(17.40 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Dále častým a typickým motivem, který je nám, zastáncům senátní verze, přisuzován, je snaha kácet. Kácet na Šumavě. Šumavu vykácet. To je naše snaha. O to se prý tady všichni snažíme. Ti lidé nevědí samozřejmě, o co vůbec jde. Nevědí, že největší těžby tady byly za ministra Bursíka a jeho ředitele Krejčího. Nevědí, že stávající ředitel Hubený plánuje těžbu 150 tisíc plnometrů za rok, naprosto nevídanou v době, kdy nehrozí žádná kůrovcová kalamita.
Také je zde často kladen důraz na to, že jsme zkorumpovaní, že máme dostat nějaké peníze od jakýchsi developerů, od jakýchsi lidí, kteří chtějí Šumavu vybetonovat za účelem svých obchodních projektů. Toto jsou věci, které je třeba umět brát a umět se vůči nich obrnit. A to myslím, že naše profese, jakkoliv v čase dočasná, politika přináší a musíme si na ni zvyknout.
Ty e-maily ale obsahují pak takové další části, které by někdy mohly vzbudit úsměv. Ti lidé připomínají, jak chodili s babičkou do zelených lesů a tam viděli zurčící potůčky, a volají, abychom tyto zelené lesy pomohli zachovat, abychom je nekáceli, abychom jim dali nadále možnost žít. Tito lidé asi na Šumavě nebyli a neviděli ty mnohé a mnohé řady a hektary a tisíce hektarů uschlých stromů. Těch uschlých stromů od roku 1991, od doby, kdy park existuje, jsou tři miliony uschlých stromů. Dnešní kampaň vyvrcholila demonstrací tady na Malostranském náměstí a stánkem, který tam Hnutí Duha postavilo. Stánek byl jako obvykle rámován krásnými obrázky na zelenou šumavskou přírodou a viděl jsem na vlastní oči, byl jsem se tam podívat, jak mnozí lidé tu jejich petici, kterou tady pan zpravodaj přinesl v nějaké žluté bedně, podepisovali. I to je součást běžného politického života.
Ale znovu připomínám, že nic takového jsme tady ještě s jiným zákonem nezažili. Kladu si otázku, proč tomu tak je. Proč takovýto zákon, který se navíc týká určité části České republiky, vzbuzuje takovéto emoce. A jedna z mých tezí k tomu je to, že to naše hlasování, než se tady odehraje, ať už o senátní verzi, nebo pak o setrvání na verzi sněmovní, má takový skutečně nevratný a trvalý charakter. Ono pak se stane to, či ono. Buď se začneme k Šumavě chovat trochu rozumněji a k jejím obyvatelům vlídněji, anebo pomocí sněmovního tvaru zákona vyhlásíme divočinu na více než padesáti procentech území, a pak se budeme divit, co se bude dít.
Bylo zde již zmíněno, myslím, že to udělal pan prezident, že zde běží opravdu jakýsi experiment. A to já tvrdím už delší dobu. Ten experiment tady započal a ten experiment, bohužel, zatím nemá žádného hodnověrného experimentátora, toho, kdo by ho řídil, kdo by byl za něj zodpovědný, kdo by pak přinášel účty. Pokud tedy bude dneska schválena sněmovní verze, tak se tím experimentátorem stane Poslanecká sněmovna Parlamentu.
Já bych si dovolil, dámy a pánové, okomentovat některé sporné body ze senátní verze a chtěl bych se také vyjádřit k věcem, které tady zazněly. Tou první věcí je § 15, paragraf, který je tím definičním paragrafem, který definuje, co to je národní park, a který také pak definuje určité charakteristiky. Je tady vyčítáno Senátu, že namísto dlouhodobého cíle ochrany národních parků zavedl pojem účel národního parku. Možná i logicky se zamysleme nad tím pojmem dlouhodobý cíl. Cíl je kategorie, která je někde v budoucnosti, kterou si stanovujeme dosáhnout. Cíl v běhu na 100 metrů je vzdálený 100 metrů od startu, cíl maratonu 42 kilometrů. A tady máme cíl ochrany. Co se stane, až tohoto cíle bude dosaženo, pokud to v té sněmovní verzi bude schváleno? Až se cíl ochrany naplní, až bude dosažen? Řekneme si, teď už je ta příroda v pořádku, už ji můžeme pustit z toho sevření, kterou na ni uvalujeme? I tohle berte jako jeden z důvodů, proč obecně vzato cíl ochrany národních parků podle mého názoru do zákona nepatří. Jistě, je správné stanovit si cíle ochrany jednotlivých zón národního parku. Cíl ochrany zóny přírodní, cíl ochrany zóny přírodě blízké, zóny zvýšené péče. Nevím, do jaké míry by měl smysl, ale přesto ho tam máme, také cíl ochrany v zóně kulturní krajiny. Tam, kde žijí lidé, tam by tím cílem mělo být umožnit lidem dlouhodobě a trvale tam žít a uživit se. A umím si klidně představit, že po dosažení těch cílů je možné měnit tu zonaci a je možné trvalé, dlouhodobé omezení, které vyplývá z té zonace, tu trvalou, dlouhodobou ochranu tady nějakým způsobem limitovat.
Senátní verze myslí i na zajištění a podporu udržitelného rozvoje územních samosprávných celků, jak říkáme. Myslí i na využití území pro vzdělávání, turistiku a rekreaci. Připomínám jenom, že obce a rozloha kulturní krajiny tam, kde jsou obce, kde žijí lidé, je necelých pět procent výměry národního parku.
Dalším významným posunem je to, že klidová území národního parku, tedy ta území, kde nebude možné vstupovat, budou vyhlašována pouze v zóně přírodní a přírodě blízké. Tak to navrhuje senátní verze. Zóna zvýšené ochrany, kde převažuje příroda již poznamenaná člověkem, takovouto možnost nemá, stejně tak i zóna kulturní krajiny. Představa vyhlášení klidové zóny na návsi na Kvildě není podle mého názoru vůbec myslitelná.
Třetí změna, kterou podle mého názoru senátní návrh životu obcí a jejich obyvatel prospívá, je vůbec definování zóny kulturní krajiny, ve které je dovoleno lidem žít a uživit se tam. To je podle senátního návrhu tvořeno zastavěným územím a zastavitelnými plochami obcí a vymezí se i na plochách, kde převažují člověkem pozměněné ekosystémy určené k trvalému využívání člověkem s cílem zajištění udržitelného rozvoje dotčených územně samosprávných celků anebo jiného veřejného zájmu. Tedy máme-li na Šumavě kromě chráněných přírodních entit, rostlin, zvířat také lidi, tak jim musíme aspoň to minimální místo vyčlenit tak, aby tam mohli žít a svůj rozvoj nějakým způsobem realizovat.
A čtvrtým významným způsobem, který podle mého názoru obcím prospívá, je změna způsobu rozhodování v radě národního parku a podle mně prospěje i samotnému národnímu parku a rozumnosti, akceptovatelnosti a přijatelnosti rozhodnutí správy národního parku. Podle tohoto ustanovení, myslím, že to je § 20, musí orgán ochrany přírody patřičné dokumenty, jakými jsou třeba zásady péče nebo návštěvní řád, dohodnout s představiteli obcí, které jsou zastoupeny podle zákona v jiném paragrafu o ochraně národního parku, a s představiteli krajů. Tedy celkem s 24 lidmi. ***