Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2017 – 2021

 

(pokračuje Vojtěch Pikal)

379.
Stanovisko Poslanecké sněmovny k zásluhám československých legionářů

Prosím, aby se slova ujal za navrhovatele tohoto bodu poslanec Vít Rakušan, který, bude-li souhlasit, se zároveň stane zpravodajem. Pane poslanče, já vás poprosím o chvíli strpení, než vám dám slovo, protože ve sněmovně v sále je velký neklid... Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Vít Rakušan: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážené dámy, vážení pánové, já bych vám chtěl především ještě jednou poděkovat za vstřícnost. Za vstřícnost, že jste byli ochotni tento bod zařadit jako pevný bod na dnešní jednání Sněmovny, a pokusím se i ve svém úvodním slově nezdržovat, protože mým zájmem je, abychom dnes o tomto usnesení ještě hlasovali. Na 17. hodinu máme zařazen jiný pevný bod a byl bych velmi rád, kdybychom se stihli vyjádřit a došli tedy k nějakému závěru.

Uvědomuji si, že každý z nás může rozdílným způsobem interpretovat historii, a toto právo skutečně nikomu v sále neberu a samozřejmě ho neberu ani panu místopředsedovi Poslanecké sněmovny Vojtěchu Filipovi. Nicméně je přece jenom rozdíl, jestli kdokoli z poslanců, vrcholných politiků, ústavních činitelů, například první místopředseda Poslanecké sněmovny, vystupuje jako soukromá osoba, případně pouze jako předseda KSČM, anebo zda vystupuje z titulu své ústavní funkce, zda je uváděno, že v té chvíli hovoří jako místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a může být dovozováno, že tímto vyjadřuje oficiální postoj instituce, kterou na své cestě reprezentuje.

Zároveň tady nechci asi vést nějakou odbornou historickou debatu, protože bychom se asi vzájemně nepřesvědčili. Naše pohledy prostě rozdílné jsou a rozdílnými pravděpodobně zůstanou. Ovšem pokud pan místopředseda Filip, pokud je správný překlad daného článku, ke kterému jsem se dostal, hovoří, že členové KSČM a (s důrazem:) další občané České republiky kladně vnímají skutečnost, že ruská vláda neprojevuje zájem nutit místní úřady, aby stavěly pomníky těm českým legionářům, kteří v Rusku nikoho neosvobozovali a neudělali nic dobrého pro nejskvělejší světovou socialistickou revoluci minulého století v roce 1917 v Rusku - já upozorňuji na to spojení "a další občané".

Pan místopředseda Filip nehovořil v té chvíli jenom za KSČM, nehovořil jenom sám za sebe, ale vzal na sebe právo hovořit za další občany České republiky. A já nechci, aby za mě v tomto kontextu pan místopředseda Filip hovořil. Já si nemyslím, že se jednalo o nejskvělejší socialistickou revoluci minulého století. Já si myslím, že se jednalo o tragédii, která způsobila mnoho zmařených životů, ztrát na životech v minulém století. Myslím si, že se jednalo o tragédii, která byla podobnou tragédií jako nacistické peklo, protože prostě se jednalo o dvě diktatury, které deformovaly normální žití po celé dvacáté století. A pokud takto hovoří člověk, který se v daném článku nechá označovat jako místopředseda Poslanecké sněmovny České republiky, tak je podle mě namístě, a to je jediným účelem mého navrhovaného usnesení, abychom se jako Poslanecká sněmovna od těchto slov distancovali, abychom dali jasným usnesením najevo, že to není názor Parlamentu v České republice, a abychom zároveň naším usnesením ocenili zásluhy československých legionářů, byť je to možná 30 let po revoluci trochu tragikomické, že takové usnesení vůbec v Poslanecké sněmovně musíme přijímat.

Já osobně československé legionáře považuji za ty, kteří se výrazně zasloužili o svobodnou existenci našeho československého demokratického státu. Byl bych velmi rád, kdybyste toto usnesení podpořili. Už dopředu avizuji, že budu navrhovat hlasování po jednotlivých bodech, aby alespoň některý z bodů usnesení měl šanci na to být vámi podpořen.

Zároveň bych chtěl avizovat, že jsem po poradě s předsedou Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem dospěl k finálně trochu upravenému usnesení, které bych vám nyní přečetl, a budu avizovat, které body jsou i ve shodě s panem předsedou Poslanecké sněmovny, a zároveň vás upozorním na bod, kde se mé usnesení přeci jenom liší.

Bod číslo 1. Ve shodě s panem předsedou: Poslanecká sněmovna se distancuje od rozhovoru místopředsedy Poslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa v médiu Ministerstva obrany Ruské federace Krasnaja zvezda.

Za druhé. Ve shodě s panem předsedou: deklaruje, že slova místopředsedy Vojtěcha Filipa nereprezentují postoj Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR k československým legionářům.

Třetí bod je bod z mého původního návrhu - není ve shodě s panem předsedou: vyzývá místopředsedu Vojtěcha Filipa, aby jako ústavní činitel při veřejných prohlášeních důstojně reprezentoval ČR a oficiální směr zahraniční politiky formulovaný vládou a Ministerstvem zahraničí.

Čtvrtý bod opět ve shodě s panem předsedou: prohlašuje, že českoslovenští legionáři a jejich hrdinství a odhodlání na všech frontách první světové války se těší naší úctě, protože se zásadním způsobem zasloužili o vznik samostatného svobodného a demokratického Československa.

Znovu říkám, můžeme se tady pustit do debat o historii, o tom, jaký je náš pohled na tu kterou historickou událost. Ale toho se návrh mého usnesení netýká. Ten se týká jednoznačného postoje české Poslanecké sněmovny, která se distancuje od osobních názorů pana místopředsedy Filipa, bohužel vyslovených pod označením místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Tak já děkuji. Ujměte se prosím role zpravodaje. Zároveň bych konstatoval, že zde mám na předsednickém stolku dva návrhy usnesení, ani jeden přesně neodpovídá tomu, co bylo načteno, takže budu potom doufat v přesné znění.

A nyní tedy otevírám všeobecnou rozpravu, do které jsou přihlášeni elektronicky nebo písemně dva poslanci. Nicméně s přednostním právem se mi přihlásil pan místopředseda Filip. Než dorazí k mikrofonu, seznámím vás s omluvami. Takže omlouvá se nám paní poslankyně Válková mezi 16.15 a 17.15 z pracovních důvodů, omlouvá se nám pan poslanec Okleštěk mezi 16. a 19. hodinou z rodinných důvodů, omlouvá se nám pan poslanec Vrána mezi 16. a 19. hodinou z důvodu nemoci. Prosím, pane místopředsedo.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, členové vlády, Já se pokusím krátce uvést věci, tak jak jsou. Já nemohu odpovídat za to, co z jednotlivých výroků kohokoliv z nás, a tím méně z mých výroků udělají novináři ať už v České republice, nebo někde v zahraničí.

Já jsem poskytl rozhovor, tak jak poskytuji rozhovor i jiným deníkům kdekoliv v zahraničí, časopisu Krasnaja zvezda. Poslal jsem ho v češtině k překladu, a mohu tedy říct, že jsem žádný výrok, který by poškodil dobré jméno československých legií, neřekl. Řekl jsem - a zčásti to i citoval pan kolega Rakušan - že v České republice existují lidé, kteří mají různý názor na československé legie. A to je pravda. Těžko můžeme někomu nařídit, aby říkal jenom to, co si myslí jednotlivec v tomto státě, byť by byl jakkoliv postavený.

Vycházím i z toho, že v roce 2018, když jsme měli jednu z nejvyšších aktivit, zejména ty roky předtím, na dostavbu památníku československých legionářů v Rusku, vyšlo několikrát v různých časopisech to, jak kontroverzní je ta situace, a dokonce některé noviny měly titulky: Hroby československých legionářů v Rusku budí silné vášně. Ano, budí silné vášně. Já jsem se s tím setkal, když jsem byl na cestě, parlamentní cestě, do Jekatěrinburgu, tak jsem navštívil hrob československých legií na hřbitově v Jekatěrinburgu, položil jsem tam květiny, a myslím si, že ta pieta byla úplná, tak jak si jí naši legionáři zaslouží. Několikrát jsem také byl požádán o to, abych pomohl tomu, aby ty hroby legií byly postaveny tam, kde o to byl zájem.

Samozřejmě existují místa, kde se to daří. Já jsem k tomu použil příměru, když se mě ptali novináři, že si cením toho díla Jaroslava Haška, velitele města Bugulmy, kde v Bugulmě stojí památník československých legií. Nebyl žádný problém s místní samosprávou, aby tam ten pomník vznikl. A naopak tam vzpomínku na Jaroslava Haška mají úplnou a pozitivní, venkoncem byl to on, který ve svém prvním opatření v Bugulmě, když tam byl z pověření, nechal Bugulmu odzbrojit, všechny ty zbraně přinesli a druhý den byla Bugulma dobyta, s tím, že on předal velení města Bugulmy jinému představiteli tehdejší sovětské moci.

Já to říkám proto, abychom si uvědomili, že ne všude to bylo tak jednoduché jako v Bugulmě. A existují minimálně dva případy, kdy ty památníky našim legionářům jsou po dohodě podle smlouvy z roku 1993 připraveny, ale nejsou instalovány. A já jsem ty své výroky směřoval k tomu, že těžko můžeme chtít od kteréhokoliv českého politika, aby se zastal výstavby těch památníků ve chvíli, kdy tady demontujeme památník maršála Koněva a státní moc, tedy Ministerstvo zahraničí, Ministerstvo obrany, nedělá nic a říká, že to je věcí samosprávy, což úplně není pravda, protože je jasné, že každý, kdo byl zvolen zastupitelem, skládá přísahu, že bude dodržovat Ústavu a zákony České republiky. A mezi ty zákony České republiky patří i smlouva z roku 1993 mezi Ruskou federací a Českou republikou, kterou podepsali v té době Boris Jelcin a Václav Havel. I to je součást českého právního řádu, o kterém přísahou slíbili zvolení zastupitelé, že ji budou respektovat. A v tom případě, když tady máme náš jaksi krok, české strany, v rozporu s touto mezinárodní smlouvou, chtějte po ruské straně, aby tam postavili ty dva památníky, které dosud nestojí. (V sále je silný hluk.)

Já upřímně říkám, že když jsem byl v minulosti ochoten kdykoliv - podotýkám kdykoliv - se zastat té realizace té smlouvy, to znamená, aby ty sovětské orgány dříve, nyní tedy orgány Ruské federace, a ty místní orgány té místní moci, ty místní samosprávy, aby povolily výstavbu těch památníků, přestože ta místa byla zmítána obrovskými boji a obrovskými ztrátami na životech jak na straně československých legionářů, tak na straně ruských občanů -

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Pane místopředsedo, já vás přeruším a dovolím si požádat sněmovnu o větší klid. Prosím, pokračujte.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Takže jsem řekl, že se na tom těžko mohu podílet, protože bych při každém rozhovoru byl konfrontován s tím, že my památníky odstraňujeme v rozporu s touto mezinárodní smlouvou a chceme, aby oni nové památníky instalovali. A já souhlasím s tím, že by ty památníky měly být instalovány, že kromě toho, co tady řekl kolega Rakušan, ještě měly československé legie kromě toho zásadního podílu na tom, že nás respektovala mezinárodní společenství a pomohlo to vzniku samostatného československého státu. Venkoncem Tomáši Garriguovi Masarykovi se říkalo Pan Rusko v té době, protože ty jednotlivé strany válečného konfliktu první světové války v podstatě oceňovaly to, že československé legie na dlouhou dobu zadržely ty německé vojáky, kteří nemohli být připuštěni na francouzskou frontu, a minimálně podle vojenských historiků a podle těch, kteří se zabývají vojenskými operacemi, o několik měsíců zkrátily první světovou válku.

Mimo jiné by se to hodilo i do toho návrhu usnesení o tom ocenění československých legií, že přispěly nejen ke vzniku samostatného československého státu, ale že výrazným způsobem přispěly také k tomu, že první světová válka skončila dříve, a že tedy měla o to méně obětí než oněch 10 milionů, o kterých hovoří historické prameny.

K tomu samotnému rozhovoru. Já jsem opravdu řekl, a mám na to dostatek dokladů, že část občanů České republiky, a nejen členové KSČM, ale minimálně i naši voliči, a těch je mnohem více než je členů KSČM, říká: chovejme se k sobě přátelsky a nedělejme to, co nám vadí, aby nám to nedělala ta druhá strana. To je podle mého soudu ale zásadní věc. Jestliže nechceme, aby nám někdo činil příkoří, aby někdo zdržoval výstavbu památníku československých legionářů např. v Samaře, tak ale těžko můžeme tady tolerovat, že samospráva nerespektuje mezinárodněprávní závazek České republiky a odstraňuje památník maršála Koněva. Zkuste si někdo z vás stoupnout před tu místní samosprávu v Samaře a obhajovat postup Prahy 6. Myslím, že nebudete úspěšní. Věřím, že někteří budou mít odvahu to učinit, ale úspěch pravděpodobně nezaručí.

A jestliže my tady udržujeme přes 4 000 válečných hrobů a pomníků Rudé armády - a nikdo nemůže zpochybnit, že hlavní tíha při osvobození Československa byla na Rudé armádě, myslím, že historická fakta jsou jednoznačná, 140 000 mrtvých vojáků při osvobozování Československa, a to nebyli jenom Rusové, to byli Bělorusové, Ukrajinci, Kazaši, samozřejmě byli tady další vojáci i z dalších armád, jako rumunské a podobně. A to je otázka, kterou si musíme položit. Jestliže od někoho něco chceme, a v mezinárodní politice to platí dvojnásob, platí princip reciprocity, a nemůžeme tedy vyvolávat konflikt tím, že řekneme: ale ten památník podle našeho názoru není součástí oněch válečných hrobů. Ale v té evidenci památníků - a slovo památník je výslovně v té mezinárodní smlouvě, je dokonce i v našem zákoně o válečných hrobech, to se netýká jenom válečných hrobů, tak bychom měli tedy v respektu k této mezinárodní smlouvě tak postupovat a netolerovat to, že někdo tu mezinárodní smlouvu, promiňte mi, roztrhá jako papír, přestože k tomu nemá žádné oprávnění.

Podepisovali ji prezidenti obou zemí v roce 1993 a jejím cílem bylo nastolení nových, rovnoprávných vztahů mezi Českou republikou a Ruskou federací. Dlouhou dobu se to dařilo, venkoncem když si na to vzpomeneme, tak ta léta, kdy se začaly budovat ty památníky na Transsibiřské magistrále, jsme byli úspěšní. Nejen v Jekatěrinburgu, ale v mnoha dalších městech, ať už to bylo v Tatarstánu - mimo jiné tam je taky Bugulma - tak i v dalších částech východního Ruska. Ale nyní úspěšní nebudeme, protože se nechováme recipročně. Představte si, že by ruské úřady tolerovaly těm městským úřadům v Ruské federaci, že budou likvidovat naše památníky. Ne že je nepostaví, ale že je budou likvidovat. Jak by se nám to asi líbilo? Při tom když chceme konstatovat po 102 letech, že československé legie měly zásadní význam pro vznik československého státu.

A znovu opakuji, já jsem při každé návštěvě, pokud to bylo jenom trochu možné, v Ruské federaci ty památníky navštívil a pietu, úctu těm padlým československým vojákům jsem dal. To, že stáli někdy na rozdílných stranách a říkalo se jim Běločeši, to je také pravda. Pokud jde o Jaroslava Haška, ten byl nařčen z toho, že byl bolševik, zase jiní historici, např. působící ve Spolkové republice Německo, říkají, že nebyl, nařknou ho z něčeho jiného, což mi výrazně vadí, protože si Jaroslava Haška vážím jako člověka, který, řekl bych, pro Českou republiku vykonal mnohé, zejména v oblasti kultury a věhlasu československé literatury. A ano, stál na straně té nové vznikající sovětské moci v době té občanské války.

Přitom cílem těch legií bylo dojít do Vladivostoku a vrátit se do nově vznikajícího Československa, které usilovalo o samostatnost a potřebovalo na to podporu všech těch zemí, nejen těch, které se zúčastnily první světové války, ale všech. Nakonec jsme to byli my jako vznikající Československo, které stálo u zrodu Společnosti národů, což byl jeden z výsledků Versailleské smlouvy, jejíž platnost byla ukončena v lednu letošního roku, protože platila na sto let. Její závěry jsou dávno zkonzumované, dokonce existuje obava, že stabilita některých hranic, které byly dány právě Versailleskou smlouvou, je pochybná.

Já nechci hovořit o podrobnostech. Mohl bych citovat paní náměstkyni ministra obrany, která byla v tom roce 2018 na té návštěvě a usilovala o to, aby se ty památníky postavily. A paní náměstkyně Netolická odvedla velký kus práce. Setkal jsem se s tou prací, když jsem jednal se zástupci Ruské federace. A vysvětlit některým náš pohled na legie bylo složité, ale na druhou stranu vždycky jsme dospěli k tomu, vždycky jsme dospěli k tomu, že pro nás československé legie jsou jedním ze znaků vznikající československé státnosti a že je to naše právo takto legie historicky vnímat a že je naše právo požadovat, aby na území Ruské federace vznikly ty pomníky. A ruská strana řekla ano, pokud ten pomník vznikne, bude pod ochranou té mezinárodní smlouvy o přátelství a pomoci a bude pod ochranou našeho zákona o válečných hrobech. A těch je, nezlobte se na mě, na území Ruské federace mnohem víc než na území České republiky, potažmo bývalého Československa.

Já si dovolím tedy říct, že tady jde o to, jestli budeme říkat pravdu o tom, co si myslí občané České republiky, jestli máme sjednotit názor a nutit je k tomu, aby si mysleli to, co ten nebo onen v Poslanecké sněmovně nebo ten nebo onen ministr. Prostě názory občanů České republiky nemůžeme sešněrovat, jsou svobodné. Mají právo na takový názor. A já nemám právo říkat, že takový názor v České republice neexistuje. Kdybych řekl, že takový názor vůbec v České republice neexistuje, že všichni (nesrozumitelné), tak bych lhal. A já lhát nechci. Já jsem přesvědčen o tom, že můj rozhovor pro ten časopis Krasnaja zvezda odráží jenom názorovou hladinu občanů České republiky, a nejen členů KSČM, protože nejen členové KSČM nás volí.

Pokud jde o samotný návrh usnesení, myslím, že po projednání tohoto návrhu je potřebné se zabývat zejména tím, jak si vážíme a jaká je role československých legií během první světové války. Můj návrh, a nenutím ho nijak navrhovatelům, ani panu předsedovi Rakušanovi, ani předsedovi Poslanecké sněmovny, je, že československé legie se kromě toho podílu na vzniku samostatného Československa také podílely na výrazném zkrácení první světové války a na snížení počtu obětí.

A pokud se někdo chce distancovat od mých slov, je to jeho svaté právo, já mu ho neberu. Prostě tak to je. A nezlobte se na mě, jako neberu právo někomu, aby měl jiný názor, distancoval se od mých slov, tak mi dovolte, abych si já podržel vlastní názor a abych při jakémkoliv rozhovoru říkal to, co si myslím. Protože pokud budeme sešněrovávat to, co si člověk smí a nesmí myslet, tak nemůžeme dospět k žádnému pozitivnímu kroku ani k pozitivnímu cíli.

A ještě jedna věc na závěr. Dovolte mi vyjádřit přesvědčení, že naším cílem je přece zlepšit vztahy se sousedy, zlepšit vztahy se všemi státy světového společenství tak, abychom s nimi mohli vycházet co nejlépe, abychom mohli naše názory, naše věci prosazovat tak, abychom byli schopni ten náš názor rozšířit co nejvíce. A k tomu neslouží provokace typu sejmutí památníku, pomníku Ivana Stěpanoviče Koněva. Jsem přesvědčen o tom, že bychom měli usilovat o to, aby v České republice platila jednotná mezinárodněpolitická linie, kterou by byly vázány i samosprávy, protože samospráva také postupuje podle českých zákonů. A ta přísaha zastupitelů přece není marná, není zbytečná. Myslím si, že je to velmi důležitá věc.

A pokud jde o mě, o výzvu, abych respektoval zahraničněpolitickou linii v České republice, tak mám snad dost lidí v této Sněmovně, kteří kdykoliv jsem měl tu čest vést delegaci Poslanecké sněmovny do zahraničí, že jsem vždycky respektoval všechny věci, které jsou důležité ve vztahu České republiky k tomu státu, kam jsme vycestovali, při každém přijetí zahraniční delegace tady v Praze jsem respektoval zahraničněpolitickou linii České republiky, nikdy jsem z ní nevybočil. A jestli chce někdo říct, že jsem tak učinil, tak ať mi řekne konkrétní příklad, protože to jsem opravdu nikdy neudělal a vždycky jsem stál o to, aby konkrétní výbor měl při tvorbě těch delegací dost sil na to, aby co nejširší politické spektrum toho výboru vycestovalo, abychom mohli říct, že to není názor vládní koalice, že to není názor opozice, ale že to je názor Poslanecké sněmovny. A takhle jsem vždycky postupoval. Nikdy jsem z toho nevybočil. Neznám příklad. Pokud chcete nějaký uvést, prosím, uveďte mi ho a já to uvedu na pravou míru, pokud bych opravdu někde pochybil. Ale pokud vím, tak jsem nikdy nic takového neučinil a ani neučiním, protože si vážím toho, že v zahraničí jsme schopni prosazovat národní zájem České republiky. To jsem tak dělal vždycky a dělat to budu nadále.

Jediné, co neučiním, je, že bych si nechal zavřít ústa a začal se bát říkat, co si myslím. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. A nyní s přednostním právem je přihlášen pan ministr zahraničí Petříček, poté se dostaneme snad již k těm přihláškám poslanců.

 

Ministr zahraničních věcí ČR Tomáš Petříček Vážený pane předsedo, vážené poslankyně, vážení poslanci, děkuji za možnost vyjádřit svůj názor v dnešní diskusi o významu československých legií a legionářů. Budu velmi stručný.

Československé legie nejenom v Rusku, ale i na dalších bojištích první světové války sehrály zásadní roli při zrodu moderní československé státnosti. Legionářská tradice, boj za národní samostatnost a demokratickou podstatu československého státu, byla jednou z nejdůležitějších idejí první republiky. V mnohých rodinách dodnes vzpomínají na dědy a pradědy, kteří bojovali na Piavě nebo si prošli sibiřskou anabází. Legionář pro nás byl a zůstává vzorem aktivního a angažovaného vlastence.

To, že legie v Rusku byly zavlečeny do ruské občanské války, bohužel předurčuje nejednoznačný vztah ruské veřejnosti, ruské společnosti k nim. Asi nepřekvapí, že hodnocení legií se liší podle politického názoru toho, kdo hodnotí. Čím blíže k sovětskému výkladu dějin historie, tím více kritiky legie čelí. Kritici sovětské minulosti naopak vnímají legie velmi podobně jako my. Myslím, že bychom měli prezentovat ideu legií tak, jak ji vnímáme my.

Nehledě na postoj k minulosti si každá oběť války zaslouží důstojný odpočinek a projev lidské úcty. A tady bych skutečně rád zdůraznil, že řada hrobů a pomníků československých legionářů je ve špatném stavu. Některé připravené pomníky ani nebyly instalovány, a to zmiňoval i pan místopředseda Vojtěch Filip, například v Samaře. Česká republika opakovaně vyzývala Ruskou federaci k dodržování ustanovení Dohody mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999 v zájmu obnovy řádné péče o válečné pomníky padlých československých legionářů. V tomto úsilí určitě budeme pokračovat i dále. Budeme pokračovat i v plnění našich závazků. Česká republika a české obce se příkladně starají o více než 4 tisíce ruských válečných hrobů, památníků či pomníků zejména z druhé světové války, ale i z první světové války nebo z válek napoleonských. Své závazky plníme a chtěl bych tady odmítnout jakékoliv obvinění, která jsou vůči nám v této souvislosti vznášena, a to jak v případě naší smlouvy s Ruskou federací z roku 1999, tak i smlouvy o přátelství mezi Českou republikou a Ruskou federací z roku 1993.

Krátce na závěr. Dnes, kdy čelíme snahám o monopolizaci výkladu historie, je určitě třeba, abychom připomínali roli a odkaz legií, které oslovují a inspirují i současnost. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. O možnost vystoupit mě ještě požádal pan ministr kultury Zaorálek. Než dorazí k mikrofonu, seznámím sněmovnu s omluvenkou. Poslanec Špičák se omlouvá dnes od 17. hodiny do konce jednacího dne ze zdravotních důvodů. Prosím.

 

Ministr kultury ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. Dámy a pánové, rád bych se vyjádřil k tomuto tématu, protože si myslím, že je o něco složitější, než jsme slyšeli ve vystoupení místopředsedy Vojtěch Filipa. Shodou okolností jsem měl možnost se zabývat touto věcí v době, kdy jsem byl ministrem zahraničí, a mám dojem, že mám některé informace i zkušenosti, které by bylo docela dobré, kdyby ve Sněmovně zazněly.

Ta problematika a otázka udržování hrobů na obou stranách se podle mého názoru začala komplikovat právě v době, kdy jsem byl na Ministerstvu zahraničí. Není tak těžké si to spojit s konfliktem, ke kterému došlo na Ukrajině a na Krymu. Paralelně s tím, jak vlastně nebylo možné jednat, nebo jsme vlastně nejednali s Ruskem na nejvyšší úrovni, to znamená úrovni ministrů nebo náměstků ministrů, tak se vlastně začala komplikovat i otázka údržby hrobů. Sám si z té doby pamatuji celou řadu věcí a komplikací, které začaly narůstat, a proto si myslím, že z toho pohledu, který jsem tehdy v té době zažil, se celá ta věc jeví být významně jinak, než tady zaznělo z úst místopředsedy Vojtěcha Filipa.

Nemám na to moc času, ale aspoň vám naznačím, v čem je ten rozdíl, a proč si nemyslím, že to je tak úplně pravda, že jde o to, že si ti občané prostě něco myslí a my je nemůžeme k tomu nutit. Protože v případě Ruska jsem často měl někdy úplně opačný pocit, že v některých místech, jako je třeba Vladivostok a podobně, to byli právě obyčejní občané, kteří se k téhle české historii stavěli docela příznivě, a byly to spíš úřady, které jim bránily a které se k tomu stavěly úplně jinak.

Takže já jsem od jisté doby začal mít pocit, že se právě na ruské straně prosazuje určitá interpretace téhle historie a že se určitě jiná interpretace prostě nehodí, a že to tedy není věc občanů, ale že je to vlastně otázka vývoje politické situace, která se takto promítala do česko-ruských vztahů. Já si pamatuji, a to je hodně zvláštní, že já jsem poprvé, myslím, že to bylo jednání, a to bylo jednání taky Ministerstva obrany, to se netýkalo jenom Ministerstva zahraničí, v roce 2015, kdy z ruské strany - to bylo zajímavé - poprvé zaznělo, že přece nejenom vaše problémy s památkami, s těmi pomníky legionářů, ale také my máme problémy s památníkem Koněva v Praze. Tehdy to bylo velmi překvapující, protože my jsme v té době vůbec nevěděli o tom, že by s Koněvem byly nějaké problémy. A přesto už na ruské straně jakoby věštecky zaznělo, že s Koněvem problémy jsou. Pro nás to tehdy bylo velké překvapení. Teď nechci spekulovat o tom, proč to tak bylo, ale jenom vám říkám, že si tohle pamatuji. Ale co je zajímavé, je, že začalo velice přibývat toho, že jsme vlastně nebyli schopni najít rozumnou dohodu, a ta situace - my bychom tam měli mít nějakých 40 takovýchto pomníků, které jsou vždy na místě mrtvých, mrtvých legionářů. To jsou opravdu památníky hrobů a míst, kde prostě ti legionáři zahynuli. Měli bychom jich tam mít asi 40, a je jich tam asi 15.

A kdyby sem přišel někdo, kdo je znalec, tak vám bude vypočítávat problémy z různých oblastí, nejenom ze Samary, kde jsme dodali vlastně, řekněme, nějaký pomník, a nebylo možné najít místo - tři varianty a všechny nebyly přijaté, nebylo možné se dohodnout. Mohl bych mluvit o našich pomnících legionářů, které byly zmalované znaky SS anebo takovými velmi zlými nápisy. Nechci je tady tlumočit. Nebo uražené hlavy legionářů a podobné věci, se kterými jsme se opakovaně setkávali, a na ruské straně vlastně byla minimální ochota v tomhle pomoci.

A já nevím, jestli to víte, ale pokud je mi známo, tak za deset let Česká republika investovala přes sto milionů na opravu ruských hrobů na území České republiky. A to jsou investice obcí a investice státu. A také vím, že minulý rok Česká republika, myslím poprvé, neposkytla prostředky na obnovu našich hrobů legionářů v Rusku, protože jsme nebyli schopni ty peníze, které tam dáme, vůbec na tu obnovu dostat. Takže to ztratilo smysl, protože vlastně ta dohoda už přestala fungovat na této úrovni.

Takže z mého pohledu je to zajímavé, ale celý ten problém je především v tom, že jsme se nedokázali dohodnout s ruskou stranou, aby projevila minimální snahu o starost o hroby legionářů. A někdy jsme se dohodli s obyčejnými lidmi daleko snadněji než s úřady. Ten problém se vlastně takto táhne léta. A já tady o něm chci podat informaci, protože jsem u toho trochu byl a protože mi připadá, že se stále o tom moc neví. Tady docházelo k tomu, že jsme se nedokázali dohodnout na tom, že chceme ochranu, určitou základní péči o české hroby legionářů. A to nejde, víte, úplně tak jednoduše svést na to, že vlastně ti občané se často vůči tomu stavěli negativně, protože ty vzpomínky je vedly k tomu, že české legionáře nevnímali příznivě.

To, co bych byl rád, aby tady zaznělo, je, že vlastně existuje určitý oficiální narativ výkladu dějin v současném Rusku a v tom výkladu, když se tím budete zabývat, zjistíte, že ty české legie jsou opravdu zločinci, jsou to ti, kteří opékali děti na pekáči, a jsou to ti, kteří jsou zodpovědní za všechna zvěrstva, která se tehdy v té válce mezi bílými a rudými odehrála. Tohle takhle zjednodušeně stojí. Já jsem si odnesl pocit, že samozřejmě v té válce mezi rudými a bílými se tehdy odehrály hrozné věci a že v tom ruském narativu bylo velice nepohodlné přiznávat, že to bylo něco, co si dělali Rusové sami, tak se vyvinula velice taková jiná, alternativní verze, že za ta zvěrstva jsou odpovědní především Češi nebo Japonci a další, ale nepřipustit to, že tahle zvěrstva proběhla prostě mezi Rusy samotnými. Což já, řekněme, chápu. Ale je to něco, s čím se těžko smiřuji, kdy díky tomu se právě na ty české legionáře začala hrnout obvinění za spáchané zločiny, které byly často vymyšlenými legendami.

Já vůbec netvrdím, že všechno, co se tam odehrálo, bylo úplně pro nás dneska stravitelné, protože v takovýchto válkách se dějí hrozné věci. Nejsem znalec, ale také vím, že došlo k tomu, že čeští legionáři, když přišli na místo, které znovu dobyli, a našli tam zohavená těla českých legionářů, tak potom na odvetu přestali u toho oddílu, který to udělal, brát zajatce. To znamená, to, co se tam dělo, vůbec nebylo pro dnešní mírový život přijatelné.

Na druhé straně ta tendence všechno to začít hrnout na české legionáře je na jedné straně podle mě docela průhledná a jednak mi připadá povinné se vůči ní bránit. Také proto, že vlastně když se zabýváte nejenom interpretací těchto let, ale když se zabýváte interpretací roku 1968, tak prostě zjistíte, že v Rusku se stále více posunuje narativ, že to, co s odehrálo v roce 1968 v Československu, nebyla žádná agrese. Protože ty dějiny se vykládají naprosto pozitivně. Rusko prostě nikdy neselhalo, ani tehdy, ani potom.

Takže si myslím, že není tak těžké pro někoho, kdo se jenom trochu tím zabývá, zjistit, že tady se vyvíjí určitý narativ ruské historie dvacátého století, ve kterém je vlastně celá řada zkreslených věcí, a ty se učí ve školách, ty se vysílají v televizi. To tady nic neočerňuji, myslím, že se to dá snadno prokázat. A mně připadá, že to, co člověk cítil jako potřebu, je se proti tomu ozvat. Protože najednou součástí tohoto zkresleného idealizovaného výkladu dějin z ruského hlediska se najednou ztrácí obhajoba české pozice. To, že to prostě vůbec nebylo tak, že čeští legionáři byli těmi zrůdami, za které je vydávají tyhle často ruské interpretace. Stejně jako není pravda, že rok 1968 byl prostě záchranou proti kontrarevoluci, že se tady střílelo, byli tady Američané. A to je ten narativ, který se v Rusku prosazuje.

A mně připadá, že na čem bychom se my měli dohodnout, je, že je to přece naše povinnost tomuto narativu čelit. Protože my přece nemůžeme připustit, aby se takto deformoval a zkresloval obraz ruské historie, která se takto týká historie naší. Proto mi připadá, že je důležité, co poslanci, nebo ti, kteří reprezentují Českou republiku, kdekoliv říkají nebo kdekoliv do televize mluví. Protože já si myslím, že bychom se tady měli sjednotit na některých základních věcech. Teď nemyslím jenom na významu legií, ale na tom, že prostě nepřistoupíme na tohle zkreslování, které se dneska bohužel v Rusku děje. A skoro bych tady nevystupoval, kdybych neměl dojem, že to je něco, co se spíš rok s rokem stále více vyhrocuje. To znamená, že to je jakýsi trend, který, když to řeknu za posledních pět osm let, tak se mi zdá, že se ještě daleko zvýraznil. Ať se to týká výkladu roku 1968, tak ať se to týká těch událostí, které se týkají Velké říjnové revoluce a událostí, do kterých vstoupily československé legie. To mi připadá, že je ta zásadní věc. My jsme přece povinni hájit určitý obraz českých dějin, opírat se v něm o fakta, a ne to zase zkreslovat na druhou stranu, ale trvat na některých věcech. A tohle bychom neměli porušit.

A já tedy nevím, jak mám přesné informace, ale podle toho výroku, kterého se pan místopředseda Vojtěch Filip dopustil, kde řekl, že čeští občané jsou - já to nechci teď nějak zkreslovat - ale to, že čeští občané jsou nějakým způsobem spokojeni s tím, jak ruské úřady brání tomu, aby se občané nutili, nebo k tomu... Rozumíte, tohle je, jako by to byl opravdu krok udělaný vstříc tomu ruskému výkladu dějin té doby. A to je to, co si myslím, že stojí za to si tady vyjasnit. Protože pro mě je nepřijatelné přizpůsobovat to tomuto hrubě zkreslujícímu výkladu rusko-českých dějin, nebo dějin, kde se historie československých legií potkala s historií revoluce v Rusku. To si myslím, že pokud v tom někdo opouští to, co bychom my měli hájit - a já říkám taky přesně a nevymýšlet si - ale hájit to, co hájit musíme. To je to, co podle mě stojí za debatu v této Sněmovně.

Protože tohle když se děje, tak mi připadá, že selháváme i v tom základním. My prostě máme přece nějakou sebeúctu, která se týká toho, že jsme v těch dějinách se nějakým způsobem chovali, a není možné připustit, aby nám na hlavu hrnul někdo něco, co je nepravdivé, lživé a hrubě zkreslující. A tady ve Sněmovně bychom v tom měli mít jasno. Protože když potom delegace někam jezdí a mluví za Českou republiku, tak by se neměly dopouštět toho, že takto ignorují, nebo takto dokonce přistupují na výklad druhé strany, který je v tomto případě strašně zkreslený. A to říkám velice jemně.

Takže my dneska sledujeme to, jak se neustále jakoby přiživuje, a to z těch vyšších míst v Rusku, ta špatná pověst českých legií, dokonce se to učí ve školách. My jsme svědky toho, jak se vlastně neustále deformuje obraz roku 1968. A já si připadám, to je věc úplně základní sebeúcty a důstojnosti, že proti tomu se prostě musíme ozvat. A co je to poslední a s čím tedy já nesouhlasím, aby dokonce ti, kteří reprezentují jako ústavní činitelé Českou republiku, aby takovýto nepravdivý, lživý, obraz zkreslovali. Proti tomu i já cítím povinnost se ozvat. Právě proto, že si myslím, že kdyby nebylo československých legií, tak ani nevznikl samostatný stát v roce 1918. A co to je, jestli se nedokážeme zastat někoho, kdo je tady opravdu někdy často až úplně groteskně démonizován jako původce všeho zla, ke kterému tehdy, v té době, docházelo? Jako že ho tam bylo hodně.

Takže já nemám tady čas na to, abych šel do detailů, ale upozorňuji na to, že tohle je velmi zjednodušené shrnutí podstatných faktů toho, co se tady dneska utkává. A je mi to velice líto, ale Rusko je dneska v tomto velmi špatným partnerem, nehraje s námi poctivou hru a my bychom si toho měli být vědomi.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Pane ministře, já vás musím přerušit, protože je 17 hodin, což je čas, kam jsme zařadili napevno jiné body. Já tento bod přerušuji ve všeobecné rozpravě. Přihlášeni jsou pan poslanec Žáček, pan poslanec Mihola a poté pan poslanec Rakušan.

S přednostním právem mezi body, prosím.

 

Poslanec Vít Rakušan: Děkuji vám, kolegyně, kolegové, děkuji vám za věcnou a férovou debatu bez nějakého křiku a osočování. Ale myslím si, že je naší povinností tento bod, chápu, že ne dnes, máme pevně zařazený jiný bod, ale prostě dotáhnout do konce. Tedy požádám našeho pana předsedu poslaneckého klubu, aby se s ostatními předsedy poslaneckých klubů dohodl na tom, aby daný bod v brzké době, abychom měli nějakou kontinuitu naší debaty, byl zařazen na program, a to pevně. A to pokud možno v takovém čase, aby skutečně byla příležitost dotáhnout ho do konce, nechat kolegy se vyjádřit a dojít k nějakému finálnímu usnesení. Ještě jednou děkuji za vstřícnost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Pikal: Děkuji. Tento bod 379 je tedy přerušen do projednání bodů, které jsou zařazeny teď na 17. hodinu. Což jsou dva body.

 

Prvním z nich je bod číslo 18. Já ho v tuto chvíli otevírám.

 

Následující část projednávání bodu pořadu schůze

Aktualizováno 1. 9. 2020 v 16:48.