(12.40 hodin)
(pokračuje Vladimír Balaš)
Národy, které se poučily ze své minulosti, žijí v prosperujících demokraciích. Ty, které se nepoučily, žijí stále ve lži a riskují, že se historie bude opakovat.
Autory koncepce zločinů proti lidskosti a zločinu genocidy jsou dva významní mezinárodní právníci. Při formulaci obou koncepcí vycházeli jejich autoři především ze zkušeností, které získali v první polovině 20. století, ve kterém proběhly dva devastující konflikty. Konflikty, které byly doprovázeny pohrdáním lidskými právy jednotlivců i celých skupin obyvatel. Konflikty, které byly doprovázeny masovými perzekucemi civilního obyvatelstva, často obyvatelstva, které spojovalo jenom jazyk nebo místo, kde žili.
Od roku 1915, kdy jsme se setkali s první genocidou, se ta situace opakovala několikrát a zdá se, že se opakuje i dnes. První světová válka vynesla k moci snad nejhorší totalitní vládce v dějinách lidstva, Stalina a Hitlera. Stalinské perzekuce začaly jen o několik let dříve než ty hitlerovské a pokračovaly po druhé světové válce.
Zmínil jsem, že autory koncepcí zločinu proti lidskosti a zločinů proti genocidě byli dva právníci. Ti právníci mají mnoho společného. Oba byli poradci právních týmů, které se účastnily na straně obžaloby norimberského procesu. Tím jedním byl poradce právního týmu Spojených států, druhý pak Spojeného království. Oba zakončili svou hvězdnou kariéru na univerzitách jako profesoři mezinárodního práva. Hersch Lauterpacht v Cambridge, Raphael Lemkin se zmiňovaným panem kolegou na univerzitě v Yale. Oba však spojovalo ještě něco jiného. Jeden se narodil a vyrůstal na pomezí Polska a Běloruska, druhý jen kousek vedle nedaleko Lvova, tehdy Lembergu ve východní Galicji (Haliči). Oba studovali na Lvovské univerzitě na její právnické fakultě. Oba přišli během šoa v Haliči o své blízké. Z Lemkinovy rodiny přežili jen dva, jeho bratr a švagrová. Oba znali nejen hrůzy nacismu, ale i hrůzy stalinského teroru, hrůzy rozpoutané proti ukrajinským rolníkům na počátku třicátých let 20. století, represe proti skupině nepohodlných obyvatel, jejichž obětí bylo bezmála pět milionů lidí, které Stalin a jeho přisluhovači záměrně uvrhli do situace, z níž nebylo úniku.
Raphael Lemkin jako duchovní tvůrce koncepce a definice genocidy označuje ukrajinský hladomor za genocidu ve svém článku Soviet Genocide in Ukraine, který byl publikován v roce 1953 a se kterým seznámil veřejnost na své přednášce v New Yorku. Zatímco nacistické represe a krutosti byly nakonec potrestány, ty stalinské procházely celá desetiletí téměř bez povšimnutí. Zatímco spravedlivý trest jedněm pomohl k získání sebereflexe a k vypořádání se s temnou minulostí, ti, kteří se se svou minulostí nevypořádali, se dopouštějí stálých, stále stejných zločinů a dodnes se nepoučili. Stát, který se nepoučí ze své minulosti, nemá budoucnost.
Usnesení Poslanecké sněmovny by tak mělo připomenout, že to, čeho se totalitní režim v Sovětském svazu dopouštěl na Ukrajincích, páchají dnes jeho pohrobci, představitelé totalitního putinovského režimu na stejném místě, opět proti bezbrannému civilnímu obyvatelstvu. Represe proti civilnímu obyvatelstvu jsou bez sebemenších pochybností zločinem proti lidskosti. To, co se dnes děje na Ukrajině, to, čeho se dopouštějí ruští vojáci, opět hraničí s genocidou. Právě proto je důležité takové jednání odsoudit a vyslat vzkaz, že celý svět vidí, co zločinný ruský režim na Ukrajině rozpoutal, poslat ruským občanům vzkaz, že je nejvyšší čas, aby se poučili z vlastní historie, nenechali se ohlupovat propagandou zločinné vládnoucí mafie. Poslat vzkaz, že bez poučení se z vlastních selhání nebudou mít budoucnost. Právě proto je důležité pojmenovat a odsoudit to, co se ve třicátých letech událo na Ukrajině, a připomenout, že něco takového je v civilizovaném světě naprosto nepřijatelné, stejně jako je nepřípustná agresivní válka proti svrchovanému státu, stejně jako jsou nepřípustné zločiny proti míru a lidskosti, válečné zločiny a zločin genocidia.
Pro mě osobně je projednávání tohoto usnesení ještě emocionálnější o to, že jednou z obětí stalinského hladomoru na Ukrajině byla i má prababička a další příbuzní. Nezbývá nám jen doufat, že se prostí Rusové ze selhání svých představitelů konečně poučí a začnou budovat demokracii a prosperitu pro všechny, nejen pro ty, kteří je stahují až na samé morální dno. Je to v zájmu Ruska, jeho občanů, jeho bezprostředních sousedů, ale i celého mezinárodního společenství. Je to v zájmu budoucnosti nás všech. Děkuji. (Silný potlesk z řad koaličních poslanců.)
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče, a připomínám, že jsme stále ve všeobecné rozpravě. Táži se, jestli ještě někdo má zájem vystoupit? Ano, pan ministr Lipavský. Pane ministře, máte slovo.
Ministr zahraničních věcí ČR Jan Lipavský: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, jsem velice rád, že Poslanecká sněmovna projednává tento návrh velmi důležitého usnesení. Je to usnesení, které ve své podstatě již Sněmovna před deseti lety, jak již pan poslanec Žáček říkal, přijala.
A já si zde dovolím takovou malou osobní perspektivu. Já jsem se tématem tohoto usnesení, otázky označení řízeného hladomoru sovětského teroru vůči ukrajinskému obyvatelstvu a jeho označení za genocidu, zabýval i v minulém volebním období jako poslanec. Tehdy jsme po zralé úvaze došli k závěru, že takové usnesení Sněmovně nebudeme předkládat, protože jsme se obávali, že by také nemuselo projít, protože bylo jiné rozložení politických sil a byla i jiná politická atmosféra, a já jsem velmi rád, že dneska má Česká republika takovou Sněmovnu, kde to usnesení, pevně věřím, nyní projde. Takže to je moje velmi osobní perspektiva k tomuto konkrétnímu usnesení.
Samozřejmě okolnosti, za kterých přijímáme toto usnesení, jsou tragické, jsou velice smutné. Tradičně se tento druh usnesení přijímá na podzim, kdy se i připomíná hladomor na Ukrajině. Myslím, že každý, kdo byl v Kyjevě, kdo se šel podívat na Památník hladomoru a měl na vlastní oči možnost vidět i tu pověstnou sochu hladovějící holčičky a potom je tam vlastně i muzeum, kde k tomu jsou informace, tak je to něco neskutečně, neskutečně silného.
Takže dovolte mi jenom znovu připomenout to, že jsem velice rád, že se na tom Sněmovna usnáší. Bohužel je to aktuální i v současné otázce, je to aktuální vůči tomu, jak se ruská okupační vojska chovají na čerstvě dobytých územích, ale jak se také chovají na Krymu vůči krymským Tatarům. A je to také otázka toho, jak my se jako Evropa dokážeme vyrovnat s vlastní historií. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad koaličních poslanců.)
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane ministře, a táži se, jestli ještě někdo má zájem vystoupit ve všeobecné rozpravě. Pokud nikoliv, tímto končím všeobecnou rozpravu.
Táži se pana zpravodaje, jestli má zájem o závěrečné slovo? Nikoliv.
Poté můžeme přistoupit k rozpravě podrobné. Do podrobné rozpravy se hlásí pan zpravodaj. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Pavel Žáček: Děkuji. Já bych si dovolil načíst inkriminované usnesení, které máte tedy samozřejmě před sebou, usnesení Poslanecké sněmovny z 18. (správně 16.) schůze ze dne 6. dubna 2022 k připomenutí genocidy ukrajinského národa během hladomoru organizovaného stalinským režimem Sovětského svazu v letech 1932 až 1933: ***
