(10.30 hodin)
(pokračuje Skopeček)
Představte si dva klienty. Jeden je mladý pár, u něhož členové teprve začínají své pracovní kariéry, nemají tak dlouhou i ekonomickou historii, a vedle nich stojí právník nebo lékař na vrcholu své kariéry. Je zřejmé, že oba tyto případy jsou pro banku odlišné, oba tyto případy vstupují v úplně jiné pozici při žádání o úvěr. A my chceme zvýhodnit právě tu skupinu nejmladších, která z logiky věci nemůže bance předložit stejnou garanci, jako předkládá ten bohatý právník při vrcholu své kariéry, který je samozřejmě méně bezpečný (?). Je přece nelogické, aby stejné ukazatele, ať už se týkají celkové příjmové situace těch žadatelů, nebo ať už se týkají podílu hypotečního úvěru na ceně hypotéky, tak aby ta regulace, kterou chce ČNB touto novelu získat, tak aby byla aplikována a aby dopadala ve stejné míře na mladý pár, který je v mnohem horší situaci, než na někoho, kdo již může doložit dlouhou svoji ekonomickou historii, je úplně jinde, co se týče majetkové situace.
My chceme, aby u těch párů, u kterých alespoň jeden ještě nedosáhl 36 let, aby se ta přísná regulace, kterou Česká národní banka chce získat, aby se upravila u LTV o 10 procentních bodů, u DSTI o 5 procentních bodů a u DTI o jednoroční násobek čistých příjmů, což umožní komerčním bankám, aby mohly poskytnout hypoteční úvěr i tomu mladému páru, který by prostě nezapadal do té kolonky přísné regulace ze strany České národní banky. Čili regulace by tam samozřejmě byla, neznamenalo by to, že by komerční banky bezhlavě půjčovaly mladým lidem, u kterých by věděly, že nebudou schopni splácet. To samozřejmě komerční banky dělají z titulu toho, že mají zájem na tom, aby jim ti, kteří si úvěry půjčují, také řádně spláceli, takže nehrozí tam riziko toho, že by komerční banky bezbřeze půjčovaly s velkým rizikem mladým párům, ale umožní to, aby při té přísné regulaci mladé páry nebyly vyloučeny z možnosti pořídit si vlastnické bydlení, aby nebyly postiženy přísnou regulací a mohly se v době, kdy si většina mladých lidí vlastnické bydlení chce pořídit, tak aby nebyli vyřazeni z možnosti hypoteční úvěr získat.
Další pozměňovací návrh vede k tomu, že podle úpravy ze strany České národní banky a Ministerstva financí, toho návrhu, který dneska projednáváme, mají komerční banky mít možnost neřídit se těmi kritérii, neřídit se těmi závaznými limity v 5 % obchodních případů. Můj další pozměňovací návrh zvyšuje tuto výjimku, toto procento na dvojnásobek, tedy na 10 %. To znamená, že pokud Česká národní banka uvalí na komerční banky přísnou regulaci v těch třech úvěrových ukazatelích, tak banky budou moci nerespektovat tyto regulace jenom v 5 %, což je opravdu velmi nízké procento, ale v procentech desíti. Je to samozřejmě vedeno tím, o čem jsem argumentoval před chvílí, a sice že každý případ klienta, který žádá o úvěr, je prostě jiný - každý má jinou životní situaci, každý nelze prostě se tabulkově dívat na ty tisíce rodin nebo jednotlivců, kteří si žádají o hypoteční úvěry, a myslet si, že se vejdou do nějaké kolonky, kterou vymyslí členové bankovní rady nebo úředníci České národní banky. Život je mnohem zelenější, než je šedá teorie, a my chceme, aby skutečně komerční banky mohly přistupovat ve větším objemu k obchodním případům, k těm klientům individuálně, aby mohly prostě individuálně posoudit situaci, na kterou žádná plošná regulace, protože ty úvěrové ukazatelé jsou plošnou regulací, na které nemůže myslet a na které dopředu nemůže reagovat. To byl třetí pozměňovací návrh.
Poslední pozměňovací návrh se už netýká té oblasti, v rámci které novela zákona o České národní bance reaguje na hypoteční trh, nebo snaží se regulovat hypoteční trh. Ten poslední pozměňovací návrh se týká té oblasti zákona, která přináší nové nástroje měnové politiky, takzvané netradiční nástroje měnové politiky. Ten pozměňovací návrh, poslední můj pozměňovací návrh je velmi jednoduchý. Ten pozměňovací návrh ruší ty nové netradiční nástroje měnové politiky a vrací ten zákon, nebo vrací to portfolio měnových nástrojů České národní banky, které může využívat při provádění měnové politiky do původní podoby, ve které je Česká národní banka dlouhá léta měla, a v té podobě také byla schopna provádět standardní měnovou politiku. A nejenom standardní. Je potřeba podotknout a zdůraznit, že i bez tohoto zákona se Česká národní banka mohla pustit do netradičního nástroje měnové politiky, a sice devizových intervencí, resp. závazků udržovat kurz české koruny na předem definované úrovni, což se v praxi České národní banky několik posledních let děje.
Čili chci tím ukázat, nebo chci tím argumentovat, že i dneska bez této novely, bez tohoto zákona má Česká národní banka prostor pro to, když přijde podle ní nějaká mimořádná ekonomická situace, krize nebo jakýkoliv exogenní šok na českou ekonomiku, tak Česká národní banka nejenom, že může využít svých tradičních nástrojů měnové politiky, které navíc nevyčerpala, tak jako celá řada jiných centrálních bank, které se dostaly svojí velmi výrazně uvolněnou měnovou politikou až k nulovým nebo záporným úrokovým sazbám, tak Česká národní banka má ještě v rezervoáru prostor pro to měnovou politiku uvolňovat, a i kdyby to jí už nestačilo, tak v historii jsme, v poměrně nedávné historii jsme viděli, že dokázala přistoupit k netradiční měnové politice v podobě devizových intervencí.
To, že ty netradiční nástroje mají k dispozici například Evropská centrální banka, to je sice pravda, ale ne všechno, co dělají okolní země, musíme nutně považovat za příklad vhodný následování. Chci jenom připomenout to, že Evropská centrální banka ke kvantitativnímu uvolňování, které chce do rezervoáru získat i Česká národní banka, přistoupila poté, co byla nucena zachránit řadu předlužených států, které si nebyly schopny půjčovat na standardním trhu za standardních podmínek, protože investoři už prostě těmto zemím nevěřili, nevěřili, že by jim půjčené peníze vrátily, tak se Evropská centrální banka rozhodla těmto zemím netradičně pomoci, všechna pravidla psaná i nepsaná se porušila a Evropská centrální banka začala pomáhat těmto zemím tím, že uměle snižovala úroky z jejich vládních bondů, tak aby vůbec mohly tyto státy si dál půjčovat a pokračovat ve svém hospodaření. To byl jeden důvod kvantitativního uvolňování. ***
