(11.50 hodin)
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Mám tady dvě faktické poznámky, pan poslanec Kasal a potom paní poslankyně Valachová.
Poslanec David Kasal: Děkuji za slovo, pane předsedající. Mně to nedalo a přihlásil jsem se do určité diskuse. Já nechci nějakým způsobem polemizovat o povinnosti - nepovinnosti, ale z hlediska pediatrického, kdy jsem 25 let v praxi, tak za těch 25 let se ty děti posunuly. A my se tady bavíme, že dvouleté, tříleté něco nedovedou. Já stejně můžu říct, že šestileté, sedmileté něco nedovedou. Bavíte se tady o tom, že se o ně budete muset starat, že je budete muset přebalovat, ale kolik je počurávajících se dětí v pěti, v šesti nebo v sedmi letech? Tak jde spíš o to vzít rozum do hrsti, a tak jak to tady zaznělo, je to o určitém individuálním přístupu, protože jsou fakt některé děti dvouleté, které plínu nepotřebují, jsou výrazně na výši, někdy i intelektově výrazně, a jsou samozřejmě pěti-, šestileté děti, které takové nejsou.
Další věc, kdy musíte počítat s nárůstem, je to, že se zvyšuje počet autistických dětí, kde je výrazně náročnější se o ně starat. Je to i s ohledem na schválený vládní postup, jak s těmihle dětmi nakládat. Je už zajištěný screening, kdy se zachytávají v 18 měsících. A jestliže mají toto zařízení navštěvovat, tak tam náročnost na výchovu bude o to výraznější. Takže stejně ty kapacity se budou určitým způsobem muset navýšit. Takže já neříkám, aby něco bylo povinné, ale aby tam bylo možné tyto věci, které život přináší, řešit.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Paní poslankyně Valachová a potom paní poslankyně Majerová, všechno faktické poznámky.
Poslankyně Kateřina Valachová: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, kolegyně, já bych chtěla prostřednictvím pana předsedajícího reagovat na pana kolegu Rakušana, protože ten tady vznesl takovou rétorickou otázku o připomínkovém řízení a vlastně zapojení Sdružení místních samospráv nebo Svazu měst a obcí. A jak už jsem to zmiňovala ve svém slově včera, tak je to skutečně tak, že v případě dětí mladších tří let žádné takové připomínkové řízení standardní neběželo, protože se jednalo o pozměňovací návrh tady v Poslanecké sněmovně. Nicméně jakmile byl zákon schválen, následovala série jednání ze strany ministerstva právě se Sdružením místních samospráv a se Svazem měst a obcí. Byla tam dohoda o postupu. A nebudu zdržovat faktickou poznámkou, samozřejmě jsem připravena to postoupit pro informaci k rukám pana Rakušana. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Paní poslankyně Majerová.
Poslankyně Zuzana Majerová Zahradníková: Hezké dopoledne, vážené kolegyně a kolegové. Já bych chtěla jenom v krátkosti zareagovat na to, co říkal kolega přede mnou, že když se tady bavíme - a i včera jsme se bavili - o psychologii dětského vývoje, tak opravdu jedna z věcí, která je naprosto tristní v rámci předškolního vzdělávání, je, že paní učitelky bez ohledu na to, že se jim chce zřídit povinnost už teď, mají strašně moc práce s dětmi, které v rámci školky už jsou inkluzivní a potřebují asistenty. A do této situace, kdy tam mají děti, které mají jakékoli mentální problémy, přivést ještě tady tahle batolata, je špatné.
Závěrem bych chtěla jenom říct, že ať už se jedná o povinnosti přijímat děti dvouleté, nebo o povinném posledním roce předškolní docházky, jediné, co tady ta novela vlastně říká, o čem se tady už druhý den bavíme, je vyměnit slůvko povinnost za možnost. To je přece jediné, oč jde.
Místopředseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Žádné další faktické poznámky nemám. Prosím pana poslance Válka a připraví se pan poslanec Jelínek.
Poslanec Vlastimil Válek: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, ono už to běží druhý den, tak v podstatě všechno, co padlo, co mělo být řečeno, snad i řečeno bylo. Mně se nesmírně líbí ta debata, tak já teď přemýšlel v poslední hodině, co mám říct a co tady ještě nezaznělo, abych tady nebyl za hlupáka úplně. A nakonec jsem se rozhodl jít zcela proti tomu, co dělám v běžném životě, a místo vědeckých dat a řekněme studiových závěrů použít kazuistická sdělení a na kazuistických sděleních říct některé věci, jak z mého pohledu fungují. Chtěl bych ještě říct, že se mi nesmírně líbí, jak je ta debata vedená racionálně, korektně a slušně, za což děkuji jak paní ministryni Valachové, nebo bývalé ministryni Valachové, tak panu poslanci Klausovi, protože si myslím, že kdyby to takhle fungovalo vždycky, tak se můžeme bavit opravdu o zákonech nějakým rozumným způsobem.
A teď k tomu mému kazuistickému sdělení. Já mám čtyři děti a na nich použiji to kazuistické sdělení. Použiji ho i na sobě, protože i já jsem chodil do školky, dokonce i do jeslí. Ty čtyři děti jsou tři synové a jedna dcera. A to je první věc, která tady zazněla jen okrajově, pan doktor, pan kolega Kasal to zmínil. Rozdíl mezi dcerou a těmi syny, když jim byly ty tři roky, byl naprosto zásadní. Dcera ve třech letech byla v podstatě téměř z pohledu chlapečka dospělá, prakticky partner, kdežto synové nebyli schopni samostatně vstát z nočníku, bez pomoci. Tak už jenom to. Ono je to obecně, holčičky v tom věku tří, čtyř, pěti let a dál jsou vždycky chytřejší, schopnější a po všech stránkách výkonnější než chlapečci. My je pak doženeme v domovech důchodců, akorát se toho nedožijeme, že jo. A ti chlapečci se ale taky lišili naprosto brutálním způsobem. Všichni tři, protože maminka je pediatr a dorostový lékař, tchyně je učitelka, všichni tři šli do školky z toho důvodu, že ta školka je blízko domova, učí tam tety, které oni dílem znali, dílem se na ně těšili, těšili se na spolužáky a spolužačky v těch školkách a řešili jediný problém, a ten problém byl, jestli po o. Já nevím, jestli vaše děti taky řešily jako zásadní problém ve školce, jestli po o, nebo ne po o, ale já si vzpomínám, když jsem chodil do školky, že to byl taky můj hlavní problém. Pro ty, co to neřešili, tak po o znamenalo, jestli je maminka nebo tchyně nebo moje babička, moje maminka, vezmou z té školky po obědě, a tím pádem tam nebudou muset spát, nebo je nevezmou po obědě. A po o byl kámen úrazu.
Přístup těch tří dětí k tě školce byl rozdílný. Jedno z nich po týdnu usoudilo, že školky bylo dost, že už tam nechce, protože všechno, co se mohlo o školce dozvědět, se dozvědělo, a že to není atrakce, které se chce zúčastňovat, takže jsme ho museli uplácet, tvrdit mu, že po o určitě jo, že určitě nebude muset každý den chodit - a v podstatě funguje dobře, šel do školy dřív než v šesti letech. To druhé dítě, které bylo jenom o rok a půl mladší, šlo do školky se stejným slibem, že po o, po týdnu, protože se zamilovalo do tety Milušky, kterou milovaly všechny děti v té školce, si sbalilo batůžek s tím, že se odstěhuje k tetě Milušce, mělo rozhodnuté, že si ji výhledově vezme, až bude starší. No a ten poslední syn, ten byl něco mezi tím.
Chci tím říct, tak jak řekl kolega Kasal, děti se neskutečně ve stejném věku liší. My tady jsme všichni kolegové, byť jsme třeba generace od sebe, máme na řadu věcí shodné názory, ono se to postupně výchovou a věkem srovnává, ale rozdíl mezi dvouletým, tříletým, čtyřletým, pětiletým, šestiletým dítětem, mezi prvákem, šesťákem je obrovský a prostě tak to je. Je potřeba s tím počítat a nedá se to podle mě zasunout do škatulky jakéhokoli zákona. Proto ten zákon musí být napsán tak, aby zohledňoval tyto individuální rozdíly a vyspělost dětí ve stejném věku.
Druhá věc, ke které bych se chtěl zmínit, je ta nutnost, nebo nenutnost toho, aby děti chodily v pěti letech do školky povinně a získávaly jakési znalosti tak, aby mohly jít do první třídy. Když jsem se snažil vzpomnět - zase, tchyně učitelka, maminka dorostová, tzn. tlak z obou stran - jak to bylo s mými dětmi, tak to zásadní, co rozhodovalo o tom, jestli půjdou do první třídy, hned když dosáhnou šesti let, nebo ne, bylo to, jestli jejich spolužáci ze školky do té první třídy půjdou. To byl ten zásadní argument, na základě kterého jsme se rozhodovali. A v podstatě nejstarší šel do první třídy, ještě neměl šest let, prostě proto, že šíleně plakal, že jeho spolužáci, se kterými chodil tři roky do školky, půjdou do té první třídy, a bral jako neskutečnou újmu, že se tam nedostane. Na druhé straně u těch dalších dětí to bylo trošku jinak. Ale vždycky to hlavní kritérium bylo, že jejich spolužáci šli do první třídy a ony s tím kolektivem chtěly pokračovat. ***