(12.10 hodin)
(pokračuje Aulická Jírovcová)
Důležité a rozhodující je, že stát by zde měl jednoznačně definovat, jakým směrem chce jít, zda podpoří rodiny, aby byly s dětmi minimálně do věku dvou až dvou a půl roku doma, anebo chce použít přiznaný rodičovský příspěvek na péči o dítě do tří let věku na jejich hlídání. Ano, rodina by měla mít vždy volnou volbu, zvolit si možnost, která je pro každou rodinu nejlepší. V praxi vnímáme, že je velký hlad po institucích, kde mohou být děti alespoň do dvou let věku, a bohužel se ale nesystémově řešilo umisťování dvouletých dětí do předškolního vzdělávání v mateřských školách, kde nejsou vhodné podmínky pro tyto děti, protože reálně dvouleté děti vzdělávat nelze. Alternativou pro děti mladší tří let jsou i námi kritizované dětské skupiny, které by se však měly zacílit, a to i legislativně, pouze na děti do tří let věku tak, aby pak nastoupily do mateřských škol v podobě kvalitního předškolního vzdělávání.
Také dlouhodobě upozorňujeme, že jsme pro znovuzrození institutu jeslí. Jsem přesvědčena, že dětské skupiny by měly být jen jednou z možných alternativ pro děti mladší tří let a hlavní a styčnou organizací pro tyto děti by měly být opět jesle.
Další dvě změny - zrušení plošného povinného předškolního vzdělávání pro všechny děti od pěti let - však podpořit nemůžeme. Vede nás k tomu terén i provedené průzkumy, které dokazují, že dítě, které navštíví předškolní docházku i v posledním ročníku, se daleko lépe vyrovnává se sociálními rozdíly, a socializace dítěte je jedna z hlavních prací v mateřské škole a má daleko lepší počátek ve vzdělávací dráze v základním vzdělávání.
Zpoplatnění posledního ročníku předškolního vzdělávání vidíme jako velice nešťastné. Pokud chceme, aby se děti daleko lépe mohly připravit na vstup do základní školy, je pro ně povinnost absolvovat poslední ročník mateřské školy jako nezbytná. Praxe nám přináší mnohé poznatky. Je to například záchyt různých dysfunkcí, jako například grafomotoriky, je to úspěšná diagnostika každého dítěte pedagogem, záchyt vad zraku, sluchu a naopak individuální rozvoj hrubé a lehké motoriky. Je také kladen velký důraz na správnou výslovnost a mluvu. Často děti neznají teplé jídlo. Rohlík je přítel v každé denní době. Neznají polévku a hlavní jídlo, hygienické návyky během dne, neumějí stříhat, malovat. A důvod? Protože to doma prostě s rodiči nedělají.
Také bych ráda upozornila, že již platná legislativa přinesla výrazný zmatek v personální oblasti mateřských školek. Nedostávají adekvátní finance na potřebné chůvy a mnohdy jsou školky postaveny i před možné propouštění speciálního pedagoga.
Je toho samozřejmě daleko více a myslím, že kdyby byla možnost nechat hovořit paní učitelky z mateřských školek, vyslechneme si dost peprná slova, i když to není v jejich slovní zásobě běžné. Ale ta naštvanost, bezmocnost, rezignace na samotný systém nebo i na pomoc od svého zastřešujícího ministerstva je opravdu velká. Zkusme jednou zapomenout na stranická trička a vyslechnout odborníky z praxe. Já vám děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Haně Aulické Jírovcové a nyní vystoupí paní poslankyně Gajdůšková, připraví se poslanec Pour. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Alena Gajdůšková: Dobrý den, vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci. Dívám se, kdo je tu z vlády.
Musím na začátek říci, že velmi a velmi rozumím obavám z mateřských škol. Mluvila jsem s učitelkami, s ředitelkami mateřských škol. Jsem původním povoláním elementaristka. To se moc neužívá, takže přeložím - učila jsem v první třídě ve své pedagogické praxi. Je to sice už dávno, ale to v člověku zůstává a to nezapomíná. Ve svém vystoupení bych se ale chtěla dotknout trošku šířeji celé té problematiky.
Řekněme si, co je potřeba řešit ve vztahu k předškolnímu vzdělávání, ale hlavně ve vztahu k dětem v tom věku předškolního vzdělávání, tedy do šesti let. My jako společnost musíme zajistit tři základní podmínky, tři základní věci. Těmi jsou podmínky pro zdravý vývoj dětí, za druhé podmínky pro rodiny a pro to, čemu se říká sladění rodinného a profesního života, zejména pro matky, a za třetí podmínky ve školkách samotných pro to, aby zřizovatelé, ale samozřejmě i pracovníci škol, paní učitelky a další pracovníci mohli splnit podmínky, které po nich jako společnost chceme.
K bodu jedna - zdravý vývoj dětí. Samozřejmě vývojová psychologie je vcelku zřejmá - do tří let se vytváří osobnost dítěte a tam potřebuje samozřejmě péči rodiny v největším možném rozsahu, ale také si musíme říct, že do tří let se dítě naučí v porovnání s dalším životem možná nejvíce v životě vůbec, je velmi vnímavé a není pravda, že do tří let máme o dítě jenom pečovat a přebalovat ho. To prostě tak není! O to dítě je potřeba pečovat tak, že je potřeba ho rozvíjet, rozvíjet jeho osobnost, protože zde se a v tomto věku se utváří. K tomu musím dodat, že samozřejmě to, jestli mají být ve školkách už dvouleté děti, je skutečně diskutabilní. Bylo by potřeba vytvořit odpovídající podmínky a já se k tomu ještě vyjádřím.
S čím ale zásadně nemůžu souhlasit, je to, abychom zrušili povinnost posledního roku před nástupem školní docházky pro to, aby dítě šlo do předškolního zařízení. Proč? Protože nejde jenom o to, jestli umí dítě už nějaké písmenko nebo jestli umí počítat, ale co je zásadní a co nenahradí ten nejvíce kvalifikovaný rodič, je to, čemu se říká odborně socializace. To jsou ty kontakty s ostatními dětmi a to je to chování se v dětském kolektivu, komunikace v dětském kolektivu, to skutečně při nejlepší vůli nenahradíte.
Dva kratinké příklady, příběhy z praxe učitelky, z mé vlastní tedy. Dostala jsem do první třídy holčičku, která už v té době, psal se rok někde 1984-1985, do školky nechodila, byť tenkrát většina dětí do školek chodila. Nechodila do školky proto, že bydleli někde ve vojenském újezdu a prostě nemohla. Ta holčička byla inteligentní, rodiče byli vysokoškoláci. Skutečně šikovná. Ale měla velký problém, protože se neuměla pohybovat mezi dětmi. Byla stresovaná už jenom tím, že byla v tom kolektivu. A to ji hendikepovalo po celou první třídu, a pokud vím, tak ještě dále.
Druhý příklad. Velmi šikovný chlapec, Rostík se jmenoval, jehož maminka byla učitelka, ale byli povětšinu roku v zahraničí, protože otec byl expert, který pracoval v zahraničí. Jeho maminka si ho učila, byla učitelka národní školy, takže vysoce kvalifikovaná pro tu chvíli. Rostík byl skvělý. Dneska je výborný manažer, ale měl velký problém ve třídě, protože nestíhal to tempo, které v normální třídě je. On nestíhal sledovat to, že učitelka dala nějaký pokyn všem dětem, když to nebylo přímo jeho. Prostě měl problém, a zcela. Takže není to tak, není to tak, že individuální vzdělávání je úplně to nejlepší. Chybí tam to B. Chybí tam ten pobyt v dětském kolektivu.***