(11.30 hodin)
(pokračuje Rozner)

A nyní několik konkrétních návrhů, jak soukromým subjektům podnikajícím v oblasti kultury rychle pomoci, zejména v situaci, kdy je velice pravděpodobné, že během několika málo dní, maximálně v řádu týdnů se epidemiologická situace zhorší natolik, že budeme rádi, pokud si po osmé večer zajdeme do restaurace na večeři a bude nám tam k tomu hrát alespoň reprodukovaná hudba z rádia. To je z mého hlediska docela realistický výhled na kulturní vyžití v následujícím období.

1. Je třeba prodloužit takzvanou Pětadvacítku pro osoby samostatně výdělečně činné v oblasti kultury a stejně tak pro tyto osoby prodloužit odpuštění povinnosti platit zálohy na sociální a zdravotní pojištění alespoň do konce letošního roku. Situace je totiž taková, že v okamžiku, kdy zatahujeme za ruční brzdu a ukončujeme i drobné možnosti výdělků těchto OSVČ, musí od září začít znovu platit zálohy vypočítané z příjmů roku 2019.

2. Je třeba prominout povinnost platit zálohy na dani z příjmu právnických osob postiženým právnickým osobám podnikajícím v oblasti kultury, které vyplývají z daňového přiznání za rok 2019, a to minimálně do podání přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2020. Tyto firmy totiž jsou většinou zcela nebo z větší části bez příjmů, ale musejí platit zálohy na daň, jako by vydělávaly stejně jako v předchozím roce.

3. Je nutné urychleně připravit a spustit program COVID - Kultura II, který umožní do konce roku vyčerpat alokovanou částku 900 milionů korun. COVID - Kultura I, umožňující úhradu 50 % vybraných marně zmařených nákladů, sice v těchto dnech běží, ale jeho podmínky a technická náročnost podání žádosti jsou natolik nevyhovující, že je již nyní vysoce pravděpodobné, že se nepodaří vyčerpat ani čtvrtinu vyhrazených finančních prostředků. Program COVID - Kultura II musí být administrativně jednoduchý a odvíjet se od snadno měřitelných a zjistitelných parametrů, jako je počet prodaných vstupenek v roce 2019, obrat v předchozím roce nebo objem vypovězených smluv v důsledku takzvaného zásahu vyšší moci v roce 2020 a podobně. Žádné nekonečné scanování stovek faktur, pětinásobné opakované opisování IČO a adresy dodavatelů, jako je tomu nyní v COVID - Kultura I. Přičemž je zcela zásadní, aby nárok na tuto finanční pomoc měly i subjekty, pro něž je podnikání v oblasti živé kultury ve smyslu příslušné legislativy takzvaně vedlejší činností a které tvoří nejpočetnější skupinu v rámci subjektů postižených omezujícími opatřeními v důsledku pandemie koronaviru v kulturní oblasti.

4. Také bude třeba se znovu podívat na zákon o dani z přidané hodnoty. My jsme sice v této Sněmovně před několika měsíci schválili snížení daně ze vstupenek na kulturní akce z 15 na 10 %, ale toto chvályhodné opatření vůbec neřeší situaci subjektů, resp. projektů, na které se větší část vstupenek prodala před platností této novely, a v důsledku epidemiologických opatření se jejich konání muselo přesunout na neurčito, resp. v lepším případě na rok 2021, s čímž jsou spojené značně navýšené náklady. Podle § 20a odst. 2 a § 21 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty nastává povinnost přiznat daň ke dni přijetí platby, pokud tento den nastane dříve, než uskutečněné zdanitelné plnění, tedy příslušná akce. Jinými slovy, pokud subjekt prodal vstupenku před účinností novely zákona o DPH a realizaci akce, na kterou je tato vstupenka určena, musel přesunout až na rok 2021, nevztahuje se na něj snížení sazby z 15 na 10 %, a je mu tato novela platná jak mrtvému zimník.

5. Stejně tak bychom měli novelizovat zákon o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označeného jako SARS-CoV-2 v oblasti kulturních akcí - takzvaně zákon o kulturních voucherech. Když jsme jej na jaře schvalovali, asi málokdo z nás si chtěl či uměl představit, že tato pandemie zde bude ještě na podzim a v zimě 2020 s přesahem do roku 2021 a kdoví jak dál. Tento zákon tudíž pamatuje jen na akce, které se měly konat do konce října letošního roku. Nyní je již jasné, že se neuskuteční ani většina kulturních akcí po tomto datu. Jejich organizátoři nejsou nijak chráněni. A rovněž oni nebudou schopni vracet vstupné, ze kterého odvedli DPH, poplatky předprodejním sítím, reklamní kampaň a zálohy na služby. Je proto třeba znovelizovat termíny v tomto zákoně a pomyslet i na situaci, kterou si nikdo nepřejeme, ale může nastat, co dělat, kdyby se přeložené akce nemohly uskutečnit ani v létě 2021. Pokud budou po posledním říjnu 2021, kdy končí ochranná lhůta, zákazníci většinově vyžadovat vrácení peněz za vstupenky, zhroutí se celý kulturní průmysl v důsledku platební neschopnosti a soudní soustava bude zcela zahlcena stovkami tisíc žalob o částky v řádech stokorun a tisícikorun.

6. Je také nutné, aby si vláda uvědomila hloubku problému kulturního průmyslu a dala do návrhu rozpočtu na příští rok určitý objem finančních prostředků pro tento segment, který by sanoval alespoň první čtvrtletí roku 2021, pokud budou restrikce v důsledku pandemie pokračovat.

7. A v neposlední řadě je nutné myslet na budoucnost kulturního průmyslu. Pokud vláda České republiky nepodnítí alespoň elementární důvěru v budoucnost kultury v České republice, tento sektor se zcela zhroutí se všemi souvisejícími důsledky morálními, zdravotními, ekonomickými, administrativními. Nyní jej totiž ovládá strach. Je to strach o budoucnost v myslích lidí, kteří jsou na tomto oboru existenčně závislí. Ale možná ještě horší je strach zákazníků - strach návštěvníků, diváků a posluchačů. Tito lidé se bojí, že se na kulturních akcích nakazí zákeřnou nemocí. Tito lidé se bojí, že stát kulturní akci zakáže a jim v tom zůstanou viset peníze. Tito lidé se bojí, že přijdou o příjmy, a tak raději šetří. Tito lidé se bojí vlastně, že se bojí. Je proto nutné proti tomuto strachu bojovat.

Jedna věc je možnost pojištění kulturních akcí. V současné době je koronavirus, karanténa a zrušení kulturní akce v důsledku opatření státu proti pandemii ve výlukách snad všech v Evropě dostupných pojišťoven. To znamená, že se na toto riziko nelze jakkoliv a za jakoukoli cenu pojistit, na rozdíl třeba od žloutenky, zlomené nohy, bouřky, vichřice a podobně. Pokud by však stát dokázal pojišťovnám poskytnout záruku na riziko pojistných událostí v důsledku takovýchto opatření, určitě by bylo možné takovýto produkt na trhu vytvořit, oblasti kulturního průmyslu vrátit důvěru zákazníků a tento trh s vizí k příštímu roku rozpohybovat. Stát by přitom mohl stoprocentně ovlivnit riziko vzniku pojistné události a toto riziko by držel ve svých rukách daleko více, než když poskytuje záruky bankám za úvěry průmyslovým podnikům v rámci programů COVID.

Nejdůležitější pro záchranu kulturního průmyslu však je sdělit veřejnosti jasný plán na následující měsíce. Pokud je v tuto chvíli naší jedinou reálnou nadějí na vrácení našich životů do normálního stavu vakcína, řekněme to tedy veřejnosti a lidem v kulturním průmyslu na rovinu. Náš plán je takový, že čekáme na vakcínu, a do té doby musíme nějak přežít. Vakcínu máme objednanou, je-li to tedy tak, a když všechno půjde dobře a bude fungovat, budeme ji mít třeba v prosinci k dispozici. Pak potřebujeme tři čtyři měsíce, nevím, pět měsíců na proočkování nejohroženějších částí tuzemské populace. A když se toto povede, není důvod k dalším omezením a zákazům. Pak se mohou kulturní akce znovu rozběhnout v původních rozměrech. Je to sice tvrdé a nepříjemné, ale pokud není jiný plán, je třeba si to říci otevřeně, aby se podle toho všechny soukromé subjekty v oblasti živé kultury mohly zařídit. Současně je nutné urychleně přijmout navrhovaná opatření, která zabrání kolapsu. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP