(10.40 hodin)
(pokračuje Výborný)
Tady skutečně je potřeba vnímat to, že se tady jednak zákonem z roku 2012 napravily křivdy spáchané komunistickým režimem po roce 1948. Já to považuji nejen za oprávněné, ale za správné a spravedlivé. Pokud chceme být právním státem, demokratickým státem, jak to máme definováno v naší Ústavě, tak samozřejmě křivdy z minulosti po roce 1948 spáchané komunisty je třeba napravit. Do jaké míry, a o tom celém se tady vede debata, to bylo nebo nebylo přiměřené, o tom tady bylo mnohé řečeno. Ta přiměřenost je posuzována zcela nelogicky, některé aspekty, například výnosy daného majetku, se zcela opomíjejí, a nakonec je neřešil ani ten zákon samotný.
Co je ale potřeba říci, a to už často v těch debatách nezaznívá, součástí toho zákona přece, dámy a pánové, je také odluka církve od státu. Zaznívá tady, že jsme státem s výraznou menšinou občanů, kteří se aktivně hlásí k církvím a náboženským společnostem. Ano, já naprosto souhlasím s tím, že není důvod, proč by stát měl financovat chod církví a náboženských společností, a to přece je také součástí tohoto zákona. Je potřeba si uvědomit, že už od roku 2014 se ta částka, kterou Ministerstvo kultury každoročně vyplácí církvím, snižuje a bude to tak pokračovat i v následujících letech právě podle tohoto zákona, tak aby došlo k úplné odluce církví od státu. To znamená, nikdo z občanů nebude moci argumentovat tím, že platí provoz církví, ke kterým se vůbec nehlásí.
Finanční náhrady samotné jsou potom používány, a říkal jsem to tady opakovaně, na tu činnost, kterou církev vykonávají nikoliv jenom čistě ve prospěch svých členů, ale ve prospěch celé společnosti, ať už je to oblast vzdělávání, ať už je to oblast sociální a charitativní. To je přece také to, co církve mají z principu konat. Je to služba veřejnosti a to je třeba z něčeho financovat. Proto je součástí toho zákona i ta zmiňovaná finanční náhrada, která částečně slouží k financování chodu církví, ale také k této činnosti ve prospěch celé společnosti.
Co tady chceme, nebo resp. co chce předkladatel tímto návrhem učinit? Zákonem, který byl jasně stanoven, byly vyčísleny finanční náhrady, v § 15 odst. 6 se hovoří, že nebudou podléhat zdanění, tak chceme zpětně změnit, čímž jdeme také proti smlouvě, která byla podepsána mezi církvemi, náboženskými společnostmi a státem, bez toho, že by jedna strana té smlouvy si změny smlouvy dojednala s druhou stranou. Já bych považoval za oprávněné, kdyby Česká republika, potažmo tedy vláda vstoupila do jednání s druhou stranou a dohodly se na úpravě té smlouvy, k tomu určitě právo je, ale není možné takto činit ze strany moci zákonodárné. Článek 1 Ústavy České republiky v odst. 1 mimo jiné hovoří o tom, že žijeme v právním státě, a k jeho znakům patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Já jsem hluboce přesvědčen, že tímto vstupem a touto, ač nepravou, retroaktivitou je právní jistota v České republice výrazně zpochybňována.
A ten opakovaný argument, že má být zdaněno něco, co není darem, a to tady opakovaně z úst některých předřečníků zaznívalo, že Nečasova vláda obdarovala církve, dámy a pánové, to je naprostý nesmysl. O žádný dar se nejednalo. Jedná se o finanční vyrovnání za ten majetek, který prostě už nebylo možné z různých důvodů vydat a který byl po roce 1948 státem církvím ukraden.
A pokud tady pan poslanec Grebeníček vaším prostřednictvím, pane místopředsedo, hovoří o katolické církvi, tak je potřeba si uvědomit, že pokud tato Sněmovna schválí tento zákon, tak on nepoškodí na prvním místě katolickou církev, ale ten, kdo na tom bude nejvíce bit, jsou ty malé církve, které jsou součástí toho vyrovnání. Já netuším, jestli toto je také cílem vás poslanců, kteří toto chcete podpořit.
Já na druhou stranu musím říci, že vítám opakovaně i slova komunistických poslanců, že chtějí - doufám, že to je skutečně pravda - respektovat případný nález Ústavního soudu a jeho rozhodnutí, to si myslím, že je povinností nás všech. Ale je otázkou, zda Sněmovna, potažmo Senát, Parlament, má přijímat zákony, které dle všeho, i dle stanovisek ústavních autorit, jsou protiústavní. Je to skutečně to, čemu má sloužit moc zákonodárná? Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: To byl pan poslanec Výborný. Nyní mi naskočily v reakci dokonce čtyři faktické poznámky, takže pana poslance Bendu prosím o strpení v obecné rozpravě, než vyřídíme faktické poznámky. Pan poslanec Pavel Žáček, pan poslanec Grospič, pan poslanec Grebeníček, pan poslanec Luzar. Jako prvního vyzývám pana poslance Pavla Žáčka k faktické poznámce. Vaše dvě minuty. Připraví se pan poslanec Grospič. Prosím, máte slovo.
Poslanec Pavel Žáček: Děkuji. Vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi komentovat příspěvek poslance KSČM Grebeníčka. Vím, že jsme zde vysláni občany, abychom sobě naslouchali, ale při nejlepší dobré vůli toto poslouchat nešlo. Dikce, argumenty, je to návrat zpátky do nejlepších let Rudého práva před rok 1989. Pro mě z toho ve stručnosti vyplývá jediný závěr, že stejně jako během existence komunistického režimu, tak i dnes církev zůstává jedním z největších ideových nepřátel komunistické strany, stejně jako demokratické politické zřízení.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: S další faktickou pan poslanec Grospič a připraví se pan poslanec Grebeníček. Prosím.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Když poslouchám tu rozpravu, tak si myslím, že neuškodí neustále se vracet do historie, protože tam je podstata sporu o majetek církví, zejména církve římskokatolické.
Na základě květnových zákonů z roku 1874 byla o vnějších politických poměrech katolické církve, platných až do zániku tehdejšího Rakouska-Uherska, byly církve považovány za veřejné korporace, které majetek nevlastní, pouze ho spravují. To zdůrazňuji. Postavení církví potom po roce 1918 bylo obdobné a na základě kontinuity prvého Československa v rámci Rakousko-uherské monarchie vztah k církvím byl rovněž velice složitý a převládaly názory, například Antonína Hobzy, který také tvrdil, že sakrální majetek je veřejný a církve ho mají pouze ve vlastní správě.
Chtěl bych říci, že církve k roku 1919 měly ve správě, tedy zejména církev římskokatolická, téměř 500 ha půdy. Ovšem pak nastoupily takzvané pozemkové zákony o pozemkových reformách, které církvi značnou část tohoto majetku odňaly. Druhou stránkou však je, že v letech 1935 až 1936 byly sepsány s držiteli tohoto majetku dle záborového zákona smlouvy o užívání zabraného majetku na dobu dalších 20 až 30 let, a tím církev vyšla ze střetu relativně nejlépe, protože majetek jí nebyl odňat ve prospěch malých a středních zemědělců nebo legionářů, ale zůstal jí dále vlastně v držbě, ale nikoliv jako její majetek, ale v držbě a ve správě. Zákon o pozemkové reformě, který spadá do roku 1947 a jehož realizace potom spadla do roku 1948, pouze v tomto pokračoval a dováděl to do důsledků. Čili hovořit o tom, že tento majetek byl ukraden po roce 1948, je velice mylné a zkreslující.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Děkuji i za těsné dodržení času. Nyní požádám o vystoupení k faktické poznámce pana poslance Grebeníčka. Připraví se pan poslanec Luzar. To jsou zatím poslední přihlášky k faktické poznámce. Pane poslanče, vaše dvě minuty, prosím.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, již několikrát zde zazněla slova o ukradeném majetku. Já snad musím v celé šíři prezentovat i jiné názory. On totiž údajně k údajně k církevnímu ukradenému majetku se v srpnu 2012 vyjádřil i respektovaný disident a evangelický farář Miloš Rejchrt: Ne že by byl ukraden, to je floskule, která nic nevystihuje. Nebyl ukraden - cituji jeho pozoruhodná slova -, nýbrž byl převeden, odkoupen, přešel dědictvím, byl odprodán, jak se říká teď, za nápadně nevýhodných podmínek, ale ukradena možná nebyla ani souška v lese. Slovo ukraden je emotivní a je to jen kouřová clona. Nekamenujte mě za tato slova. To skutečně řekl duchovní Rejchrt. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Další do faktické poznámky, zatím poslední, pan poslanec Leo Luzar. Vaše dvě minuty. Prosím. ***