(16.20 hodin)
(pokračuje Rozvoral)
Nikdo z dosavadních vlád problém dluhových pastí účinně neřeší. Šéfkuchař Pohlreich říká, že kuchyně se pozná podle nejhoršího jídla. To samé platí o státu a jeho službě občanům. Tomu, kdo je na ulici, tomu, kdo nemá na nájem a na jídlo, je úplně šumafuk, jaké je HDP a jakou dálnici postavíte, a je úplně jedno, kolik miliard dáváte do sociálních služeb, když on sám nemá na důstojný život. A to nejen proto, že je třeba nemocný nebo v dluhové pasti, ale také proto, že dře za malou mzdu, ze které prostě rodinu neuživíte, i kdybyste dluhy neměli. Lidé potřebují nejen lepší sociální služby, ale v prvé řadě lidé potřebují také vymahatelnou spravedlnost, dobře placenou práci a důstojné důchody. Lidi do dluhové pasti nedostali jen nenasytní advokáti a exekutoři. Exekuce za lichvářské pokuty, úkony a přísudky přece schvalovaly soudy, tedy stát, který si z těchto exekucí ukrojí pětinu v rámci DPH jako svůj vlastní lichvářský úrok, a přímo se tak na ožebračování nejslabších podílí.
Vážené kolegyně a kolegové, strašíte tím, že nejsou peníze na platy zaměstnanců v sociálních službách. Kdopak asi má podíl na tom, že byly a jsou tak malé? Každá vláda měla šance ty platy zvyšovat, každá vláda měla možnost snižovat byrokracii, a tím uspořit v rozpočtu nebo přestat financovat nepotřebné hlouposti. Není to tak dlouho, co zde náš předseda Tomio Okamura řekl, že nám Německo dluží více než deset tisíc miliard korun na válečných reparacích. Tento dluh Německo nikdy nepopřelo a pan ministr zahraničí nám na interpelaci také víceméně nechtěně a nerad, ale přece jen potvrdil, že dluh je nepromlčitelný a že jde jen o politickou vůli peníze chtít či nechtít. A naše vlády více než dvacet let usilovně peníze po Německu nechtějí, a to podotýkám, že ze všech zemí, které se dnes Německu o reparace hlásí, je nárok České republiky absolutně nejtransparentnější a absolutně nezpochybnitelný. Připomenu, že kdyby vláda tento dluh vymohla, každý občan může dostat minimálně jeden milion korun. Otázku reparací již otevřelo Polsko a Řecko. Těm, co tuto částku zpochybňují, připomínám, že jde o částku přepočtenou na dnešní hodnotu plus minimální úrok za zhruba osmdesát let, co si Němci budují prosperitu za naše peníze.
Pro fanoušky landsmanšaftu v této Sněmovně připomenu základní fakta. Dluh Německa nikdy nezpochybnila Česko-německá deklarace - je to jen deklarace, ne smlouva - a kancléř Kohl ihned po podpisu smlouvy na tiskové konferenci ubezpečil právě vaše kamarády z landsmanšaftu, že se netýká majetku. Za druhé, veškeré dohody ohledně reparací výslovně vylučují, aby se do reparací počítal majetek zabavený Němcům a kolaborantům. Neobstojí ani argument o tom, že by vymáhání dluhu rozhodilo naše vztahy. A samozřejmě znovu připomenu fakt, že Německo bez protestů v roce 2010 zaplatilo poslední část reparací z první světové války, a to do rukou soukromých investorů, kteří pohledávky odkoupili. Pokud máte starost, aby byly peníze pro naše sociálně slabé a pro naše občany, udělejte jim, vládo, radost a vymozte z Německa deset tisíc miliard korun, které nám patří.
Vážené kolegyně a kolegové, pojďme zavázat vládu, ať zanalyzuje skutečnou výši našich nároků vůči Německu k dnešnímu dni, a pojďme zavázat vládu, aby vyzvala německou vládu k plnění závazků daných poválečnými dohodami. Je přece absolutně amorální, aby německá vláda z našich peněz financovala například arabské imigranty a dávala jim z našich peněz násobně vyšší dávky, než jsme my schopni platit lidem, co se starají o sociálně slabé, natož abychom měli peníze na to, abychom sociálně slabým zajistili důstojný život bez žebroty. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Rozvoralovi. Nyní vystoupí pan předseda klubu ODS Zbyněk Stanjura. Připraví se kolega Rakušan. Máte slovo, pane předsedo.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Myslím, že některá vystoupení mě inspirovala v poznámkám, některé večerníčky úplně ne.
Chtěl bych se nejdříve věnovat tomu, co tady ve svém dlouhém vystoupení řekla paní ministryně. Jsem asi tak třicetkrát slyšel - já jsem udělala, já jsem přednesla, já jsem zařídila, já nemám 6 miliard, 400 milionů jsem dala tam, tam či onam. Chci říct paní ministryni, že to jsou peníze daňových poplatníků a ne vaše. To za prvé. Ale v tom vystoupení mně chybělo slovo, kterému se chci věnovat já ve svém vystoupení při diskusi k tomuto bodu - a to jsem očekával, že uslyším mnohokrát v tom vystoupení paní ministryně - a to slovo je člověk, občan, klient sociální služby, vyberte si. Já bych chtěl odcitovat paragraf 2 odstavec 2 zákona o sociálních službách, který mimochodem platí od roku 2006, toto znění, takže to není nijak nové. To znamená, platí už třináct let. - (Otáčí se za sebe k vládní lavici, kde spolu hovoří ministryně práce a ministryně financí.) Kdybyste ty peníze hledaly někdy jindy, tak bych to ocenil.
Vracím se k citaci zákona o sociálních službách. Rozsah a forma pomoci poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. (Opět se otáčí k vládní lavici, kde spolu stále hovoří obě ministryně. Ministryně financí mimo mikrofon: Omlouvám se, pane předsedo.) Ano, pan místopředseda mi nezjednal klid. Ale nevadí.
Já to považuji opravdu za klíčové sdělení, to vystoupení, paragraf zákona o sociálních službách. Takže ještě jednou, ať přečtu ten jeden odstavec dohromady:
Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat jejich samostatnost, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob. - A za to úřední slovo nebo slovo z legislativy osob si dosaďte člověk, spoluobčan, člověk, který potřebuje pomoc ostatních.
Podle tohoto zákona, který schválili naši předchůdci v roce 2006, je povinnost každé sociální služby, aby pracovala v dostatečné kvalitě, která bude znamenat co největší důstojnost, lidskost, soukromí, možnost osamostatnit se, zkrátka systém přístupu zaměřený na člověka. O tom jsem, paní ministryně práce a sociálních věcí, ve vašem původním vystoupení neslyšel vůbec nic a je mi to líto. Myslím si, že - a popsal to dobře pan předseda Fiala - to dohadování a hledání dvou miliard není ten hlavní problém. Je to aktuální problém, který se dá vyřešit poměrně rychle. Asi proběhne nějaký souboj uvnitř vlády, kdo nakonec tu dobrou zprávu oznámí, že ty peníze našel.
Mnohem důležitější je, abychom my jako zákonodárci a současně vláda jako moc výkonná zajistili naplňování tohoto zákona. To znamená dostatečnou službu, která bude respektovat důstojnost, soukromí, motivaci k tomu se osamostatnit a podobně. Já úplně nebudu souhlasit s panem předsedou Výborným. Podle mých informací osob, které dneska pobírají sociální služby nebo které jsou příjemci sociálních služeb, je zhruba kolem půl milionu a ty služby poskytuje zhruba 5,5 tisíce příspěvkových organizací. Některé ty osoby jsou totiž vykazovány, jsou vykazovány opakovaně... (Poznámka z pléna.) Jasně, tomu rozumím, to už jsem si nevšiml.
Je zhruba 5,5 tisíce organizací, které se tomu věnují. Podle našich informací je mírná většina neziskový sektor, zhruba 45 procent jsou příspěvkové organizace a nepatrné množství jsou normální obchodní společnosti. A pokud stát má za zákonnou povinnost tuto službu zajistit, tak má tomu vytvářet podmínky. Podmínky pro ty, kteří ty služby potřebují, a současně podmínky pro ty, kteří ty služby poskytují.***