(12.00 hodin)
(pokračuje Munzar)
Nejnovějším hitem je nerespektování rozhodnutí Ústavního soudu Finanční správou. Běžnou praxí se stalo neúměrné zadržování odpočtu DPH. I přesto, že Ústavní soud potvrdil právo firem na vrácení jejich peněz, které státu nepatří, tak Finanční správa vydala pokyn, aby se toto rozhodnutí ignorovalo.
Přes toto nadužívání pravomocí jste se rozhodli, že tyto pravomoci ještě rozšíříte. Začalo to již u daňového balíčku, kdy jste se rozhodli bez nějaké přesnější definice dát Finanční správě do ruky další nástroj pro likvidaci firem, a tím je půlmilionová pokuta pro toho, kdo sice podá včas kontrolní hlášení, ale některé údaje opomene, nebo je neuvede zcela přesně. Podle Ministerstva financí tím člověk, který se snaží naplnit svou zákonnou povinnost, může mařit správu daní. Závisí jen na úvaze správce daně. Půlmilionová pokuta je pro malého živnostníka, to si nebudeme nalhávat, likvidační. Například já se to snažím v jednom svém pozměňovacím návrhu alespoň napravit a vrátit stav věci před projednáním daňového balíčku, kdy nejdříve musel daňový subjekt dostat nějakou menší pokutu za jiné pochybení. Ve světle všech ostatních příkladů se nedivím, že tento návrh Ministerstvo financí bez nějaké hlubší diskuze odmítlo. Pasuje to do jejich přístupu k vytváření nerovností mezi státem a občanem, mezi Finanční správou, Ministerstvem financí a živnostníkem.
Stejně tak to máte u dalších pokut u kontrolního hlášení. Nestihneš, milý živnostníku, doplnit kontrolní hlášení do pěti dnů? Pokuta! Je jedno, že máš účetní pryč. Dáš jej pozdě, pokuta! Musíme tě vyzvat, i když podáš kontrolní hlášení? Pokuta deset tisíc korun! A kolikrát se vám, kolegové a kolegyně, stalo, že jste třeba vy zapomněli zaplatit třeba fakturu za mobil. Jistě jste byli rádi za upozornění od mobilního operátora, že vám prodloužil lhůtu na zaplacení bez sankce. Ale jak se chová stát k našim živnostníkům? Ihned pokuta, pokuta, pokuta! Chybovat je lidské, stejně tak i jako zapomínat.
Kdyby se náš stát choval k občanům s dostatečnou vážností, nejdříve by bylo upozornění, a teprve při ignorování takového upozornění by následoval trest. Tomu jsem se chtěl přiblížit dalším pozměňovacím návrhem, který měl zrušit pokutu u případů, kdy sám daňový poplatník o své vůli dodá kontrolní hlášení po lhůtě, ale bez výzvy. Pokud jej dodá po lhůtě, tak snížit pokutu na čtvrtinu. Alespoň. A jaký je přístup ministerstva? Negativní stanovisko. Stejně tak hlasování vládních poslanců v rozpočtovém výboru o tomto pozměňovacím návrhu. (V sále je trvalý hluk.)
Po jiných chcete naprostou neomylnost, ale chyby na straně Ministerstva financí a Finanční správy neřešíte, ignorujete a přecházíte je, a dokonce mnohdy jejich přístup adorujete. A to je nerovný přístup k našim občanům! Navíc si své údajné úspěchy marketingově vylepšujete. O tom například mluví Výroční zpráva NKÚ za rok 2018, kde mluví o kontrolách takto: Vykazované statistiky o výsledcích kontrol Finanční správy byly v letech 2015 a 2016 nadhodnocené. Za rok 2015 Generální finanční ředitelství uvedlo... (Odmlka pro neklid v sále.)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Já prosím o klid v jednacím sále - přeji hezké poledne - aby se pan poslanec mohl v klidu vyjádřit, a pakliže máte k projednávání něco, co se netýká projednávaného bodu, tak prosím, abyste si to projednali mimo jednací sál. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. Za rok 2015 Generální finanční ředitelství uvedlo, že na základě kontrol doměřilo subjektům daň ve výši téměř 1,8 miliardy korun. Přitom po započtení především opravných prostředků, které subjekty uplatnily a které Finanční správa do svých statistik už nepromítla, to bylo ve skutečnosti 850 milionů. Podobně tomu bylo i v roce 2016, kdy Generální finanční ředitelství uvedlo také téměř 1,8 miliardy korun, ve skutečnosti ale šlo o necelou 1,1 miliardy korun.
Elektronická evidence tržeb samotná přišla s dalšími kontrolami a s dalšími pokutami. A trestá se jimi bezvýhradně snaha vyhnout se daňovým povinnostem? To je otázka. Nikoliv! Trestá se za chyby zaměstnanců podnikatelů, za administrativní pochybení, nikoliv za snahu vyhnout se svým daňovým povinnostem. Dám vám několik příkladů, všichni je mediálně známe. Pokuta za nezaúčtovanou krabičku tic-taců 71letou důchodkyní - pokuta 15 tisíc. Za minutový rozdíl mezi nákupem a evidováním v EET pokuta 3 tisíc. Za to, že si nějaká restaurace nepřenastavila čas v EET z letního na zimní - pokuta 2 tisíc. To vám vážně přijde adekvátní a přiměřené? Asi ano, protože to chcete rozšířit na další živnostníky! Dnes o tom svým hlasem rozhodnete. Teď tento systém zločinu a trestu, zločinu proti administrativě, chcete rozšířit na stovky tisíc živnostníků.
Všechny tyto příklady jsou jasným dokladem toho, čím jsem to uvedl, že v naší zemi dochází k neustálému navyšování demokratického deficitu, že místo ochrany práv občana a ochrany občana, jeho práv před státní mocí, se zde dostávají ke slovu opět tendence k ochraně státní moci a zvyšování pravomocí státu na úkor občana. Každá demokratická společnost, chce-li být zdravá, potřebuje ke svému životu silnou střední třídu. Nedílnou součástí střední třídy jsou také živnostníci a podnikatelé. Oni však nejsou oslíkem, kterým můžete donekonečna třást, dokud z něj budou padat peníze. Pokud to budete dělat a ještě jim budete házet klacky pod nohy, tak zajdou na úbytě. Chápu, že někoho to může těšit, možná i takový trh služeb se pak rozdělí mezi několik velkých hráčů, ale pro společnost to rozhodně není zdravé. Neříkám to jen já o demokratickém deficitu, ale podívejte se na odlišné stanovisko části ústavních soudců, kteří rozhodovali o elektronické evidenci tržeb. A tam je to dokonale popsáno. Já si dovolím vám výňatek z toho disentního stanoviska ústavních soudců přečíst:
Ekonomika totiž bude robustní a přežije těžké časy lépe právě tehdy, bude-li v ní dostatečná diverzita a soběstačná, na pomoci ze společného nezávislá podnikatelská vrstva zůstane i v okrajových oblastech - hospody a jiné provozovny v malých obcích, malí samostatní živnostníci, podnikající důchodci, studenti atd. Pro řadu právě těchto lidí je však EET tou příslovečnou poslední kapkou, která je vyžene z podnikání, případně je nažene do šedé ekonomiky, což uvolní cestu jejich velkým konkurentům směrem ke korporativnímu, velkopodnikatelskému a dotačnímu státu. Vzniká tak malá hyperbohatá elita a dále pak jen hůře či lépe placení zaměstnanci. Můžeme se tak dostat do rozporu s materiální podstatou demokracie. Ta je totiž možná jen ve společnosti tvořené z podstatné části vrstvou skutečně svobodných, nezávislých lidí.
Právo podnikat zakotvené v čl. 26 odst. 1 Listiny znamená právo na svobodnou volbu každého, jakým způsobem si bude opatřovat své prostředky k životu. Právo rozhodnout se, zda člověk bude na někom závislý /závislá činnost, zaměstnání/, nebo se o sebe postará sám, a to se všemi z toho plynoucími riziky /podnikání/. Právo podnikat je odvozeno od práva vlastnit majetek a svobodně s ním nakládat. Souvisí však i se zákazem nucených prací. Svědčí o tom zkušenosti z minulého totalitního režimu. Komunistický režim podnikání nejen nepovoloval, ale přímo je trestal. Kombinace trestných činů spekulace, nedovoleného podnikání a příživnictví nutila každého, aby byl zaměstnán. Nutila jej k tomu, aby byl závislý na téměř jediném zaměstnavateli, a to na státu. Pomiňme velmi malou skupinu soukromě hospodařících zemědělců a o něco větší skupinu družstevníků. Společnost, v níž naprostá většina občanů je se svou obživou závislá na jednom či několika málo zaměstnavatelích, není svobodná společnost. Proto je právo podnikat jedním ze základních práv vytvářejících podmínky pro společnost svobodných občanů. Respekt ke svobodě jakéhokoliv typu, nejen podnikání, musí být vždy na prvním místě. Proklamovaný cíl EET však tomuto respektu neodpovídá.
Prvotním smyslem práce a podnikání je totiž vytváření materiálních hodnot a poskytovaní služeb ostatním členům společnosti. Skutečnost, že práci a podnikání lze zdanit, má pro úspěšné fungování společnosti druhotný význam. Zatímco si lze představit fungující společnost, která financuje své potřeby ze zdaňování jiných skutečností, kupříkladu nemovitého majetku, přírodního bohatství, vkladů na účtech, bankovních transakcí či obecně spotřeby, bez práce a podnikání společnost existovat nemůže. ***