(14.30 hodin)
Poslanec David Kasal: Vážený pane předsedající, já nechci prodlužovat rozpravu, ale musel jsem vystoupit. Ač mám dvě vysoké školy, tak prostřednictvím pana předsedajícího, vážený pane poslanče, rozuměl jsem jenom některým částem. Nechci zdržovat. Rád bych vás požádal, jestli by bylo možno, že bychom si potom venku popovídali, a že byste mi vysvětlil nějaké další věci, které jsou k tomu. Máte každopádně velký dar, že jste řekl hodně slov, kterými jsem tedy vůbec nepochopil danou tematiku. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Také děkuji. Nyní prosím pana poslance Skopečka.
Poslanec Jan Skopeček: Děkuji za slovo. Jedno vážné téma tam zaznělo, a sice migrační pakt, za který Piráti odsuzují vládu, že odmítla. Já bych vládu za to chtěl paradoxně pochválit, ale chtěl bych ji zkritizovat za něco jiného, a sice za rozmazanou pozici v této věci. My jsme přece jako opozice přinesli migrační pakt jako téma na tuto půdu Poslanecké sněmovny, jednali jsme o tom a ministr zahraničí, tehdy pan Hamáček, nám tady vysvětloval, jak je to vlastně nedůležitý, nezávazný pakt. Argumentoval s tím, že nezavádí migraci jako lidské právo, dokonce kolegové z hnutí ANO odmítli usnesení, ve kterém jsme navrhovali vyzvat vládu, aby od tohoto migračního paktu odstoupila, pokud by se ukázalo v jeho finální verzi, že skutečně migrační právo jako lidské právo zavádí, a pokud platí ta pravda, o které jsem přesvědčen, že se v tom paktu rozmělňuje pojem legální a nelegální migrace. A tehdy jsme tu slyšeli od ministra stejné vlády, ministra zahraničí, směrem k poslancům velmi vážná slova o tom, kde říkal, že ten pakt je vlastně nedůležitý, ne nedůležitý, že je nezávazný, že to pro Českou republiku neznamená žádné závazky. Uběhlo několik týdnů, nevím, jestli se změnilo nějaké šetření mezi voliči, jestli vyšel jinak průzkum, a přišel pan premiér, který říká, že ten pakt odmítáme, protože zavádí migraci jako lidské právo.
Tak já se chci zeptat, komu máme v té vládě věřit? Máme věřit Ministerstvu zahraničí a ministru zahraničí, který ho reprezentuje, nebo máme věřit panu premiérovi, který říká po pár týdnech pravý opak toho, co tu říkal ministr zahraničí? To je přece v tak vážné věci naprosto neakceptovatelné. V zahraniční politice bychom měli hledat shodu napříč politickým spektrem. A když ji není schopna nalézt mezi sebou ani vláda a její jednotliví členové, tak jak pak můžeme vypadat ve světě v prosazování našich národních zájmů?
To je také jeden z důvodů, proč já nemohu hlasovat pro tuto vládu, protože v oblasti zahraniční politiky (upozornění na čas) se chová nezodpovědně a nevyzpytatelně.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. A prosím ještě s faktickou poznámkou poslance Ferance. Máte slovo.
Poslanec Milan Feranec: Dobrý den, pane předsedající. Pane premiére, dámy a pánové, reaguji velmi krátce na vystoupení pánů kolegů Kopřivy a pana Skopečka, dvou spojenců v opozici. Konečně jsem reálně viděl, jak vypadá plán B. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Také děkuji. Nyní prosím pana poslance Zaorálka, který je přihlášen do řádné rozpravy. Máte slovo.
Poslanec Lubomír Zaorálek: Dobré odpoledne, dámy a pánové. Chtěl jsem tady připomenout jednu historii, o které píše španělský spisovatel Javier Cercas ve své knize, která se jmenuje, kdyby se to mělo přeložit, tak nějak jako Autonomie jedné chvíle. Tento španělský spisovatel popisuje situaci ve Španělsku v roce 1981. To byl zajímavý rok, podle některých klíčový pro Španělsko, protože Španělsko sice setřáslo frankistický režim, ale ten boj za demokracii ještě nebyl zdaleka rozhodnutý. Navíc se potýkali s dvacetiprocentní nezaměstnaností a patnáctiprocentní inflací, takže to byla dost taková nespokojenost s tím, že ta demokracie, kterou nastolili, je vlastně nefunkční, že ta demokracie není schopna splnit to, co slibovala, a vlastně není lepší než ten frankistický režim.
A tehdy se stalo v parlamentu španělském to, že do toho parlamentu v tyto vypjaté dny, kdy už se zdálo, že skutečně něco visí ve vzduchu a něco se stane, tak do toho parlamentu vtrhlo 200 po zuby ozbrojených důstojníků, vedených plukovníkem, a těch 200 plukovníků začalo rovnou střílet, řekli, že přebírají moc. Byl to prostě regulérní pokus o vojenský puč. Se španělskou demokracií to v této chvíli vypadalo velice špatně. Zajímavé je, co se stalo. Většina těch poslanců, co tam byli, tak skočili pod lavice, protože tam lítaly kulky, tak co měli dělat? Schovali se.
A jak říkají historické anály, španělskou demokracii zachránili tři lidé. Nevím, jestli je přesně vyjmenuji. Jeden se jmenoval, tuším, García. García byl člověk, který byl politikem právě za Francova režimu. Ten druhý, to byl šéf komunistické strany, taky taková ne moc podařená figura, a ten třetí, to byl generál Mellado, který bojoval na straně Franca proti demokracii. A tito tři ne moc povedení chlapíci oproti těm ostatním poslancům šli přímo proti těm vojákům. A vlastně oni tři ten puč zvrátili. Takže se říká ve španělské historii, že tito tři, co vypadali tak divně, zachránili španělskou demokracii. Takoví tři velice nepravděpodobní hrdinové.
Víte, vzpomínám tuto historii proto, protože vlastně i nám jde o to, a mluvilo se o tom v posledních dnech, že chceme zachránit demokracii v této zemi, chceme ji uhájit. A já to beru vážně, protože jsem sociální demokrat. A abych to řekl stručně, jsem přesvědčen, že demokracie je poslední šance, aby v tomto světě nerozhodovaly jenom peníze, protože moc peněz je velká a jsou schopny zaplatit cokoliv. Jsou schopny, pokud by peníze určovaly všechno, tak to tedy dopadne tak, že se budou potápět města, že se nebude reagovat na to, co se děje kolem v přírodě a že na to všichni škaredě doplatíme. A právě politika, demokracie, to je jediná síla, která je schopna zabránit tomu, aby ten svět se neutopil buď v krvi, nebo v katastrofách, kterým nebudeme schopni čelit. Proto jsem přesvědčený demokrat a beru to vážně. Je to jediná šance. Možná je demokracie nedokonalá, ale je to jediná šance. A i v této zemi hledáme, abychom našli co nejvíc spojenců mezi těmi, kteří jsou ochotni v tomhle jít. A bylo by špatné, kdybychom si řekli, že spočteme počet demokratických sil a řekneme si, kolik je, a že už se vlastně nejsme schopni domluvit. Myslím si, že v této zemi je to pořád otevřená věc. A záleží na tom, kdo všechno je schopen a může být partnerem.
Tady to dneska vypadá jako vina sociální demokracie. Možná vina taková, že jsme i v roce 2013 vstoupili do vlády s Andrejem Babišem. Tak mi dovolte, abych vám řekl, co je pro mě smysl toho, co jsme dělali za ta poslední léta. A budu velmi stručný. Řeknu vám to na jednoduchých číslech. Jenom vyberu některá čísla. Když si vezmu vlády pana Topolánka, pana Nečase, tak v té době, co tady vládla pravice s těmito jmény, tak se minimální mzda zvýšila o 45 korun. V době, kdy jsme vládli my, sociální demokraté i s Andrejem Babišem, tak se k dnešku zvýšila o 4 850 korun. 45 korun a 4 850 korun. V době, kdy vládla sociální demokracie, když to porovnám s vládou pravice, tak abych to zestručnil, tak mzdy rostly šestkrát rychleji v době, kdy jsme vládli my.
To je jenom několik ukázek politiky, která se řídila vždy tím, že to, co hrozí destabilizovat společnost, je nerovnost. A nejenom u nás. Nerovnost roste v Německu, nerovnost roste ve Spojených státech, nerovnost je hrozba destability všude kolem nás. A ta politika, kterou my jsme dělali, to byla služba demokracii v tomto ohledu.
Já jsem prostě přesvědčen, že tato země bude stabilní a demokracie v ní bude mít šanci, pokud bude co nejvíc lidí, kteří mají pocit, že ta země je tady kvůli nim. To znamená, jestli dneska se snažíme dělat politiku, ve které znovu tlačíme tato témata, máme zájem o to, aby rostly platy, když roste země, že prostě nechceme být levnou ekonomikou, která stojí na levných mzdách, že to je pro mě to, co nám nejvíc hrozí. Prostě naše třetinové mzdy oproti sousedům, nebo 60 %, když to převedeme na ceny, to je prostě pořád nedůstojná pozice.***