(11.40 hodin)
(pokračuje Zdeněk Kettner)
Často si můžete všimnout i na různých webových stránkách, že novinařina se poslední dobou velice často smrskla na klávesovou zkratku Ctrl+C, Ctrl+V. Objeví se jeden článek, bez jakékoliv korekce, rozšíření, se vám najednou objeví na několika různých, dokonce i možná vzájemně nepropojených serverech. Ani tam nenajdete žádného autora, je tam nějaká písmenková zkratka v závorce. Čili pokud tam jsou nějaká lživá tvrzení, nemáte šanci dohledat, na koho se obrátit, aby vám to vysvětlil, aby si za svým slovem stál. A to je pro mě také špatně.
Dále tady máme sdělení a manipulace. Podstatou základní komunikace je něco sdělit ostatním. To je to, co jsem říkal - novinář má jenom sdělovat informace. Každé předávání informací má však v sobě zakódován fakt, že tím chceme toho druhého nejen informovat - ale teď se dostáváme k tomu problému - ale i ve většině případů určitým způsobem ovlivnit., většinou samozřejmě podvědomě, nezáměrně. Jenže už tím, že někomu předávám novou informaci, ho ovlivním minimálně tím, že rozšířím obzory jeho vědomostí. Tak vypadá většina běžných rozhovorů a sdělení.
Část komunikace se naopak děje s přímým úmyslem toho druhého ovlivnit, přičemž tento cíl ani jedna strana neskrývá. Příkladem může být pracovní komunikace, kdy rozdělujeme práci nebo přijímáme úkoly. Takových modelů můžeme najít víc a je to ovlivňování přiznané.
Ale pozor, existuje ovšem i druhý způsob komunikace a tím je cílené ovlivnění, ale nepřiznané, tedy manipulace. Ta sama o sobě nemusí znamenat špatné úmysly. Záleží na tom, čeho chceme dosáhnout a jaké prostředky volíme. Někdy je manipulativní jednání eufemistickou formou přímého příkazu. Pracovní úkol můžeme zadat otevřeně, nebo skrytě a tak dále. To znamená zase: komunikace je dobrá věc, předávání informací je dobrá věc, ale jsme u té manipulace a máme tady zase velice úzkou čáru mezi tím, jak tu manipulaci zhodnotíme, jestli je to správná manipulace za nějakým dobrým cílem, nebo je to špatná manipulace, protože směřuje obyvatelstvo nějakým směrem, který je společensky nepřípustný. Ale zase se dostáváme k tomu, že manipulaci můžeme zachovat nějakým způsobem v osobní rovině, když chceme dosáhnout nějakých svých osobních cílů, ale rozhodně by manipulaci neměly využívat novinářské profese. Samozřejmě všichni víme, že se to tak děje. Někdy to je manipulace způsobená vlastníkem daných médií, někdy to je manipulace těch reportérů jako takových, je to nějaká osobní iniciativa. Samozřejmě zase si nemyslím, že to je dobrá věc.
Dalším problémem je odvádění pozornosti. Asi nejobvyklejší metodou je odvádění pozornosti posluchačů prostřednictvím různých obratně formulovaných manévrů. Zvláště oblíbené je používání falešného dilematu. Spočívá v tom, že řečník ve svém tvrzení nabídne posluchači jen jedno či dvě řešení, jako by vůbec žádná jiná neexistovala, a tím usměrní jeho uvažování směrem, který potřebuje. V tomto případě jde o šikovnou aplikaci klasické zásady aristotelské logiky. To, že není jiná možnost než ano či ne, v určitých případech samozřejmě platí, například při soudním líčení. Buď je obžalovaný vinen, nebo nevinen. Nicméně ve světě manipulace se tato zásada zneužívá v situacích, kdy neexistují jen ony dvě možnosti, ale je jich víc. Příkladem jsou humorné slogany, pokřik sportovních fanoušků: Kdo neskáče, není Čech, hop, hop, hop. Někdo třeba skákat nemůže. Znamená to tedy, že není Čech? Falešné dilema se ovšem používá i v agresivní mediální a politické praxi. Vezměte si třeba pozvánku: Kdo nepřijde demonstrovat na Letnou, podporuje korupci a estébáky. Nebo: Komu záleží na budoucnosti jeho dětí, musí zabránit kácení stromů na Šumavě. Nebo: Zemana volí jen důchodci, venkovani a lidé s nižším vzděláním.
Ve všech těchto případech samozřejmě víme, že existuje spousta jiných možností, ale ty slogany oklešťují - prostě jste postaveni před hotovou věc - a nedávají možnost jakékoliv jiné volby. Když to vezmeme v aktuální situaci, společnost je rozdělena na vaxery a anti-vaxery. To znamená, buď chci naočkovat úplně všechny, kdo mi přijde pod ruku, pak tady máme druhou skupinu, která by vakcíny spálila na hranicích. A my víme velice dobře, že ta pravda bude někde uprostřed. To znamená, samozřejmě v některých případech vakcína pomáhá, je přínosem. Někdy ten člověk má nějaký svůj důvod, proč ne - někdy to může být třeba i ze zdravotních důvodů nebo k tomu dospěl po nějaké rozumové úvaze. Pokud ale my přestaneme respektovat nějakou možnost svobodné volby, tak to už je potom zase asi špatně.
Dalším způsobem je působení na city, čili do arzenálu řečnických a mediálních prostředků patří nejen logická výbava, ale také schopnost působit na city posluchače. Prostřednictvím emocí či sentimentu můžeme přebít logiku. Nicméně ne všechny tyhle prostředky ve veřejném prostoru fungují. Když se podíváte do otrlých výrazů některých televizních komentátorů nebo si přečtete zprávy krvelačných bulvárních novinářů, je vám hned jasné, že tyhle hned tak někdo nedojme. Argumenty volající po soucitu patří spíše do soukromé sféry, protože tam tomu druhému na vás více záleží. Působit na city je totiž občas lepší než volit rozumné ale nepříjemné argumenty.
To znamená zase, že i v novinářské praxi se setkáváme s tím, že hraní na city je nějaký druh manipulace. Něco se vytrhne z kontextu, naaranžujeme nějakou fotografii, abychom zahráli na city, abychom vyvolali pocit viny, a zase je účelem donutit člověka, aby si takzvaně vybral tu dobrou skupinu nebo tu špatnou skupinu. Samozřejmě za takové manipulace by měla být zodpovědnost.
Dále máme žonglování s argumenty. Jedním z nejpodlejších argumentačních klamů je osobní útok na oponenta, jímž chce řečník vyvrátit jeho slova, ale nemá dostatek relevantních argumentů. Proto se snaží obrátit pozornost od předmětu diskuse na osobu oponenta. V odborné literatuře se téhle metodě říká argumentum ad hominem. Základní filozofie je tedy zřejmá. Je třeba navodit dojem, že oponent je bezcharakterní, neschopný či jinak morálně pokřivený bez ohledu na to, o čem se ve skutečnosti hovoří. Ideální je celou polemiku převést na toto pole. Pokud to ale nejde, pak je to alespoň podpůrný argument, že žádné oponentovy názory nemohou být korektní a správné, když on je sám hanebný.
Také to zažívám na vlastní kůži. Vznesu nějaký konkrétní dotaz a ve své podstatě odpovědí je, že jsem vlastně hloupý espéďák, který neumí číst, a všichni vědí, že jsem extremista a rasista, takže mě prostě nebudou poslouchat. I kdybych měl tisíckrát podložené argumenty, bylo to něco rozumného, tak už jenom moje osoba mě diskvalifikuje od toho, aby mě vůbec nějakým způsobem poslouchali. Každý, kdo trošičku rozumí svobodě vyjadřování a nějaké argumentaci, mi musí dát za pravdu, že tohle je prostě špatně.
Je samozřejmě třeba odlišit od situací, kdy se účastník diskuse opravdu něčím provinil, a diskuse se týká skutku, který má na svědomí. Pokud profesor neoprávněně vyhodí studenta od zkoušky a on o něm v hádce prohlásí, že byl zaujatý, pak to bude nejspíš pravda. Stejně tak jsou relevantní alegorické obraty, které na základě zkušeností a faktů připisují určitým skupinám společnosti různé negativní vlastnosti. Zažitým vyjádřením o lidech, kteří se nechovají tak, jak se navenek staví, je "káže vodu a pije víno".
To znamená, žonglování s argumenty, místo argumentu použít osobní útoky, to si určitě zažíváme na politické scéně velice často. Myslím si, že bychom se nad tím měli zamyslet. Hlavně opravdu takový ten dvojí metr - něco někomu vyčítám, je to špatné, podívejte se na něj, fuj, fuj, fuj, pak já dělám úplně to stejné, ale já jsem ten dobrý, čili mé skutky nemohou být špatné, mé skutky ve své podstatě musí být dobré. Takže to je také věc, která by asi do té politické kultury neměla patřit, když politik svému kolegovi něco vyčítá. On sám by se něčeho takového neměl dopouštět. ***
