(16.40 hodin)
(pokračuje Ferjenčík)
Z mé strany bohužel ten návrh, který mám tu čest zpravodajovat, příliš konsenzuální není. Upozorním na dvě věci, které v něm jsou.
Návrh umožňuje měnit Ústavu, a to za stejných podmínek jako všechny ostatní věci, na které se vztahuje. To znamená, stačí sebrat 100 tisíc podpisů a následně do půl roku - nebo respektive půl roku plus nějaká doba na tu kampaň k referendu - se bude hlasovat o změně Ústavy bez jakéhokoliv kvora pro účast, respektive kvora pro hlasy například pro. To je jedna věc, co to umožňuje.
A druhá věc, která je podle mého názoru značně problematická, je, že ten návrh umožňuje vládnout vládě bez důvěry prostřednictvím referend. Ten návrh umožňuje vládě vypisovat referenda bez souhlasu Poslanecké sněmovny a bez nutnosti posbírat ty podpisy. Plus je tam celá řada technických věcí, kde není jasné, jaká je role prezidenta. Například jestli čistě formálně ta referenda vypisuje, nebo jestli je nějaký politický aktér, který rozhoduje o tom, která referenda se konat budou a která se konat nebudou.
Z řady těchto důvodů nejen Piráti, ale co jsem zachytil v médiích, i celá řada stran mají s tímto návrhem problém. Jak s tím naloží, asi proběhne v rozpravě. Já jako zpravodaj do toho nechci příliš zasahovat. Každopádně myslím, že ty problémy jsou zřejmé, stejně tak jako je zřejmá ta většina ve Sněmovně, která to referendum chce. Poslední poznámka. Aby referendum bylo přijato, je nutné, aby ho odsouhlasil i Senát. A s tím bychom měli pracovat v době, kdy budeme hledat ten konsenzuální návrh. Velmi bych uvítal, kdyby se těch pracovních skupin účastnili i zástupci, řekněme, ústavní většiny v Senátu, která ten zákon také chce.
Děkuji za slovo.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane zpravodaji. Otevírám rozpravu. Mám tady dvě přihlášky s přednostním právem. Nejprve pan místopředseda Pikal a potom pan místopředseda Okamura.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Dobré odpoledne všem. Děkuji za slovo. Chtěl bych jenom říct, že jsem rád, že ten návrh přišel do Sněmovny. Nicméně si myslím, že ústavní zákony by se měly předkládat pokud možno v nějaké širší shodě než ve shodě jednoho klubu. A ten návrh skutečně nepovažuji za dobře připravený. A v tuto chvíli, pokud vím, ani neexistuje žádná politická dohoda nebo jakákoliv připravená verze, jak ho opravit a dostat do té podoby, která by byla konsenzuální, nebo alespoň mohla pracovat dál. Já osobně si nemyslím, že je opravitelný v téhle podobě, ani ve druhém čtení Takže bych chtěl navrhnout jeho vrácení k přepracování. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Já ten návrh eviduji a budeme o něm hlasovat po skončení rozpravy. Prosím pana místopředsedu Okamuru.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, na program schůze Sněmovny se konečně dostal návrh zákona o obecném referendu z pera našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie, SPD. V této souvislosti často poslouchám v posledních týdnech v médiích veřejnou debatu k zákonu o referendu. Tato debata je bůhví proč, snad z neznalosti, nebo snad záměrně, plochá a jednostranná. Všichni se zaklínáme, jakými jsme demokraty, ale když přijde na lámání chleba, tak slyším od ostatních argumenty, že demokracie jen odsud posud a občan prý nesmí hlasovat o mezinárodních smlouvách, protože by mohl hlasovat o vystoupení z Evropské unie.
A nejen to. Politici i média se snaží vytvářet falešný dojem, že referendum chce SPD jen proto, aby mohlo vyvolat hlasování o vystoupení z Evropské unie. Za prvé, byť my sami žádné referendum o vystoupení z Evropské unie nepřipravujeme, chceme umožnit tuto iniciativu občanům. Pokládáme proto za naprosto samozřejmé, že občané tohle právo mít musí. Za druhé, odmítat demokracii jen proto, že by si lidé odhlasovali vystoupení z Unie, je argument hodně tristní a deklasuje samotný Brusel. Pokud bruselští politici a úředníci tak málo věří své myšlence, že nám ji nutí násilím bez možnosti úniku, je to primárně svědectví o dosavadní úspěšnosti, či spíše neúspěšnosti Evropské unie.
Demokracie nespočívá v tom, že se o něčem hlasuje, či ne, ale že je to svobodná diskuze a svobodné rozhodování o čemkoliv. A pokud budu zastáncem Bruselu, tak ho bráním nikoliv tím, že zakážu občanům vystoupit z Unie, ale tím, že udělám maximum pro to, aby lidé z tohoto spolku vystoupit nechtěli. Tak to chodí v demokracii a měli by se to začít učit i naši eurofederalisté, kterých je tady plná Sněmovna. Jsou to zastánci vlády politické oligarchie, kteří se tu vehementně vydávají za demokraty.
Slavný dramatik Friedrich Dürrenmatt v této souvislosti napsal - cituji: "Co se týká všech, mohou řešit jen všichni." V této logice uvažovala také zcela jednotně i celá politická i mediální scéna, když roku 2003 byli občané vyzváni, aby v referendu rozhodli o podpisu smlouvy o přistoupení České republiky do Evropské unie. V tomto referendu nebylo stanoveno žádné kvorum účasti občanů a rozhodla pouze prostá většina zúčastněných. Smlouva s Evropskou unií měla, tuším, okolo tří tisíc stran. Myslím, že ji nečetl a neznal kompletně nikdo v České republice. Přesto lidové hlasování, tedy referendum o této mezinárodní smlouvě, nikomu nevadilo. A nejen to. Jak jsem již řekl, pro platnost referenda nebyla žádná hranice daná procentem zúčastněných voličů. Nikomu také nevadilo, že referendum, jak dnes tvrdí odpůrci zákona o referendu, oproti Švýcarům nemáme zažité a musíme si na ně prý zvykat, jak se nám snaží podsunout třeba Piráti, kteří dnes netuší, jak se vyvléknout z jejich slibu voličům, že podpoří přímou demokracii včetně referend.
Ale i s tou tradicí jste trochu na omylu. Prezident Masaryk od prvopočátku pro budoucí Československo prosazoval přímou demokracii podle vzoru Švýcarska. A to navzdory tomu, že do té doby jsme tu měli po tisíce let v tradici jen a jen monarchii. Co by mu tedy radily dnešní partaje, které jsou proti zákonu o referendu? Protože Masaryk by tady stál po našem boku a žádal by pro občany přímou demokracii a zákon o referendu s možností hlasovat o čemkoliv, co neodporuje Ústavě. Zaplať pánbůh, že nedal na hlasy, že demokracie není v naší tradici, a republiku jsme si vybudovali. Bohužel s demokracií Masaryk tehdy narazil na masivní odpor politických stran. A tak první republika měla kompromisní řešení. Referendum mohla vyvolat pouze vláda.
Měli jsme tu další převrat. Tentokrát v roce 1989. Tehdy občané v rámci takzvané sametové revoluce opět žádali, aby je politici skutečně zastupovali a ze své práce se jim zodpovídali. Revoluce se pyšnila tím, že byla založena na dialogu a přímé demokracii. Občané chtěli, aby moc institucí byla pravidelně kontrolovaná lidovým hlasováním. Na všech úrovních se měly konat volby, a to nejen v politice. Pokud politik zradil nebo zklamal své voliče, měl být odvolatelný. I tohle krédo politické partaje, politici a média v tichosti zašantročily, byť, jak víme, ještě při schvalování Ústavy České republiky v roce 1992 se o referendu zcela vážně uvažovalo, a Ústava proto jasně říká, že lid rozhoduje i přímo. Bohužel za téměř tři desetiletí se podařilo mainstreamovým politikům, stranickým oligarchiím, kmotrům a partajím přístup občanů k demokracii zablokovat.
Vláda občanů s pomocí referend funguje v nějaké formě ve většině zemí Evropy a v mnoha státech USA i v jiných zemích. Studie - a je jich více - ukazují, že tam, kde je více referend, je větší spokojenost občanů a více sympatizantů přímé demokracie. Zapamatujme si, že platí přímá úměra. Čím více zkušeností s přímou demokracií, tím větší sympatie k ní. ***