(12.40 hodin)
(pokračuje Ožanová)

Proto je nezbytné z jednotlivých pravomocí prezidenta republiky, jejichž výkonem nemůže prezident hrubě porušit Ústavu, identifikovat ty, které prezident republiky musí vykonávat, a to navíc jen ty, u nichž je způsob jejich výkonu jednoznačně Ústavou stanoven. Zde pak nelze přehlédnout, že naprostá většina pravomocí prezidenta uvedených v článku 62 nemá jednoznačná pravidla ohledně způsobu výkonu těchto pravomocí. Z toho pak vyplývá, že prezident má diskreci co do způsobu výkonů takových svých pravomocí.

Ústavní žaloba vychází z toho, že prezident republiky je pouhým vykonavatelem vůle jiných ústavních činitelů či ústavních institucí, aniž by mohl činit autonomní rozhodnutí. Postavení prezidenta republiky nikdy nebylo koncipováno tak, že by prezident byl považován za pouhého vykonavatele rozhodnutí jiných. Tím spíše tomu tak nemůže být od okamžiku, kdy začal být úřad prezidenta obsazován přímou volbou, což nutně zvýšilo legitimitu úřadu prezidenta republiky co do možnosti autonomně rozhodovat o určitých otázkách.

Otázkou, kterou ústavní žaloba vůbec neřeší, je povaha deliktu vymezeného jako hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Z celkové konstrukce ústavního deliktu, kterého se může dopustit prezident republiky, vyplývá, že nejzávažnějším je velezrada, hrubé porušení Ústavy je až na druhém místě. Z toho pak zjevně plyne, že ústavodárce rozlišuje mezi prostým porušením Ústavy a porušením hrubým. Prosté porušení Ústavy pak zůstává bez sankce, sankcionováno je až hrubé porušení Ústavy.

Samotná ústavní žaloba tento aspekt vůbec nerozlišuje, vychází jednoduše z toho, že veškerá jednání vytýkaná prezidentovi republiky jsou bez dalšího, alespoň ve svém souhrnu, hrubým porušením Ústavy. Takový přístup stěží může obstát. Ústavní žaloba je vybudována na konceptu, podle kterého je hrubým porušením Ústavy řada jednání či kroků prezidenta, které jsou v žalobě popsány. Přitom ústavní konstrukce spočívá v tom, že deliktem je již jedno jediné jednání prezidenta republiky, které je možné označit za hrubé porušení Ústavy. To lze dovodit z dokonavého vidu - porušení, které ústavodárce použil v článku 65 Ústavy -, nikoliv nedokonavého vidu - porušování. Nedostatečnou intenzitu dílčího protiústavního jednání prezidenta republiky nelze nahrazovat tím, že namísto jednoho hrubého porušení je prezidentovi vytknuto opakované či kontinuální, nezávažné, často pouze domnělé porušení ústavního pořádku v různých aspektech. A přitom právě na tom je ústavní žaloba vybudována v rozporu s ústavní konstrukcí, ústavní odpovědností prezidenta republiky. Právní předpisy v některých případech volí takovou konstrukci deliktu, kdy za deliktní považováno buď závažné protiprávní jednání, nebo opakované méně závažné protiprávní jednání. Takovou konstrukci však Ústava nezvolila, a proto je bez pochybnosti založena na tom, že deliktní je pouze hrubé, nikoliv jakékoli porušení Ústavy či jiné součásti ústavního pořádku, a to i porušení jednorázové.

Ústavní žaloba je v rozporu s ústavně danou konstrukcí i v tom, že vytýká prezidentovi jednání spojená s výkonem pravomocí, které nejsou zakotveny v ústavním pořádku. Příkladem je vytýkané nejmenování vysokoškolských profesorů nebo navržení kandidáta do Rady ÚSTR v rozporu se zákonem. Nejde o pravomoci ústavní, nýbrž zákonné, a proto nemůže být toto tvrzené porušení výkonu pravomoci prezidenta republiky ústavně nijak relevantní. K nápravě, případně ne tvrzené nezákonnosti postupu prezidenta republiky slouží jiné prostředky ochrany, jako jsou kupříkladu správní žaloba či neakceptování daného návrhu.

Dalším nedostatkem ústavní žaloby je skutečnost, že nerozlišuje, ve kterém volebním období došlo k údajnému porušení pravomoci prezidenta republiky. Z ústavní konstrukce je zjevné, že prezidenta republiky lze žalovat pouze za jednání, kterých se dopustil v daném funkčním období. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu spisová značka Pl. US 17/13 bod 41 a 42. Cituji: "Ústavněprávní deliktní odpovědnost pro velezradu je vázána na výkon funkce úřadu prezidenta. Jakmile prezidentská funkce z jakéhokoliv důvodu zanikne, ztrácí její dřívější nositel, bývalý prezident, zásadní způsobilost být nadále jako žalovaný účastníkem řízení o ústavněprávním deliktu." Nelze též nevzít v úvahu, že opakovaným zvolením se prezidentovi republiky se dostává nové legitimity k výkonu jeho úřadu.

Je potřeba rozlišovat neústavní výkon pravomoci a jiné projevy prezidenta republiky. Jednotlivá vytýkaná pochybení prezidenta nejsou v ústavní žalobě vůbec rozlišena z toho hlediska, zda se jedná o neústavní výkon prezidentových pravomocí, nebo zda jde o projevy či jednání prezidenta, která za výkon pravomoci nelze považovat. Je nezbytné definovat jednotlivé prvky skutkové podstaty ústavního deliktu, tj. je jeho objekt, subjekt, objektivní stránku a subjektivní stránku. Ústavní žaloba opět tyto aspekty, které právní teorie a praxe spojuje s každým druhem deliktního jednání, nijak neanalyzuje.

Ústavní žaloba vychází při popisu údajných deliktních jednání z toho, že každé vytýkané jednání prezidenta republiky je deliktem, aniž by se zabývala tím, jaký je objekt takového deliktního jednání a zda byl jednáním prezidenta dotčen. Ústavní žaloba vychází z ryze doktrinální konstrukce českého ústavního systému jako systému parlamentního, ve kterém prezident má mít pouze formální a reprezentativní postavení. Tak tomu však vzhledem k textu Ústavy nikdy nebylo a není, tím spíše ani nyní po zavedení přímé volby hlavy státu.

Není v této souvislosti bez významu, že i předchozí prezidenti České republiky mnohdy nevykonávali své pravomoci čistě formálně a reprezentativně. Kupříkladu podle Ústavy je prezident povinen podepisovat přijaté zákony. Již za prezidenta Václava Havla se však nastolila praxe, podle které některé zákony prezident ani nevetoval, ani nepodepsal. Zákon pak byl v rozporu s Ústavou vyhlášen bez podpisu prezidenta republiky. Již z toho je zřejmé, že od počátku vytvoření současného ústavního systému byla respektována určitá míre diskrece na straně prezidenta republiky.

Podobně nelze nepřipomenout, že Václav Havel či Václav Klaus odmítali některé jim předložené personální návrhy. To souvisí s tím, že se jedná o pravomoci podle článku 62 Ústavy, kde Ústava dává u jmenování ústavních činitelů prostor pro diskreci, neboť nestanoví, že prezident republiky je návrhem vázán. Otázka hodnocení důvodu pro odmítnutí konkrétního návrhu, respektive zamítavého prodlení při posuzování návrhu, je zřejmě věcí politické, respektive společensko-politické povahy. V tom se tyto pravomoce liší od pravomocí, které prezident vykonává podle článku 63 Ústavy.

Uvedený aspekt má nepochybný význam u těch tvrzených deliktních jednání, u kterých je prezidentovi republiky vytýkáno, že nepostupoval bez zbytečného odkladu, aniž by však Ústava stanovila konkrétní lhůtu pro rozhodování či jednání prezidenta republiky. Princip jednoty právního řádu by totiž v takovém případě vyžadoval, aby i jiné ústavní instituce postupovaly bez zbytečného odkladu tehdy, není-li stanovena konkrétní lhůta. Příkladem může být řízení před Ústavním soudem, který též nemá stanoveny žádné lhůty pro své rozhodování, přičemž nikoliv ojediněle bez zbytečného odkladu o návrzích k němu podaných nerozhoduje.

Jednotlivá porušení pravomocí prezidenta republiky musí být také skutkově prokázána. Kupříkladu je prezidentovi vytýkáno, že zasahoval do nezávislosti justice. Takové jednání má potenciálně povahu trestného činu. Avšak prezident republiky je vybaven indemnitou. Nelze nahrazovat nemožnost trestního postihu postihem cestou ústavní žaloby, a to navíc za situace, kdy závěr o takovém jednání je možno činit až po provedeném dokazování. Tvrzení o tomto jednání se opírá pouze o prohlášení bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu a je v rozporu jak se závěry podvýboru Poslanecké sněmovny pro justici, tak příslušného státního zástupce, který trestní oznámení o této věci podané odložil.***




Přihlásit/registrovat se do ISP