitele. Musí být definována práva i povinnosti školitele, školence a také zaměstnavatele ve vztahu k edukaci a rovněž musí být definovány možné postihy vůči těmto třem subjektům. Musí být definovány vzorové smlouvy mezi zaměstnavatelem a školencem, aby se ze školence nestal otrok. Současný model postgraduálního vzdělávání lékařů je téměř likvidační jak pro samotné lékaře, tak i pro nemocnice, především pak pro nemocnice nefakultní. Změny v systému postgraduálního vzdělávání však nelze provést beze změny v ostatních sférách celého zdravotního systému České republiky. Například nejen povinnosti, ale také řádné finanční ohodnocení školitelů, restrikce ze strany zdravotních pojišťoven vůči pojištěncům v případě zneužívání pohotovosti, zbavení nemocničních lékařů existenční závislosti na pohotovostních službách a podobně.

Osobní zkušenost. Fakulty nemající zkušenosti s organizováním vzdělávání a kurzů základních kmenů nepodávají dostatečné informace, možná ani samy nejsou dobře informovány. Nelíbí se mi absolutní závislost lékařů bez specializované způsobilosti na libovůli školicího pracoviště. Školicích pracovišť je málo, a proto si mohou diktovat podmínky, za jakých dovolí lékaři bez specializace atestovat. Není výjimkou, že lékaři mají praxi splněnou, ale k atestaci nemohou jít, protože zaměstnavatel nebo vedoucí pracoviště si to nepřeje, protože je pro něj výhodnější, aby za nižší plat nadále pracovali a čekali, až dostanou příležitost.

Současný systém postgraduálního vzdělávání zneužívá lékaře v přípravě na atestaci a je diskriminující pro ženy lékařky a některé muže lékaře, kterým rodinné poměry neumožňují absolvovat dlouhé stáže, mnohdy několikaleté nesmyslné pobyty na pracovišti vyššího typu. Cena stáží a kurzů by měla být pevně stanovena a garantována. Mnoho mladých lékařů je nuceno si tyto stáže hradit ze svých prostředků. Příprava k atestaci by se měla odehrávat optimálně na půdě zaměstnavatele lékaře. Bylo by vhodné, aby každý lékař bez ohledu na zvolenou specializaci začínal pracovat v nemocnici okresního typu, fakultní, univerzitní. Atestační příprava by proběhla z 90 % na půdě zaměstnavatele. Teprve například po jednom až dvou letech podle zvoleného oboru by mohl odejít například do ambulantní sféry a podobně. Příprava k atestaci by měla být kratší, maximálně tři roky. Bylo by vhodnější rozšířit spektrum nástavbových atestací. Dále navrhuji více propracovat a kontrolovat celoživotní vzdělávání lékařů a lékaře lépe ke vzdělání motivovat.

Vzhledem k tomu, že pracuji v malé nemocnici, která má v mém oboru jen akreditaci prvního stupně a jiné obory v mé nemocnici taktéž, po kmeni, který jsem kvůli stážím absolvovala za čtyři roky, potřebuji strávit ve fakultních nemocnicích 31 měsíců. Každý měsíc nemocnici stojí pět tisíc korun plus výdaje na můj plat. Na oddělení je nás nedostatek lékařů, takže mě pouštějí každý rok na stáže celkem na dva měsíce, znamená to, že doba od splnění kmene k atestaci bude pro mě asi 15 let.

Ano, tento systém není vyhovující. Vzdělání je naprosto chaotické. Největší problém vidím v tom, že není dostatek kvalifikovaných lékařů s praxí v nemocnicích, většina odešla do soukromého sektoru, proto není od koho se učit. Na pracoviště vyššího typu není snadné se dostat, neboť většina periferních nemocnic své školence na stáže nechce uvolňovat a nelze se toho jakkoliv domoci. Vloni jsem absolvovala atestaci po osmi letech nepřetržité praxe. Stáží jsem se velmi těžko domáhala a uvolňování na ně. Po základním kmeni mi na mateřském pracovišti nebyl dán v normální pracovní době prostor pro můj obor, který jsem čtyři roky provozovala nad rámec normální pracovní doby a služeb za normální tabulkový plat. Jsem z toho vyčerpaná a velmi otrávená. Rozhodla jsem se odejít do Anglie, kde se mi plně věnují, vzdělávám se v průběhu dne a zaměstnavateli záleží na tom, aby se dodržely podmínky vzdělávacího programu. Chci, aby podobný aktivní přístup ke svým studentům byl i v České republice.

Dříve dvouatestační systém pod gescí Institutu postgraduálního vzdělávání dominantně se odehrávající na kmenovém pracovišti plně vyhovoval. Odborná stáž na krátkou, přesně definovanou dobu či za účelem provedení či asistence jasně daných specializačních výkonů, jež se na domovském pracovišti neprovádějí. Superspecializované výkony nemohou být náplní požadavků k atestaci, počty některých výkonů, například v chirurgii, jsou zcela nereálné. Někdo dokonce zjistil, že počty určitých výkonů, které musí stážisté odoperovat, neodpovídají ani celkovému počtu výkonů, které se dělají v České republice během jednoho roku. Dlouhodobý pobyt školence na specializovaném pracovišti vede k jeho využívání k administrativním účelům, takže k výkonům, k nimiž je primárně odeslán, se většinou ani nedostane. Levná pracovní síla pro vyšší pracoviště, přičemž chybí na domácím pracovišti, kde mnohdy pod dobrým odborným vedením naplní cíl svého předatestačního vzdělávání mnohem lépe. Větší důvěra v primáře domovských pracovišť, kteří by měli za edukaci svého školence nést zodpovědnost, nejlépe za povinné účasti při atestační zkoušce.

Současný stav vzdělávání není dobrý. Chtěl bych upozornit na nemravné jevy. Za prvé placené stáže na vyšších pracovištích, kdy školenec za tzv. školení platí a přitom vykonává normální sekundářskou práci. Za druhé, řada oborů vyžaduje až více než roční stáže na klinikách v Praze, Brně a podobně. Opět převážně sekundářská práce, ale hlavně významný zásah do rodinného života, rozpočtu rodiny, zejména jde-li o matky malých dětí a dětí v základní škole. Přitom nevěřím, že třeba krajské nemocnice nebo větší nemocnice by adepty nevyškolily stejně dobře. Vzhledem k tomu, že jsem čerstvě po atestaci, mohu říct, že celý systém je dost tragický. Za odborné stáže se platí fakultním nemocnicím, ale nikdo vám nezaručí, že tam něco odborného uvidíte. Využívají vás jako levnou pracovní sílu. Zažila jsem i absurdní situaci, že se po mně chtělo, ať se věnuji medikům. Dále přehnaná administrativa, která je kolem toho všeho. Nesmyslný (nesroz.) a ještě nesmyslnější výkony a v neposlední řadě několik povinných předatestačních kurzů bez významu pro praxi.

Specializační vzdělávání je nástrojem, kterým stát realizuje svou odpovědnost za kvalitu a bezpečnost zdravotní práce. Získání specializační způsobilosti opravňuje lékaře k samostatnému poskytování zdravotní péče. Je to jakási obdoba pilotního průkazu, kdy stát přebírá záruku nad tím, že dotčená osoba může činnost samostatně vykonávat a občané nebudou poškozeni na zdraví. Je tedy odpovědností státu vůči občanům, komu stát dovolí, aby samostatně poskytoval zdravotní péči. Proto musí být celý proces získávání specializačního vzdělávání řízen jednotně, musí být transparentní, musí poskytovat státu kdykoliv aktuální přehled a současně musí být užitečný pro ty, kdo o získání specializované způsobilosti usilují, i pro ty, kdo je k tomu vzdělávají. Pro uchazeče je srozumitelné, když se na jednom místě ke vzdělávání přihlásí a na jednom místě v jednotném režimu vykonají závěrečnou zkoušku.

Dosavadní systém výkonu atestačních zkoušek na lékařských fakultách na principu tzv. vyvážené dotace se neosvědčil, neboť v praxi docházelo k uplatňování různých oborových nebo regionálních zájmů a Ministerstvu zdravotnictví neposkytoval včas potřebné informace. Ministerstvo zdravotnictví postrádá, a často zdůrazňuje, že postrádá, údaje, které by umožnily zobrazit problémy současného systému specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, a při realizaci tohoto problému vychází z informací od ÚZISu, od odborné veřejnosti, od členů komise pro novou koncepci specializačního vzdělávání, odborných společnosti a v neposlední řadě od profesních komor a dále z informací známých ministerstvu z jeho vlastní činnosti. Ministerstvo tedy muselo vycházet z velké části také ze sekundárních dat, ze kterých lze ale získat jasné informace o stavu a problémech postgraduálního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů.

Když jsme na výboru pro zdravotnictví projednávali závěrečný účet kapitoly Ministerstva zdravotnictví, výdaje na vzdělávání lékařů, tak jsme zjistili, že opakovaně dochází k nevyužívání prostředků, které jsou určeny na takzvaná rezidenční místa. Každoročně je tam vyčleňováno zhruba 500 mil. korun, z toho bývá čerpáno asi 140 nebo 170 mil. korun, rok od roku různě už od roku 2010, a celkově při čerpání na rezidenční místa i na instituty pro vzdělávání lékařů se jedná zhruba o částky kolem 350 mil. korun, což je zhruba polovina toho, co bývá vyčleňováno. Zde tedy je důkaz toho, že ten systém postgraduálního vzdělávání lékařů není u nás dobře nastaven.

Tento zákon, který jde pouze cestou redukce oborů, nebo víceméně tou základní snahou je snížit počet základních oborů, nevyřeší myslím to podstatné, proč lékaři mimo jiné odcházejí z České republiky do zahraničí a proč jim nevyhovuje ten náš komplikovaný a chaotický systém vzdělávání lékařů.

A protože vím, že současný návrh, který tady projednáváme, dozná ještě značných změn, tak bych chtěl poprosit pana ministra a celé ministerstvo, aby se zabývali těmi podněty, které napsali jednotliví lékaři, zúčastnili se průzkumu, který organizovala Česká lékařská komora v počtu asi 6 500 respondentů. A to, co jsem zde citoval na začátku svého projevu, si myslím, že je hodně vážné k zamyšlení, jak tento zákon upravit, jak do něj dostat i věci, které se týkají samotného systému vzdělávání a jeho sjednocení například pod IPVZ.

Ještě se krátce dotknu záměru na redukci základních oborů. Ano, je tady prostor pro tuto diskusi v průběhu projednávání ve výboru a ve druhém čtení, ale přesto si dovolím jenom jednu poznámku. Ministerstvo se rozhodlo, že zruší obor praktické lékařství pro děti a dorost, a uvedlo mimo jiné důvody zlepšení dostupnosti lékařů. A ten druhý důvod - jakási kompatibilita se zákony o vzdělávání v rámci Evropské unie. Já se domnívám, že tento návrh nezvýší počet lékařů v nemocnicích, tedy pediatrů v nemocnicích, už proto, že podle mého názoru řada pediatrů bude odcházet do privátní praxe, pokud se jim to umožní takovým poměrně jednoduchým způsobem, jak to navrhuje ministerstvo. A především uniká základní smysl tohoto kroku, že ten systém dlouhodobě funguje, rodiče jsou s tímto systémem spokojeni. A v neposlední řadě si myslím, že tento systém, jak je nastaven, to znamená existence praktického lékařství pro děti a dorost, je i velmi finančně výhodný pro zdravotnictví jako celek, protože se jedná o primární péči, která při dobré funkci může znamenat stabilizaci prostředků na zdravotní pojištění a snížení výdajů, které by jinak znamenaly navýšení nákladů na léčení v nemocnicích, tedy na léčení na pracovišti, kdy praktický lékař již není schopen v rámci svých kompetencí léčit složitější onemocnění.

Tolik moje poznámka k tomuto zákonu. Chtěl bych poprosit pana ministra, aby důvody, které vedou lékaře k tomu, že odcházejí do zahraničí, byly řešeny komplexně, ne jen nějakou redukcí základních oborů. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Já děkuji panu poslanci Hovorkovi. Omlouvám se (přihlášené paní poslankyni Kovářové), ale s faktickou poznámkou je tu pan poslanec Jan Zahradník. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Jan Zahradník: Děkuji, pane místopředsedo. Paní kolegyně Kovářová, já se vám moc omlouvám, chtěl bych ale vystoupit se svou poznámkou.

Jednak bych se chtěl připojit k těm, kteří podporují zachování pediatrické specializace. Za druhé bych chtěl na jednu věc upozornit, možná jako přerušení toho toku velmi kvalitních informací o systému postgraduální přípravy lékařů. Nikdo z nás si asi neumí představit, že by svěřil péči o své zdraví člověku, který by třeba přímo z fakulty přešel do praxe a začal by léčit. Očekáváme, že lékaři, kterým se svěřujeme, jsou neustále vzděláváni, připravováni, ať už z povinnosti dané systémem, nebo ze své vlastní osobní touhy se vzdělávat.

Existuje ale podobný systém v našem životě, také je zde odvětví, kam svěřujeme - v tomto okamžiku mám na mysli naše děti - tedy do škol. Předpokládáme, že učitelé, kteří se o ně budou starat, kteří je budou vzdělávat, také budou patřičně vzděláni. Ale tady je třeba říci, že pro učitele podobný systém přípravy k výkonu povolání, podobný systém propracovaného postgraduálního vzdělávání neexistuje. Ano, některé vysoké školy - já jsem pořád ještě na pedagogické fakultě v Budějovicích - takové možnosti nabízejí v rámci různých projektů, nabízejí učitelům možnost rozvíjet své vzdělávání, ovšem je to jaksi ne přímo řízené nějakým ustanovením. Je o to zájem, samozřejmě učitelé o to zájem mají, ale možná by stálo za to přemýšlet o podobném systému, který tak dobře funguje, a věřím, že ještě lépe bude fungovat, pro lékaře, také i pro naše učitele. Samozřejmě to navázat pak také na jejich kariérní růst.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Zahradníkovi. Další řádně přihlášenou je paní poslankyně Věra Kovářová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Věra Kovářová: Vážené kolegyně, vážení kolegové, můj příspěvek se týká stomatologů. Nejsem sice povoláním lékařka, ale jmenuji se Kovářová, a pokud vím, tak dříve se tomuto oboru kováři věnovali, tak doufám, že mi pan poslanec odpustí, že k tomuto tématu vystoupím.

Návrh, který dnes máme před sebou, vláda dlouhodobě prezentovala jako opatření, které by mělo napomoci k odstranění problému spočívajícího v nedostatku zubních lékařů, resp. jejich nerovnoměrného rozmístění. Jen pro ty, kteří by tento problém chtěli bagatelizovat, uvádím, že pětina zubních lékařů je ve věku nad 60 let a absolventů není zdaleka tolik, aby výpadek nahradili. Ráda bych proto v souvislosti s projednáváním tohoto bodu apelovala na vládu, aby snaha o zajištění podmínek stomatologické péče pokračovala, a to výrazně rychleji než doposud. Připomínám, že poprvé jsem na problém nedostatku zubních lékařů upozornila už před dvěma lety a od té doby se v odpovědích jednotliví členové vlády zaklínali právě návrhem, který dnes máme prvně před sebou. Pevně doufám, že další kroky, které povedou k lepší dostupnosti péče stomatologů v současnosti i blízké budoucnosti, budou následovat mnohem rychleji.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji paní poslankyni Kovářové. Dalším řádně přihlášeným je pan poslanec Bohuslav Svoboda. Chce se mi říci pan doktor Bohuslav Svoboda. Prosím, pane doktore.

 

Poslanec Bohuslav Svoboda: Hezké odpoledne, dámy a pánové. Pochopitelně je mou povinností jako doktora také k tomuto tématu promluvit. Původně jsem si to vymyslel velmi rafinovaně, protože jak pravděpodobně víte, tak nejvýznamnější autor vědecké publikace je buďto první autor, nebo ten poslední. Přihlásil jsem se tedy tak, abych byl poslední, bohužel kolega Fiedler mi to zkazil, takže tady mluvím jako ten nejobyčejnější, protože ten předposlední ve vědecké práci je nejméně významný.

V prvé řadě bych chtěl říct, že děkuji ministerstvu a ministrovi za to, že dostali na stůl zákon, o který jsme se pokoušeli všichni my předcházející už na půdě historické lékařské komory, proto, že jak asi nevíte, nejnižší běžný počet specializačních vzdělávání ve světě je 28 a nejvyšší zhruba 42. My jsme měli fázi, kdy jsme těch oborů měli přes 100. Když se to dneska podařilo snížit na 33, je to poloviční zázrak, ale samozřejmě přináší to spoustu problémů, protože to znamená, že někdo byl od toho stolu jakoby odstrčen na něco, co je možné chápat jako méně významné číslo.

Myslím si, že problematika toho, které obory a kolik oborů, bude určitě tématem, kterým se zdravotní výbor bude zabývat. Bude to téma, kterým se budeme všichni probírat. Proto bych velmi podporoval návrh kolegy Kasala na to, aby doba byla prodloužena na 60 dnů. Věřím, že ve zdravotním výboru se tím budeme zabývat velmi, velmi podrobně. A je to také důvod, proč my jako Občanská demokratická strana podpoříme tento zákon, aby postoupil do dalšího kola.

Řada problémů, která tam je, tady zazněla. Hovořilo se o praktických lékařích pro děti a dorost, hovořilo se o délce vzdělávání. Tento nový zákon uvádí délku vzdělávání v rozmezí tří až šesti let. To je doba jistě velmi dlouhá, když si uvědomíte, že šest let je také doba studia medicíny, a že tedy to dává dohromady dvanáct let. A pokud někdo bude dělat nějakou další nástavbu, může to přerůst vysoko přes deset let.

Vzdělávání lékařů je ve světě a v Evropské unii různé. Tady to někde zaznělo, že si nedovedeme představit, že by někdo pracoval po promoci - v Řecku to je tak, že po promoci lékař nastoupí na některý z ostrovů a pracuje tam jako praktický lékař dva roky, aniž by předtím jakékoli vzdělání prodělal. A také to funguje. Třeba na tom ostrově, na těch rekreantech, na těch pár domácích lidech se tu základní medicínu naučí. Vychvalovaná Velká Británie má vzdělávání, které je také velmi zvláštní, protože v nemocnici, kde mají být ti lékaři vzděláváni, žádný zkušený lékař není. Doktoři tam přicházejí jednou za týden, udělají si svoje privátní pacienty, a mezitím jako pacient nenarazíte na nikoho, kdo by byl déle po promoci než dva roky.

Systém, který byl u nás vytvořen, byl systém velmi zajímavý. Zaručoval určitou variantu vzdělávání a samozřejmě časem dospěl na své limity, protože medicína pokračuje dál. Ty složitosti, se kterými se musí dnes lékaři vyrovnávat - už není jen medicína, je to otázka informatiky, je to otázka počítačových systémů, velmi složitých a sofistikovaných přístrojů a vzdělávání samozřejmě začíná být složité.

Za svou osobu bych daleko více uvítal, kdyby systém vzdělávání byl postaven na otázce toho školitele. Já bych si dovedl představit, když mám někoho, koho vzdělávám, že v nějaké fázi jeho vzdělávání řeknu: ano, ty už umíš to a to z té medicíny a to znamená, že budeš na mé klinice dělat takovou a takovou činnost. Já můžu říct i obrácenou věc. Já ze své praxe - a učil jsem celý život, vzdělával jsem na největších klinikách a fakultách, které v této zemi existují, že jsou fáze, kdy tomu lékaři já řeknu: podívej se, ty sis sice vybral tento obor, ale já bych ti radil, aby sis vybral něco jiného. Prostě proto, že ta medicína, kterou dělám já, je taky o tom, jestli je handy, nemusí být jenom brainy. A jestliže ty ruce prostě nemají to nadání, nejsou schopny tu věc udělat.

Proto si myslím, že by tento zákon měl více stavět na tom, jak ta vlastní výuka je provázaná, dát maximální možnou zodpovědnost tomu školiteli. Já si dovedu představit, že každý lékař, který potom nastoupí třeba na místo primáře, bude, jako to bylo za mého otce, až do smrti říkat: já jsem se vzdělal na klinice pana profesora Klause. A jméno jeho školitele je zárukou toho, že to bylo dobré. To by mělo vyčlenit z toho všechno to, na co si dneska školenci nejčastěji stěžují - že vlastně nejsou na těch pracovištích vzděláváni. Že tam přijdou, dělají nějakou práci, ne úplně odbornou, že se k těm složitým věcem nedostanou a že vlastně to, co se potřebují naučit, jsou schopni se naučit na svých základních pracovištích. Samozřejmě pokud bychom takto postavili vzdělávání na zodpovědném školiteli, znamenalo by to, že by ten zodpovědný školitel musel být také v nějaké podobě financován. Nesměla by to pro něj být jenom nějaká práce navíc.

To, co současné vzdělávání postgraduálních lékařů potřebuje a bude potřebovat čím dál tím víc, je prostupnost mezi obory. Já si samozřejmě dovedu představit - a nechci to říkat, protože tady je celá řada kolegů, kteří jsou záchranáři a jezdí s tou sanitkou. Ono se s ní dobře jezdí ve třiceti, ještě slušně to jde ve čtyřiceti, ale v padesáti letech už je to hodně namáhavé. Je to jako být tělocvikář a učit výmyk. Když je vám pětadvacet, tak ho střihnete, až vám bude padesát a máte osmdesát kilo, tak už to žákům nepředvedete.

Ta prostupnost musí také umožňovat to, aby někdo, kdo si vybere klinickou medicínu, v nějaké fázi byl schopen tu klinickou medicínu opustit a dělat medicínu základní, ambulantní. Nechci říkat jednodušší, každá medicína je složitá, ale vyžadující jiné nasazení, jiné vědomosti a jinou časovou zátěž. A obráceně. Aby ta možnost přechodu z praxe do odborné specializace po nějaké době byla možná. Tady si můžeme představit jenom otázku žen, které by jistě možná chtěly v nějakém úseku svého života pracovat na pracovišti, které není zatíženo pohotovostními službami, které není zatíženo prací přes noc, které nevyžaduje tak velikou psychickou zátěž, které mají dost doma s těmi dvěma nebo třemi dětmi. Ale v okamžiku, kdy tu psychickou zátěž děti přeberou samy za sebe, by byla třeba celá řada lékařek, které svoji kariéru kvůli rodině odložily a dokázaly by se k ní v nějaké podobě vrátit. To jsou všechno věci, o kterých bychom měli hovořit prostě proto, že když vytváříme něco, co je zákon, tak vlastně od toho nebude výjimek. A my bychom měli najít prostupnost takovou, aby každý z těch lékařů kromě toho, že je fascinován tou medicínou, mohl také tu fascinaci uplatnit v tom, co mu ze všeho nejvíce vyhovuje.

Já nechci hovořit o všech problémech, který ten zákon má. Znovu opakuji, je to poprvé, co se někomu podařilo postavit to číslo na nějaký reálný počet. Jestli ho zkrátíme, nebo rozšíříme o dva nebo jestli z toho něco vyhodíme, není podstatné. Podstatné je to, o čem já hovořím. Tento systém by měl umožňovat prostupnost. A o tu bychom se měli co nejvíc postarat. To je to, co tam vnímám ještě pořád jako nedostatek toho zákona. To je ten důvod, proč jsem pro to, aby se o tom hovořilo dlouho. Ne proto, abychom změnili ten princip, ale abychom v tom principu našli nějakou možnost toho individuálního, aby to prostě fungovalo.

A druhá věc. Já jsem přesvědčen o tom, že vzdělávání nebude dobré, pokud za něj nebude přímo odpovídat někdo na tom pracovišti. Ten někdo na tom pracovišti, jistě, vedoucí šéf toho pracoviště, potažmo pod ním nějaký určený školitel. A to musí jít ad personam. Zodpovědnost toho, kdo školí, musí být taková, že mám možnost v nějaké fázi, když mám mimořádně schopného člověka, říct: Ano, ten kmen trvá tak a tak dlouho, vy jste dokázal ty výkony udělat, děláte je kvalitně. Vědomosti, které já nezkouším - já s vámi hovořím o tom oboru a vím, že to znáte -, jsou takové, že vám teď o půl roku umožním dřív to povolání dělat v rozsahu, jako kdybyste měl ty dva roky. Tam nejsou veliké rozdíly. Prostě věci načtete, to se můžete naučit za půl roku místo za tři. Ale nesetkáte se s těmi případy, abyste je viděl. Ale to, že jste je viděl a že je umíte používat, to neurčí žádná vyhláška. Neřekne, jsou to tři roky nebo pět let. Podívejte se na to, jak ty jednotlivé obory to natahují v průběhu toho, co se to vytvářelo. Ze tří roků už jsou na pěti a půl s odůvodněním, že jsou chirurgie, jiné specializace, ať už hlavová, nebo srdeční. Je tendence jenom to natahovat. Já říkám ne. Je-li tam schopný člověk, nemusí se to natahovat a já musím mít prostor pro to, abych toho schopného poslal do světa co nejdřív. Protože optimální věk pro medicínu je relativně nízký. Ve čtyřiceti už dál nepůjdete. Do těch čtyřiceti je to jediná doba, kdy rostete. Kdy rostou vaše vědomosti, vaše manuální zručnosti. A my vlastně dosahujeme toho, že věk těch superšpičkových lidí, kdy to mají možnost začít dělat, teoretickou možnost, začínat svobodně, už je limit i těch čtyřicet. A to je špatně.

Proto říkám, že je tady řada míst, o kterých je potřeba hovořit. Ono se to možná nepodaří, ale musí se to na stůl dostat. Na ten stůl se musí dostat to, že vzdělání není žádná teorie. Že potřebujeme ty lékaře to naučit. Nejenom vědomosti, ale i řemeslo jako takové, protože je to řemeslo v nějaké fázi. I ta interna je dneska o řemesle, protože všecky ty katetrizace, které dělají, jsou o manuální zručnosti. A to je to, co já vnímám jako nedostatek zákona, který máme na stole. Ale je to nedostatek, který je nedostatkem všech nových věcí. A když najdeme vůli o tom hovořit, tak si myslím, že bychom mohli stvořit něco, co by bylo životaschopné. Pod pojmem životaschopné rozumím také to, že ti lidé to nejenom absolvují proto, že musí, ale že to budou absolvovat proto, že vědí, že to je smysluplné. Že se něco naučí. A to je dneska ten největší negativní důvod, který vám říkají mladí lékaři. Valná část mého postgraduálního vzdělávání pro mě není smysluplná. Prostě proto, že nedělám to, co potřebuji, abych se rychle naučil. Otázka výše úvazku, to všecko s tím jistě souvisí. Ale ta podstata je - my musíme vytvořit prostor pro to, aby to bylo naučitelné. A jistě ty komické příběhy, že skutečně v celé republice není tolik specializovaných gliomů, aby jich mohl odoperovat 20 v průběhu přípravy, tak to prostě nejde.

Čili je to určitý apel na vás na všechny. Věřte tomu, že se tím zdravotní výbor bude zabývat velmi podrobně. Věřte tomu, že se pokusíme dát vám tu nejlepší možnou variantu. Ale ta nejlepší možná varianta bude určitě někoho bolet. Každá věc, která jde dopředu, je bolestivá. To říkám proto, že samozřejmě na nás na všecky budou vyvíjeny nejrůznější tlaky. My je budeme poslouchat, ale budeme se snažit najít konkrétní odpovědi na konkrétní námitky. A tím neříkám, že já jsem spokojen s tím, že zanikne praktické lékařství pro děti a dorost nebo že zůstala dětská gynekologie, urologie, protože to stejně nikoho neuživí. Ale prosím.

Děkuji za pozornost. (Potlesk některých poslanců z pravé části sněmovny.)

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Svobodovi. Zatím posledním řádně přihlášeným je pan poslanec Karel Fiedler. Připomínám, že ještě by měl být načten návrh na prodloužení lhůty. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Karel Fiedler: Děkuji za slovo, pane předsedající. Dobré odpoledne, dámy a pánové. Mě velmi mrzí, že jsem panu docentu Svobodovi vzal jeho záměr být posledním vystupujícím. Nicméně se domnívám a jsem přesvědčen o tom, že moje vystoupení bude pouze takovým malým dovětkem a tou skutečnou tečkou bylo vystoupení pana docenta Svobody.

Všichni víte, že nejsem lékař. Myslím si, že tato problematika se týká především diskuse tady ve sněmovně lékařů. A věřím, že kolegové lékaři, kteří jsou tady mezi námi, k tomu přistoupí odborně. Slyšel jsem některé jejich názory už na petičním výboru a stejně tak bude pro mě asi hodně směrodatné stanovisko zdravotnického výboru.

Ale důvod, proč jsem si dovolil jako neodborník i vystoupit k tomuto tématu. Zaznělo to již z úst jak pana zpravodaje, tak některých předřečníků, tak i mého kolegy pana doktora Štětiny, a to je problematika nedostatku lékařů. Určitě myslím dozrál čas na nejvyšší možnou míru k tomu, abychom se zamysleli nad realitou, že na jedné straně nám studenti studují, stávají se z nich lékaři a současně odcházejí. Což má dvě negativa. Zásadní. Aspoň tak to vidím já. Jednak je to, že chybí v našem zdravotnickém systému, a druhé, že nás to stojí peníze a užitek z toho není žádný. Samozřejmě chápu nějakou lákavost po tom výdělku v zahraničí. Ale pokládám za ne úplně správné - levně řeknu, nebudu říkat zadarmo, ale řekněme levně vystudovat, potom na to zapomenout a odejít někam jinam. Myslím si, že je opravdu načase, abychom našli odvahu začít minimálně vážně diskutovat a debatovat o tom, že v takovém případě by měl být jednak nějaký stabilizační závazek nebo doložka, anebo pokud se někdo rozhodne k takovémuto kroku, tak by měl minimálně velmi podstatnou část nákladů na tato studia vrátit. Protože na to se skládají daňoví poplatníci do státního rozpočtu a stojí to peníze.

Kolega Štětina tady zmínil krátce, že bychom měli najít odvahu začít debatovat o tom, i o nějakých poplatcích za to. Já toho nejsem příznivcem. Pořád si myslím, že bychom tam potom znevýhodňovali některé studenty, kteří by chtěli získat takovouto kvalifikaci, a bylo by to pro ně komplikované. Ale opravdu otázka nějakého stabilizačního závazku, obzvláště v případě tak náročného a finančně drahého studia, je opravdu na místě. I z tohoto důvodu očekávám, že se debata rozvíří. Podpořím návrh pana zpravodaje i někoho z předřečníků, aby byla prodloužena lhůta na prodiskutování tohoto návrhu. A tento problém, který zmiňuji, o kterém hovořím, si myslím, že není jen problém lékařské sféry, je problémem řady technických oborů.

Nebudu to zbytečně rozvíjet, abych dodržel to, co jsem řekl na začátku, že to bude pouze malý dovětek a ta hlavní tečka byla pana docenta Svobody. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Fiedlerovi. S faktickou poznámkou pan poslanec Milan Brázdil, po něm s přednostním právem pan zpravodaj.

 

Poslanec Milan Brázdil: Omlouvám se, nelze nereagovat. Stabilizační poplatek! Vy tedy chcete říct, že právník, který tady vystuduje a odejde do zahraničí, by tady měl taky něco zaplatit? Že by to měl být zedník, který jde pracovat ven? Takže všichni by tu měli za to, že tu vystudovali, zaplatit. No ale to popřeme volný pohyb práce. Dobrá, nebudu se k tomu vracet. Nicméně prosím vás, lékaři neodcházejí jenom kvůli prachům. Ano, peníze jsou důležité. Neodcházejí jenom kvůli nějakým nepříjemnostem. Ale oni chtějí taky slušně žít a mít volný čas! Takže nejsou hnacím motorem jenom prachy, ale jsou to taky slušné podmínky a mít čas na rodinu a další normální život. To je taky důvod, proč odcházejí. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji. S další faktickou poznámkou pan poslanec Plzák. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Pavel Plzák: Děkuji, pane předsedající. Také faktická poznámka k panu poslanci Fiedlerovi. A doplním kolegu Brázdila. Byla doba, nevím, jak je to teď, kdy na Lékařské fakultě Hradec Králové studovala jedna třetina studentů ze Slovenské republiky. Ti by také platili stabilizační poplatky? Protože jenom malá část jich zůstala pracovat u nás v republice, vracejí se zpátky na Slovensko. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji. S další faktickou poznámkou pan poslanec Fiedler. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Karel Fiedler: Musím zareagovat. Teď se asi opravdu projeví, že patřím do rozpočtového výboru a že ty finance mě trošku trápí. Já to vůči panu kolegovi Plzákovi, prostřednictvím pana předsedajícího, nepokládám za normální, že na našich školách, že my to platíme, studuje tolik studentů. Vím, že je nějaká volnost, že tohle potřebujeme. Ale já děkuji panu kolegovi Plzákovi prostřednictvím pana předsedajícího, že toto zmínil, že toto připomněl, tento problém. Že ani toto já nepokládám za naprosto normální, že na našich školách studují za finance, které jdou z našeho státního rozpočtu, studenti, kteří pak u nás ani nezůstanou. To opravdu taky nepokládám za normální. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Nyní s přednostním právem pan zpravodaj. Prosím, pane zpravodaji.

 

Poslanec David Kasal: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Dovolil bych si závěrem udělat nějaké shrnutí a reagovat na některé kolegy, kteří zde vystoupili. Na začátek bych chtěl hlavně poděkovat, protože jak je vidět, konzistence v názorech a v tom, co je potřeba udělat, tam jednoznačně je, a chtěl bych za všechna vystoupení poděkovat.

Vystupovalo devět poslanců se svými příspěvky plus další diskutující v krátkých reakcích.

Nedá mi ale, abych se nezmínil o pediatrii, která tady nejvíc rezonovala, a jak jste si již všimli vzhledem k tomu, že jsme již začali projednávat tento zákon, tak už vám první zmínky přistály na vašich poslaneckých stránkách. Chtěl bych říct jedno jediné: Ani ministerstvo ani zdravotní výbor ani já jako pediatr, nikdy nepadlo jediné slovo o tom, že se budou rušit primární praktičtí lékaři pro děti a dorost, kteří zajišťují tuto léčbu v ambulantních zařízeních. Nikdy to nepadlo a padnout to nemůže, protože bez jejich péče není možné zajistit péči o dětské pacienty v naší republice. To chci, aby to jasně znělo a aby to bylo jako základní kámen.

Vyjádřím se jenom lehce k té petici, protože názor každého člověka může být shrnut v petici. Nemůžu si odpustit to, že když jsem viděl ty otázky, tak jak jsou, protože mi chodila řada otázek na moji emailovou adresu: Vy chcete zrušit dětské lékaře v terénu? A děti nám budou ošetřovat jenom v nemocnicích? I takovéhle názory mi chodily a já jsem je musel opakovaně vysvětlovat. Jestliže takto podáte otázku, tak na to každý rodič, který je spokojen se svým lékařem, odpoví, že samozřejmě obor rušit nechce.

Chtěl bych tady zodpovědně říct, že se jedná opravdu jenom o změnu vzdělávání. Pro mě jako pediatra je jaksi nepřípustná jedna záležitost, abych stejnou diagnózu, kterou léčím v nemocnici nějakým způsobem, tak aby na úrovni v terénu byla léčena zcela jinak. To je pro mě nepřípustné a to je důvod slučování vzdělávání těchto oborů.

Je velmi zajímavá jedna věc. Já pediatr, který jsem 24 let v praxi, 14 let primář, tak podle toho, jak je to napsáno, teď nemyslím podle návrhu, ale podle předchozí předlohy, tak nemůžu okamžitě nastoupit na místo praktického lékaře, protože jsem nedostatečně vzdělaný. Na různých seminářích bylo ukazováno, co všechno v nemocnicích neděláme. Můžu zodpovědně říct, že z toho, co mi bylo ukázáno, jsou to tři věci, nebo dvě vlastně: neočkujeme a neděláme posudky. To je jediné, co neděláme. Všechno ostatní, o čem tady bylo hovořeno, zajišťujeme, i sociální problémy dětí. Pokud k nám přijde dítě, které je šikanované nebo které má nějaké psychiatrické obtíže, my ho nemůžeme pustit z nemocnice, dokud nedostane odborné vyšetření. Takže v zásadě zajišťujeme veškerou činnost, sice z jiného úhlu pohledu, ale stejně tak jako v té praxi. Jestliže mi ale argumentují kolegové z praxe, že radí i maminkám, které jsou po rozvodu, nebo v rodinách, které jsou po rozvodu, tak je to otázka, jestli by to měla platit zdravotní pojišťovna, jestli bych se neměl obrátit na Ministerstvo spravedlnosti, které by v tomto případě tedy mělo proplácet právní rady nebo rady, které jsou v tomto případě. Já to samozřejmě zlehčuji, ale až takovéhle názory se člověk dozvídá.

A je velmi zajímavá jedna věc. Jak už jsem tady řekl, já bych nemohl pracovat v terénu. A je ale velmi zajímavá záležitost, kdy praktičtí lékaři oslovují lékařky, které jsou třeba jeden dva roky po nástupu do nemocnice, nemají například ani kmen, nebo mají kmen, což je dvouleté vzdělání, jsou na mateřské, a pokud potřebují zástup na své ordinace, tak bez problémů tito lékaři tam sloužit mohou? To bych chtěl odpovědět na tyto otázky, jak je to vlastně možné.

Co se týká jedné věci, kterou řekl pan kolega Kaňkovský ohledně částečných úvazků. Určitě to je dobrá věc. A já na svém oddělení využívám a v zásadě v tuto chvíli, kdy mám čtyři lékařky na mateřské dovolené, tak každá má úvazek od 0,1 až do 0,6 podle jejích potřeb, jak je schopna se starat o své děti. Tady jsme se shodli na tom, že to určitě bude potřebovat variantu. A aby to nebylo zneužíváno, jako to bylo dřív, kdy ten dotyčný byl zaměstnán na 0,1 úvazku a byl tam celou dobu, tak to normálně vztáhneme k mateřské dovolené a myslím si, že vůbec není problém a tohleto bude dořešeno.

Ohledně IPVZ. Určitě bude potřeba, aby to vzdělávání bylo organizováno rozumným způsobem, aby lidé se přihlásili do jednotného systému a přesně věděli, tak jako to bylo za nás, kde kurz probíhá, jakým způsobem, co dotyčného čeká, a aby ten kurz byl dostatečně intenzivní a aby to vzdělávání bylo pro něj přínosné. Samozřejmě s tím souvisí i to, co už je v návrhu, že drtivá většina vzdělávání bude probíhat na mateřském oddělení nebo u mateřského zaměstnavatele, protože nejenom rodinné záležitosti, ale i to, co se dělalo na některých odděleních, že tam byli ti lékaři využíváni jako levná pracovní síla, tak to by se opakovat nemělo.

Ještě zareaguji na jednu věc, kterou tady říkal pan kolega Hovorka. Lékařů je obecně nedostatek. Můžu vám říct, že ze své zase osobní zkušenosti rozumím tomu, co jste četl z těch dopisů, že si tady stěžují konkrétní pisatelé, že nejsou puštěni k atestaci nebo ke vzdělávání. Řeknu vám úplně obrácenou věc. V současnosti, kdy pediatrů a i jiných odborností je velmi malé množství, tak není vůbec problém, aby za vámi dotyčný přišel a řekl vám ze dne na den: Pane primáři, pokud mě nepustíte vzdělávat, tak já odejdu o dům dál, protože tam mi vzdělávání jednoznačně povolí. A i my jsme tlačeni k tomu, abychom ty vzdělané lékaře měli, protože to není o tom, jestli jim něco zaplatíme navíc. Ono to je o patnáct set víc, takže to není žádný rozdíl pro nemocnici. Ale já ty vzdělané lékaře potřebuji, abych vůbec mohl postavit služby, abych mohl zajistit to, aby vůbec byl zajištěn provoz lůžkového zařízení. Takže takovýmhle způsobem se věci mají.

Navážu ještě na kolegu Svobodu, což by v zásadě byla ideální tečka. Za vším stojím, i co se týká toho školitele, protože ve chvíli, kdy na oddělení je člověk, který se tomu dotyčnému věnuje, a já to pozoruji i u studentů, kteří přicházejí ve třetím, čtvrtém, pátém ročníku na dvou- až třítýdenní stáže, tak se mi to oplácí v tom, že když se jim během těchto krátkých dnů věnujeme maximálně i s tím, že si dělají praktické záležitosti, tak výhoda je ta, že jsem neměl za posledních pět let problém s absolventy, kteří se ke mně hlásili. Každý rok se mi jich hlásilo pět až sedm a mohl jsem si vybírat, což jiná zařízení samozřejmě říct nemohla, a tam se potom obraceli ti studenti nebo absolventi po studiích, aby si zajistili místo.

Závěrem bych chtěl říct ještě jeden příběh, který se i toho vzdělávání týká, a je to ve spojitosti, kdy jsme byli na výjezdu v Německu, v německých nemocnicích, tak jsme se tam setkali s jednou věcí, kdy nám bylo řečeno, přáli nám, abychom zdárně zvládli změnu vzdělávání a abychom nedopadli při atomizaci tak, jak to je v Německu. V podvečerních hodinách tam přivezli jednoho pána se zlomenou rukou do běžné okresní nemocnice, a protože lékař chirurg byl vzdělán pouze v břišní chirurgii, tak tam oznámil "já vám tu ruku ošetřovat nebudu, já vám tu ruku rovnat nebudu" a pacient musel být odvezen jinam. Myslím si, že tohle je věc, ke které se rozhodně nechceme propracovat, a ten návrh z ministerstva s určitými úpravami, na kterých se bude pracovat a ke kterým by mělo sloužit to prodloužení doby, tak se k němu dopracujeme a bude určitě pro naše studenty a pro naše pacienty ten nejpotřebnější.

Na závěr si dovolím navrhnout prodloužení lhůty pro projednání tohoto návrhu zákona o 30 dnů na celkovou dobu 90 dnů.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci Kasalovi. Omlouvám se panu ministrovi. Nejprve s faktickou poznámkou pan poslanec Pavel Antonín, poté s přednostním právem pan ministr. Prosím, pane poslanče, vaše dvě minuty.

 

Poslanec Pavel Antonín: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, vážené kolegyně, načítáme právě první čtení zákona, který je pro lékaře a zdravotníky zcela zásadní. Můžeme přidávat doktorům 3 %, 5 %, 10 %, ale jestli nezměníme způsob vzdělávání celého zdravotnictví, stejně to žádný smysl mít nebude. To si prosím vás uvědomme. Pokud školy budou vzdělávat stále stejným systémem, pokud budou stále vzdělávat laboranty, sestry, všechny možné obory, budou stále vzdělávat dvě třetiny cizinců, tak se prostě nikdy nedocílí toho, abychom na svých odděleních v okresních nemocnicích měli lékaře, kteří se o vás postarají.

Uvědomte si to, že příprava v lékařské fakultě trvá šest let a až šest let trvá atestace, takže pokud se nám podaří tento zákon změnit, tak za 12 let budete mít u postele prvního doktora, který se o vás postará tím správným způsobem. Takže opravdu rozhodujete o běhu na dlouhou trať a o zcela zásadním kroku. Bude na vás tlačeno ze všech stran peticemi všech možných oborů a specializací, protože každý, kdo má kulaté razítko na nějaký obor pro pravou nadledvinu a levé oko, tak na vás bude tlačit, že jeho obor je zcela zásadní, protože bez levého oka a pravé nadledviny nemůžete být. Pediatři - krásný příměr: jsem gynekolog, obvodní gynekolog dělá něco zcela odlišného, než dělá onkologický gynekolog, a něco zcela odlišného, než dělá porodník. Máme mít tři atestace? Prosím, zamyslete se. (Potlesk z řad poslanců ČSSD.)

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Já děkuji panu poslanci Antonínovi. Nyní s přednostním právem pan ministr. Prosím, pane ministře.

 

Ministr zdravotnictví ČR Svatopluk Němeček Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, páni poslanci, dovolte mi jakousi závěrečnou rekapitulaci, jak jsem to vnímal ze svého pohledu. Slibuji, že budu stručný, protože bych chtěl poděkovat Poslanecké sněmovně za rozpravu k tomuto návrhu zákona. Rozprava byla opravdu věcná, byla nesena snahou problém někam posunout. Myslím si, že je na ní vidět, že ve zdravotním výboru, kde, předpokládám, bude hlavní těžiště ještě další práce na zákoně, se k tomu budeme stavět primárně s cílem něco vyřešit a řešit to, co nás spojuje, nikoliv hledat nějaké politické rozmíšky, a proto je to pro mě velmi dobrý signál.

Dovolte mi pár poznámek. Podporuji to, co tady zaznělo, abyste, kolegové poslanci a poslankyně, kteří nejste úplně z vnitřku zdravotnictví, velmi opatrně naslouchali některým hlasům těch, co vám budou říkat, že potřebujete mít speciální obor na levé oko a pravou nadledvinu, protože skutečně odolávat hlasům věhlasných pánů profesorů, kteří vám nebo třeba vašim blízkým s něčím pomohli, je někdy velmi obtížné, ale doporučuji tady skutečně vždy konzultovat s poslanci lékaři. Není jich tady ve Sněmovně málo a myslím si, že skutečně všichni jsou vedeni snahou s tím něco udělat. Příklad s praktickým lékařstvím pro děti a dorost, kde zřejmě skutečně jejich představitelé velmi pečlivě oslovili úplně všechny a vysvětlili jim, že se to všechno zhroutí, a ta paralela s terénními gynekology a gynekology v nemocnicích, kteří stále mají jednu atestaci, byť ten systém je jiný, je úplně namístě. A těch oborů bude spoustu a bude jich víc.

Chci za předkladatele vyjádřit velkou vstřícnost k další diskusi v rámci zdravotního výboru o eventuálních úpravách oborů i dalších podmínek, které v zákoně jsou. Neděláme si patent na to, že se nám podařilo do návrhu dát úplně všechno, co by systém posunulo dopředu, a budeme rádi za další podněty.

Některé z věcí bych velmi rád podpořil. To, co tady zaznělo z úst pana docenta Svobody o posílení role školitele, o větší individualizaci vzdělávání, cítím, že je to věc, která by byla namístě. Nejsem si zcela úplně jistý, jestli to v dnešní době, kdy všude čekají za branami nemocnic právníci, kteří se vrhnou na jakoukoliv formální záminku, budeme umět vyprecizovat, ale pokud se to podaří, tak bych to velmi rád podpořil.

Já jsem i v posledních týdnech a měsících velmi intenzivně o tom komunikoval s odbornou veřejností, ať je to Česká lékařská komora, ať je to Česká společnost Jana Evangelisty Purkyně, ať jsou to zástupci univerzit, a mám pocit, že i tam docházíme postupně k nějakému konsenzu, protože považuji za hrozně důležité, aby o návrhu, který nakonec vzejde ze zdravotního výboru, bylo jednáno jako o celku, protože představa, že dostanete sto dalších mailů, kde vám vysvětlí, že když nebude sto dalších oborů, tak to špatně dopadne, se obávám, že by nebyla úplně dobrá.

Já tady zmíním ještě jednu věc, která s tím velmi úzce souvisí, která není úplně v přímé gesci Ministerstva zdravotnictví a o které diskutujeme i s paní kolegyní ministryní školství, a to je otázka, když se teď bavíme o počtu lékařů, počtu absolventů lékařských fakult, když se podíváme na čísla, která máme k dispozici, a zatím v ÚZISu máme data, která získáváme od zdravotních pojišťoven a sběrem z nemocnic, tak teď po schválení NZISu budeme mít konečně reálná čísla, kolik lékařů máme, ale podle dat je v systému nějakých 40 tisíc lékařských tabulkových míst. Souvisí to i se změnou, ke které došlo v posledních desetiletích, zákoníku práce, kdy počet lékařů je prostě potřebný mnohem vyšší, než byl třeba před dvaceti, pětadvaceti lety, a podle těchto počtů máme 40 tisíc lékařských míst, a jestli se nepletu, tak lékařské fakulty nám každý rok produkují nějakých 1 200 absolventů, a to, co tady bylo zmíněno, z toho je významná část slovenských lékařů, kteří jsou připraveni okamžitě po studiu se buď vrátit na Slovensko, anebo jít dál na západ. Takže se obávám, že tady máme i diskusi o tom, že počet absolventů lékařských fakult nebude potřeba zvednout o 10 %, ale třeba dvojnásobně, když si vezmeme, aby se nám 40 tisíc otočilo v nějakém čase, takže i toto bude poměrně velký problém, protože počet absolventů byl stavěn na úplně jiné pracovní normy a úplně jinou přesčasovou práci, kterou teď chceme nějakým způsobem řešit. A to už je trošku vedlejší otázka.

Chci ještě jednou poděkovat za diskusi, poděkovat za přístup. Těším se na další práci ve výboru a věřím, že konsenzuálně připravíme návrh, který bude mít podporu a který pomůže vyřešit jeden z velkých problémů českého zdravotnictví. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu ministrovi. Pokud se již nikdo nehlásí, tak končím obecnou rozpravu. Ptám se na závěrečná slova - která de facto už proběhla. Neeviduji návrh na vrácení předloženého návrhu navrhovateli k dopracování ani na zamítnutí, budeme se tedy zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání.

Nejprve rozhodneme o přikázání garančnímu výboru. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání výboru pro zdravotnictví jako výboru garančnímu. Navrhuje někdo přikázání jinému garančnímu výboru? Není tomu tak.

 

Přistoupíme tedy k hlasování. Kdo souhlasí, aby předložený návrh byl projednán ve výboru pro zdravotnictví jako garančním? Zahajuji hlasování. Kdo je pro, ať zvedne ruku a zmáčkne tlačítko. Kdo je proti?

Je to hlasování pořadové číslo 409. Přihlášeno je 166 poslankyň a poslanců, pro 141, proti žádný. Návrh byl přijat. Konstatuji, že návrh byl přikázán k projednání výboru pro zdravotnictví jako garančnímu.

 

Organizační výbor nenavrhl přikázat tento návrh žádnému dalšímu výboru. Má někdo návrh na přikázání dalšímu výboru k projednání? Není tomu tak.

Zazněl tady návrh na prodloužení lhůty podle § 91 odst. 2 a 3 o 30 dnů. Navrhl to pan zpravodaj pan poslanec Kasal.

O tomto návrhu zahajuji hlasování. Kdo je pro prodloužení lhůty o 30 dnů na 90 dnů, nechť zvedne ruku a zmáčkne tlačítko. Kdo je proti?

Je to hlasování 410. Přihlášeno je 166 poslankyň a poslanců, pro 141, proti 1. I tento návrh byl přijat.

 

Konstatuji, že návrh byl přikázán výboru pro zdravotnictví jako garančnímu a prodloužili jsme lhůtu na 90 dnů. Děkuji panu ministrovi i panu zpravodaji a končím prvé čtení tohoto návrhu zákona.

 

Pan ministr si ještě místo ponechá, protože naším dalším bodem je

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.