(17.20 hodin)
(pokračuje Jana Berkovcová)
A jak řekl ministr školství, do konce srpna potřebujeme částku kolem 5 miliard korun, to jde podle něj o peníze na adaptační kurzy, asistenty pedagogů a další pracovníky nebo výuku češtiny pro cizince. Pro financování adaptačních skupin chce ministerstvo využít zjednodušených žádostí o dotace, takzvaných šablon. Ty peníze ale nebudou hned. A zatím si dle informace z krajů na financování adaptačních skupin školská zařízení shánějí sponzorské dary. To tedy není příliš systémové a ani dlouhodobě udržitelné.
Česko je schopno dle odhadů kapacitně do škol pojmout zhruba 100 000 ukrajinských dětí. Tato čísla se již však naplňují, ne-li překračují. A jak už jsem řekla, náklady na zhruba těchto 100 000 dětí začleněných do školského systému jsou spočítány v tomto roce zhruba na 17 miliard korun. V letošním roce resort školství hospodaří s 250 miliardami ze státního rozpočtu. Zatím není jasné, odkud dodatečné finance případně načerpá.
Nový zákon lex Ukrajina školám umožňuje, aby tabulkově navýšily své kapacity. A teď je podle ministra školství řada na ředitelích a zřizovatelích, aby byli kreativní a převedli tabulková čísla do praxe. Z odborných učeben se stávají kmenové třídy, školy zatím na strop svých kapacit nenarážejí, ale to může klidně nastat během příštích týdnů. Zřizovatelé škol čekají na řešení otázek financování, protože začleňování ukrajinských žáků souvisí s určitými mzdovými a provozními náklady. A kraje zatím nedostaly ani korunu navíc. Školy mají snahu v maximální míře pomoci, avšak nemohou dělat neomezené kroky vedoucí ke snížení kvality stávající výuky. Je nutné vytvořit strategii, jakým způsobem se bude situace ve školství dále řešit, ať už ve variantě dlouhodobé, nebo dočasné. Jinak budou školy stále improvizovat, řešit situaci intuitivně a spontánně a jejich obdivuhodný entuziasmus bude postupně ochabovat. A o kvalitě výuky v přeplněných třídách ani nemluvě.
Prosím, pojďte už urychleně plánovat, řešit a hledat finance. My rádi podpoříme vše, co bude potřeba, ale musíte konečně začít předkládat koncepční a systémové návrhy řešení, jinak se může situace zvrtnout ve vleklou krizi ve vzdělávání. Všem pedagogům a ředitelům škol bych chtěla touto cestou vyjádřit obrovské poděkování a obdiv za to, jak se obětavě snaží s touto složitou situací vypořádat. Děkuji za pozornost. (Potlesk z řad poslanců ANO.)
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji paní poslankyni. Dalším přihlášeným je pan poslanec Haas a ještě předtím omluvím pana poslance Bělora, a to ze dneška mezi 18.30 až 19.30 hodinou. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Karel Haas: Děkuju mnohokrát. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já se v tom svém vystoupení nebudu pouštět do polemiky s kolegy, kteří, řeknu, tady mluvili o zemědělství, zdravotnictví, školství. Soustředím se na to, co je předmětem dnešního jednání. A předmětem dnešního jednání je žádost vlády České republiky podle ústavního zákona o bezpečnosti České republiky o prodloužení doby nouzové stavu. To je to meritum věci, ke kterému bychom se měli vyjadřovat a které je předmětem našeho dnešního jednání.
Dovolím si jako poslanec polemizovat, věřím, že zase pouze věcně a úplně apoliticky, a věcně právně argumentovat kolegům z řad poslanců. A dovolím si, teď se střelím do vlastního kotníku, jako právník okresního formátu polemizovat se ctihodnými ústavními právníky, kteří vyjadřují nad postupem vlády, zejména nad onou dobou, na kterou je žádost podávána, podiv a označují ji za protiústavní či protiprávní. Takže shrnu ryze právní argumenty, pro které žádost vlády za protiprávní nepovažuji. U některých těch argumentů budu citovat, u nich pouze budu hledět do podkladů.
Ten první argument je ten, že je nutné si uvědomit, jaká je struktura článku 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.
První věta vymezuje institut vyhlášení nouzového stavu a pouze s tímto institutem je spojena ona maximální a přesnou číslovkou, absolutní číslovkou, stanovena doba 30 dnů. Zdůrazňuji, to je opravdu číslovka z věty první a je spojena s institutem vyhlášení nouzového stavu.
Věta druhá téhož ustanovení, to znamená článek 6 odst. 2 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky, zakotvuje institut prodloužení doby nouzového stavu. V tomto institutu dnes jsme a ústavní zákon - zdůrazňuji, že se jedná o ústavní zákon z roku 1998, nejsem znalec historie všech poslanců, myslím, že v té době tady možná nikdo z nás nebyl, takže já opravdu na ústavodárce z tehdejší doby hledím úplně objektivně - podle mě vědomě, s plnou rozvahou, tak jak se dokonce přijímají ústavní zákony, k tomuto institutu prodloužení nouzového stavu žádnou konkrétní dobu nestanovil.
Toť první argument. Uznávám, že to je argument takzvaným gramatickým výkladem práva, to je samozřejmě zcela relevantní. A je to opravdu první krok, já také budu pokračovat, k tomu závěru, který zastávám, že se nejedná o protiprávní nebo protiústavní postup. Takže opravdu věta druhá článku 6, ve které se dnes pohybujeme, žádnou přesnou absolutní dobu nestaví. To neznamená, že by ta doba nebyla nijak omezena. Ta doba je omezena dvěma právními limitami. Je omezena limitou, která se týká celého českého právního řádu, že jakýkoliv akt práva, což je nepochybně i žádost vlády o prodloužení doby nouzového stavu, musí být dostatečně určitý, čili limita určitosti. A druhou limitou, já to pak zdůvodním opravdu konkrétním judikátem Ústavního soudu - a tím se tady pokouším reagovat na legitimní obavy vyslovené některými předřečníky, že by se vláda ocitla v jakémsi vzduchoprázdnu, kdy by mohla žádat o prodloužení nouzového stavu na řekněme opravdu dobu nekonečnou - je, že ani tento akt vlády žádost o prodloužení nouzového stavu nesmí překročit článek 9 odst. 2 Ústavy České republiky. Ten článek je taky dostatečně zřejmý a platí pro všechny akty vládnutí všech orgánů veřejné moci. Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
Samozřejmě to posuzování, která doba už by překračovala článek 9 odst. 2 ústavy, to znamená, byla by tou podstatnou změnou náležitostí demokratického právního státu, je samozřejmě těžké. Posuzujme to v individuálním případě. Ale že by doba 58 dnů, respektive doba určená tím přesným datem, 31. květnem do 23.59, jak je uvedeno v žádosti vlády adresované Sněmovně v dnes projednávaném sněmovním dokumentu, překračovala limitu stanovenou článkem 9 odst. 2 ústavy, o tom já jako právník, je to můj osobní právní názor, mám silné pochybnosti. Určitě bych neváhal, pokud by vláda podala žádost, která by sice splňovala podmínku určitosti, ale byla by podána na dobu dvou let, pěti let, deseti let, úmyslně jsem řekl tu druhou stranu mince, kde to je zřejmé. Ale že by podstatné náležitosti demokratického právního státu ohrožovala žádost vlády o prodloužení doby nouzového stavu o 58 dnů, tak to podle mého názoru, a k tomu jsem aspoň, tak jak jsem studoval vyjádření všech ctihodných ústavních právníků k článku 9, v tomto směru žádné vyjádření nenašel, tak podle mého názoru tuto limitu žádost vlády nepřekračuje.
Třetí argument, který tady uvádím, a opět tady někteří z mých předřečníků argumentovali tím, že v době covidu, to znamená řekněme v uplynulém roce a kus, se vytvořila z těch projednávaných žádostí tehdejší nebo předchozí vlády o prodloužení doby nouzového stavu právní či ústavní zvyklost nebo parlamentní praxe. Zase se pokusím vyjádřit k tomu, že se nedomnívám, že by k vytvoření právní ústavní zvyklosti mohlo během roku a půl dojít. ***
