(11.30 hodin)
(pokračuje Zdeněk Kettner)
A když mluvím o tom aktivismu, tak se neustále rozšiřuje pojetí lidských práv a menšin, trestným činem se stává i negativní názor na komunitu LGBT, na bytosti rozmanitých pohlaví či třeba na nelegální migranty, a záleží jenom na osvícenosti soudce, pokud mu taková kauza přistane na stole, jakým způsobem se k ní postaví. A přitvrzuje se. Formulace zákonů omezujících svobodu projevu je tedy velice všeobecná, například podněcování. Co to vlastně je, to podněcování? V zákoně to nikde vymezeno není, a co to tedy je, to podněcování k nenávisti, pokud napíšu, že nemám nějakou menšinu rád - jenom prostě je nemám rád. Věřím tomu, že tady jsou někteří kolegové, kteří nemají rádi mě, osobně je neznám, nikdy jsem jim nic neudělal, ale věřím tomu, že mě rádi nemají. Za mě na to mají naprosto svobodné právo, pokud mě nějakým způsobem nebudou fyzicky a tak napadat. Ve třídě, když jsem učil, na výrazu tváře některých žáků jsem naprosto přesně viděl, co si o mně myslí - nijakým způsobem jsem to neřešil. Říkal jsem jim: Máte naprosto plné právo si osobně myslet, co chcete, jenom to proboha neříkejte nahlas, protože bych to musel řešit. Takže co je konkrétní urážka nebo když řeknu, že nějakou menšinu nemám rád?
Máme tady nějaká umělecká díla, vtipy dělající si legraci z blondýnek, feministek a podobných skupin. Máme je tedy zakázat jako žertování? Humor byl pro Čechy velice pověstný v podstatě i za minulého režimu. Tím humorem jsme bojovali za normální svět. Co třeba nějaká zažitá literární schémata? Vezměte si román Agathy Christie Deset malých černoušků. No, musel se přejmenovat na jméno Nezbyl ani jeden. Proč? Je to součást historie. My ji můžeme samozřejmě vysvětlovat, upozorňovat, co v té historii bylo špatné z našeho dnešního pohledu, ale úplně tu historii likvidovat, ničit, ořezávat, to je za mě cesta do pekel.
Pokud bychom tedy důsledně aplikovali kriminalizaci svobodného projevu, tak bychom museli ustoupit od hovorů o většině aktuálního dění. V takovém případě bychom měli veškerou komunikaci smrsknout na velice impotentní a neškodná témata - třeba bychom si mohli povídat o počasí, ale pozor, musíme si dávat pozor, abychom nějakým vyjádřením nevyburcovali nějaké ekologické aktivisty, nebo o jídle, ale zase si musíme dát pozor, abychom nebyli moc konkrétní, o nějakém druhu vína řeknu, že nějaké víno je blivajz, a abych se bál, že mě to vinařství zažaluje pro ztrátu dobré pověsti. Nebo o sousedech si můžu povídat, ale zase pozor, abychom neporušili nějaký zákon o nakládání s osobními údaji, a tak dále. Prostě ke svobodě projevu patří nejen právo říct si svůj názor, ale je to mnohem komplexnější.
Co rozhodně k vyjadřování svobodného myšlení a vyjadřování svého názoru patří, to je komunikace. Existují desítky definic, co přesně je komunikace, a v realitě to není tak jednoduché, takže se odbývá v několika rovinách a v tak rozmanitých souvislostech, že stručná definice nemůže vystihnout celou podstatu problému. Některá odborná pojetí za komunikaci považují jen první stránku procesu čili pouhé sdělení nebo přenos informace. A někdy se v mediálním prostoru tvrdí, že vláda či nějaký politik dobře či špatně komunikuje s veřejností - to znamená, že většinou se tím myslí, že buďto podávají, nebo nepodávají informace, zda to dělají srozumitelně, nesrozumitelně, pozdě, úplně nebo chaoticky. Nikdo jim neodpovídá, je to celkem jedno, protože o to ve své podstatě nejde.
V klasickém Ciceronově pojetí má jít o interakci myšlenek a sdělení. Pokud někdo hovoří z řečnické tribuny nebo do objektivů kamer, rozhodně tento obsah nenaplňuje, a to ani v případě, že má vedle sebe tiskovou mluvčí. Formálně to je projev, který nereaguje na protiargumenty, které by posluchači rádi vznesli. Je to takový jednosměrný tok informací. Mediální rozhovor to taky nenaplňuje, protože kladení otázek není komunikace, která má tříbit myšlenky, a od moderátorů lze těžko nějakou opozici předpokládat, pokud to nemají vyloženě od redakce uloženo a na taháku připraveno. Pokud host začne mluvit o něčem jiném, co tam není, tak následuje "držte se tématu" a tak dále. To je jednoznačně vidět, vidíme to ve veřejnoprávní televizi, nestrannost aby člověk pohledal s lupou. I teď, aktuálně v současné situaci dost často zaznívají přímo osobní názory, které tam prostě nepatří. Myslím si, že někteří z nás to určitě zažili na vlastní kůži, a jsme zase u toho dvojího metru.
Dále tady máme propagaci jako takovou. Propagaci můžeme hodnotit jako špatnou, jako dobrou, záleží na úhlu pohledu, propagace tady prostě je. Americký politolog Lasswell ve své první publikované knížce položil teoretické základy a vykládá propagandu jako nejdůležitější nástroj demokratických systémů k ovlivňování veřejného mínění, jímž vláda získává pro své záměry podporu většiny lidu. Označuje ji jako masu. Nenazírá na ni z etického hlediska jako na něco špatného, ale naopak říká, že propaganda je synonymem pro demokracii. V jeho pojetí mají média ovlivňovat veřejné mínění behavioristicky, to znamená, že mají formovat podvědomé sociální chování, aby lidé pomáhali vládě. Tento vliv je tak veliký, že hovoří o mediálním determinismu. Společnost je tedy taková, jakou ji vytvářejí média. A tohleto bychom si měli zapamatovat, protože my skutečně jsme svědky i s rozvojem sociálních sítí, s rozvojem médií jako takových, kdy skutečně v minulosti, pokud se někde něco stalo na druhém konci republiky, tak se to lidé dověděli za týden, kdoví jestli. Dnes, když Anička připálí polévku, za dvě minuty to vědí pomalu i v Grónsku. Takže ten přenos informací je neustálý, obrovský a média mají skutečně obrovský vliv. A teď jde o to, jakým způsobem se s tím ta média popasují. Když jsem ještě studoval jak na střední, tak na vysoké škole, tak jsem si vždycky vážil novinářů, kteří byli novináři s velkým N, kteří vystudovali obor žurnalistiky, pod své články se podepisovali a oni skutečně často třeba i ve válečných konfliktech nasazovali svůj život a přinášeli nám informace, ke kterým jsme jako běžní občané, jako normální lidé neměli přístup. Ale marně si vzpomínám v té době, že by nějaký novinář do svých zpráv vkládal svoje názory. To už je potom úplně jiný slohový útvar, samozřejmě. Klasický novinový článek mi má přinést informace, maximální možné informace, které jde získat, dát je do nějaké rozumné podoby, čtenáři je předložit a na čtenáři potom nechat, aby se s těmito informacemi popral a vytvořil si nějaký svůj vlastní úsudek a nějaký svůj názor. To už prostě přestává fungovat. Jsme tady tlačeni do nějakých pozic, ti novináři tlačí. Protože samozřejmě žádný člověk nechce patřit mezi ty špatné, tak ti novináři říkají: Tohleto a tohleto je špatné. Neptají se na názor toho člověka, jaký na to má názor on, a ještě to podávají stylem: Všichni to přece vidí, celá společnost ví, že tohleto je špatné, pokud ty máš podobný názor, tak jsi taky špatný. A to je za mě prostě špatně. ***
