(19.50 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Jistě, podle komunistů je návrh zákona o zdanění finančních náhrad církvím spravedlivý, protože není možné, aby církve na rozdíl od ostatních byly osvobozeny od daně. Všechny příjmy mají být zdaněny. Náhrada poskytovaná pojišťovnou je také daněna, protože to je příjem, prohlásil veřejně předseda Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěch Filip. Arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka však začal mluvit o salámové metodě, kterou prý uplatňuje právě KSČM. Dokonce se veřejně zeptal: Nenesou tyto vaše kroky známky porušování zákona o zločinnosti komunismu? Rezolutně pak dodal: Nezapomeňte, že pokání očišťuje, že pokání je předstupněm odpuštění a také předstupněm k morálnímu životu.
Ne. Nikomu jeho víru neberu. Ctím a respektuji práva poctivých věřících. Stejně tak nikomu neodpírám právo na názor, že náboženství je pošetilá pověra. A vzal jsem na vědomí i to, co 6. března letošního roku veřejně prohlásil religionista Ivan Odilo Štampach: Duka má svoji optiku církevního bosse, který nepřipustí, že by se v církvi mohlo dít něco špatného. V souvislosti s církví a kardinálem Dukou Štampach dokonce použil termín "mocenská deviace".
Mnozí pak mluví o tom, že nejsilnější morální autoritu měla církve na konci 80. let minulého století za kardinála Františka Tomáška. Po odchodu kardinála Tomáška tuto morální autoritu zjevně ztratila. Přispěl k tomu i téměř mafiánský příběh provozní budovy Národního divadla, kterou podle výčtového zákona z roku 1990 prý omylem v první restituční vlně získaly sestry komunity Římské unie řádu svaté Voršily v Praze, a za tři roky ji tajně a podezřele za desítky milionů prodaly. Ten příběh zaměstnával naše soudy celých 26 let. Šlo o restaurační budovu s číslem popisným 1435, která byla postavena v roce 1983 pro Restaurace a jídelny Praha 1. V budově byla provozovna restaurace a kavárna pro veřejnost a rozsáhlé zázemí.
Podle prohlášení lidoveckého ministra kultury Daniela Hermana z 23. září 2014 se prý nedalo říci, zda je spor vhodný a zda nepoškodí řád voršilek. Skutečně se to nedalo říci. Vždyť mazané voršilky provozní budovu Národního divadla v první restituční vlně získaly zjevným podvodem. Následně ji prodaly a pak zase požadovaly její navrácení. Šokující je i to, že zástupci první české scény v květnu 2016 za ni museli vysolit 290 milionů korun. A to už neokecal ani lidovecký ministr Daniel Herman.
Mnohé vysvětlují i slova patriarchy Církve československé husitské Tomáše Butty, který 7. ledna 2008 přiznal, že zjištění poměru majetkové náhrady jednotlivým církvím bylo velmi komplikované, neboť církevní nemovitosti nebyly vždy konfiskovány státem. Uvedl, že se některých budov či památek dobrovolně vzdali nebo je darovali, protože neměli prostředky na jejich údržbu. Není žádným tajemstvím, že po roce 1989 zejména římskokatolická církev pejorativně skloňovala ve všech pádech příjmení mnohých někdejších komunistických funkcionářů. Dokonce tvrdila, že nebýt 25. února 1948, tak bychom nemuseli s odstupem času řešit ani takzvané církevní restituce.
Ovšem o tom, o co je připravila takzvaná druhá pozemková reforma, ani slovo. Tu totiž posvětila i tehdejší Lidová strana v čele s římskokatolickým knězem Mons. Janem Šrámkem. A to ho lze jen těžko vydávat za komunistu. Mons. Šrámek navíc zastával v letech 1945 až 1948 funkci náměstka předsedy vlády, v jejímž programovém prohlášení z 8. července 1946 se praví: Pokud jde o otázky půdy, považuje vláda za nutné přesně, urychleně zakončit konfiskaci půdy zrádců a kolaborantů. Za druhé bude třeba provést revizi všech případů, kdy při prvé pozemkové reformě zabraná půda byla propuštěna ze záboru, ač podle zákona do záboru patřila. Za třetí hodlá vláda - tedy i Mons. Šrámek a jeho dva lidovečtí kolegové, ministři František Hála a Adolf Procházka - také přikročiti k revizi přídělového řízení při takzvaných zbytkových statcích. Takto získanou zemědělskou půdu zamýšlí vláda jednak přidělit drobným zemědělcům z řad zemědělců, rolníků, domkářů a bezzemků, jednak ji zachovat v celých objektech jako vzorné výzkumné, pěstitelské a šlechtitelské stanice ve veřejné správě.
Za zmínku rozhodně stojí i postoje českého doktora teologie Josefa Plojhara, který byl za fašistické okupace vězněn v koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Od roku 1948 byl řadu let ministrem zdravotnictví v takzvané komunistické vládě a od roku 1951 byl nejen předsedou Československé strany lidové, ale i předsedou Celostátního mírového výboru katolického duchovenstva. Za zmínku pak stojí -
Místopředseda PSP Tomáš Hanzel: Pane poslanče, já vás přeruším. Přece jenom. Máme čtyři minuty do konce a já bych poprosil všechny poslance a poslankyně o to, jestli by ještě tu chvilku mohli vydržet, a pak si můžou všechny své zážitky sdělit. Děkuji.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Za zmínku pak stojí jeho slova pronesená na 13. sjezdu KSČ v roce 1966: My, členové Československé strany lidové, organizující ve svých řadách poctivé, křesťansky smýšlející občany naší země, jsme se z vlastního přesvědčení přihlásili k cílevědomé spolupráci v Národní frontě vedené KSČ. Činíme tak v pevném přesvědčení, že politika naší Národní fronty, prodchnutá duchem socialistického humanismu, vědecky podloženou službou člověku a všestrannému rozvoji jeho schopnosti, odpovídá též plně křesťanským představám o harmonickém uspořádání vztahů mezi lidmi, ale vytváří skutečně reálné a konkrétní podmínky pro vskutku svobodný a důstojný život člověka.
K tomu pak Josef Plojhar dodal: V neposlední řadě se domníváme, že tato otevřená, plodná a úspěšná spolupráce s komunisty v socialistickém státě může být příkladem i křesťanům v zemích s jiným společenským zřízením k naplnění navýsost odpovědného a mravně zavazujícího historického poslání - bojovat v jednotě s nejprogresivnějšími silami za odvrácení nové, ničivé války, hájit mír a štěstí všeho lidstva.***