(10.50 hodin)
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, vážený pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, já si dovoluji před vás předstoupit se žádostí o podporu nominace genpor. Ing. Jaroslava Selnera na udělení státního vyznamenání, Řádu bílého lva in memoriam, prezidentem České republiky. (Řečník se odmlčel kvůli silnému hluku v sále.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já vám rozumím. Znovu požádám sněmovnu o klid. Chtěl bych, abychom mohli případné debaty přesunout na tu přestávku, o kterou požádal klub hnutí ANO. A myslím to vážně, když jsem říkal odleva doprava, tentokrát odprava doleva, jestli by se mohli jednotliví poslanci... Ještě vám nemohu udělit slovo zpátky, pane kolego, protože není... i předsedové klubů vedou debaty jistě důležité pro jednání Sněmovny, ale... Prosím, pokračujte.
Poslanec Vojtěch Munzar: Právě z úcty ke genpor. Jaroslavu Selnerovi bych vás, kolegyně a kolegové, požádal, abyste věnovali pozornost mému krátkému vystoupení, protože vás chci seznámit krátce s jeho životopisem. Právě jeho život, kladenského rodáka a jeho rodiny, je skutečnou historií 20. století. My nenalezneme až tolik příkladů mužů v uniformě s tak pestrým bojovým životopisem.
Zastával řadu velitelských a štábních funkcí v prvorepublikové armádě a slibu věrnosti demokratické republice vždy čestně dostál. Po okupaci okleštěného Československa se zapojil do obrany národa. Po útěku z protektorátu bojoval pod vedením plukovníka Karla Klapálka v obleženém Tobruku, kde byl dokonce raněn. Jako zpravodajec působil v Londýně pod legendárním plk. Františkem Moravcem. Na vlastní žádost se přesunul do Sovětského svazu za svým původním velitelem Klapálkem a zde se stal náčelníkem štábu 3. československé samostatné brigády. Aktivně se zapojil do extrémně těžkých bojů na Dukle. Tam jej dokonce těsně minula smrt. Po nich převzal velení samostatné brigády. Jeho velkým velitelským úspěchem se stal ohromující postup jeho brigády v bojích o Liptovský Mikuláš, druhé největší válečné bitvy na území Československa za druhé světové války.
Z předchozího vyplývá, že Jaroslav Selner prošel v těch nejtěžších bojových podmínkách prakticky celou druhou světovou válku. Vynikajícím způsobem se osvědčil na mnoha velitelských funkcích. Obdivuhodné. Avšak v podivném poválečném čase se nejdříve podílel na obnově vojenského školství, ale represe nastoleného režimu v 50. letech jej neminuly. V roce 1951 byl už v rámci schválené akce Lux Bedřichem Reicinem - stejně jako mnoho dalších válečných hrdinů - jako nepřítel lidově demokratického zřízení propuštěn z armády a perzekvován.
Z donucení se musel stát havířem na Ostravsku, poté se živil v Poldovce jako posunovač na vlečce. V uvolněnějších poměrech 60. let před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 se mohl vrátit do školství na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Odtud počátkem roku 1969 odešel a okupaci velmi těžce nesl a uzavřel se do sebe a záhy zemřel. Skutečné rehabilitace se však nedočkal.
Když v polovině 60. let minulého století v rámci rehabilitačního procesu žádal Jaroslav Selner na Ministerstvu obrany o odškodnění, přítomný funkcionář mu vmetl do tváře: Soudruhu, práce pro vlast se neplatí. Jaroslav Selner odvětil: Ano, práce pro vlast se neplatí, ale neměla by se ani trestat.
Protože skutečně, dámy a pánové, práce pro vlast se nemá trestat, naopak se má oceňovat. To mě vedlo k tomu osvojit si občanský návrh primátora Kladna a také starosty Brandýsa nad Labem na udělení Řádu bílého lva in memoriam panu Ing. Jaroslavu Selnerovi a žádám vás o podporu tohoto návrhu. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Kdo dál do obecné rozpravy? Prosím, pan poslanec Martínek. Máte slovo.
Poslanec Tomáš Martínek: Vážené dámy, vážení pánové, rozhodl jsem se, že každý rok budu nominovat dvě osoby, které prací i ve volném čase, často bez nároku na odměnu, pomáhají pro ostatní ověřovat pravdivost informací. Letos jsem nominoval Petra Nutila, primárně za práci na manipulatori.cz, a Karla Kováře, primárně za rozvoj mediální gramotnosti, například v rámci projektu Jeden svět na školách.
Lidé, kteří pomáhají pomocí zdrojů vyvracet lži, si jistě ocenění zaslouží. Nechceme přeci, aby nám tu lidé podléhali manipulaci a chodili například kácet stromy na koleje. Šíření nenávisti a klamání lidí pomocí zavádějících zpráv je velmi nebezpečné. Je skvělé, že se o této problematice díky nominaci mluví. Snad si alespoň část obyvatel uvědomí, že je nutné informace ověřovat a nevěřit všemu, kde někdo útočí na nějakou osobu nebo skupinu osob. Informace nemusí být pravdivá jen proto, že ji sdílí známý na sociálních sítích nebo přeposílá v e-mailu.
Jako gesto má možnost Sněmovna a následně Hrad ocenit alespoň medailí Za zásluhy v oblasti vzdělávání třetího stupně tuto činnost a dát tak najevo, že je tato činnost důležitá. Medaili vyšších stupňů nebo vyššího řádu mohou nominovaní obdržet třeba až za celoživotní přínos později. Vyjádření pana mluvčího Ovčáčka k tomuto tématu mi přijdou silně nevhodná. Pomozme raději společnost na základě faktů spojovat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Kdo dále ve všeobecné rozpravě? Ano. Pan Stanislav Berkovec. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Stanislav Berkovec: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně poslankyně, vážení kolegové poslanci, přeji vám hezký den. Dovolte, abych před vás předstoupil s návrhem, který už podávám počtvrté. A budu ho podávat dál, pokud nebude úspěšný. Je to pochopitelně spojeno s tím, co dělám posledních třicet let ve svém životě. Je to spojeno s motocykly. Ale je to také spojeno s politikou, s politikou let normalizace, kdy vlastně byl kontumačně odňat titul mistra světa v motokrosu panu Jaroslavu Faltovi. Pan Jaroslav Falta je stále aktivní, stále trénuje mládež. Dovolte několik faktů o něm.
Já jsem přesvědčen o tom - spolu s Ivo Helikarem, známým motoristickým novinářem, který dal podnět k návrhu na toto vyznamenání - že udělením státního vyznamenání nejlepšímu českému motokrosovému jezdci všech dob Jaroslavu Faltovi by se po dlouhých letech konečně smazal dluh, který má naše republika stále ještě nejen k tomuto mimořádnému sportovci, ale i k celému českému sportovnímu motoristickému odvětví.
Je jasné, že už se dnes nedá úplně napravit křivda s politickým dobovým pozadím, která nesportovními prostředky sebrala Jaroslavu Faltovi a naší zemi možnost vybojovat první a zatím také jediný titul mistra světa jednotlivců v prestižní motoristické sportovní disciplíně. Udělení vyznamenání by potvrdilo, že si je náš stát vědomý svých tehdejších pochybení a že ani po letech nezapomíná na sportovce, kteří vzorně reprezentovali svoji zemi na mezinárodním poli, ale politika je nenávratně poškodila. Někdy se totiž zapomíná, že poškozeni nebyli jen atlet Emil Zátopek, gymnastka Věra Čáslavská nebo hokejová reprezentace 50. let.
Sportovní aktivní kariéra netrvá věčně a sportovec má jen několik let, aby předvedl své špičkové výkony. A tak jako si Česká republika připomíná jedinečnost podobných špičkových osobností, měla by se umět postavit čelem i k tomuto sportovci světového formátu. Jaroslav Falta od českého státu ještě jistě žádnou satisfakci nečeká, ale na omluvu není nikdy pozdě.
Jaroslav Falta náš stát skvěle reprezentoval a ještě dnes je jeho jméno sportovní motoristickou veřejností u nás i po celém světě skloňováno s úctou. Není náhoda, že zvítězil v celostátní anketě o nejlepšího českého motokrosaře minulého století, ani že se po legendárním Františku Šťastném - jeho jsem měl možnost osobně poznat, i jeho vlastně svým způsobem poškodila politika té doby - zařadil na druhé místo ve stejné anketě o nejlepšího motocyklového sportovce.***