(4.00 hodin)
(pokračuje Karla Maříková)
Z uvedeného vyplývá, že aby Ministerstvo zdravotnictví coby vrcholný orgán ochrany veřejného zdraví mohlo realizovat jakoukoliv pravomoc vyplývající z pandemického zákona, musí splnit minimálně následující podmínky: Musí prokázat a zdůvodnit, že se v daném časovém okamžiku na území České republiky nebo jeho části vyskytuje epidemie onemocnění covid-19 podle § 1 odst. 1 pandemického zákona. Musí přesně rozlišovat činnosti, jejichž výkon nařizuje, zakazuje či omezuje za účelem zvládání epidemie onemocnění covid-19, tedy za účelem likvidace epidemie covid-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku. Musí přesně stanovit nezbytně nutný rozsah a nezbytně nutnou dobu, na kterou je to které mimořádné opatření nařízeno. Svá mimořádná opatření musí komplexně, řádně a srozumitelně odůvodňovat právě v návaznosti na účel, pro který je v každém konkrétním případě vydává.
Dosavadní zkušenosti z hlediska možnosti kontroly řádného výkonu pravomocí Ministerstva zdravotnictví během stavu epidemie naznačují, že věcně příslušný soud zpochybňuje svou pravomoc přezkoumávat splnění shora uvedených podmínek zejména s odkazem na to, že se jedná o otázky odborné a že řešením těchto otázek by soud de facto vykonával státní moc tam, kde by ji mělo vykonávat Ministerstvo zdravotnictví. Ačkoliv s tímto názorem nelze z teoretického hlediska polemizovat, v současné situaci existence pandemického zákona v konečném důsledku vede k tomu, že občanům České republiky je odňato právo na soudní přezkum činnosti Ministerstva zdravotnictví garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod. Je-li splnění zákonných podmínek vyplývajících z pandemického zákona předpokladem pro to, aby Ministerstvo zdravotnictví smělo vydávat mimořádná opatření dle pandemického zákona, je zcela nezbytné, aby splnění těchto podmínek bylo soudně přezkoumatelné. V opačném případě by soud rezignoval na svou základní funkci a odepřel by občanům právo na soudní ochranu před možnou zvůlí moci výkonné.
Ministerstvo zdravotnictví je povinno prokázat existenci a trvání stavu epidemie, a to nikoliv pouze při jejím vypuknutí, ale i v jejím průběhu, tedy s přihlédnutím k času i lokalitě, příčinnou souvislost mezi každým nařizovaným mimořádným opatřením a účelem pandemického zákona, nezbytnost rozsahu a doby účinnosti mimořádných opatření, přiměřenost těchto opatření. V rámci soudního přezkumu pak soud nesmí splnění těchto podmínek presumovat. Pokud by tak činil, porušil by systematiku fungování státní moci a znemožnil by občanům soudní ochranu. Ministerstvo zdravotnictví přitom nemůže přenášet odpovědnost za výkon své pravomoci na mezinárodní či zahraniční subjekty, jejichž vztah není dán řádně aprobovanou mezinárodní úmluvou. Nelze se tedy například smířit pouze s odkazy Ministerstva zdravotnictví na doporučení či stanoviska Světové zdravotnické organice, amerického úřadu CDC či evropského centra ECDC. Ministerstvo zdravotnictví je povinno respektovat ustanovení čl. 1 Ústavy ČR, které ve svém odst. 1 staví jako základ českého ústavního pořádku následující: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana."
V současné době neexistuje žádný závazek České republiky, který by pro ni vyplýval z mezinárodního práva, z něhož by vyplývala povinnost České republiky ustoupit od svrchovanosti vlastní moci z důvodu závaznosti jakéhokoliv aktu mezinárodních organizací v oblasti ochrany veřejného zdraví, Ministerstvo zdravotnictví alespoň existenci takového aktu nikdy netvrdilo ani neprokazovalo. Za této situace je to právě Nejvyšší správní soud, kdo musí s cílem zachovat právo na soudní ochranu splnění uvedených podmínek přezkoumat a nesmí na tuto svou povinnost rezignovat.
V současné době jsme svědky tak flagrantních porušení podmínek pro vydávání mimořádných opatření Ministerstvem zdravotnictví dle pandemického zákona, jakými jsou obcházení zákona tím, že namísto omezení činností ukládá jejich zákazy, nebo vydávání mimořádných opatření na dobu do odvolání toho kterého mimořádného opatření. Již jen v tomto případě je zcela zjevné porušení základních pravidel teorie práva, kdy vyžaduje-li pandemický zákon stanovení nezbytně nutné doby, vyžaduje stanovení doby, tedy podmínky času. To však mimořádná opatření nečiní, když jejich účinnost je omezena takzvanou rozvazovací podmínkou, nikoliv dobou.
Již jen tento příklad dokazuje, že současný reálný právní stav umožňuje Ministerstvu zdravotnictví zcela bezprecedentně rozšiřovat svou zákonem vymezenou působnost. Je přitom nezbytné, aby soud v rámci přezkumu konkrétních mimořádných opatření i tuto otázku přezkoumal s respektem k jednoznačně vyjádřené vůli zákonodárce. Nezákonnost současné činnosti Ministerstva zdravotnictví potvrzuje i výklad ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ze strany Ústavního soudu, například v nálezu, podle něhož toto ustanovení nezakotvuje pouze výhradu zákona a není ani pouhým legislativně technickým ustanovením, nýbrž odráží základní a nepřekročitelné hodnotové východisko materiálního právního státu založeného na respektu k základním právním svobodám. Zatímco veřejnou moc lze uplatňovat pouze v případech předvídaných právem, základním stavem jednotlivce je stav svobody. Nejvyšší správní soud proto v rámci svého přezkumů musí v první řadě zcela kategoricky dodržovat princip in dubio pro libertate.
Státní veřejná moc je sice legitimována i ústavně zmocněna k tomu, aby do tohoto základního stavu zasáhla, tedy aby práva a povinnosti jednotlivců regulovala, povaha tohoto zásahu však musí respektovat text i smysl ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny. Stát tudíž může jednotlivci ústavně předvídaným způsobem adresovat určitý příkaz či zákaz, nesmí však základní logiku vztahu mezi veřejnou mocí a jednotlivcem obrátit. Soudní ochrana by měla směřovat i k přezkumu plnění dalších povinností uložených Ministerstvem zdravotnictví, právními předpisy, zejména správním řádem. Ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu je Ministerstvo zdravotnictví například povinno postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Zde zakotvená zásada materiální pravdy klade na činnost Ministerstva zdravotnictví vysoké nároky, když musí postupovat nejen v souladu se zásadou zakotvenou v tomto ustanovení, nýbrž i s dalšími zásadami činnosti správních orgánů, zejména zásadami vyjmenovanými v § 2 správního řádu. V praxi se pak zásada materiální pravdy uplatňuje také tím, že je to správní orgán, který je povinen sám v rámci své činnosti přinést dostatek přesvědčivých důkazů o skutečnosti, která jej vede k vydání konkrétního rozhodnutí či k uplatnění konkrétního postupu, v případě posuzované činnosti Ministerstva zdravotnictví pak k vydání toho kterého mimořádného opatření. Tato zásada je promítnuta do zákonného požadavku mimořádné opatření náležitě odůvodnit a následně mimořádná opatření vydaná dle pandemického zákona nejméně jednou za dva týdny od jejich vydání přezkoumat. A rolí Nejvyššího správního soudu je pak důsledně kontrolovat, zda Ministerstvo zdravotnictví tyto své pravomoci plní - a to nejen formálně, ale i věcně, tedy z hlediska zásady materiální pravdy. ***
