(12.30 hodin)
(pokračuje Pekarová Adamová)
Na podobném principu pak stojí i další skutky žaloby, založené například na odmítnutí jmenování ministrů dle osobních sympatií prezidenta, byť je tato pravomoc dána jasně předsedovi vlády. Ten ovšem svou nečinností před prezidentem i určitým panáčkováním rovněž legitimuje jeho neústavní chování. Posledním příkladem bylo absurdně komediální představení s nejmenováním pana Šmardy ministrem kultury, které nás chtě nechtě provázelo celé letošní léto.
Důležitou součástí žaloby, na kterou bych ráda upozornila, je i chování a činy prezidenta v oblasti zahraniční politiky. V naprostém rozporu s oficiální politikou vlády, což je podstatou tohoto bodu žaloby, totiž současný prezident zastává postoj, který je vstřícný k autoritativním režimům a podlamuje naši důvěryhodnost tam, kde máme opravdové spojence, v Evropské unii a v NATO. Letos na jaře prezident prohlásil, že je agentem České republiky. Poněkud příznačně se tak stalo pro ruskou agenturu v jednom rozhovoru. Ta sídlí v zemi, která má z prezidentova dlouhodobého vystupování a názorů neskrývanou radost. Pokud tak tento agent z České republiky působí jako hlavní nástroj ruské propagandy směrem ke střední Evropě, nedělá svoji práci příliš dobře. A nechceme snad tolik, pokud si přejeme mít prezidenta, jehož nejsilnější stránkou není poklonkování Číně a Rusku s proklamovaným cílem efektivní ekonomické spolupráce a diplomacie, která za sedm let přinesla více řečí než reálných činů. Možná se pletu, ale třeba se brzy podaří prodat do Číny pár prvních traktorů.
Za neméně důležité, možná dokonce ještě důležitější než naplnění faktických bodů, na kterých žaloba stojí, považuji to, jak symbolická je a jakou zprávu vysílá české společnosti. Prezident by měl jít příkladem všem občanům v dodržování norem, na jejichž nohou stojí duch moderní české státnosti. Místo toho ale střílí Ústavu do obou kolen. Dává naprosto jasně najevo, že pokud jste bezmezně loajální správným lidem, vyplatí se vám to. Pokud se snažíte obcházet pravidla, vyplatí se vám to. Pokud nastolíte režim rozděl a panuj, vyplatí se vám to.
A tohle je věc, kterou jako Poslanecká sněmovna svým hlasováním o projednání žaloby stále můžeme změnit. Můžeme nabídnout určitý symbol a aspoň částečně zbavit společnost pocitu apatie a zmaru, která je nejlepším podhoubím pro ty, kteří to s naší zemí nemyslí dobře.
Miloš Zeman se v současné době těší velké podpoře veřejnosti, což je fakt, který nelze přehlížet. A právě tato důvěra ho zavazuje k tomu, aby se choval zodpovědně, šel příkladem a ctil zákony této země, nikoliv aby je využíval ke svému prospěchu, k prosazení svých politických cílů nebo k odměnění těch, kteří mu v naplňování jeho ambicí pomáhají. Pokud takto nečiní, je na nás, abychom se ozvali a udělali vše pro to, aby byl s důsledky svých činů konfrontován. Tuto konfrontaci už ze své podstaty ale nemůže realizovat Poslanecká sněmovna. Tu může realizovat Ústavní soud. Ten je k tomu povolán. My však musíme být ti, kteří tomuto rozhodnutí nebudou stát v cestě. TOP 09 tak učiní a já vás žádám, abyste tak učinili také a nechali rozhodnout Ústavní soud.
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Nyní vyzývám k vystoupení paní poslankyni Zuzanu Ožanovou a připraví se pan poslanec Jan Čižinský. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Zuzana Ožanová: Děkuji. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, k projednávané věci jsem požádala o stanovisko profesora doktora Aleše Gerlocha, CSc. Stanovisko je obsáhlé, proto si dovolím je zkrátit a přednést zkrácený výtah.
Základním problémem podaného návrhu je skutečnost... (Odmlka pro neklid v sále.)
Místopředseda PSP Tomio Okamura: Já vás požádám o klid, aby se paní poslankyně mohla soustředit na svoje vystoupení. Jestli máte něco, co nesouvisí s projednáním bodu, prosím do předsálí. Paní poslankyně, prosím.
Poslankyně Zuzana Ožanová: Základním problémem podaného návrhu je skutečnost, že nijak neanalyzuje, co se z právního hlediska rozumí hrubým porušením Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, což je nezbytný předpoklad pro úspěšné podání ústavní žaloby. Nelze vycházet z toho, že je věcí výlučně Ústavního soudu, aby sám interpretoval Ústavu a v ní vymezené pojmy, aniž by navrhovatel argumentačně zdůvodnil, proč se domnívá, že určité jednání vykazuje znaky hrubého porušení Ústavy, a to z důvodů dále rozebraných. Je proto úkolem ústavního žalobce, tedy Senátu, aby Ústavnímu soudu předložil takovou interpretační alternativu, ze které bude vyplývat, že se prezident dopustil protiprávního jednání, které znaky hrubého porušení Ústavy vykazuje.
Role Senátu se nemůže omezit na pouhý popis jednotlivých kroků prezidenta republiky a jejich hodnocení z hlediska politického, to je z hlediska souhlasu či nesouhlasu s jejich obsahem či podstatou. Pokud takto Senát postupuje, trpí návrh nedostatky od samého počátku. Samotná Ústava totiž hrubé porušení Ústavy či ústavního pořádku nijak nespecifikuje, což je vážný ústavní deficit, neboť není vymezena na rozdíl od ústavního deliktu velezrady hmotněprávní, tedy věcná stránka daného deliktního jednání.
Jelikož oba ústavní delikty jsou z popsaných důvodů zjevnou obdobou trestných činů spojených se závažnou sankcí, musí se i zde uplatnit ústavní pravidlo vyjádřené v článku 39 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, což znamená, že zákon, či v tomto případě Ústava, či alespoň zákon o Ústavním soudu, musí po skutkové stránce vymezit povahu daného deliktního jednání. S ohledem na princip dělby státní moci je nepřípustné, aby povaha deliktního jednání, to je skutkový základ takového jednání, byla vymezena až v rozhodovací soudní praxi. Bylo by to stejné, jako kdyby trestní zákoník pouze stanovil, že trestný čin je činem hrubě porušujícím právní řád, načež by soudy v jednotlivých případech rozhodovaly o tom, jaké jednání trestným činem je a jaké nikoliv.
Z uvedených důvodů je vůbec otázkou, zda lze ústavní žalobu pro hrubé porušení Ústavy či některé součásti ústavního pořádku podat, pokud není nijak vymezeno, jakou věcnou podstatu takové nepřípustné jednání má mít. Nepochybně totiž nemůže jít o jakékoliv porušení ústavního pořádku, nýbrž o takové porušení ústavního pořádku, které má ústavněprávní dimenzi, to je dotýká se výkonu ústavně stanovených pravomocí prezidenta republiky.
Předložená ústavní žaloba takový charakter v mnoha aspektech nemá. Vytýká-li se například prezidentovi republiky, že se snažil ovlivňovat extradiční proces, jde o jednání, které, i kdyby k němu došlo, není výkonem vlastních pravomocí prezidenta republiky, jinak řečeno, i kdyby se prezident angažoval v otázkách, které přísluší dle Ústavy či zákona rozhodovat jiným orgánům státu, nelze jen proto uvažovat o hrubém porušení Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, a to tím spíše, že prezident republiky je oprávněn podle článku 64 odst. 2 Ústavy mimo jiné projednávat s vládou nebo jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.
V případě článku 63 Ústavy lze uvažovat pouze o jediném zřejmém porušení pravidel výkonu pravomocí prezidenta republiky, a to nečinnosti prezidenta republiky. V takovém případě je však otázkou, zda je prezident v konkrétní situaci bezdůvodně nečinný, nebo zda své pravomoci vykonává, avšak jsou zde adekvátní důvody jeho prodlení. Zde je nutné vycházet z toho, že Ústava zpravidla přesné lhůty pro prezidenta republiky nestanoví. Výjimkou může být například vyhlašování voleb.
O porušení pravidel pro výkon pravomocí prezidenta republiky lze uvažovat spíše ve vztahu k pravomocím zakotveným v článku 62 Ústavy. Musí se však jednat o pravomoci, které je prezident povinen vykonávat, nikoliv o pravomoci, které může vykonávat. Typicky možnost vrátit Parlamentu přijatý zákon je právem prezidenta republiky, nikoliv jeho povinností, a proto nelze prezidenta vinit z toho, že nevetuje přijatý zákon, i kdyby šlo o zákon kupříkladu protiústavní. Obdobně tomu je u jeho oprávnění navrhnout přezkoumání ústavnosti zákona nebo mezinárodní smlouvy z hlediska souladu s ústavním pořádkem podle zákona o Ústavním soudu.***