(10.40 hodin)
(pokračuje Skopeček)
Druhý důvod byl, že evropské ekonomiky zažívaly po finanční krizi v roce 2008 období takové vleklé stagnace a velmi nízké inflace, respektive obávaly se rizika deflace, která podle řady ekonomů může nastartovat velmi dlouhou, velmi bolestivou recesi a ekonomickou krizi, a proto přistoupily ve snaze inflaci navýšit a docílit toho cíle, který Evropská centrální banka, co se týče výše inflace, má, a skutečně se v uvozovkách rozjely rotačky peněz, i když to v dnešní bankovní nebo v realitě centrálního bankovnictví už dávno nejsou rotačky, které by tiskly peníze, dneska je to mnohem jednodušší proces vzniku elektronických peněz, kdy přibudou pouze čísla nebo nuly v rozvahách jednotlivých bank, ale ten dopad na ekonomiku, respektive rizika, která jsou s kvantitativním uvolňováním spojená, jsou samozřejmě stejná, jako kdyby jely ty standardní rotačky.
Čili Evropská centrální banka ke kvantitativnímu uvolňování dospěla proto, aby pomohla předluženým evropským zemím, to je jeden případ, což znamená samozřejmě obrovské šíření morálního hazardu, protože ví-li předlužená země, že tu vždycky bude nějaký hodný strýček v podobě centrální banky, který jí vytrhne trn z paty ve chvíli, kdy už nebude zajímavá pro standardní investory, tak to samozřejmě pro takovou vládu, pro takovou zemi je zelená k tomu, aby si dál půjčovala, aby se dál zadlužovala, aby nic neřešila se svými nemocnými bankrotujícími veřejnými financemi, protože vždycky tu bude ta Evropská centrální banka.
My v České republice jsme doposud neměli problém s tím, získávat nebo prodávat vládní dluhopisy na standardních trzích. Vždycky - nebo doposud - ta úroková sazba byla na velmi dobré úrovni a i ta úroková sazba prostě byla pro minulé vlády docela strašákem, který vedl k tomu, že předcházející vlády hospodařily odpovědně a byly schopny šetřit i ve velmi složitých ekonomických nebo politických dobách. Dneska přichází vláda s tím - a všichni, já to nebudu opakovat, vidíme, jakým způsobem přistupovala tato vládní koalice k veřejným financím, jakým způsobem neřešila nestabilitu a nerovnováhu veřejných financí, a naopak i v dobách ještě předcovidových, ještě v době ekonomického růstu, tu tvořila vesele dál rozpočtové deficity místo toho, aby se zamýšlela, aby v období toho růstu připravovala nějaké stabilizační kroky k tomu, aby ty veřejné finance byly udržitelné a v rovnováze v nějakém dlouhém období.
Takže já si opravdu nepřeji, abychom v České republice měli v podobě České národní banky toho strýčka, který bude umožňovat České republice, české vládě se zadlužovat dál a dál přesto, že už standardní investoři české vládě nebudou věřit. Bude to jenom další odstranění té poslední brzdy, která vždycky limitovala vlády v tom, aby k veřejným financím přistupovaly odpovědně a aby se bezhlavě nezadlužovaly. Takže to je jeden z důvodů nebo jeden z dalších důvodů, proč si tuto novelu zákona nepřeji.
Další argument je v tom, že na rozdíl od celé řady evropských zemí, které skutečně lavírovaly na hranici pádu do deflace, tak Česká republika má opačný problém, respektive Česká národní banka není poměrně dlouho schopna se trefit v reálné inflaci nebo přiblížit se ve skutečné inflaci svému inflačnímu cíli, který má vyhlášen. Česká republika má větší inflaci, než by si Česká národní banka přála nebo než kterou cíluje, a tudíž ve chvíli, kdy bychom aplikovali nebo rozjeli ty nástroje, které dneska chce Česká národní banka získat, to znamená rozjet ty rotačky peněz, respektive rozjet kvantitativní uvolňování, tak je to cesta k ještě větší inflaci.
Takže tento zákon skutečně nepotřebujeme i v oblasti toho hypotečního trhu, kde jsme skutečně velmi zdraví, velmi stabilní a nepotřebujeme tak přísné regulace, které nejsou obvyklé v řadě dalších evropských zemí, ale nepotřebujeme ani ty netradiční nástroje měnové politiky, protože Česká národní banka na rozdíl od evropských ekonomik má úplně opačný problém, potřebovala by inflaci o něco nižší, než kterou v realitě máme, tak aby se trefila do toho svého cíle, a k tomu potřebuje úplný opak toho, co dnes Česká národní banka v tom zákoně chce získat, tedy nástroje pro kvantitativní uvolňování.
Vůbec nemluvím o tom, že to kvantitativní uvolňování vede k obrovskému riziku nestability finančního sektoru. Dobře víte, že poslední velká hospodářská ekonomická krize po roce 2008 se vlastně spustila na základě krize finančního sektoru, který propukl nejdříve na straně Spojených států, později se nakazily i evropské ekonomiky a z prostředí nebo z toho finančního sektoru se krize přelila do reálné ekonomiky. Na čem se ekonomové shodovali, bylo to, že ta krize byla tak vážná a tak vleklá i proto, že finanční sektor od minulých krizí narostl relativně vůči reálné ekonomice, to znamená, že finanční sektor nabobtnal a hraje v ekonomice větší roli, než na kterou jsme byli zvyklí z minulých dob, a samozřejmě je-li finanční sektor o tolik větší, pak i jakákoli krize, která z většího finančního sektoru vzejde, má samozřejmě ničivější dopady na reálnou ekonomiku a na hloubku a délku krize.
A my tu opět vlastně přicházíme s nástroji, kdy usnadňujeme České národní bance vstupovat na finanční trh, nakupovat akcie, nakupovat dluhopisy podle svého uvážení, umožňujeme jí tím pumpování peněz do ekonomiky, protože to pak většinou míří do reálných finančních - ne do reálných, ale do finančních - aktiv, tak samozřejmě nafukujeme finanční trh.
Lidé začínají finančním produktům a investicím nevěřit. Také proto vlastně celá řada lidí, když vidí, jakým způsobem se centrální banky chovají, jak pumpují peníze do ekonomiky, nechtějí držet peníze v hotovosti nebo na svých bankovních účtech, nechtějí investovat do dluhopisů nebo do akcií, ale raději investují do reálných aktiv, jako jsou nemovitosti, protože těm věří mnohem více než té ruletě, kterou centrální banky ve světě kvantitativním uvolňováním rozjely.
Na reálném trhu to má samozřejmě také nežádoucí efekty, protože lidé, když místo finančních instrumentů investují třeba do nemovitostí, a to i ti, kteří si nemovitost skutečně nepořizují kvůli bydlení, ale proto, aby tam uložili peníze, které se bojí uložit do standardních finančních nástrojů kvůli kvantitativnímu uvolňování, tak i tím centrální banka de facto zvyšuje nebo prohlubuje problémy trhu nemovitostí a toho, že ceny na trhu nemovitostí rostou více, než by bylo zdrávo a než bychom chtěli, a víte, že tady o cenách nemovitostí, o vysokém růstu cen nemovitostí zejména ve velkých městech diskutujeme v celé řadě jiných tisků, ať už se bavíme o stavebním zákoně, ať už se bavíme o sociálním bydlení a já nevím, o čem.
Takže touto politikou, pokud bychom České národní bance tyto nástroje dál svěřili, budeme dál zvyšovat riziko nestability finančního sektoru a jeho hlubších a bolestivějších krizí a ještě více budeme způsobovat problém na trhu nemovitostí, protože lidé se chovají racionálně, a jakmile uvidí, že centrální banka, že Česká národní banka rozjela obrazně řečeno ty rotačky peněz, tak raději než bezcenné peníze a než rizikové finanční instrumenty raději ti lidé budou investovat do nemovitostí, čímž dál budou zvyšovat jejich poptávku a nedostatek těch nemovitostí povede na základě zvýšené poptávky k jedné jediné věci - k dalšímu růstu cen nemovitostí. ***