(15.40 hodin)
Předseda vlády ČR Petr Fiala: Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, reaguji svým vystoupením na požadavky, které zazněly na politickém grémiu Poslanecké sněmovny, ale nakonec i byly sděleny veřejně na některých tiskových konferencích, abych na začátku schůze vystoupil a informoval o věcech, které souvisejí přímo či nepřímo s ruskou vojenskou agresí na Ukrajině. Považuji takovýto požadavek za naprosto logický a rád mu vyhovím. (Silný hluk v sále.)
Místopředsedkyně PSP Věra Kovářová: Omlouvám se, pane premiére, že vás přerušuji. Vážené kolegyně, vážení kolegové, hovoří pan premiér České republiky, tak prosím o klid.
Předseda vlády ČR Petr Fiala: Považuji ten požadavek za naprosto legitimní, rád mu vyhovím a myslím si, že je dobře, abychom se v této mimořádné situaci informovali i tímto způsobem, abych sdělil Poslanecké sněmovně, co vláda dělá, jak reaguje na tyto těžké výzvy doby.
Za dva dny to nakonec bude přesně měsíc od chvíle, kdy Vladimír Putin nařídil ruské armádě zaútočit na Ukrajinu a vojensky ji obsadit. Ze snahy o nějakou bleskovou válku se stal zdlouhavý konflikt, který si už vyžádal tisíce životů na obou stranách. To, že se nezdařila původní představa bleskového úderu nebo bleskové operace, za to můžeme poděkovat jednak odhodlání Ukrajinců se bránit a jejich nesmírně statečné obraně a boji, a samozřejmě také pomoci, které se Ukrajině dostává od demokratických států včetně České republiky.
I když Česká republika neváhala a byla jedna z prvních, kteří pomohli jak humanitárními, tak vojenskými dodávkami, celkově to s tou pomocí zpočátku nevypadalo úplně nejlépe. Nicméně v řadě zemí, které měly předtím jinou představu o zahraničně-bezpečnostní politice, o své roli, třeba o své neutralitě, došlo k obrovské proměně názorů, veřejného mínění i politického směřování. Padla dlouholetá bezpečnostní tabu a paradigmata a tyto státy se připojily ať už k těm tvrdým sankcím, nebo přímo k dodávkám zbraní, popřípadě i jiné pomoci.
Ruská invaze tak způsobila a způsobuje v této chvíli pravý opak toho, co si přál Vladimír Putin. Místo vražení klínu mezi spojence, evropské země, země v Severoatlantické alianci, se podařilo tyto země semknout. Místo konce Ukrajiny jako suverénní země se Ukrajina pustila do boje a za Ukrajinu bojuje i část rusky mluvících obyvatel této země.
Od začátku toho konfliktu jsem říkal a říkám, že Rusko nevyhlásilo válku pouze Ukrajině, ale nám všem, důsledky této války můžeme pociťovat všude kolem sebe a pociťujeme je všichni, pociťují je naši občané. Chápu rozčarování mnohých nad rostoucími cenami energií, nad cenami pohonných hmot, nad cenami potravin a dalšího zboží. Je to pochopitelné, to rozčarování je logické a tyto skutečnosti nikoho z nás nemohou nechat lhostejnými ani nečinnými, ale než začneme obviňovat supermarkety, pumpaře, energetické společnosti, vládu, Evropskou unii a další, tak nezapomeňme, že hlavní viník této situace je jenom jeden a je jím Vladimír Putin. To ostatní jsou důsledky války, důsledky přímé i nepřímé, války, kterou se rozhodl v Evropě rozpoutat. A to musíme na paměti, když o těchto věcech uvažujeme, když nad tou situací lamentujeme, stěžujeme si, nadáváme, ale musíme to mít na paměti i tehdy, když hledáme způsob, jakým dopady na obyvatele zmírnit.
Jeden z těch hlavních dopadů, nebo určitě hlavní dopad války na naši zemi je příliv uprchlíků. Do České republiky už dorazilo kolem 300 000 Ukrajinců. Ta čísla, když se podíváte, kolik lidí překročilo hranici, kolik lidí je v pohybu, kolik lidí přišlo do států Evropské unie, jsou obrovská. Polsko není ani čtyřikrát větší a na svém území hostí více než 2 miliony Ukrajinců a další lidé jsou na cestě.
V České republice to zvládáme, zvládáme to díky velkému úsilí a obětavosti státních úřadů, krajů, obcí, celé řady neziskových organizací, a zejména občanů, kteří nabídli své domovy, nabídli svou práci, nabídli svůj čas. Díky tomu všemu se nám zatím daří tu obrovskou migrační vlnu zvládnout. Není to samozřejmě ani jednoduché, ani to není zcela bez komplikací, ale systém, který jsme vytvořili v České republice, snese ta nejpřísnější srovnání a zatím musím říct, že Česká republika patří k zemím, které to jednoznačně nejlépe zvládají.
Náš společný cíl - a tady mluvím určitě i za naprostou většinu opozice - je - a hlavně to je to, co slyšíme od občanů, tak to lidé vnímají, taková je nálada ve společnosti - náš společný cíl je postarat se o děti a manželky Ukrajinců, kteří bojují za svoji zemi. Znovu připomínám, že sem přicházejí lidé, kteří nejdou kvůli nějakým ekonomickým výhodám, ale jdou proto, aby si zachránili svůj život. Tedy jim chceme pomoci, je to náš společný cíl, ale zároveň jim chceme pomoci takovým způsobem, který bude mít co nejmenší negativní dopad na naše občany.
První vlna lidí, kteří utíkali z Ukrajiny a kteří do naší země přijeli, byli lidé, kteří tady měli kontakty, kteří věděli, kam jdou a kteří měli často i dopředu zajištěné ubytování. Přesto i mezi nimi už byli lidé, kteří přijeli, jak se říká, naslepo, neměli kontakty, neměli příbuzné, známé, kteří by jim poskytli ubytování, a takovýmto lidem ubytování poskytujeme. V ubytovacích zařízeních majetku státu, krajů, obcí, ve volných obecních bytech, ale také v rodinách lidí, kteří své domovy Ukrajincům nabídli.
Prostřednictvím krajských asistenčních center pomoci Ukrajině se takto podařilo ubytovat již více než 25 000 osob. Ty kapacity ubytování zatím ještě - a je to regionálně už teď rozrůzněné - nějaké jsou, ale postupně, pokud ten příliv bude ještě větší, to samozřejmě přestane stačit a na řadu přichází nouzové ubytování, třeba v halách, tělocvičnách a tak dále. Musíme se ale snažit všichni tuto formu ubytování - včetně toho, co taky děláme, a to je třeba příprava nějakých humanitárních základen - musíme se snažit toto co nejvíce minimalizovat, protože všechny ostatní formy jsou lepší, sociálně, ale i ekonomicky, z dlouhodobého hlediska pro českou společnost výhodnější.
Víme tedy, že lidé, kteří uprchlíky z Ukrajiny u sebe ubytovávají, to dělají nezištně, protože chtějí pomoci, mají tu možnost, ale víme také a chápeme, že taková pomoc není zadarmo. Vyžaduje to od těch lidí, kteří tuto pomoc poskytují, velké náklady, a pokud to mají dělat delší dobu - a řada z nich to chce dělat delší dobu - je naší povinností těmto lidem přispět. Proto jsme rozhodli o tom, že připravíme - a v tuto chvíli chystáme - příspěvek na solidární domácnosti. Tento příspěvek by měl kompenzovat zvýšené náklady, ale bude nastaven tak, aby nepodporoval obchod s chudobou nebo některé související negativní jevy. Znovu opakuji, tohle všechno, i když do toho dáme prostředky státního rozpočtu, je levnější, ve svém důsledku bezpečnější a sociálně únosnější cestou než hromadné ubytovny. Těm lidem chceme a musíme pomoci. Musíme reagovat na to, že jim lidé pomáhají spontánně, a musíme jim ze strany státu pro to vytvořit podmínky. ***
