(15.20 hodin)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní mám dvě přihlášky na faktickou. Jako první předseda poslaneckého klubu SPD Radim Fiala a připraví se poslanec Vít Rakušan. Prosím.
Poslanec Radim Fiala: Děkuji za slovo. Začnu tou klidnější variantou. Musím reagovat samozřejmě na pana zpravodaje z KDU-ČSL, pana poslance Výborného, který přece teď jasně prokázal, že v této věci nejde o pana Roznera, který řekl jednak, že to máme v programu - což není pravda, my to máme ve stanovách. Kdyby někdo ty stanovy porušil, tak se s tím člověkem musíme rozloučit. To je za prvé.
Za druhé, pan poslanec Výborný prostřednictvím pana předsedajícího řekl, že vlastně ani nejde o to, co řekl pan Rozner, protože to určitě řekl někdo další a říkáme to někde, a těch případů je určitě hodně, čímž potvrdil, že vlastně nejde o Roznera, ale jde o celé SPD. Jde o nálepku. Jde o nálepku a já myslím, že je to víc než jasné. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní s faktickou pan poslanec Vít Rakušan. Zatím poslední faktická.
Poslanec Vít Rakušan: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, chtěl bych se pouze vyjádřit k jedné věci, která tady v diskusi zaznívá. Srovnává se koncentrační tábor vyhlazovací s tím táborem, který byl v Letech. A nikdo přece nikdy netvrdil, že v Letech byl nějaký vyhlazovací tábor. Že to byl prostě tábor sběrný, kde se koncentrovali občané romského původu. Můj dědeček strávil mezi lety 1939 a 1943 čtyři nejhorší roky jako osmnáctiletý student odvedený v době pohřbu Opletala do koncentračního tábora. Strávil je v tábore Sachsenhausen, který taky nebyl vyhlazovacím táborem, ale byl to jednoznačně koncentrační tábor. Nebyl to žádný pseudokoncentrák a jistě by mého dědečka, který si trauma nesl do konce svého života, velmi urazilo, kdyby někdo nazýval, že čtyři nejhorší roky svého života strávil v pseudokoncentráku. On je strávil v koncentráku a - ke svému štěstí - nikoli ve vyhlazovacím táboře. Ale stejně tak z pohledu historie tábor, který v Letech byl, prostě koncentračním táborem byl. Děkuji.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní se tedy vrátíme do obecné rozpravy. Paní poslankyně Jana Černochová a připraví se pan poslanec Kopřiva. Paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Jana Černochová: Děkuji, pane místopředsedo. Hezké odpoledne ještě jednou, dámy a pánové. Hned v úvodu bych chtěla uvést to, že nebudu hlasovat pro vydání kolegy Roznera k trestnímu stíhání, stejně jako jsem v minulosti nehlasovala pro vydání řady dalších kolegů a kolegyň v momentech, kdy jsem měla vážné pochybnosti. Vede mě k tomu hned několik důvodů.
Tím vůbec prvním je fakt, že jednoduchost a hloupý výrok nejsou trestným činem. Výrok kolegy Roznera ve vztahu ke koncentračnímu táboru v Letech byl mimořádnou hloupostí. Zdůrazňuji, že se s ním v žádném případě neztotožňuji. Poslanec Rozner jej ale pronesl na uzavřeném stranickém jednání. Nevím, co bylo jeho motivací k těmto slovům. Zda snaha posílit svou pozici a sympatii u spolustraníků nebo zalíbit se předsedovi svého hnutí, který se vyjadřoval o Letech podobným způsobem. Jisté je, že tento výrok nebyl určen široké veřejnosti, a abych akceptovala naplnění skutkové podstaty popírání holokaustu, musela bych si být jista, že primární motivací k tomuto výroku bylo skutečně popírat, že se děla genocida nebo že se kolega Rozner takzvanou osvětimskou lež snaží šířit nějakým soustavným způsobem, že se obdobně vyjadřuje obecně k holokaustu jako takovému a tak podobně. Tohoto dojmu jsem ovšem nenabyla, a proto se spíše přikláním k názoru, že šlo o výrok na úrovni - odpusťte mi to slovo - pouhého blábolení.
Druhou věcí, kterou bych zde chtěla zmínit, je míra společenské nebezpečnosti, míra společenské škodlivosti tohoto výroku. Domnívám se, že s ohledem na obecně známá a nepopiratelná fakta a s ohledem na relevanci kolegy Roznera coby nehistorika a nevědce jsou společenské dopady jeho slov zanedbatelné. Jeho vyjádření lze velmi snadno vyvrátit, k čemuž i došlo, a možná tomu pomohl i ten seminář, který uspořádali Piráti. Jsem jednoznačně přesvědčena, že jeho výrok nezměnil názor na koncentrační tábor v Letech byť jednoho jediného člověka. Ano, samozřejmě nepopírám, že výrok byl urážlivý k těm, kteří v Letech byli internováni a kteří zde trpěli, i k jejich blízkým. V tomto ohledu jej samozřejmě považuji za hanebný. Tak jako v mnoha jiných případech je však tato záležitost spíše věcí morálky než věcí zákona. A v této rovině jsou oprávněni nás soudit pouze voliči, kteří rozhodují o tom, zda politici jako kolega Rozner mají zastupovat jejich zájmy, nebo nemají.
Třetí věcí, kterou zde zmíním, je samotná problematičnost výrokových - to výrokové je v uvozovkách - trestných činů, která je navíc u zákonodárců hodně specifická. Víme to všichni. Je paradoxní, že pokud by kolega Rozner své tvrzení přednesl zde, na plénu Poslanecké sněmovny, před objektivy kamer, byl by nepostižitelný. Nicméně v situaci, kdy jej přednesl před svými spolustraníky na uzavřeném jednání, aniž by na klíčová slova, za která má být stíhán, kladl nějaký zásadní důraz - předpokládám, pracuji s tím, co mám z médií - hrozí mu trest. Ano, to je paradox imunity, respektive indemnity, který mne vede k závěru přiklonit se ke zdravému rozumu. A že těch hloupých výroků tady slýcháme, bohužel, hodně! A já nemohu nezmínit včerejší hloupý výrok mého kolegy Václava Klause o židovských transportech. To víme všichni. Každý si můžeme sáhnout do svých vlastních klubů a říct si, kolik hloupých výroků jsme tady za poslední dva týdny slyšeli. Ale zde jsme chráněni imunitou, na rozdíl od jednání politického klubu, politického výboru, na kterém proběhla tato debata a toto vyjádření kolegy Roznera.
Posledním, neméně závažným bodem, o kterém se zmíním, je neustávající a spíše se stupňující politická motivace k trestání zákonodárců a snaha o kriminalizaci politiky, kterým je třeba se bránit. A myslím si, že každý z vás, kdo v Poslanecké sněmovně už nějakou dobu jste, možná na začátku jste si o tom mysleli něco jiného a říkali jste si: vždycky budu hlasovat pro vydání, já nejsem soud, ať to rozhodují jiní. Ale jak běží čas, jak se dozvídáte více a více informací o některých kauzách i z médií, i prostřednictvím našich kolegů, případně mandátového a imunitního výboru, občas nepřestáváte žasnout stejně jako já. Je to skutečně záležitostí nás všech, kteří přebíráme politickou odpovědnost, kteří činíme tu závažnější, tu méně závažná politická rozhodnutí, kteří musíme počítat s tím, že naše konání může mít vliv na to, že na konci politického mandátu přijde zúčtování a že nemáme pracovní smlouvu na dobu neurčitou tady v této Poslanecké sněmovně. A pakliže se nedaří politickým či jiným soupeřům odstranit nás ve férové politické soutěži, začnou se chytat byť sebemenších přešlapů či napadání našich rozhodnutí. To také všichni známe.
Chtěla bych zde proto v této souvislosti zmínit jeden z čerstvějších případů, který stále není uzavřen a vyvíjí se právě v tomto duchu. Informace, které mám, mám z médií a ptala jsem se našeho kolegy, jestli tady o tom mohu hovořit. Mám jeho souhlas. A tehdy, vzpomenete si, jsem to byla já, která mu vyčítala, že tady nebyl, že se neobhájil. Bohužel by nemocný. Ale možná i dneska, v souvislosti s vydáváním jiného kolegy, je dobré si tuto záležitost připomenout. A hlavně si připomenout to, kam se to celé posunulo, protože je to skutečně bizarní.***