Úterý 25. dubna 2017, stenozáznam části projednávání bodu pořadu schůze
(pokračuje Jan Hamáček)
63.
Vládní návrh zákona o univerzitních nemocnicích a o změně
některých zákonů (zákon o univerzitních nemocnicích)
/sněmovní tisk 1054/ - prvé čtení
Prosím pana ministra zdravotnictví, aby nám návrh uvedl.
Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, jsem zde proto, abych uvedl vládní návrh zákona o univerzitních nemocnicích a o změně některých zákonů, zkráceně zákon o univerzitních nemocnicích.
Z vlastní zkušenosti ředitele mohu potvrdit, že naše fakultní nemocnice potřebují lepší a aktuálnější legislativní rámec než ten, ve kterém fungují doposud. Fakultní nemocnice tvoří páteřní síť našich zdravotnických zařízení, ve kterých je pacientům poskytována špičková zdravotní péče na nejvyšší úrovni. Proto považuji za svoji povinnost pomoci jim vytvořit optimální podmínky pro co možná nejtransparentnější a nejefektivnější řízení. Dovolte, abych nejdřív na začátek promluvil o tom, v jakém právním rámci, a o tom, v jaké právní úpravě v této chvíli fakultní nemocnice fungují. (Část poslanců odchází, v sále je vysoká hladina hluku.)
Fakultní nemocnice fungují jako státní příspěvkové organizace, přičemž tato právní úprava je dnes již všeobecně pojímána jako obecně nedostatečná, a to v otázkách jak řízení, tak hospodaření. Hospodaření státní příspěvkové organizace se řídí v zásadě stejnými pravidly, jako je hospodaření organizační složky státu -
Předseda PSP Jan Hamáček: Pane ministře, já se velmi omlouvám. Prosím diskutéry v hloučcích, aby se přesunuli mimo jednací sál. Děkuji a můžete pokračovat.
Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík Děkuji. - což neodpovídá právní povaze a účelu státní příspěvkové organizace. Státní příspěvková organizace na rozdíl od organizační složky státu je právnickou osobou a zpravidla není zřizována za účelem výkonu veřejné správy, ale za účelem výkonu veřejných služeb.
Dneska se nedostatky státní příspěvkové organizace v oblasti zdravotních služeb projevují nejvýrazněji v činnosti hospodaření fakultních nemocnic. Když to zkrátím, tak v podstatě státní příspěvková organizace jako taková může skvěle fungovat a funguje v oblasti například kultury, v oblasti řízení oblastních divadel nebo okresních knihoven, ale velmi obtížně funguje pro organizace, které mají obrat od 2,5 do 8 miliard korun a zaměstnávají tisíce zaměstnanců. V podstatě ten základní princip příspěvkové organizace je v tom, že např. máte-li divadlo, které má obrat 50 milionů korun, na tržbách ze vstupného dostane 10 milionů, tak stát příspěvkem doplní těch 40 milionů. Je tam v tom zákoně jedna jediná výjimka a ta se týká příjmu z veřejného zdravotního pojištění. Jinými slovy, nemocnice na tento příspěvek od státu v podstatě nemají nárok. Upřímně řečeno, projevuje se to čas od času, všichni tu situaci znáte, kdy jednou za dva, za tři roky přijde ministr zdravotnictví za ministrem financí a žádá dolití několika stovek milionů až miliard korun na to, aby ty nemocnice, které se dostanou do finančních problémů, mohly zase stále fungovat. Tato právní úprava, kterou předkládáme, by měla být jedním z řešení této situace.
V této chvíli, když si rozeberu, jaké nedostatky jsou v současné právní úpravě fungování nemocnic, tak můžu říct, že je to jak v nakládání s majetkem, který v této chvíli v podstatě nemůže jakýmkoli způsobem využít ani např. pronajmout. Když dám příklad dnes typický, tak pronájem energetických služeb, což je dneska největší hit, který dokáže přinést nemocnici na úsporách až stovky milionů korun, není možný, protože hospodaření se státním majetkem je striktně omezeno osmi lety. Minimální efektivní doba pro fungování této záležitosti je dneska 10 až 12 let. V podstatě nemožné.
Dále, úprava financování státní příspěvkové organizace vůbec neodpovídá současnému způsobu financování činnosti fakultní nemocnice. Dám jenom jeden malý příklad za všechny. Když si chce dneska fakultní nemocnice pořídit lineární urychlovač, což je záležitost na léčbu rakoviny, která stojí 100 milionů korun - záleží na výrobci, ale asi levněji dneska sehnat neumí nikdo - tak musí těch 100 milionů vzít a zaplatit je celkově. Cash. Ona si třeba nemůže vzít ani leasing. Ona nemůže říct nějaké firmě: pronajměte nám to na deset let se splátkami po deseti milionech, abychom se s tím vůbec byli schopni vyrovnat. Ona musí dneska vzít 100 milionů a musí je zaplatit cash. Prostě proto, že současný zákon neumožňuje státní příspěvkové organizaci si vůbec brát leasing.
Dále, v této chvíli ta nemocnice ani nemá šanci, jak jinak se financovat, protože ve chvíli, kdy se dostane do minusu, nemá jakýkoli způsob, jak si pokrýt nějakou dobu výpadek finančních prostředků v případě, že přestanou platit zdravotní pojišťovny.
Já bych řekl, že těch nedostatků je opravdu celá řada, až po takové absurdity, jako že dnes fakultní nemocnice nemůže pacientovi půjčit zdravotnickou techniku. Když si vezmete nejnovější hit, který existuje v této oblasti, to je domácí umělá plicní ventilace, což je vlastně ventilátor, záležitost nikoliv levná, dneska ho fakultní nemocnice nemůže půjčit pacientovi domů prostě proto, že je to státní majetek a musí ho nejdřív nabídnout jiné státní instituci. Absurdní, leč reálné. Dneska když si fakultní nemocnice pořídí auta - náklaďák, sanitku, cokoli jiného - víte, že má ze zákona zakázáno je havarijně pojistit? Prostě proto, že zákon nedovoluje státní příspěvkové organizaci uzavřít havarijní pojistku. Když to auto někdo ukradne, má ta nemocnice smůlu.
Takovýchhle absurdit je v zákoně spousty. Já můžu dále jmenovat např. to, že dneska v podstatě ten zákon znemožňuje bádat. Nemocnice nemůže produkovat duševní vlastnictví. Já to dám zase na příkladu. V Motole se připravovala vakcína na rakovinu děložního čípku, později na rakovinu vaječníků, na rakovinu prostaty. Je to velmi sofistikovaná záležitost, kdy nemocnice v základním výzkumu vyvinula nějaký postup. V další fázi klinického hodnocení už na to samozřejmě nemocnice nemá peníze. Snažila se to prodat, nebo vlastně předat té firmě, se kterou se to vyvíjelo. Ona nemůže. Prostě proto, že dneska musí opět nemocnice nabídnout majetek, nebo ne majetek, ale to duševní vlastnictví, jiné státní organizaci. Jinak to v podstatě nejde. Já bych takhle mohl pokračovat dále a dále, ale v podstatě co se týče financování, co se týče operování těch nemocnic na trhu, dneska ony plavou v takovém ochranném akváriu, ze kterého nemůžou ven, a to akvárium je stahuje čím dál tím víc ke dnu.
A dále už musím mluvit o systému řízení. Já jsem někdy obviňován, že tento zákon je něco jako lex Ludvík, že si to dělám sám pro sebe jako ředitel nemocnice. Ale ono je to spíš lex Antiludvík, protože upřímně řečeno, dneska ten zákon, tak jak je představen a jak je tady představován, daleko tvrději a zpřísňujícím způsobem nastavuje podmínky řízení nemocnic. Dneska je nemocnice řízena ředitelem, který je víceméně monokratickým orgánem, který teoreticky nemá žádné limity. On si teoreticky dneska může dělat, co chce, a v podstatě je nad ním jedna jediná hrozba, a to že ho ministr zdravotnictví bez důvodu odvolá. Ale jinak v této chvíli - vyrobí ztrátu, teoreticky se jede dál. Vede tu nemocnici nějakým směrem, který třeba i odlákává pacienty - nemocnice jede dál. A záleží na politické konstelaci, jestli je ten ředitel odvolán, nebo není. To v tomto případě už nebude možné. Nemocnice bude mít dva na sobě nezávislé orgány, které se budou vzájemně vyvažovat - bude to ředitel a bude to správní rada -, které se budou navzájem kontrolovat a budou vzájemně mezi sebou kooperovat. A nad nimi pořád bude ještě to zřizovatelské ministerstvo a nově ještě připojeno Ministerstvo financí z důvodu finančních otázek.
Já jsem někdy obviňován z toho, že tato záležitost, tak jak je dneska ten zákon postaven, povede k privatizaci majetku nemocnic. No, nic není vzdálenějšího pravdě. Dneska je to v podstatě tak, že má-li nemocnice nepotřebný majetek, musí ho označit a následně ho předá Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten s ním něco udělá, pravděpodobně ho nabídne jiné státní instituci. Že by z toho někdy ta nemocnice něco viděla, neexistuje.
Přečetl jsem si v seznamu (Seznamu?), jaký problém bude s tou brněnskou záležitostí. Kdo znáte situaci v Brně, víte, že tam je dneska jedna stará, letitá porodnice v centru Brna na Obilním trhu. A v rámci vládou schválených strategických investic se má stavět nová porodnice v Bohunicích, přičemž ta stará se má nějakým způsobem prodat. Já už jsem říkal i na Ministerstvu financí, tu nikdo neprodá. Tu prostě nikdo neprodá proto, že tato velmi cenná stavba ve velmi lukrativní části Brna bude nabízena jiné státní instituci a nějaká státní instituce si ji prostě určitě vezme. Já nechci radši jmenovat žádné instituce, je jich celá řada, kde musíte teď dělat nabídkovou povinnost, když se chcete nějakého majetku zbavit. Ale v podstatě dneska to takhle dopadne. Na druhou stranu, když budu mluvit z vlastní zkušenosti, motolská nemocnice v 90. letech jakýmisi různými převody získala tři mateřské školky v Praze. Jednu na Praze 13, jednu na Praze 8 a jednu tuším na Praze 10. Fakt staré objekty mateřských školek. Co s tím? Normální by bylo ty tři školky prodat, tržba by byla kolem 50 milionů korun a za to by se v Motole postavila nová jednotka intenzivní péče. Tímto způsobem by se s tím majetkem skvěle nakládalo.
A vůbec, když ještě slyším takové ty výtky na téma, kterak se zašantročí majetek univerzitních nemocnic, tak bych chtěl ještě zdůraznit jednu podstatnou věc. Ty nemocnice jsou zřízeny podobným zákonem, jako byly zřízeny veřejné vysoké školy. A jak správně dneska říkal pan rektor Zima na tiskové konferenci, nikdo to Karolinum neprodal. A úplně to samé, bude velký problém, nebo skoro nemožnost se jakkoli zbavit majetku v případě univerzitních nemocnic, protože tam budou tři orgány, které to budou postupně řešit - ředitel, správní rada, zřizovatelská ministerstva jsou tam ještě zahrnuta. Takže já prostě musím docela omezit ty řeči, které tady znějí.
Obecně vzato, abych se přiblížil k nějakému závěru a otevřel možnost k diskusi, v podstatě se tímto zákonem žádá několik věcí.
Za prvé opustit nevhodný a přežitý status státní příspěvkové organizace a přejít na nový model správy a hospodaření organizace, který odpovídá velikosti a úkolům dnešních fakultních nemocnic. Upřímně řečeno, přibližuje se hodně modelu, který funguje v západní Evropě.
Za druhé, a to je velmi důležité, zachovat páteřní síť nemocnic, které poskytují nejkvalitnější zdravotní péči ve všech potřebných oborech, a to nikoliv jen v těch lukrativních, jak je tomu u některých soukromých zařízení. V zákoně se tak řeší i problematická místa spolupráce mezi univerzitou a nemocnicí.
Dále, univerzitní nemocnice budou mít snadnější řízení a větší ekonomickou svobodu z pohledu zákonné regulace, ale zároveň budou pod dohledem rady, která bude vždy složena ze zástupců vlády, což je Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo financí, ze zástupců univerzit a ze zástupců zaměstnanců. Takto široké zastoupení řízení v dnešních fakultních nemocnicích ani omylem není. V podstatě statutární orgán bude nadále jmenován a odvoláván ministrem zdravotnictví, to je jako dneska, ale budou tam nastaveny daleko přesnější podmínky, aby ten statutární orgán, který bude odpovídat celým svým majetkem, měl taky možnost nějakým způsobem nemocnici řídit, abychom vyloučili riziko morálního hazardu, které tam dneska je.
Důležitá věc, která tady musí zaznít. Tyto univerzitní nemocnice budou zřízeny a zrušeny zákonem. Dneska máme fakultní nemocnice řízeny jednou vyhláškou. V podstatě nemá zákonnou úpravu nebo pořádný zákonný rámec to, jakým způsobem tito giganti fungují. V této chvíli my zákonem zřídíme přesný počet fakultních nemocnic. Abych byl úplně přesný, týká se to Fakultní nemocnice Brno, Fakultní nemocnice Hradec Králové, Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, Fakultní nemocnice Olomouc, Fakultní nemocnice Ostrava, Fakultní nemocnice Plzeň, Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, Fakultní nemocnice v Motole a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. A dále bude zřízena Ústřední vojenská nemocnice - Vojenská fakultní nemocnice Praha, která se má stát vojenskou univerzitní nemocnicí, ale přitom zůstane státní příspěvkovou organizací vzhledem k příspěvkům, které tam jdou z Ministerstva obrany.
Dámy a pánové, na závěr svého expozé bych chtěl říci jednu věc. Je to novum. Je to pokus poprvé nějakým způsobem upravit hospodaření organizací, které mají obrat přes 50 miliard korun a zaměstnávají několik desítek tisíc lidí. Je to snaha je dostat do nějakého zákonného rámce a nějakým způsobem jim nastavit pravidla hospodaření. Chci zdůraznit, že nebudu v žádném případě žádat zkrácení jakýchkoli projednávacích lhůt. Myslím si, že tohle je typický návrh zákona, který potřebuje širokou diskusi, potřebuje být probrán. Budu velmi rád, když bude puštěn do druhého čtení, právě proto, že si myslím, že tohle je návrh zákona, který nějakým způsobem musí být prodiskutován a musí mít co nejširší veřejnou shodu. Proto opravdu budu velmi rád, dámy a pánové, pokud tento návrh zákona pustíte do dalšího čtení. Děkuji.
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane ministře. Prosím zpravodaje pro prvé čtení, kterým je pan poslanec Rostislav Vyzula.
Poslanec Rostislav Vyzula: Dobré odpoledne, vážený pane předsedající, dámy a pánové. Dovolte mi, abych se jako zpravodaj vyjádřil k tomuto novému vládnímu návrhu o zřízení univerzitních nemocnic.
Předně bych chtěl říci, že vzhledem k tomu, že mám více jak dvacetileté zkušenosti z učení na vysoké škole, tak jsem si vědom toho, že vztahy mezi fakultní nemocnicí v současné době a univerzitou, nebo lépe řečeno lékařskou fakultou, jsou takovým zvláštním artefaktem, řekl bych reliktem minulosti, který kdysi vznikl, a že by se opravdu ten vztah měl narovnat. Tyto snahy nejsou u nás ojedinělé, jsou i v zahraničí. Byly v zahraničí, např. Německo se s tím vypořádalo celkem dobře, i když musí univerzitní nemocnice dostatečně dotovat. Na druhé straně některé země to těžko řeší, např. Rakousko, kdy se stává až absurdní situace, že původně univerzitní nemocnice se chce odloučit od univerzity a je potom samostatná, protože univerzita jí do toho třeba moc mluví, nebo prostě jenom proto, že se vzájemně nedohodnou.
Jak vidíte, není to jednoduchá záležitost. Ani ve světě nebyla dostatečně vyřešena. U nás se řeší jenom podle mých zkušeností více jak dvacet let, víceméně občas s nějakým výsledkem, občas bez výsledku. Víme dobře, že tento návrh zde byl i při minulém volebním období a že nakonec nebyl ani projednáván.
Musíme si uvědomit, že stávající fakultní nemocnice poskytují vysoce specializovanou zdravotní péči a uskutečňují výzkumnou a vývojovou činnost. Na společných pracovištích fakultní nemocnice a lékařské fakulty se na základě požadavků vysoké školy uskutečňuje klinická a praktická výuka v akreditovaných studijních programech všeobecného lékařství, zubního lékařství, farmacie, ve vzdělávacích programech nelékařských zdravotnických oborů a související výzkumná a vývojová činnost.
Právní forma stávající příspěvkové organizace neumožňuje vytvářet pro činnost fakultních nemocnic potřebné podmínky, a to zejména v oblasti hospodaření, řízení a zajištění spolupráce s vysokými školami. Odpovídající právní úprava chybí zejména v případě zřizování a řízení společných pracovišť a financování výuky ve fakultních nemocnicích.
Je to norma, která je jistě zajímavá, a nakonec je dobře, že se dostala na program, i když ve vládním prohlášení původně bylo vlastně zřízení neziskových nemocnic, takové páteřní sítě, které by zajišťovaly každému občanovi naší republiky, každému pacientovi, dostupnou rovnocennou péči. Teď se to prostě nějakým způsobem jenom zúžilo na univerzitní nemocnice. Přesto je dobře, že se sem ta norma dostává. Neříkám, že je úplně bez problémů. Problémy tady už byly nastíněny panem ministrem a bylo by dobře, abychom si je probrali ve výborech. Některé z nich mohu nastínit. Připravil jsem si tady deset drobných úvah. Jenom zkráceně.
Například z čeho budou univerzity hradit výuku v nemocnicích? Ty univerzity budou muset na základě smlouvy s nemocnicí výuku financovat. Ony v současné době nějaké prostředky dostávají, ale k tomu je nevyužívají. Teď by měly asi pravděpodobně dostat přidáno. Já nevím, ale je to úvaha.
Další úvahou je - jsou odborníci do těch takzvaných - to je správní rada, ve skutečnosti je to rada univerzitní nemocnice. Bude tam sedm členů v každé té radě, máme navržených deset nemocnic, to máme sedmdesát lidí. Máme ty odborníky? Pokud máme, dobře.
Dále potom opakovaně diskutovaná problematika takzvaného dluhu. Já si myslím, že to není tak úplně jednoduché, jak to pan ministr vidí, i když on je ekonom a vidí do toho určitě více než já, ale mně stále nejde na rozum to, jakým způsobem se s tím nemocnice vyrovnají. Vezměme si to, že z deseti univerzitních nemocnic přibližně jedna třetina prosperuje velmi dobře, se ziskem, jedna třetina je v takové kladné nule, ale jedna třetina dlouhodobě opakovaně je ztrátová. A ty dluhy nejsou malé, nejsou v milionech, jsou v desítkách nebo i stovkách milionů korun. A my si teď myslíme, že když uděláme zákon o univerzitních nemocnicích, tak třeba od 1. ledna příštího roku, kdy by ten zákon měl fungovat, ta nemocnice se stane okamžitě neztrátovou, že bude hospodařit minimálně s kladnou nulou? Pochybuji o tom. Ano, bude mít možnost si vzít úvěr, tentokrát státní úvěr, a to s určitým úrokem na určitou dobu splatnosti. Ale i když ten úvěr bude mít a bude se snažit hospodařit vyrovnaně, tak stejně se z toho jen tak rychle nedostane. A budou i případy, kdy se nemocnice budou opakovaně dostávat do dalšího dluhu, budou si znovu půjčovat, až se dostanou do dluhové pasti. A to je nebezpečná oblast z několika stránek.
Mluví se o tom, že dluhy jsou - byl jsem přesvědčován o tom, že takové ty dlouhodobé dluhy, které jsou třeba u některých nemocnic, dnes dosahující miliardu, nebo i více než miliardu, že to nic neznamená. V současné době nemocnice nemůže přijít do bankrotu, ale až bude novou právní normou, nebude ta možnost potom snazší, aby se do bankrotu dostala? Nebude pak snazší ji eventuálně prodat, nebo jen zprivatizovat, anebo prodat úplně za jiným účelem? Říkáme stále, že pacientů se ta záležitost nebude týkat. Ano, nebude, pokud všechno bude klapat za ideálních podmínek, tak nebude. Pacienti to vůbec nijak nepocítí. Ale co když některá ta nemocnice právě bude prodána, zprivatizována a nebude poskytovat v budoucnosti zdravotní péči? Pak to ti pacienti pocítí. Každopádně budou ty nemocnice odstátněny, to je pochopitelné. Ale riziko privatizace tady přece jenom je a musí se ještě blíže specifikovat.
Další otázkou, další úvahou, je, jak to bude s investicemi. Víme všichni dobře, že současné příspěvkové nemocnice dostávají investiční prostředky na to, aby mohly zrekonstruovat nemocnice nebo něco postavit, vylepšit. Také dobře víme, a myslím, že každý z nás má tu zkušenost, že když se dostaneme do některých nemocnic, tak zjišťujeme, že jejich stavební situace je v dezolátním stavu. Je to zoufalé. Zoufale potřebují opravy. Některé jsou na úrovni, nebojím se to říci, Rakouska-Uherska. Bohužel. Potřebujeme významným způsobem zrekonstruovat naše nemocnice, a zvlášť tyto. To je rodinné stříbro, to jsou ty nejlepší nemocnice, které máme, a ty bychom si měli hýčkat.
Ještě k těm půjčkám od státu. Německo, jak jsem řekl, to řeší opakovanými doplatky. Rakousko to řeší tím, že se nemocnice vlastně odtrhují od univerzit, a ten problém není úplně dořešen. Musíme si uvědomit i ten fakt, že dnes prosperující nemocnice ještě neznamená, že zítra bude rovněž prosperující. Ona může být dnes prosperující a zítra neprosperující. A to není určitě jednoduché k vyřešení.
Pokud se týká privatizace, o tom jsem mluvil. Teď byla tady trošku řeč o majetku. Také jsem na to doptáván a byl bych rád, aby to tak bylo, jak říká pan ministr. Ale musíme si uvědomit, že management nemocnice může být dobrý, může být slušný, může být takový, že má na mysli a na srdci právě dobro své nemocnice, ale víme dobře ze života, že některý management není slušný a nehospodaří tak, jak by měl, a může v tom případě, i když je tam několik rovin schvalování odprodávání majetku, může tam dojít k odprodání majetku subjektům, které budou mít nekalé úmysly. Já nevím, ale život přináší různé problémy a měli bychom i tohle řádně projednat.
Ještě jedna věc, která je možná na okraji, ale ne úplně. Myslím si, že souvisí s tím, že řada našich lidí, a to školských pracovníků, se rovněž podílí v nemocnicích na výzkumu a podílí se na výzkumu různou měrou. Výzkum může být bazální, ale může to být také klasický klinický výzkum. V případě klinického výzkumu, pokud se univerzita s nemocnicí nedohodne, tak případný výdělek, což vždycky za klinický výzkum nějaký je, protože je to jednak dobré provádět výzkum, jednak je to dobré pro pacienty, ale je to i určitý zdroj financí, tak v případě, že se nedohodnou mezi sebou tyto dva subjekty, tak podle § 20 jsou jejich podíly zisku pak stejné, což nemyslím, že by si dnešní akademici jen tak lehce nechali.
Takže sami vidíte, že otázek je více. Já jsem vybral jenom některé. Věřím tomu, že další lidé, kteří se pohybují zde ve Sněmovně okolo zdravotnictví, vidí další problémy nebo i výhody. Já neříkám, ten zákon má i své výhody a v určitých směrech je dobře nastaven, například v otázce odvolávání ředitele nemocnice. To už nebude jenom tak na blahovůli jednoho člověka, který se ráno vyspí špatně a řekne si "toho ředitele vyhodím", a klidně bezdůvodně ho mohl vyhodit. Teď už taková věc nebude možná. Ale vidíte, že problémů tady je více. Proto tedy doporučuji podpořit v prvním čtení a podpořit přikázat k projednání výboru pro zdravotnictví, ale stejně tak i školskému výboru. A věřím, že i potom ve výborech doladíme to, co zatím si myslím, že bylo trochu překotně připraveno. Ale třeba to tak nebude.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane zpravodaji. Dobré odpoledne všem. A v nyní otevírám obecnou rozpravu, do které se přihlásili tito poslanci: jako první vystoupí řádně přihlášená paní poslankyně Soňa Marková, připraví se pan poslanec Tomio Okamura. Máte slovo, paní poslankyně.
Poslankyně Soňa Marková: Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážení členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se vyjádřila k tomuto návrhu zákona z pozice Komunistické strany Čech a Moravy.
Cílem návrhu je dle předkladatele zakotvit do právního řádu novou formu právnické osoby, univerzitní nemocnici, s tím, že současná státní příspěvková organizace již nevyhovuje současnému způsobu financování činnosti poskytovatelů zdravotních služeb, jejichž zřizovatelem je stát, a zároveň klinické a praktické výuky studentů vysokých škol. Univerzitních nemocnic má být deset a jsou v návrhu zákona vyjmenovány. Pan ministr tak učinil.
Návrh zákona schválila vláda 8. března a již ho projednáváme. Škoda, že se podobně rychle nezachází i s návrhy poslaneckými, které tady leží rok, dva i více a vládní koalice je odmítá projednávat. Připomenu aspoň dva případy - návrhy z dílny KSČM. Zrušení karenční lhůty. Prošel k zamítnutí po více než roce, a to pouze přes tzv. opoziční okénka a dodnes čekáme na slíbený vládní návrh. A návrh na pravidelnou valorizaci plateb za státní pojištěnce, který čeká na své projednávání také více než rok, přestože stabilizace a předvídatelnost příjmů do veřejného zdraví je určitě důležitější než právě projednávaná novela.
Proč nelze návrh zákona podpořit? Vláda se ve svém programovém prohlášení zavázala, že v průběhu roku 2015 předloží zákon o veřejných neziskových nemocnicích, který umožní jejich transparentnější a efektivnější řízení. A toto je výsledek snažení této vlády na jaře roku 2017. Je třeba dodat, že připomínkové řízení bylo zkráceno a nebyla vypracována analýza hospodářského dopadu, tzv. RIA. Proč Ministerstvo zdravotnictví nepředložilo návrh o neziskových zdravotnických zařízeních včas a proč tím už dávno nebyly řešeny problémy z praxe, o kterých tak poutavě a dlouho vyprávěl pan ministr zdravotnictví, problémy, se kterými se dnes potýkají fakultní nemocnice? To jsme se bohužel v jeho úvodním slově nějak nedozvěděli.
V tomto návrhu zákona se jedná svým způsobem o převod státního majetku ve výši 60 miliard korun s ročním obratem okolo 100 miliard korun. Odbory i další kritici této normy hovoří o v uvozovkách nenápadné privatizaci. Fakticky totiž půjde o největší odstátnění majetku ve zdravotnictví za posledních 20 let. Univerzitní nemocnice se stanou samostatnými subjekty, které nebudou mít automaticky nárok na smlouvy se zdravotními pojišťovnami, jak původně předpokládal zákon o neziskových zdravotnických zařízeních, a tento zákon jsme jako Komunistická strana Čech a Moravy podporovali. Byli jsme u zrodu tohoto zákona v minulých volebních obdobích a podpořili bychom takový návrh zákona i nyní.
Univerzitní nemocnice budou odpovědné za veškeré hospodaření a nebudou se moci spoléhat na pomoc státu. Už dnes jsou některé fakultní nemocnice v mnohamilionové ztrátě, konkrétně se hovoří o Nemocnici u svaté Anny nebo Královských Vinohradech. A ze strany rektorů univerzit, kteří jinak vítají vznik zákona o univerzitních nemocnicích, je požadavek na oddlužení, se kterým ale Ministerstvo zdravotnictví nepočítá. Naskýtá se otázka, jestli univerzitní nemocnice nebudou v případě finančních problémů hledat finančního partnera, a nemůže se tak otevřít možnost privatizace. Podle některých hrozí i prodeji lukrativních nemovitostí v centrech a následný přesun těchto nemocnic na okraj měst. Zatímco dnes případný prodej musí schválit vláda, podle tohoto návrhu zákona tak mohou učinit pouze Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo financí.
Jistou obavu vzbuzuje i fakt, že návrh zakotvuje definici univerzitních nemocnic, ale český právní řád vůbec nedefinuje obecný pojem nemocnice, jejich strukturu, funkce a dělbu činnosti mezi jednotlivými typy zařízení. Tento neblahý stav trvá od roku 2012, kdy byl tehdejší pravicovou vládou překotně zrušen zákon o péči o zdraví lidu a bez řádného projednávání nahrazen třemi jinými zákony - zákonem o zdravotních službách, zákonem o specifických zdravotních službách a zákonem o zdravotnické záchranné službě. Nemocnice, které nebudou univerzitními, budou nadále zahrnovány mezi poskytovatele bez rozlišení, jestli se jedná o ambulance s jedním lékařem, nebo krajskou nemocnici, která může být v určitém případě i větší, než je nemocnice univerzitní. Ministerstvo zdravotnictví se dlouhodobě nezabývá nutností právně vymezit pojem nemocnice, strukturu a základní síť, jejíž součástí by mohly být případně i univerzitní nemocnice.
Kritici návrhu hovoří také o znejistění a oslabení ostatních nemocnic, kde vedle poskytování zdravotní péče probíhá i specializační celoživotní vzdělávání. Jiné, neuniverzitní nemocnice by prý podle dikce zákona nemohly výuku uskutečňovat, i když ji dosud vykonávaly.
Jedním ze záporů tohoto návrhu může být také upevnění postavení současných ředitelů fakultních nemocnic. Doposud může ministr zdravotnictví ředitele fakultní nemocnice kdykoliv odvolat. Neříkám, že to je správně. Ředitele univerzitní nemocnice může ministr odvolat jen ze zvláštních důvodů a na základě tříčtvrtinového souhlasu rady, která bude univerzitní nemocnici řídit.
Další sporný bod je fakt, že z dlouze diskutovaného - a vy si na to určitě vzpomínáte - registru smluv nebyly fakultní nemocnice vyňaty, ale univerzitní nemocnice tam samozřejmě nejsou. Z tohoto důvodu budou univerzitní nemocnice ve zřejmé výhodě proti nemocnicím ostatních zřizovatelů.
Sporných bodů a otázek je opravdu hodně a svědčí o tom, že tento podle mého názoru horkou jehlou šitý návrh zákona může být dost těžko v průběhu dalšího projednávání vylepšen do podoby, která byla slíbena programovým prohlášením této vlády. Jestli by jediným důvodem pro přijetí tohoto zákona měl být fakt, že na západ od České republiky pojem fakultní nemocnice neznají, pouze pojem univerzitní nemocnice, jak tvrdí v současných prohlášeních a mediálních výstupech pan rektor Zima, tak to by pro podporu tohoto návrhu zákona bylo skutečně málo.
Poslouchala jsem dnes také tiskovou konferenci strany TOP 09 a zaujal mě fakt, že oni tento zákon podporují, protože v mnohém prý připomíná návrh bývalého ministra zdravotnictví pana Hegera. Už to by podle mého názoru mělo být pro současného ministra zdravotnictví určitým varováním, že není něco v pořádku.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců za KSČM.)
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, paní poslankyně. Nyní přečtu omluvu. Z jednání 25. dubna od 17 hodin do konce jednacího dne se omlouvá pan poslanec Stanislav Grospič z osobních důvodů.
Nyní dávám slovo panu poslanci Tomio Okamurovi a připraví se pan poslanec Leoš Heger. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, předložený vládní návrh o univerzitních nemocnicích má ambici řešit dva problémy, které jsou dlouhodobé. Ve skutečnosti ale tento zákon umožní především vyvedení majetku státu a jeho nižší ochranu.
Prvním problémem je definování spolupráce mezi nemocnicí, která je příspěvkovou organizací státu, a lékařskou fakultou. Souhlasím, že nynější stav je problematický, neboť omezuje vliv univerzit na provoz nemocnic. Fakticky jde o dva nezávislé subjekty.
Druhým problémem dnešních fakultních nemocnic je jejich hospodaření. Důvodem často ztrátového hospodaření je jednak průběh výuky a jednak také úroveň řízení nemocnic. Vláda tedy předložila zákon, který se tváří, že uvedené problémy vyřeší. Bohužel jsem přesvědčen, že nevyřeší a naopak tyto problémy vytvoří.
Stávající praxe spolupráce mezi příspěvkovou organizací státu a fakultou probíhá řadu let a jsem přesvědčen, že ji můžeme zlepšit při zachování charakteru státní příspěvkové organizace. Stát může snadno ukládat svým organizacím povinnosti, činnosti a úkoly. Vztahy k univerzitám mohou být řešeny smluvně a stát by mohl výrazně ovlivnit rozsah smluvní spolupráce. Je iluze, že spolupráci vyřeší podle vládního návrhu zákona účast zástupců univerzit ve správní radě. Nevyřeší.
Ještě v uvozovkách zábavnější je představa, že univerzitní nemocnice získají kvalitní řízení a management. Problém řízení nemocnic není v tom, že jde o státní organizace. Primárním problémem úrovně řízení fakultních nemocnic je fakt, že jejich řízení ovlivňují různé stranicko-kmotrovské mafie. Nový návrh zákona je přesně šitý právě pro tyto mafie. Především vyvádí obrovský státní majetek do rukou organizace, která podle mého názoru nemá jasného a odpovědného vlastníka, a snižuje také jeho ochranu. Případný rozprodej majetku tzv. univerzitních nemocnic se bude řešit pouze na úrovni souhlasu ministerstva.
Je otevřena otázka: Jak se bude řešit případné ztrátové hospodaření? Stát neručí, tak kdo bude řešit finanční ztrátu? Je otázka, zda se nedostanou pod tlak finančních požadavků efektivity provozu univerzitních nemocnic právě univerzity. Negativní dopad to může mít na rozsah a kvalitu přípravy lékařů.
Především vyvedení majetku státu a jeho nižší ochrana je zásadní důvod, proč poslanci našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie, SPD, návrh zákona nepodpoří. Nepodpoříme vznik nemocnic, kde vlastníka nahradí podivná vlastnická forma, která je zástěrkou pro politicko-ekonomické a lobbistické zájmy. Představa našeho hnutí je jiná. Chceme zachovat vliv a kontrolu státu v oblasti zdravotní péče hrazené ze zákonného pojištění. Fakultní nemocnice v podobě státních příspěvkových organizací by měly spolupracovat s univerzitami na základě smluvních vztahů garantovaných státem a měly by vytvářet páteř sítě nemocnic zajišťujících dostupnou a kvalitní zdravotní péči hrazenou zákonným zdravotním pojištěním.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. Jako další je přihlášen do obecné rozpravy pan poslanec Leoš Heger a připraví se pan poslanec Ludvík Hovorka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Leoš Heger: Děkuji za slovo. Vážený pane ministře, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, budu ten předložený zákon, který zde ministr Ludvík okomentoval, propagovat a zastávat se ho. Nebudu v tomto momentě komentovat výhrady, které k němu tady zazněly, ale přece jenom si nemohu odpustit komentář k posledním slovům paní poslankyně Markové, která tady prohlásila, že moje podpora zákona činí věci podezřelými. Já doufám, že na sekretariátu KSČM nemám složku mezi podezřelými, protože to už tady v této zemi kdysi bylo a doufám, že se to nevrátí.
K tomu vlastnímu zákonu prosím tedy několik zásadních pohledů na věci, a to pohledu takového makroskopického, který je potřeba tady také přednést. Konkrétních věcí, které ten zákon řeší, tady již bylo vyjmenováno dost a budu rád, když bude možnost o nich diskutovat ve výborech. Ale zde bych chtěl říct jenom to zásadní.
Zákon přichází do prvního čtení v Poslanecké sněmovně trošku pozdě a z pohledu programového prohlášení vlády je jakousi neúplnou náhražkou plánu vrátit do hry zákon o neziskových nemocích, který měl definovat páteřní síť nemocnic v České republice a nahradit neúspěšný zákon bývalého ministra Ratha. Ten zákon ministra Ratha byl po svém vzniku nejdříve okleštěn rozhodnutím Ústavního soudu a poté v době Nečasovy vlády zrušen. Nicméně zákon nyní předkládaný ministrem Ludvíkem, zákon o univerzitních nemocnicích, přes rychlost vzniku a přes tvrdou kritiku jdoucí napříč politickými ideologiemi stojí za diskusi a přinejmenším za propuštění do druhého čtení.
Jak už zde padlo, vláda, ve které já jsem vystupoval jako ministr zdravotnictví, měla připravený zákon, který byl tomu současnému poměrně podobný. Ten stávající v sobě nese některé úpravy, které jsou k diskusi, ale ty zásadní principy, které jsme chtěli implementovat, v něm zůstávají a jsou to principy, které by byly pro náš zdravotnický systém velmi pozitivní. Hlavním efektem nového zákona bude totiž odstátnění fakultních nemocnic. A důvodů pro tento krok i pro celý zákon je celá řada. Dovolím si zde zmínit čtyři zásadní oblasti, které ten zákon charakterizují a reprezentují ty hlavní důvody. Za prvé budu hovořit o možnosti Ministerstva zdravotnictví řídit finančně zhruba jednu čtvrtinu rozpočtu Ministerstva zdravotnictví přímým způsobem, tak jako se řídí firmy. To je dost obtížné a budu se k tomu vyjadřovat. Za druhé, a to už zmínil ministr Ludvík, ten stávající stav vyvolává velmi typický morální hazard díky právě charakteru příspěvkové organizace státu. Za třetí se budu snažit vysvětlit, proč ten postup je takový, že vzniká speciální zákon, a to proto, že zde nemáme žádný obecný zákon o veřejnoprávní hospodářské organizaci, který by se v tomto případě hodil. Za čtvrté budu mluvit potom o některých vnitřních zásadních problémech, které jsou uvnitř fakultních nemocnic ve vztahu k lékařským fakultám, a o tom, jak je tento návrh řeší a proč je řeší.
Tak nejprve tedy o možnosti Ministerstva zdravotnictví řídit celý ten obrovský subsystém přímo řízených organizací. Ministerstvo zdravotnictví není schopno takovýto obří subsystém řídit, ne proto, že by bylo neschopné, ale proto, že na to nemá vytvořené nástroje. Je otázkou, jestli stojí za to v ranku státních úředníků vytvářet něco jako gigantické generální ředitelství nebo ředitelství holdingu, anebo jestli je lépe dát těm organizacím alespoň částečnou samostatnost. Z nástrojů, které ministerstvo má k dispozici, jsou opravdu nejvýše k dispozici dotace a odměny ředitelů nemocnic, resp. jejich neudělování, a samozřejmě popřípadě také odvolání ředitele, a to jsou nástroje, které jsou velmi hrubé. Řízení odstátněných veřejnoprávních nemocnic s vyšší odpovědností za sebe samé by mělo věcem velmi prospět, tak jak je to patrno v celé škále různých uspořádání univerzitních nemocnic v zahraničí. V každé zemi je to trošku jinak, ale v naprosté většině zde dominují, alespoň v Evropě, ty veřejnoprospěšné neziskové organizace.
Dovolím si upozornit, že ten zásah je poměrně radikální, ale že z toho celého obrovského balíku přímo řízených organizací tvoří současné fakultní nemocnice, které by měly být transformovány, jenom jednu šestinu ministerstvem zřízených organizací, které by se vymanily z přímé gesce státu a zůstaly by pod jeho volnějším dohledem v oblasti přímé kontroly a pod kontrolou závažného rozhodování v rámci účasti Ministerstva zdravotnictví, a jak je navrhováno, i Ministerstva financí v řídicích orgánech.
Tento první krok, odstátnění jen části přímo řízených organizací, by však do budoucna nemusel zůstat posledním a mohl by se později postupně rozšiřovat i na další organizace, kterými jsou vedle fakultních nemocnic i další významné nemocnice, jako je např. IKEM a další, které zde nebudu všechny jmenovat, ale i velké léčebny typu psychiatrických a jiných nemocnic a ústavů. Takže on ten krok, který vypadá radikálně, je opravdu jakýmsi pilotním krokem, který by později mohl být cizelován a mohl by se tedy rozšířit na všechny přímo řízené organizace, pokud by nebyly např. převedeny na krajské organizace, což by některým léčebnám možná slušelo a celé logice našeho vztahu celostátního a krajského zdravotnictví by to také asi prospělo.
K druhému z bodů, které jsem jmenoval jako hlavní, k tomu morálnímu hazardu. Nejdůležitějším přínosem nového zákona je fakt, že návrh ruší mechanismus, který až dosud umožňoval bezbřehé oddlužování přímo řízených nemocnic. Dobře víme, že naposledy oddlužoval bývalý pan ministr Němeček, a to Nemocnici u svaté Anny v Brně ve dvou letech a v celkové výši tři čtvrtě miliardy korun. To jenom abychom si uvědomili, co to oddlužování znamená. Za posledních dvacet let stálo státní rozpočet oddlužování nemocnic, které bylo v asi pěti různých vlnách, a nebyly to jenom nemocnice státní, ale také nemocnice převáděné na kraje, týkalo se to státního rozpočtu na úrovni mnoha miliard korun a ze všech státních nemocnic bylo jenom velmi málo těch, které nikdy oddluženy být nemusely. Povinnost státu jakožto zřizovatele při případném negativním hospodaření, nebo přinejmenším politická odpovědnost nemocnici dotovat byla až dosud hlavní příčinou ekonomického morálního hazardu, tak jak jsem zmínil, zatímco pod novým zákonem budou mít odstátněné univerzitní nemocnice vyšší pravomoci, ale zejména i vyšší odpovědnosti, včetně odpovědnosti zachovat de facto svoji existenci.
Nikdo si nemyslíme, že by některá z fakultních, v budoucnu univerzitních nemocnic, měla zkrachovat. A kdo jenom trošku zná poměry v akademické sféře, ví, jaké velmi prestižní mechanismy tam hrají roli. Takže je také velmi dobře důrazně připomenout, že odstátněním univerzit v 90. letech, a tudíž odstraněním morálního hazardu k žádnému bankrotu ani u jedné veřejnoprávní univerzity nedošlo. Zmínil to pan ministr a není to opravdu třeba předjímat ani u budoucích univerzitních nemocnic.
Třetí oblast, ten důvod, proč se píše speciální zákon o veřejnoprávní hospodářské organizaci, to by nemělo být kritikou tohoto zákona. Za prvé návrh zákona se dnes opírá o institut veřejného ústavu dle nového občanského zákoníku, který modifikuje. Zároveň je však nutno hlasitě říci, že někdy již od roku 2000 přetrvává závazek státu, potažmo Ministerstva financí, přijmout obecný zákon o neziskové právnické osobě, ale žádné z Ministerstev financí, ani to stávající, nenaznačuje, že by takovýto zákon měl být považován za prioritu. Dodám k tomu, že žádný chaos a spěch při přípravě zákona být nemusel, protože kostra návrhu byla opravdu připravena a velmi důkladně diskutována už v roce 2013 a Ministerstvo zdravotnictví bylo na dokončení a úpravu některých detailů, ke které nyní došlo, dobře připravené.
Když se ptala paní poslankyně Marková, proč ten zákon nevznikl dříve, když je nyní tak potřebný, v uvozovkách, tak na to musím říct, že samozřejmě ne úplně všem se ten zákon líbí, protože ne úplně všichni chtějí mít - a to si myslím, že lze říci o řediteli fakultní nemocnice - vyšší odpovědnost za to, co dělají. Takže ministerstvo řízené ministrem Němečkem tuto prioritu nemělo a je dobře, že ji získalo za ministra Julínka.
Musím znovu zdůraznit, že veřejných neziskových organizací speciálního typu máme více, a kromě toho, co tady už citoval ministr Ludvík, lze jmenovat dvě nejméně veřejnoprávní sféry, které jsou blízké zdravotnictví, kde ad hoc vzniklé neziskové organizace fungují dobře. On zmínil už sféru školství. Týká se univerzit, ale potažmo tedy vlastně výkonného prvku v našem kontextu lékařských fakult. Druhou sféru neziskové organizace ad hoc de facto reprezentuje i Všeobecná zdravotní pojišťovna. V žádné z této oblasti se nenaplnily prognózy o riziku privatizace či rozkradení majetku, a lze si tedy poradit, jak je vidno, i se zákony speciálními, ad hoc připravenými pro zdravotnickou sféru.
Poslední bod o problémech, které ten zákon bude řešit, bude už kratší. Týká se vnitřních problémů fakultních nemocnic a lékařských fakult. Benefitem návrhu je odstranění napětí mezi potřebami zdravotnictví a akademické sféry, jmenovitě lékařských fakult v akademické sféře. Dvojkolejnost pracovníků fakultních nemocnic, kteří mají, a to se týká zejména šéfů klinik, které jsou klíčovými útvary ve fakultních nemocnicích a zůstanou i v univerzitních, tak ti šéfové klinik mají dneska dva oddělené šéfy. Ředitele nemocnice a v rámci svého úvazku lékařské fakulty děkana lékařské fakulty. Stále častěji platí, že tyto dva subjekty se dohodnou, ale někdy je to velmi obtížné a zákon v podstatě tu dohodu zakládá jakožto dohodu povinnou, aby ty nové útvary univerzitní nemocnice mohly fungovat.
Zůstávají věci nedořešené. O tom už tu mluvil pan zpravodaj Vyzula. Ve stávajícím návrhu třeba zůstala nedořešena problematika evidence a proplácení sdílené pracovní doby mezi dvěma zaměstnavateli, nemocnicí a lékařskou fakultou. Řada dalších problémů tady je vedle té dvojkolejnosti, drobných problémů v personalistice a podobně. Některé již zákon odstraňuje, ale otevírá se tady přinejmenším dostatečný prostor pro obě strany, jak ty zbývající problémy řešit téměř povinně, ale zejména kreativně, a to v rámci smlouvy mezi nemocnicí a fakultou, která bude muset být.
Nebudu pokračovat ve výčtu důvodů pro zákon. Podstatné jsem řekl. A jenom konstatuji, že přeměna fakultních nemocnic na univerzitní nemocnice by byla velmi pozitivním příspěvkem ke zvýšení efektivity našeho zdravotnictví. Nemocnice řízená státem nemá silnou motivaci chovat se racionálně a hospodařit s vlastní zodpovědností. A netýká se to jenom vrcholového managementu. Týká se to i jednotlivých klinik, které se chovají velmi různě v této sféře, a managementu nemocnice, vrcholovým manažerům to přidělává hodně práce. Ta zvýšená zodpovědnost zahrne de facto i zodpovědnost jednotlivých klinických pracovišť, která, pokud ji nepřijmou, by taky mohla přijít o své příležitosti.
Vedení nemocnice snadno podléhá politickému vlivu, pan ministr to tady už naznačil, a musím konstatovat, že ministři se v tomto směru, řeknu-li to diplomaticky, v minulosti chovali velmi různě. Odstátnění a převzetí plné zodpovědnosti ze strany nemocnic je proto vysoce žádoucí.
Tak jako vždy je ale ďábel ukryt v detailech a já zmíním jenom jeden, který také bude dobré diskutovat. Vztah fakultní, resp. univerzitní nemocnice k příslušnému kraji je jednou z těch věcí, která není v našem systému úplně dobře vyřešená a vede k častým dvojkolejnostem. Snadno zde vznikají konkurenční a kompetenční spory a zákon by jejich řešení mohl naznačit v případě, že by v orgánech univerzitní nemocnice byl alespoň jeden zástupce za příslušný kraj, pokud v něm fakultní nebo univerzitní nemocnice je.
Znovu tedy opakuji na úplný závěr, že návrh si podle mne zaslouží propustit do druhého čtení, kde všechny tyto problémy mohou být velmi extenzivně diskutovány. Děkuji.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. Jako další je do obecné rozpravy přihlášen pan poslanec Ludvík Hovorka a připraví se pan poslanec Jiří Štětina.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane místopředsedo, děkuji za slovo. Vážení páni ministři, vážené kolegyně, vážení kolegové, já si vzpomínám na dobu let 2006 až 2010. Vzpomínám si na tehdejší odpor akademické obce vůči zákonu o univerzitních akciových společnostech, i když je pravda, že ten odpor byl silnější v pražské části akademické obce. V brněnské části byl slabší a bylo to z důvodu, že brněnská akademická obec byla pod Damoklovým mečem pokračování nebo zastavení financování univerzitního kampusu.
Já jsem tehdy měl návštěvu pana ministra Julínka, který se mě zeptal: co vám vadí na tom zákonu o univerzitních akciových společnostech? Já jsem mu řekl: vadí mi, že univerzity dostanou 34 % akcií, zatímco stát si ponechá 66 %, ale ten stát to pochopitelně může kdykoliv prodat. On říká: tak se domluvíme a dáme tam pět let, že se ty akcie státu nebudou moci prodat. Já říkám: ale co bude za pět let, pane ministře? On říká: no tak tam dáme dvacet let. Já říkám: ale za těch dvacet let ten problém bude naprosto stejný. On se tehdy rozčilil a řekl mi: no ale když to tedy tak bude, tak my se s vámi o tom vůbec nebudeme bavit a zprivatizujeme ty nemocnice podle zákona o velké privatizaci. Skutečně ty privatizační projekty se v daném období zpracovávaly a teprve vlastně koaliční jednání, kdy se KDU postavila proti, tehdejší premiér zastavil přípravu privatizace přímo řízených organizací, a tím ta záležitost byla odpískána.
Vracím se k tomu proto, že zákon určitě není nový. Něco z tohoto zákona se objevuje i v současném zákonu. Já se ovšem domnívám, že na takovýto zásadní zákon, který znamená změnu právní formy, je příliš pozdě. Předkládat tento návrh pár měsíců před koncem volebního období si myslím, že není příliš šťastné. Stejně tak i připomínkové řízení považuji za příliš krátké.
Chci se zeptat, proč zákon o univerzitních nemocnicích neřeší největší problémy těchto nemocnic, kterými je problémová spolupráce lékařských fakult a samotných fakultních nemocnic, tedy dvojkolejnost, kdy téměř každý lékař je placen a řízen někým jiným, případně je jeden lékař placen částečně fakultou a částečně nemocnicí. To si myslím, že je největší problém, který v současné době ve fakultních nemocnicích je.
Důvodová zpráva neříká úplně přesně, že nebude mít zákon finanční dopad, protože stát přijde o více jak 60 mld. korun majetku, který má být přesunut na univerzitní nemocnice.
Finanční bilanci hospodaření má zajišťovat stát prostřednictvím státního rozpočtu, tedy Ministerstva financí. Ovšem zákon nemá sankční ustanovení vůči manažerům ani vůči členům rady univerzitní nemocnice za případné špatné, schodkové hospodaření kromě pouze proklamačního prohlášení o tom, že člen rady univerzitní nemocnice, ředitel a tak dál jsou povinni jednat pečlivě s potřebnými znalostmi. Bilanční nerovnováhu, schodek v hospodaření musí tedy finančně zajistit Ministerstvo financí. V radě univerzitní nemocnice má však Ministerstvo financí jenom jednoho zástupce a jeho odvolání je ještě v kompetenci ministra zdravotnictví. Tento zákon výrazně připomíná některé problémové zákony právě z roku 2008. Je tady evidentní nerovnováha státu v kompetencích. Je zde také více možností řešení, například výrazné posílení kompetencí Ministerstva financí nebo zbavení státu garance za zajišťování bilanční rovnováhy při hospodaření univerzitních nemocnic. Mimochodem toto platí v dosud platné právní úpravě o hospodaření fakultních nemocnic a přenesení této povinnosti vůči manažerům a členům rady univerzitních nemocnic.
Chci se zeptat na některé otázky, například co bude s ostatními státními nemocnicemi, těmi dalšími příspěvkovými organizacemi, které nejsou předmětem tohoto návrhu zákona.
A dále bych se chtěl zeptat, co udělalo Ministerstvo zdravotnictví v tomto volebním období pro zlepšení hospodaření přímo řízených nemocnic. Aby se dosáhlo uvolnění finančních prostředků tehdy, myslím, z přebytku Státního ústavu pro kontrolu léčiv do Fakultní nemocnice u sv. Anny a Nemocnice na Bulovce v rozsahu zhruba 800 mil. korun, zavázalo se tehdy Ministerstvo zdravotnictví v roce 2014 ke zlepšení hospodaření nemocnic řízených Ministerstvem zdravotnictví. Tento seznam opatření schválila vláda, ale bohužel se z opatření mnoho neuskutečnilo. Byly tam závazky k řekněme společným nákupům léčiv, zdravotnických prostředků a tak dále. Pokud vím, ministerstvo tvrdilo ústy svého náměstka, že se podařilo vysoutěžit i dodávky medicinálního kyslíku a nějaké soutěže na energie.
Fakultní nemocnice u sv. Anny se dále zadlužuje. Poslední informací při projednávání ve výboru minulý týden byla ztráta této nemocnice 236 mil. korun, stejně tak ztráta Fakultní nemocnice Královské Vinohrady kolem 100 mil. korun. Fakultní nemocnice Královské Vinohrady hospodaří několik let s vysokou ztrátou a podle auditu zpracovaného v roce 2015, který mi pan ministr slíbil, ale zatím ho nedodal, docházelo několik let ke zkreslování hospodářského výsledku této nemocnice. Ministerstvo zdravotnictví na výboru minulý týden přiznalo, že problémy Fakultní nemocnice u sv. Anny neumí vyřešit, a to kvůli historicky nízké základní sazbě. Samozřejmě problémem jsou i závazky z projektů ICRC a tak dál. Změnou právní formy se tento problém ale nevyřeší. Těžko si dovedu představit, že brněnská univerzita bude souhlasit s tím, že převezme ztrátovou nemocnici, ze které, jak přiznal i pan ministr, v roce 1990 nebo možná ještě předtím byla vyvedena část ziskového podniku do samostatné organizace. Nedovedu si představit, že s tím bude univerzita souhlasit, že převezme takovéto břímě, které bude muset dofinancovávat ze svých prostředků. Ani návrh v podobě cash poolingu si myslím, že tento problém nevyřeší. A bylo by chybou, kdyby univerzita na něco takového přistupovala, pokud stát tento problém nedokáže vyřešit předtím, než tuto nemocnici převede na jinou právní formu.
Upozorňuji ještě na jeden problém, který se možná může zdát, že nesouvisí s touto problematikou, ale je to problém, který se tady objeví v příštích letech, a to je rozevírání nůžek mezi regionálním zdravotnictvím a státními nemocnicemi. Vláda myslím před půl rokem schválila takzvané strategické investice do nemocnic přímo řízených v rozsahu asi 8 mld. korun tuším do roku 2020. Tím ovšem dojde k velké nerovnováze mezi státními a regionálními nemocnicemi. Na tyto prostředky regionální nemocnice nikdy nedosáhnou a budou zaostávat v oblasti oprav, v oblasti rekonstrukcí a modernizace. Proto zákonitě v budoucnosti budou regionální nemocnice přicházet i o pacienty, kteří budou mít zájem se léčit v dobře vybavených moderních nemocnicích, kde je personál i výrazně lépe ohodnocen, a to bude způsobovat do budoucna zaostávání regionálních nemocnic. Myslím si, že je to velký problém, který budeme muset do budoucna řešit.
To jsou moje připomínky k tomuto návrhu zákona i se souvisejícími problémy, které může přinést. Já se domnívám, že zákon, jak byl rychle připraven, možná byl připraven v dobrém úmyslu, ale myslím si, že pokud problémy, o kterých jsem se zmiňoval, například ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně nebo na Královských Vinohradech, nebudou vyřešeny, je těžko možné tento převod uskutečnit a zákon schválit v této podobě.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. Jako další je do obecné rozpravy přihlášen pan poslanec Jiří Štětina, kterému tímto dávám slovo. Prosím, pane poslanče, je to vaše.
Poslanec Jiří Štětina: Dobré odpoledne. Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážený pane ministře, dámy a pánové, nepatřím k lidem, kteří a priori negují všechno, všechno kritizují a říkají, že nic nefunguje. Pokud nemám nějaký svůj názor na zlepšení, tak radši mlčím, než abych situaci ještě zhoršoval. Já jsem velmi pečlivě poslouchal všechny projevy předřečníků a nebudu se k nikomu negativně vyjadřovat. Musím říct, že z každého projevu jsem vycítil, že všichni, co to přednášeli, mají snahu pomoci věci. A s takovýmto přístupem se snažím i já.
Musím zcela otevřeně říci, že když jsem si poprvé přečetl návrh tohoto zákona a podíval jsem se do historie, tady to již několikrát padlo, že tento zákon se připravoval od roku 2006, to jest v době, kdy jsme chtěli všechno zprivatizovat, protože jsme říkali, že jediným správným hospodářem je soukromý subjekt, a ono se ukázalo, že to tak není, protože stát v podstatě chtěl outsourcovat všechno, všechno doplácet, nakupovat služby a bylo to ještě dražší, než jsme si mohli myslet. Čili my od toho roku 2006 hovoříme o jakýchsi univerzitních nemocnicích nebo nějakých jiných formách než příspěvková organizace. Protože jestliže máme příspěvkovou organizaci, tak samozřejmě ze zákona je zřizovatel povinen dofinancovat ztrátovost provozu a jinak to prostě nejde. Takže myslím, že změnit formu je jistě rozumné.
Protože nerozumím právu, samozřejmě jsou zde mezi námi velmi schopní právníci, kteří nahradí tu moji indolenci, v uvozovkách, tak jsem si musel nastudovat, co to je vlastně právnická osoba. A to je velmi široký pojem. Dočetl jsem se, že právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty, které v právních vztazích vystupují a jednají jako lidé. Podstatu právnických osob tvoří buď lidé, nebo věci a podle toho se rozlišují: společenství osob neboli korporace, za druhé společenství věcí neboli majetku a společenství právnických osob. Toť některá základní právní fakta. Ale velmi zajímavou formulací je, že právnickou osobou je také stát. A jestliže v § 1, který řeší postavení univerzitní nemocnice, bude formulace, že univerzitní nemocnice je právnickou osobou zřizovanou státem, tak to je, vážené dámy a pánové, něco úplně jiného než to, když tam ta formulace nebude.
My jsme dneska měli velmi hezký rozhovor s panem ministrem na našem klubu a hovořili jsme tam o různých věcech zcela otevřeně a myslím si, že se na sebe nemračíme ani se nebudeme mračit, a i tuto věc jsme tam řešili. Takže já už se teď hlásím, i když je to naprosto bezpředmětné v této době, k prvnímu pozměňovacímu návrhu, že doplním do § 1 zřizovaná státem.
To jsou první dvě úvahy. Malinko jsem se vrátil do historie, zmínil jsem se o legislativně právních věcech. Nyní se zmíním jenom krátce, protože také nejsem ekonom, o některých věcech ekonomických.
Myslím si, že smysl toho, že se má zlepšit ekonomika těchto univerzitních nemocnic, je jistě myšlenka správná. Ale nemyslím si, že jenom prostým spojením univerzity s nemocnicí se zlepší hospodaření. Vše je prostě v lidech, a jací jsou lidé, jak umějí, jak se chovají, tak samozřejmě ty nemocnice tak hospodaří.
My jsme se také dneska s panem ministrem bavili o tom, že je nepřijatelné, aby do těchto fakultních nemocnic spadly některé specializované ústavy, jako je třeba Ústav hematologie a krevní transfúze nebo světoznámé Kardiocentrum v Brně a řada dalších organizací, ale pan ministr řekl, to už padlo, a že tyto ústavy budou samostatné a že se nebudou začleňovat do těchto univerzitních nemocnic. Já to vítám a myslím si, že to je další krok k tomu, abychom se naprosto seriózně bavili o některých věcech a tento zákon nezavrhli a priori.
K tomu hospodaření. Já v tomto zákoně nevidím, jak bude prováděna kontrola financí. Mám jenom jednu obavu. Pakliže nebude v § 1, že to je právnická osoba zřizovaná státem, tak nebude moct hospodaření kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad. Jako člen kontrolního výboru vím, že v mnoha fakultních nemocnicích se v minulosti, a dlouhé minulosti, nehospodařilo dobře. Teď se nebudu pouštět do nějakých konkrétních čísel, myslím, že většina z nás to zná, nebudu se snažit, abych někoho zde z tohoto místa nějakým způsobem dehonestoval. Ale myslím si, že je potřeba, aby hospodaření bylo někým kontrolováno. Pakliže to bude právnická osoba zřizovaná státem, tak pak samozřejmě veřejné finance bude moci kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad. V tom případě budu spokojen také.
Také mi jde o to, jak budou financováni zaměstnanci a pracovníci, kteří poskytují zdravotnické služby v těch univerzitních, dnes současně fakultních nemocnicích. Měli jsme obavy, že se tam zase budou nějakým způsobem rozlišovat nějaká místa dle tabulky, čísla atd., skupiny, ale pan ministr jasně řekl, že placení zaměstnanců bude prostřednictvím zákona o platu. A to je taky, řekl bych, dobrá zpráva, ale je potřeba to tam dát naprosto jasně, do toho zákona, aby to z toho vyplynulo.
Na závěr mého jistě únavného vypravování a mých soukromých názorů, které jsou pochopitelně podpořeny osobními zkušenostmi za několik desetiletí, protože jsem ve fakultní nemocnici taky pracoval, tak na závěr jenom, jaké mám obavy. Pokud mi je dnes pan ministr vysvětlí, a já si myslím, že ano, protože už několik věcí mi vysvětlil, že tyto obavy mít nemusím, tak s klidným svědomím můžeme tento zákon propustit do druhého čtení, a o to nám jde, abychom o tom diskutovali. Je pravda, že na to máme hodně málo času. Kdyby zde pan ministr seděl o rok déle, tak by to bylo trochu jiné, tak bych mu řekl: A pane ministře, proč jste s tím nepřišel před tři čtvrtě rokem? Ale pan ministr tady je velmi krátce a jistě si myslím, že je dobře, že s tím zákonem alespoň teď na sklonku volebního období přišel.
Ale k těm obavám. A nejsou to jenom moje soukromé názory, ale jsou to názory nebo i obavy některých subjektů, organizací a jednotlivců. Čili za prvé, aby nedošlo náhodu k účelovému prodeji movitých a nemovitých věcí, ze kterých by mohla nebo musela následovat privatizace, protože pak přijde spasitel, nějaká firma, která řekne: No jo, no tak vy nemáte nemocnici, tak tady máte naší. On to už má dopředu připraveno, protože je lépe financován, a bude tedy spasitelem. A my řekneme: Dobře že ho tady máme, protože aspoň budeme moci poskytovat zdravotnické služby. To je moje obava první.
Obava druhá. Aby v personální situaci ve statutárních orgánech, tzn. ve správní radě, v dozorčí radě, a samozřejmě v obsazení místa ředitele nedošlo k takové situaci, kterou tady zažívám sedmý rok, že do různých orgánů jsou prostě politicky dosazovány osoby, osobnosti, lobbisté atd. To je skutečně velká obava. A pokud toto bude nějakým způsobem řešeno ku prospěchu věci, tak to bude velmi dobré.
A třetí obava je ta, aby náhodou, kdybychom tento zákon ještě stihli přijmout do konce volebního období, tak aby se univerzitní nemocnice nestaly ještě větším centrem - nebo většími centry, protože jich bude deset? - ve vztahu k nemocnicím regionálním, ale i nemocnicím menším. Protože se domnívám, že centralizace do velkých měst není dobrá, protože se tím sníží dostupnost místní a časová, a to jsme vlastně v zákoně o poskytování zdravotních služeb vždycky chtěli, abychom měli na prvním místě, aby pacient měl na horách, v dolinách, v malých městech, vesnicích, ale i v Praze stejné podmínky pro poskytování zdravotních služeb. Takže to je moje poslední obava.
Děkuji vám, že jste vyslechli mé stařecké názory, a pana ministra potom bych moc poprosil, kdyby se k některým věcem vyjádřil. A jistě nejsem sám, protože těch námětů měl jistě víc a my jsme o tom hovořili několikrát. Já vám děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Také vám děkuji, pane poslanče. Nyní mi dovolte přečíst několik omluv. Pan předseda vlády se omlouvá z jednání Poslanecké sněmovny z dnešního dne od 16.00 z důvodu pracovních povinností mimo Poslaneckou sněmovnu. Paní poslankyně Jana Lorencová se omlouvá od 16 hodin do konce jednacího dne bez udání důvodu. Pan poslanec Milan Urban se omlouvá z dnešního jednání od 16.00 do skončení jednacího dne. A pan poslanec Karel Pražák se omlouvá z dnešního jednání od 18.00 do konce jednání z pracovních důvodů.
A nyní jako další vystoupí v řádné rozpravě pan poslanec Svoboda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Bohuslav Svoboda: Děkuji, pane předsedo. Vážený opuštěný pane ministře (ministr Ludvík je jediný člen vlády v sále), vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych i já řekl několik slov k tomuto zákonu.
Jako první větu bych chtěl říct, že zákon o univerzitních nemocnicích je věc, kterou naše zdravotnictví a naše školství nesmírně potřebuje. To je ta premisa, ze které vycházím. Dovolil bych si jako pravděpodobně největší pamětník zde přítomný opravit to, že o univerzitních nemocnicích se začalo hovořit v roce 2006. První návrh zákona o univerzitních nemocnicích připravil děkan Bilder v roce 1990. Byl to zubař, děkan brněnské fakulty. A jenom bych těm, kteří to neznají, doporučil, aby se na tu jeho variantu podívali. Na to, že byla první, nebyla tak špatná.
Druhá věc, kterou bych rád řekl, že já nevnímám tento zákon jako lex Ludvík. Já ho nazývám jako lex ředitel. Je to stejné jako se zákonem, který připravoval Leoš Heger. Jsou to zákony, které připravovali zkušení ředitelé nemocnic, a tudíž jejich pohled samozřejmě převážně dokáže reflektovat tu problematiku zdravotnickou, nemocniční, ne problematiku fakultní.
Já mám zvláštní životní zkušenost. Já jsem byl obojí. Byl jsem děkan fakulty a byl jsem ředitel nemocnice po nějakou dobu. Byla to ta dnes už citovaná Fakultní nemocnice na Královských Vinohradech. A musím říct, že když jsem ji potom narychlo odevzdával po nástupu nového ministra, tak byla v černých číslech, a že zhruba za půl roku těch několik desítek milionů, které tam byly v plusu, zmizelo, jako když uplynou potokem. Mám tedy zkušenost s oběma stranami. A to, co já bych chtěl v tuto chvíli zdůraznit, je něco jiného, než co tady zaznívalo.
Rozumím tomu, že nemocnice jako taková musí hospodařit jiným způsobem, že musí mít možnost s tím majetkem hospodařit. Chápu, že to v návaznosti znamená například i změnu rozpočtových pravidel, prostě proto, aby se nemocnice stala skutečně organizací, která funguje podle stejných pravidel jako každý jiný podnik. Tomu rozumím, a dokonce nemám ani závratné obavy, že by to znamenalo její zprivatizování, nebo prodání, jak tady zaznívá. Dovolil bych si upozornit, že ve světě existují univerzitní nemocnice vlastněné komunálem, univerzitní nemocnice vlastněné privátními osobami, univerzitní nemocnice vlastněné státem, vlastněné církví a univerzitní nemocnice vlastněné univerzitou - nebo provozované univerzitou. Ten pojem vlastněné je trošičku zužující.
Co je vlastně podstatou univerzitní nemocnice? Čím se univerzitní nemocnice liší od všech dalších nemocnic? Když si to vezmeme a půjdeme k principu, tak se liší tím, že zajišťují výuku a vzdělávání nových lékařů, výuku a vzdělávání ostatních zdravotnických pracovníků i nelékařských, i sesterská povolání, a zajišťují vědu, výzkum a v neposlední řadě zajišťují i tu zdravotní péči o pacienty. Jestliže ale to, co dává univerzitní nemocnici název univerzitní, je její školská část, je v tom principu i vyjádřeno, že ta školská část by měla mít svoji funkci.
Jsem si vědom toho, že to je věc, na kterou v mnoha případech neradi slyší i rektoři vysokých škol, protože převzít zodpovědnost za provoz univerzitní nemocnice, převzít za to nějaké ručení je velmi obtížné. Ale jsem přesvědčen o tom, že to bez toho prostě nepůjde.
Zazněly tady některé věci... Leoš říkal problematiku rozdělování zisku z výzkumu. Ale to je otázka okrajová. Ono je to i o té dennodenní činnosti, o tom získávání jednotlivých odborníků, o tom, jaký je vlastně personální stav. Je to i o tom, jak se vybírá a jmenuje přednosta kliniky. Tento nový návrh to bere z rukou děkana a dává to do rukou ředitele - jako jedna z ukázek toho, jak se mění poměr mezi školou a nemocnicí. A já všechny tyto změny vnímám jako negativní.
Domnívám se, že zákon by principiálně měl řešit to, že to je univerzitní nemocnice, tedy fakulta a zdravotnický provoz. A ta fakulta by měla mít ve funkci té nemocnice svoji zásadní úlohu a svoji zásadní roli a měla by mít možnost do řízení nemocnice hovořit. Ono to není o tom, jestli fakulta... (Řečník se odmlčel a zadíval se na vyrušující poslance u zpravodajského stolku. Poslanci Pilný a Brázdil hovoří se zpravodajem a narušují výjimečné ticho v sále.)
Já to normálně nedělám, ale je to můj celoživotní úděl, univerzita a univerzitní nemocnice. A považuju to za strašně důležité. Možná jsem tím směšný, ale myslím si, že to fakt je důležité a že zákon, který máme před sebou, je velmi, velmi zásadní, a musíme se velmi zásadně rozhodnout, jak s tím budeme pokračovat dál, protože ho potřebujeme, protože už několikrát byl na stole a protože musí dostat jinou podobu, než jakou má v tuto chvíli.
Problém vztahu mezi univerzitou a nemocnicí není v tom, jestli univerzita zaplatí za studenty prádlo, které si na sebe oblékají, když jdou na operační sál, není v tom, jestli se v místnostech, kde se pro ně přednáší, topí a svítí. To jsou položky, které jsou v rozpočtu univerzitní nemocnice zcela nepodstatné. Přesto se jimi argumentuje v diskusi o tom, jaký má být vztah mezi univerzitou a nemocnicí. To, co je tam podstatné a důležité, je to, že výuka musí být na takové úrovni, aby zajišťovala v prvé řadě kvalitu našich mladých lékařů tak, aby byli schopni našim občanům dávat z hlediska mozkového a technického provedení nejlepší možnou péči, ale také aby zajistila to, že budeme v rámci Evropské unie bráni jako rovnocenní partneři, že absolventi našich fakult budou bráni jako rovnocenní absolventi jiných fakult a budou moci bez jakýchkoli zásadních kontrolních zkoušek prostě provozovat práci lékaře po celé Evropské unii. Protože já nemám problém s tím, jestli někdo odchází. Říkám: Běž, běž a vrať se mi za pět let jako kvalifikovaný doktor. Mě by to jenom stálo peníze, abych tě dovychoval. A až se mi vrátíš, můžeš být rovnou přednosta. Ty počty jsou v počtu našich lékařů nepodstatné, to, co každý rok odchází, je to číslovka, která je víceméně stabilizovaná, měla mírný vzestup okolo Děkujeme, odcházíme, jinak je trvale stabilizovaná.
Čili to, co já bych chtěl, aby tento zákon lépe reflektoval, je to, aby tam vztahy mezi školskou částí, pedagogickou částí a zdravotnickou částí byly naprosto jasně definované. Otázky rozdílné platové podřízenosti jistě jsou také důležité a je to vlastně problém, který zakládá jakousi určitou nerovnost mezi zaměstnanci, určitou rivalitu, která není správná. Jsou to rozdíly v dovolených, ve všech těchto věcech. A tyto věci by měly dostat nějakou podobu. A znovu říkám, rektoři by měli najít odvahu vzít na sebe část zodpovědnosti za to, že když mají lékařskou fakultu, mají také zodpovědnost za univerzitní nemocnici, která slovem univerzitní říká, že patří k univerzitě, ne že to je něco, co si nasmlouvalo fakultu jako výkonný orgán. Je to prostě o tom, že ta pedagogická část, ta výuková část je podle mého názoru nejdůležitější součást práce té univerzitní nemocnice, protože když tam nebude fakulta, bude to vlastně krajská nemocnice, protože krajské nemocnice v mnoha případech jsou vybaveny tak, a personálně, že tu medicínskou kvalitu zajišťují naprosto stejnou, ale nejsou schopny zajistit část pedagogickou. A pravda je, že ta pedagogická část se stává velmi, velmi závažnou.
V současné době můžeme každého cokoliv naučit tím, že mu dáme nějaká elektronická média, všecko si tam nalistuje. Může se naučit pitvat na těch obrázcích, nemusí vlastně nůž do ruky vzít. Ale on se musí naučit dovednosti. To se prostě nedá vyčíst. On musí získat zkušenosti. Jenom počet těch zkušeností, frekvence toho, co viděl, dává kvalitu lékaře. A to mu musí zajistit nemocnice, která je ale postavena a vymyšlena pro to, aby tu výuku dělala. Ono to totiž znamená, že taková univerzitní nemocnice také musí udělat obyčejný apendix. Prostě proto, že ho někdo musí vidět. Ono to ale znamená, že musí udržovat provozy, které v krajské nemocnici třeba být nemusí, ať jsou to třeba provozy ambulantního, nebo semiambulantního typu, protože je musíte v nějaké podobě učit. A to, aby se dohodla ta univerzita, fakulta s nemocnicí o tom, jaký bude rozsah té činnosti, tam je to jablko sváru. To nejsou ty operační pláště, to je tady v tom, že ta fakulta potřebuje jinou činnost, která stojí jiné peníze, peníze navíc. A proto také velmi silně volám po tom, aby tento zákon dostal podobu, kde poměr sil mezi fakultou a nemocnicí nebude napsán ředitelem nemocnice, ale bude také napsán děkanem fakulty. Pak by to bylo podle mého názoru správné.
Těch problémů je tam skutečně veliká řada. Já se nesmírně bojím po svých zkušenostech z parlamentu, které jsou už tříleté, nesmírně bojím toho, když se zákon vylepšuje pozměňujícími návrhy. Z toho na mě padá skutečně děs a hrůza. Ne proto, že to může být 350 pozměňujících návrhů, ale že ty návrhy jdou proti sobě, nejsou koncepční, nejsou dobře vydiskutované. Prosadí se tam věci, které za sebou mají to, co se tady tolik kritizovalo, to znamená určité politické zájmy nebo názory, že to není věc obecná. Zákon o univerzitních nemocnicích je věc úplně obecná a měla by být skutečně přijata napříč politickým spektrem v podobě, která přetrvá alespoň těch 20 let, která neakceptoval Julínek, protože se to 20 let neprodá.
Čili můj návrh, a myslím si, že zdůvodnění, které říkám, i když jsem ho říkal velmi letmo a nahozeně, ale podstata je ta představa a přání, aby skutečně univerzitní nemocnice byla schopna plnit svoji funkci výukovou v plném rozsahu. Aby byla schopna tu funkci ovlivňovat. Není možné, aby to vzniklo na základě nějaké smlouvy, kde tu silnější kartu tahá nemocnice. To prostě není možné. A že ta silnější karta je, to už vyplývá z počtu lidí ve správní radě, kdo tam za koho je, ti dva zástupci za univerzitu jsou tam zcela nepodstatní kromě snad toho, že by mohli zablokovat tříčtvrtinová rozhodnutí, spolu se zaměstnanci by to dokázali. Jinak je to zcela v rukou ředitele, zcela v rukou ministerstva. Protože jeho role mizí v té podobě vlastnění, ale zůstává tam v podobě některých principiálních rozhodování. Rozumím tomu. Rozumím, že nelze zcizit majetek nad určitou hodnotu bez souhlasu státního. Tomu rozumím. Ale na druhou stranu bych byl velmi rád, kdyby i stát rozuměl tomu, že výuka má své specifické požadavky, a dohodl se s tím druhým ministerstvem a s tou školskou částí, jak s těmi prostředky. Protože v tuto chvíli nikdo neví, jak to bude fungovat. Všecko je odkázáno na nějakou smlouvu mezi fakultou a nemocnicí. Jak ta smlouva bude vypadat? Jak ji ta rada připraví? To je skutečně věc otevřená.
Myslím si, že se skutečně podařil krok, který to někam posunul, ale ten krok je v tuto chvíli podle mého názoru ještě malý. Proto budu podávat návrh na zamítnutí v prvém čtení. Když ne, tak na vrácení ministerstvu k přepracování. Až pak bych viděl tu třetí, špatnou dobu, to znamená vylepšování pomocí pozměňovacích návrhů, které skutečně ten zákon neupraví. Když se do něj podíváte a pokusíte se s tou problematikou seznámit, pochopíte, že to touto cestou opravitelné nebo doplnitelné není. Je ten problém příliš silný. A ta chyba skutečně vzniká jenom v tom, že bohužel pan ministr to zdědil pozdě, že nebylo možné, aby to sociální demokracie prosazovala celé toto volební období. Protože kdo chce prosadit něco ve zdravotnictví, tak to musí začít prosazovat v okamžiku, kdy se ujme vlády. To je práce na celé období. A musí to také být proto, aby to ještě přineslo něco pozitivního, protože jinak všecky kroky ve zdravotnictví v té prvé fázi dopadají na toho, kdo je zřídil, negativně.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám, pane poslanče. A nyní vystoupí další přihlášený v obecné rozpravě, pan poslanec Vít Kaňkovský. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Vít Kaňkovský: Dobré odpoledne, vážený pane předsedající, vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové. Už zde bylo k tomuto návrhu zákona mnoho řečeno. Omezím se tedy jenom na pár poznámek.
Myšlenku transformace fakultních nemoc obecně podporuji. Také to není myšlenka nová. V několika obměnách se zde podobný návrh, nebo v nějakých trošičku jiných verzích, objevil již vícekrát. I proto jsem byl zvědav, jakou podobu bude mít návrh, který v poměrně rekordním čase připravilo Ministerstvo zdravotnictví poté, co ztroskotal záměr připravit zákon o neziskových nemocnicích. Zásadní limit se ukázal již na počátku, protože čas na přípravu tohoto zákona a připomínkové řízení se ukázalo více než hraniční. A stejně tak limitní je čas na projednání tohoto návrhu zákona v dalším legislativním procesu. A toto není kritika současného ministra, toto je konstatování současné situace kolem tohoto návrhu zákona.
Bylo zde hovořeno o celé řadě rizik, která návrh zákona obsahuje. Nebudu je opakovat všechna, ale nemohu se nezmínit znovu o problému zadlužení některých současných fakultních nemocnic, přičemž již dlouhodobě je nejvíce alarmující situace Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. Také zde již o tom bylo hovořeno. Jen za našeho volebního období bylo nutné opakovaně poskytnout ze strany státu finanční prostředky k řešení neutěšené situace tohoto subjektu, už to zde bylo zmíněno, jednalo se o tři čtvrtě miliardy korun, a negativní hospodaření, ale i další problémy této nemocnice nadále trvají. A tak zde vyvstávají logické otázky, co s takovýmito problematickými subjekty, které se mají stát univerzitními nemocnicemi. Rád bych zmínil i další problematické okruhy nebo i problematické subjekty, které mají podobné problémy, možná ne v takové míře. Jedná se v tuto chvíli hlavně o Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, ale zítra to může být některá nemocnice jiná.
V této souvislosti se nelze divit požadavku rektorů našich univerzit, kteří požadují, aby byly budoucí univerzitní nemocnice oddluženy. Je ale toto navrhované řešení samo o sobě dostatečné? Problém s negativním hospodařením Fakultní nemocnice u svaté Anny, potažmo i jiných nemocnic, je dlouhodobý a samotná transformace na jinou právní formu nemůže tuto situaci vyřešit. Troufám si tvrdit, že situaci brněnského zdravotnictví znám poměrně velmi dobře a dle mého přesvědčení je zejména u Fakultní nemocnice u svaté Anny největším problémem absence koncepce dlouhodobého rozvoje této nemocnice i nechuť přistoupit k některým zásadním manažerským rozhodnutím. Ministerstvu zdravotnictví v této souvislosti vyčítám, že situaci brněnských nemocnic, které zřizuje, již dříve nezačalo komplexně řešit. A myslet si, že s přijetím tohoto nového zákona se stane zázrak a zadlužené nemocnice se přehoupnou do kladných čísel, je, promiňte mi to, dosti naivní.
Oceňuji, že pan ministr mj. i na nátlak klubu KDU-ČSL vypustil onen kontroverzní § 44, který dával takřka bezbřehou možnost Ministerstvu zdravotnictví rozdělovat, slučovat či rušit některé z příspěvkových organizací, které jsou dnes přímo řízenými organizacemi ministerstva, ale nebudou přitom transformovány na univerzitní nemocnice. Na druhé straně zde zůstává v návrhu řada ustanovení, která jsou ve stávající podobě velmi riziková. Z těchto důvodů byla i diskuse na poslaneckém klubu KDU-ČSL k tomuto návrhu zákona složitá. Nakonec jsme tento návrh zákona ochotni propustit do jednání ve výborech. V žádném případě ale nebudeme souhlasit se zkracováním lhůt, protože diskuse kolem tohoto návrhu zákona budou složité a těžko lze předjímat výsledek. A také lze těžko vzhledem k tomu předjímat i to, jakým způsobem se klub KDU-ČSL zachová v konečném hlasování, jestli se k němu vůbec v tomto volebním období dostaneme.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. Pan poslanec vystoupil jako poslední řádně přihlášený. Já se ptám, zda má ještě někdo zájem vystoupit v obecné rozpravě. Nikoho nevidím. Rozpravu tedy končím a ptám se pana navrhovatele, zda má zájem vystoupit na závěr diskuse. Máte slovo, pane ministře.
Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík Děkuji, pane předsedající. Opravdu velmi krátce. Padla tady spousta otázek. Je vidět, že ta materie je složitá. Vystupovali hlavně členové zdravotního výboru, takže očekávám, že pokud pustíte tuto věc do dalšího projednávání, ty největší debaty se budou odehrávat na zdravotním, příp. školském výboru.
Několik věcí. To neustálé vyvádění majetku státu. Tady se opravdu musí argumentovat přesně tím... Veřejné vysoké školy. Opravdu je to skoro identické. K převádění majetku nedochází. Já bych tady chtěl znovu upozornit - něco jiného je vyvedení majetku státu a něco jiného je využití nepotřebného majetku. Nikdo ty nemocnice prodávat opravdu nebude. Ani to nejde, protože dneska je v tom zákoně daleko tvrdší možnost tomu zabránit, než tomu bylo dřív.
Já bych chtěl říct jednu důležitou větu. Dnes není nikde uvedena povinnost státu dofinancovat ztrátu nemocnic. Dneska stát - nevím, kdo bude na tom ministerstvu třeba sedět, ale když bude někdo hodně drsný, tak té nemocnici, tak té sv. Anně nepomůže. Jasně, dneska tam je závazek toho, že jejich faktury někdo zaplatí. V tomto případě Ministerstvo financí, které za ně ručí. Ale upřímně řečeno, oni to udělají, ale v tu chvíli začne daleko tvrdší tlak, než tam dneska je, aby se to zracionalizovalo. Dneska to prostě ze zákona tak není. Dneska teoreticky ta instituce nemůže zbankrotovat, ale nikde není řečeno, právě co s tím, když už ji stát nebude chtít dotovat.
Pak tady bylo několik zmínek na téma dvojkolejnost úvazku. Jasně, to, co říkal pan docent Svoboda, je třeba zase na druhou stranu říci, že tady by měla vzniknout instituce, kde je v rovnováze jak vědecko-výzkumná a výuková část, tak ta část léčebně preventivní. A věřte mi, že se svou šestnáctiletou zkušeností vím, o čem mluvím. Je to skutečně vždycky o dohodě. Samozřejmě k tomu bude spousta prováděcích předpisů, samozřejmě že mezi těmi prováděcími předpisy bude předpoklad toho, jak by ta smlouva mezi univerzitou a univerzitní nemocnicí měla vypadat.
Pan poslanec Štětina. Já jsem proti politickým nominacím. A tady se jim asi zabrání právě tím, že tam bude to ručení celým majetkem. Já si myslím, že spousta těch politických nominantů, kteří s oblibou vysedávají v různých správních radách, se těmhle bude zrovna vyhýbat. Tak o tom jsem skoro přesvědčen.
Já bych chtěl zdůraznit ještě jednu věc. To není o tom, že bychom dávali nemocnice univerzitám. Univerzity nemocnice nepřebírají. Tady vzniká jakási partnerská organizace, něco jako společný podnik mezi univerzitou a státem, který tam vkládá tu svou fakultní nemocnici. Myslím, že právě vzniká nová právnická osoba sui generis, svého druhu, to je důležité zdůraznit.
A pak bych chtěl tady vyvrátit obavy, že díky tomu budou snad upadat regionální nemocnice. To vůbec není pravda. České zdravotnictví je síť. Je to určitý systém, který vzniká od těch regionálních nemocnic. Já si neumím představit tento stát bez těch čtyřoborových základních nemocnic. Neexistuje. Nejde to. Naopak k tomu jsou fakultní nemocnice dnešní, univerzitní nemocnice doufám budoucí, právě tou špičkou, doplňkem, který bude koncentrovat tu nejsložitější péči, přičemž ovšem samozřejmě zůstane zachována výuka slepého střeva, protože ti medici to někde vidět musí. To je pravda. Takže já bych chtěl zdůraznit, že se naopak domnívám, že centralizací té superspecializované péče naopak zbude paradoxně možná daleko více peněz pro ty regionální nemocnice.
Už k tomu nechci dále pokračovat. Opravdu bych se přimlouval, tento návrh zákona by měl projít do druhého čtení a měl by být podroben velmi odborné diskusi. A já se jí opravdu nebráním. Naopak ji budu vítat. Děkuji.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane ministře. A o závěrečné slovo se hlásí také pan zpravodaj. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Rostislav Vyzula: Děkuji, pane předsedající. Dovolte mi, abych krátce shrnul, co zde bylo uvedeno. Pan ministr již na některé otázky odpověděl. Celkem diskutovalo sedm diskutujících. Většinou se problematika točila kolem financí, kolem oddlužení, kolem event. privatizace a kolem některých vztahů, přímých vztahů mezi fakultní nemocnicí a fakultou, jako třeba dvojkolejnost atd. Takže sami jste viděli, že těch problémů je tady celá řada a že je potřeba je řešit. Nicméně máme tady jeden návrh na zamítnutí. A pokud ten neprojde, máme návrh na vrácení zpět předkladateli. A potom zde máme návrh o podpoření a přikázání výborům. Garančním výborem byl zvolen zdravotní výbor, ale potom také přikázání výboru školskému. Takže to máme teď k jednání.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane zpravodaji. Nyní bychom tedy přistoupili k hlasování o návrzích tak, jak byly předneseny. Nejprve tedy, jestliže říkáte, že byl předložen návrh na vrácení navrhovateli k dopracování? Podle jednacího řádu nejprve hlasujeme o vrácení, a teprve poté zamítnutí. Takže jestli padly oba tyto návrhy a nebyly podmíněně, měli bychom postupovat tímto způsobem.
Přivolám kolegy z předsálí. Eviduji žádost o odhlášení, které samozřejmě vyhovím, a poprosím vás všechny, abyste se znovu přihlásili svými hlasovacími kartami.
S přednostním právem paní místopředsedkyně Černochová. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo. Hezké odpoledne, dámy a pánové. Pan kolega poslanec Svoboda to podmíněně řekl, takže prosím, abychom hlasovali nejprve o zamítnutí.
Místopředseda PSP Radek Vondráček: Dobře. Já jsem to takhle nepochopil z řeči, ale nemám s tím žádný problém. Jestliže nemá nikdo námitku proti tomuto postupu..., hlasovali bychom nejprve návrh na zamítnutí. A jestliže by tento nebyl přijat, hlasovali bychom návrh na vrácení k dopracování.
Tak tedy počet přítomných se nám již ustálil.
Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro zamítnutí předloženého návrhu. Kdo je proti?
Jedná se o hlasování číslo 406, přihlášeno 127 poslanců, pro 9, proti 63. Tento návrh nebyl přijat.
Nyní přistoupíme k hlasování o vrácení předloženého návrhu navrhovateli k dopracování.
Zahajuji hlasování. Ptám se, kdo je pro tento návrh, ať zvedne ruku a zmáčkne tlačítko. Kdo je proti tomuto návrhu?
Jedná se o hlasování číslo 407, přihlášeno 127 poslanců, pro 34, proti 56. Tento návrh nebyl přijat.
Nyní se tedy budeme zabývat návrhem na přikázání výborům k projednání. Nejprve rozhodneme o přikázání garančnímu výboru. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání výboru pro zdravotnictví jako výboru garančnímu. Navrhuje někdo přikázání jinému výboru jako garančnímu? Nevidím nikoho, že by se hlásil. Můžeme tedy přistoupit k hlasování.
Kdo souhlasí s tím, aby předložený návrh byl přikázán k projednání výboru pro zdravotnictví jako výboru garančnímu?
Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti?
Jedná se o hlasování číslo 408, přihlášeno 130 poslanců, pro 126, proti nikdo. Tento návrh byl přijat. Konstatuji tedy, že tento návrh byl přikázán k projednání výboru pro zdravotnictví jako výboru garančnímu.
Organizační výbor nenavrhl přikázat tento návrh dalšímu výboru. Má někdo návrh na přikázání dalšímu výboru k projednání? V rozpravě padl návrh na školský výbor. Ještě nějaký návrh v této části rozpravy? Nevidím nikoho, kdo by se hlásil.
Zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro, aby byl tento návrh přikázán výboru školskému, ve zkratce, nebudu říkat celý název. Kdo je proti?
Hlasování 409, přihlášeno 130 poslanců, pro 101, proti nikdo. Tento návrh byl přijat. Konstatuji, že návrh byl přikázán k projednání školskému výboru jako dalšímu výboru.
Nezaznamenal jsem v rozpravě žádný návrh na zkrácení či prodloužení lhůty, tudíž mám za to, že jsme se vypořádali s prvním čtením tohoto zákona. Končím tento bod a současně předávám řízení schůze. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Dámy a pánové, pěkné odpoledne. Otevřu další bod dnešního jednání. Tím je
Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.