(3.50 hodin)
(pokračuje Karla Maříková)
§ 2 odst. 2 písm. c), omezení podnikatelské nebo obdobné činnosti, při jejímž výkonu přichází fyzická osoba do přímého osobního kontaktu s jinou fyzickou osobou. Toto omezení může vést k praktickému zrušení možnosti obstarávat si zboží tam, kde je omezen provoz obchodů a provozoven. Může se týkat ale i třeba pečovatelské služby, instalatérů nebo elektrikářů, všech, co docházejí k zákazníkovi.
Další úskalí skrývá § 2 odst. 2 písm. d), omezení venkovních sportovišť. Ve venkovních prostorách je nákaza nepravděpodobná. Sportování zdraví prospívá. Pokud zákonodárce na tomto ustanovení trvá, měl by pomocí testů proporcionality dokázat, že je takové opatření potřebné.
§ 2 odst. 2 písm. f), omezování školských zařízení. Po zkušenostech z předchozích dvou let je snad všem jasné, že omezování školství je věc ultima ratio, a tedy by mělo být vyhrazeno jen pro nouzový stav.
Další úskalí je kontrola opatření ministerstva a možnosti zrušení vadných a nežádoucích opatření. Demokratické právní řády bývají založené na principu brzd a protiváh. Pandemickým zákonem zákonodárný orgán odevzdává ohromnou část svých pravomocí do rukou moci výkonné, aniž by zde existovala pojistka pro zastavení nežádoucího vývoje zneužití moci.
Ustanovení § 5 odst. 2 - vláda předloží Poslanecké sněmovně zprávu o opatření, učiněných ve stavu pandemické pohotovosti nejméně jednou za dva týdny - nevypovídá o tom, co by následovalo, kdyby taková zpráva byla neuspokojující. Toto ustanovení by mělo být novelou změněno. Zákonodárce by se neměl spoléhat na to, že místo jeho přezkumu budou návrhy na zrušení vadných opatření.
Odškodnění a náhrada za omezení vlastnického práva. Ani novela se nevyrovnala s odškodněním při omezování práv a svobod a náhradou za omezení vlastnických práv. Režim podle pandemického zákona je svým charakterem blízký režimu podle ústavního zákona o bezpečnosti a krizového zákona. Neobsahuje jen nouzový stav, jinak všechna myslitelská omezení. Měl by být tedy co do odškodnění koncipován obdobně.
Odškodnění včetně ušlého zisku. V praxi tedy vlastně k odškodnění za omezení daná opatřením podle pandemického zákona nepřichází v úvahu.
Krizový zákon má zvláštní ustanovení o náhradě omezení vlastnického práva § 35. Omezování vlastnického práva podle pandemického zákona probíhá podobně jako podle krizového zákona. Je tu tedy třeba uplatnit argument, že v pandemickém zákoně náhradu za omezení vlastnického práva je nutné zavést.
Vágnost ustanovení. Povinnost je podle listiny možné ukládat jen zákonem, na základě zákona, jen tehdy, je-li správně naformulované zákonné zmocnění, což tato norma rozhodně nesplňuje. Příkladem budiž § 2 odst. 2 písm. v), omezení jiné než podnikatelské činnosti v jiném prostoru sloužícím k podnikatelské nebo obdobné činnosti, se bez bližšího určení může týkat téměř čehokoli včetně výkonu svobodných povolání, jako jsou třeba advokáti, notáři, architekti a tak dále, lékaři.
Nejzásadnější otázka je, zda pandemický zákon tedy vůbec potřebujeme. Virus je endemický, šíří se i mezi očkovanými. Při zachování dostatečné primární přednemocniční péče se nemocnice neplní podle statistik. V řadě jiných zemí tomu přizpůsobují chod společnosti a přecházejí na běžný provoz.
Čeká nás předsednictví v Evropské unii. Měli bychom jít příkladem v racionálním přístupu nedestruujícím společnost, ekonomiku a morálku. Pro případ vážného ohrožení veřejného zdraví je vždy možnost vyhlásit nouzový stav. Při případném lokálním vzplanutí mají na základě zákona o ochraně veřejného zdraví dostatečné pravomoci krajské hygienické stanice.
Stav epidemie představuje z právního hlediska velice důležitý fenomén, obdobně jako nouzový stav, definovaný ústavním zákonem č. 110/1998 Sb., totiž otevírá prostor pro dočasné zásahy do individuálních osobních práv zcela mimo obvyklý režim, jak je nastaven ústavním pořádkem České republiky. Na rozdíl od nouzového stavu však stavu epidemie chybí jakýkoli právní rámec. Právní řád České republiky nezná akt veřejné moci, jímž je stav epidemie vyhlášen, případně ukončen, jakkoli je zjevné, že tato situace je z hlediska vývoje práva neudržitelná s ohledem na absenci možnosti přezkumu oprávněnosti vyhlášení stavu epidemie, a tady možnosti občanů bránit se jeho zneužití. Je třeba v současné době vycházet ze stavu práva de lege lata, což jistě nemůže vést k rezignaci úvahy o úpravě právního zakotvení stavu epidemie do budoucnosti. V současné situaci, kdy prakticky nelze napadnout či jakkoli jinak přezkoumat akt vyhlášení stavu epidemie, je z právního hlediska nezbytné zkoumat důsledky existence, byť jen tvrzené, tohoto stavu.
Zcela zásadní roli zde hraje Ministerstvo zdravotnictví coby vrcholný orgán ochrany veřejného zdraví. Jde jen o jeden z ústředních orgánů státní správy, jehož působnost je primárně vymezena v čl. 79 Ústavy ČR, dále pak v zákoně č. 2/1969 Sb. Z uvedeného ustanovení ústavy vyplývá jeden z klíčových principů demokratického právního státu, a to, že Ministerstvo zdravotnictví je možno zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem. Tím je současně na úrovni ústavního zákona zakotven princip legality výkonu státní správy. Tento princip je součástí systému ochrany takzvaných podstatných náležitostí demokratického právního státu, jejichž nezaměnitelnost je zcela kategoricky zakotvena v čl. 9 Ústavy ČR. Jde současně o ochranu před zneužitím principů zastupitelské demokracie, spočívající na vzájemném vyvážení pravomocí moci výkonné a zákonodárné a soudní. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že činnost ústředního orgánu státní správy se musí vždy opírat o jasné zákonné zmocnění, a to včetně důsledků vyplývajících z rušení tohoto ustanovení, principů, které spočívají v nicotnosti jakýchkoli aktů učiněných v rozporu s tímto principem.
Orgány moci výkonné nemohou mít pravomoc rozšiřovat či zužovat svou působnost vymezenou zákony. Tento princip je dále rozveden zákonem č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, z obecného hlediska pak například již jen úpravou uvedenou v ústavě, ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu.
Dne 27. února 2001 nabyl účinnosti zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění covid-19 a o změně některých souvisejících zákonů, takzvaný pandemický zákon, který platí do 28. února. Tento zákon nebyl přijat v souladu se standardními pravidly legislativního procesu, ale v režimu takzvaného stavu opět legislativní nouze. Jde o předpis, který Ministerstvu zdravotnictví vložil do rukou zcela nové pravomoci, včetně pravomoci razantně zasahovat do ústavně garantovaných občanských práv a svobod formou opatření obecné povahy. Současně zcela zásadním způsobem zasáhl do pravomoci moci soudní při ochraně před nezákonnými zásahy moci výkonné a do ústavně garantovaných individuálních práv a svobod, když v první řadě zrušil obecně platné pravidlo dvouinstančnosti přezkumu těchto zásahů.
Základní předpoklad pro to, by Ministerstvo zdravotnictví smělo pravomoci dle pandemického zákona vykonávat, je vyjádřen v ustanovení § 1 odst. 1 pandemického zákona tak, že jeho mimořádné opatření musí směřovat ke zvládání epidemie onemocnění covid-19, způsobené novým koronavirem označovaným jako SARS-CoV-2, a jejích dopadů na území České republiky. S ohledem na ustanovení čl. 79 ve spojení s čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy ČR je nesporné, že ačkoli jsou nové pravomoci Ministerstva zdravotnictví zdánlivě široké, nejsou bezbřehé. Naopak s ohledem na ústavní požadavek zákonného zmocnění k výkonu státní správy a s ohledem na požadavek minimalizace zásahů do základních občanských práv a svobod, zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, je třeba veškeré tyto pravomoci vykládat restriktivně. To nakonec již dávno zakotvuje správní řád, například v základních zásadách činnosti správních orgánů, vyjádřených v ustanovení § 2. ***
