(13.30 hodin)
(pokračuje Berenika Peštová)
Takže místo toho, aby se domluvili, nebo místo toho, aby zaplatili za ten rPET víc, radši přijdou s akcí: Pojďme zálohovat. To je prostě jednoduchý. A což si myslím, že je také špatně. Ta otázka by tady měla být otevřená a myslím si, že bychom se k tomu měli postavit, protože říkám: Já jsem si to kdysi užila, ty semináře jsem prošla, takže ty různé reakce jsem slyšela od jednotlivých nápojářů. Ve své podstatě nadnárodní velké společnosti se potřebují k rPETu dostat, a nemají možnost se k tomu dostat. Je zbytečné, abychom to dávali jako povinnost a platili to jako stát. Tu možnost už teď mají, tak jestli chtějí zálohovat, tak ať si zálohují, ale za své, ale ne aby jim to platil stát, celou tu síť. O tom to celé je, o ničem jiném.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji pěkně. To byla poslední faktická poznámka. S přednostním právem se hlásí paní ministryně. Paní ministryně, máte slovo.
Ministryně životního prostředí ČR Anna Hubáčková: Děkuji. Já se omlouvám paní předsedkyni Schillerové, já jsem asi neporozuměla té otázce. Ale teď zpřesním svoji odpověď. Tento zákon, tato materie byla předložena vládě 24. 11. Jenom upozorňuji, že jsme ji nikdy nestáhli, naopak, já jsem apelovala na to, že je to problém, který musíme řešit, chceme řešit, a tak to vnímám i z diskuse, která tu je, že zájem na tom, to řešit, je. Samozřejmě je otázka, jakým ještě způsobem, co se může změnit, a to já bedlivě teď poslouchám, abych se připravila na další čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Děkuji, paní ministryně. Další do obecné rozpravy je přihlášena paní poslankyně Balaštíková a připraví se paní poslankyně Dostálová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Margita Balaštíková: Dobrý den, kolegyně a kolegové. Já začnu z trochu jiného soudku. Kritizuji vždycky takové nekoncepční kroky a mně vadí, že Evropská komise nám mnohdy nařizuje, přikazuje, zakazuje, ale nemá úplně koncepční řešení, mnohdy ta nařízení jdou proti sobě, a hlavně nám likvidují praxi a jsou kolikrát v praxi nerealizovatelná. A co mi vadí nejvíc, je nepružnost jejich rozhodnutí.
Současná doba, kterou já nazývám covidová, nám ukázala, že je to doba plastová. A lékaři jsou ti, kteří potřebovali plasty, a zaplať pánbůh, protože oni dlí nad zdravím občanů a dneska by oni bez těch plastů, a i my, vůbec nebyli schopni být. Takže si musíme položit otázku, že nebudeme moct úplně vyloučit všechny jednorázové plasty, tak jak do budoucna je plánováno, ze života, protože nemáme alternativu, co za to.
A teď se vrátím k tomu, co je vždycky mé téma, to je zemědělství, potravinářství. Já jsem v minulém období pořádala několik... nebo dvě konference, Plastové obaly v potravinářském průmyslu a Jednorázové plasty. Kolegové, kteří tady mluvili přede mnou, mají pravdu. Ano, my musíme s tím něco udělat, měli bychom se tím zabývat, a já myslím, že potravináři jsou na to i připraveni a hledají alternativy. Ale oni je nemají. A já, když jsem se zabývala, zda výzkum pracuje na tom, abychom měli do čeho ty věci balit, abychom mohli tedy přistoupit k tomu, tak vlastně nikdo ve světě nic nenabízí. A když potom začneme postupovat, paní ministryně, dále, prostřednictvím pana předsedajícího, tak já se ptám, když to zakážeme, tak ale vždycky nám musíte dát, co uděláme dalšího, do čeho to dáme. Kam s tím půjdeme? A určitě bych chtěla, aby tady mělo Ministerstvo zdravotnictví a lékaři výjimku, aby byli i oni ti, kteří mají nejvyšší právo rozhodovat o tom, co to je, protože oni dlí nad lidským životem, a to bych byla ráda, aby byl tento resort vyslyšen, protože jsem je přizvala i k té konferenci a oni byli velmi rádi, protože říkají: S námi se úplně nemluví, přitom bychom měli být ti, kteří do toho hovoří nejvíce.
Samozřejmě říkám, že cirkulární ekonomika je správně, recyklace je správně, musí tady to všechno být. Ale musím se také jako trochu ekonom zeptat: investovali jsme nemalé finanční prostředky do vývoje plastů, do různých inovativních materiálů, strojů, a teď to na mě působí, že to je vlastně zmařená investice, že někdo v minulosti velmi špatně rozhodl, protože teď tohleto všechno budeme likvidovat a tím, že dáme nějaká nařízení i potravinářům, tak budeme mařit i jejich investice, co se týká v oblasti balení potravin. A já se musím ptát, kdo to zase všechno zaplatí, a zase se vrháme do další oblasti, která nebude stát malé prostředky. Neříkám, že nejsou správně vynaložené, ale budou to velké prostředky, a ti lidé samozřejmě mají obavy a ptají se: Kdo nám to zaplatí? Protože tyhlety lidi už prostě nebaví neustále investovat do dalších nařízení, když nemají jistotu, že ještě neumoří splátky na nějaké zařízení, a už přichází nové, které jim vlastně způsobem znehodnotí investici, a ta ještě ani není hospodářsky vypořádána.
A já si myslím, jestli by, paní ministryně, prostřednictvím pana předsedajícího, nebylo možné zamyslet se i nad tím, že bychom vašimi ústy promluvili k jiným zemím v EU, abyste se zabývali, proč máme vlastně ty problémy s plasty. Ono je to především o nezodpovědném chování spotřebitelů, kteří po využití jednorázového plastového výrobku nerespektují způsob jeho likvidace a neodkládají ho do komunálního odpadu, tím samozřejmě způsobují velké, opravdu velké problémy a velkou měrou ohrožují samozřejmě životní prostředí, a tím i životy zvířat a lidí. Slyšeli jsme tady mé předřečníky, jak je znečištěno moře jednorázovými plasty, a není to o ničem jiném, jak o nezodpovědném chování lidí. Zda by opravdu některé prostředky neměly jít do edukace a neměli bychom se zabývat tím, že vychováme zodpovědné chování, protože já si myslím, že pořád jenom zákaz, trest, pokuta, nařízení, že to úplně není správný nástroj. A vidím i to, jak tady ty organizace bojují, a je to zase nátlak na zbytek veřejnosti a je to manipulace s tím, ale hlavně si nikdo neuvědomuje, že to, prosím pěkně, stojí peníze a jsou to veřejné peníze, jsou to peníze nás všech. Myslím si, že tady by se měla Evropská komise zamyslet, i europoslanci, hovořit o tom, aby ta nařízení šla v souladu i s ekonomikou.
Slyšela jsem tady samozřejmě potom kolegu starostu, který řekl, že je to problém v realizační praxi. Já si myslím, že je správné dávat si vysoké cíle, ambiciózní cíle, ale nesmí to být cíle nereálné, a hlavně nesmí to být cíle, které jsou v praxi nerealizovatelné, protože opravdu mnohdy my v zápalu jakési záchrany čehosi nemyslíme na ty, na které to potom prosím dopadá, a v podstatě že oni by chtěli samozřejmě vyhovět tomu nařízení, ale ono to ani nejde, takže dochází k nějakým porušováním, a pak se ani nedivme, že jsme předmětem - politici - že jsme předmětem kritiky ze strany těch, kterých se to týká, protože v politickém boji chceme vyhrát, chceme ten zákon schválit, ale zapomeneme, že musíme především mluvit vždycky s těmi, kterých se to nejvíce týká, a to jsou ti, kteří uvádějí tyhle výrobky na trh, kteří je i potřebují, aby jakýmsi způsobem k nám třeba tu potravinu, hygienicky zabalenou, zdravotně bezpečnou a pak i nezávadnou dopravili, ale abychom občanům i řekli, jak musí s tímhle obalem potom naložit a co se dál musí stát, aby ti, kteří potom pracují s komunálním odpadem, s tím neměli víc problémů než užitku. Je krásné, že jsme třetí zemí, která má největší třídění, ale už se možná ani neptáme, jak se s tím perou zástupci v komunální politice a jestli je to vůbec pro ně ještě únosné.
Kolegyně tady hovořila o problému, který vznikl v kanalizační síti v Londýně. Londýn už se třikrát potýkal s takovým problémem, že skutečně nerozpustné tuky ucpaly kanalizační síť a do toho tukového špuntu se dostaly nerozložitelné plasty, které potom způsobily neprůchodnost kanalizačního systému. Možná Londýn, protože ta ucpávka byla obrovská, byla velká jako autobus, tak se o tom psalo. ***
