(18.40 hodin)
(pokračuje Kopřiva)
Vezmu to s dovolením trochu zeširoka, neboť některé důležité předpoklady občas v diskusi zapadnou a naopak některé technické parametry se zveličují. Každopádně děkuji panu premiérovi i panu zpravodaji za konstruktivní přístup dnes. Začal bych tedy nějakým kontextem a východisky, protože to prostě občas zapadá v té diskusi.
Lidstvo zasáhla pandemie, která v našem propojeném světě je nevídaná a představuje bez nadsázky největší globální šok od druhé světové války. Navzdory bezprecedentním opatřením, která paralyzovala společnost na několik týdnů, se za půl roku nakazilo podle oficiálních statistik už přes 12 milionů lidí a minimálně 550 tisíc jich zemřelo, z toho téměř 200 tisíc v Evropě. Počínající ekonomická krize způsobí letos podle konzervativního odhadu OECD propad světové ekonomiky o 6 až 8 %. Propad evropské ekonomiky má být podle nejnovější predikce Evropské komise o 8,3 %. A česká ekonomika se má propadnout podle staršího odhadu o 6,2 %, ale možná to bude ještě víc. Ve hře tedy není nic menšího než přežití evropského jednotného trhu. Na něm je česká ekonomika díky úzkému provázání životně závislá. Do Evropské unie směřuje 84 % našeho exportu. Na tom se, doufám, všichni shodneme. To jsou totiž fakta.
Dále se nejspíš většina z nás shodne, že se touto krizí máme takzvaně proinvestovat, a to i vzhledem ke zkušenosti z krize po roce 2008, kdy jsme se snažili krizí prošetřit a nedopadlo to úplně dobře. Tvrdí to většina odborníků a ekonomů, v Česku například skupina KoroNERV, zástupců soukromého sektoru, například Svaz průmyslu a dopravy, i státních představitelů, včetně naší vlády. Navíc dodávají, že čím dříve se začne investovat, tím více se zmírní dopady krize. Není tedy divu, že právě toto je záměrem Evropské komise. Takto masivní výzvě může Evropa čelit, pouze pokud se shodneme na společném řešení, pokud možno v dohledné době.
Co je cílem toho plánu, už tady říkali mí předřečníci. Na základě této strategické úvahy, kterou jsem zmínil, Komise navrhuje vypůjčit si na finančních trzích díky skvělému ratingu, mimochodem výhodněji než samotná Česká republika, vypůjčit 750 miliard eur a posílit jimi víceletý finanční rámec, aby se nemuselo ukrajovat z již dříve plánovaných fondů, například koheze, u které jsme i v příštím období stále čistým příjemcem, takže o žádné peníze přijít nemáme. Půjčka je vzhledem k rozsahu krize ospravedlnitelná, zatíží ovšem budoucí generace. Splácet se má do roku 2058. Proto s penězi musíme vskutku nakládat hospodárně.
Není to ovšem poprvé, co si Komise půjčuje. Tenhle mechanismus už v minulosti fungoval. Novinkou je, že se vypůjčené peníze použijí i na nevratné granty členským státům, a samozřejmě samotná výše půjčky. Tyto peníze se mají využít zčásti na záchranu odvětví a subjektů zasažených pandemií, zčásti na posílení odolnosti vůči potenciálním budoucím krizím, a konečně na investice, které sice přímo nesouvisí s pandemií, ale musely by přijít tak jako tak, a v souladu s východiskem proinvestovat se krizí je na ně právě teď ten vhodný okamžik. O potřebě investovat do zdravotnictví, výzkumu a soběstačnosti asi není pochyb. Ovšem i investice do inovací, digitalizace, udržitelnosti, konkurenceschopnosti a rozvoje venkova dávají smysl. Plán si klade za cíl mimo jiné pokračovat v boji s klimatickou změnou. Ta může planetu i nás vyjít také pěkně draho. A ačkoli teď mediální pozornost měl COVID-19, klimatická krize nikam neodešla a dále se zhoršuje.
Jakkoli to zní pro členské státy otravně, je nutné vyžadovat přesnější zacílení a podmínění fondů, aby se peníze investovaly efektivně a nedocházelo k jejich zneužívání. Je zcela namístě, aby Komise při posuzování projektů brala v potaz také stav právního státu, aby se zajistilo, že firmy se budou moct ucházet o dotace za spravedlivých podmínek a peníze budou využity ku prospěchu všech, nikoli ve prospěch úzké skupiny lidí a firem napojených na politiky. Nedej bože, aby nám o výši a způsobu rozdělování peněz na Evropskou radu jezdili jednat premiéři, kteří zároveň ovládají firmy, které ty fondy čerpají. Ale to se přece v Evropě nemůže stát.
K ohlídání férovosti při rozdělování grantů a ošetření střetu zájmů zcela v souladu se zájmy českých občanů vyzývají i pirátští europoslanci v Evropském parlamentu. Dále budeme samozřejmě prosazovat, aby byl při digitalizaci kladen větší důraz na otevřený software, tedy zásadu, že software vyvíjený za veřejné peníze má být otevřený, tedy veřejně auditovatelný a přístupný dalším inovacím.
Plán obsahuje několik problémů a výzev jak pro Unii, tak pro členské státy. A zde se na něčem s panem premiérem a s vládní pozicí shodneme a na něčem ne. Když už se obnova po pandemii spojuje s investicemi do dalších oblastí, je v našem zájmu a koneckonců i v souladu s cíli celého plánu požadovat z vypůjčené částky více peněz pro Českou republiku. Snad nikdo panu premiérovi nerozporuje, že navržený vzoreček pro rozdělování unijních peněz z nových fondů je pro Českou republiku nevýhodný. To však není způsobené nějakou škodolibostí Bruselu, ale strukturou naší ekonomiky, tedy že jsme montovnou Evropské unie, za což si ovšem můžeme jen a pouze my sami. Bohužel. Doteď jsme z nízké nezaměstnanosti za cenu nižších mezd zdánlivě profitovali a teď se nám to vrací.
Spíše než nekoncepční změna vzorečků nám přijde jako elegantnější řešení přesun prostředků do těch programů, kde jsou vzorečky pro Českou republiku výhodnější. To je například právě posílení politiky soudržnosti neboli koheze. Tam má podle současného návrhu Komise jít navíc 50 miliard eur. Ale je naprosto legitimní říct, že to má být více. Výhodný je pro nás také Fond pro spravedlivou transformaci, který může pomoct například našim uhelným regionům, ale pan premiér Babiš ho stále odmítá. Za zmínku také stojí, že jako Česká republika dlouhodobě neumíme čerpat komunitární programy, tedy ty centrální, unijní, ze kterých bychom mohli financovat spousty inovačních projektů. Ale to je na jinou diskusi.
Za velmi opodstatněnou připomínku vlády považujeme, že absorpční kapacita České republiky a i dalších států přirozeně, tedy schopnost využít efektivně ty peníze, je omezená. Nutno říci, že u nás si za to zase můžeme tak trochu sami. Jsme pozadu s digitalizací. Byrokracie je u nás obrovská. A neumíme investice plánovat ani cílit. Výsledkem je, že místo investic do infrastruktury jdou dotace do zbytečných projektů, které křiví trh.
Každopádně záměr Komise, aby prostředky mohly být čerpány jen do roku 2024, nepovažujeme za příliš efektivní. Podporujeme proto stanovisko vlády, že by měla být možnost peníze čerpat v celém rozpočtovacím období víceletého finančního rámce, tedy až do roku 2027. Ruku v ruce s tím je však nutné, aby vláda vytvořila co nejlepší podmínky pro spravedlivé a efektivní čerpání.
Existuje ještě celá řada detailů, o kterých můžeme nekonečně polemizovat. Vůbec nejdůležitější je ale podle nás k vyjednávání přistupovat konstruktivně. Přístup pana premiéra Babiše, že všechny návrhy Komise hlava nehlava zkritizoval hned od začátku, a pak jdeme do Bruselu s nataženou rukou pro víc peněz, není úplně profesionální a už vůbec to není sebevědomá zahraniční politika.
Pandemie a následná krize shodou okolností postihla nejvíc ty unijní státy, které už předtím měly strukturální problémy, jako například Itálie a Španělsko. To nikdo nezastírá. A naopak cílem Komise je seriózně řešit i tyhle strukturální problémy. Právě proto jsou investice cílené tak, aby pomohly s nutnými reformami v průmyslu. Pan premiér rád naznačuje, že evropské fondy v rámci plánu na podporu oživení Evropy mají snad být nějakou odměnou za skvělé zvládnutí pandemie. Ale je tomu právě naopak. Jedná se o pomoc těm nejpostiženějším, kde jsou následky prozatím nejzávažnější. Sluší se připomenout, že Itálie byla první zasaženou zemí Evropské unie a i díky ní ostatní státy urychlily opatření a zachránili jsme tak dost možná desítky tisíc životů. V Itálii zemřelo do konce června nejméně 34 tisíc lidí, to je 576 na milion, ve Španělsku to bylo 28 tisíc lidí, to je 607 na milion. U nás je to 33 na milion, to je trochu rozdíl.
Někteří kritici namítají, že Itálie nehospodaří zodpovědně. Je pravda, že má velký dluh. Ten je ale historicky naakumulovaný. Nedá se tvrdit, že by v poslední době Itálie nějak rozhazovala. Reálné příjmy Italů jsou dokonce nižší než před dvaceti lety. Bez započtení nákladů na splátky dluhu pak Itálie v dobách před úderem pandemie setrvale udržovala rozpočet v přebytku. O tom se nám může nechat jen zdát. ***