Ty důvody jsou následující. Právní institut nebo právní stav nouzového stavu existuje v českém právu, zaokrouhluji, nechytejte mě, prosím vás, za slovo, jednotek měsíců 24 let od roku 1998. Dvacet čtyři let, toť první argument.

Druhý argument. Institut nouzového stavu nebyl v České republice používán zdaleka pouze v době covidu. On byl použit v roce 2002 při povodních. Byl použit v roce 2006 při povodních. Byl použit v roce 2013 při povodních. Čili to je můj druhý argument, pro který opravdu tady skoro varuji před tím, abychom z doby jednoho a půl roku vytvářeli ustálenou parlamentní dobrou praxi nebo vytvářeli ústavněprávní zvyklost. Myslím si, že na institutu, který trvá dvacet čtyři let... abychom z jeho aplikace v posledním roce a půl z jeho dvacetičtyřleté historie vytvářeli ústavní zvyklost, to mně připadá jako poměrně právně nebezpečná věc a je to ten argument kombinace doby, po kterou je tento institut zakotven v českém právním řádu, úplně jiných situací, a legitimních situací, ve kterých byl v souladu s ústavním zákonem nebo bezpečností České republiky použit, to jsou zejména ty povodňové nouzové stavy, minimálně tři, možná i víc, tak opravdu se velmi jako právník obávám toho z roční praxe související s pandemií vytvářet ústavní zvyklost.

A dostávám se k předposlednímu argumentu, kdy opět reaguji na názory ať už ctihodných kolegů poslanců, ať už ctihodných ústavních právníků o tom, že vláda postupuje v rozporu s ústavou. Tady si dovolím odcitovat za chviličku z judikatury. K institutu nouzového stavu existuje poměrně ucelená řada rozhodnutí Ústavního soudu. Souhlasím s tím, že mě někdo můžete napadnout, že judikaturní praxe se zatím nevytvořila k onomu institutu prodloužení nouzového stavu, ta ustálená judikaturní praxe se týká stavu vyhlášení nebo institutu vyhlášení nouzového stavu. Ale zase tady použiji právní argument. Předpokládám, že snad se mnou i političtí oponenti budou souhlasit, že v právu - a je to staré římské pravidlo přenesené i do moderní doby - platí pravidlo od většího k menšímu, nebo od menšího k většímu. To je takové pravidlo, z které strany to vezmete, že pokud pro samotné nastartování nouzového stavu, tohoto institutu, pro vyhlášení nouzového stavu platí nějaká ústavní pravidla, ať už stanovená zákonem, nebo vyplývající z judikatury, že snad nepřekročím jako právník nějakou rozumnou mez, když tu judikaturu, která se týká vyhlášení nouzového stavu, se pokusím aplikovat i na debatu, na rozhodnutí, dnešní rozhodnutí naší Poslanecké sněmovny o prodloužení doby nouzového stavu. Já nejprve shrnu právní závěry, které z vět Ústavního soudu vyplývají pro mě jako pro právníka a pro mě jako pro poslance, a pak si dovolím ten jeden citát.

Za prvé z judikatury Ústavního soudu - jsou to, kdo si to chcete dohledat, rozhodnutí, a určitě zase neřeknu všechna, všechna jsou plenární, zdůrazňuji, když to budete hledat podle spisové značky, všechno jsou plenární rozhodnutí Ústavního soudu - 8/2020, 11/2020, 106/2020, 12/2021 a tak dále. A z těchto rozhodnutí - ona jsou opravdu názorově konzistentní, je tam celá řada oponentních vyjádření, ale ta oponentní vyjádření se spíše týkají výzev některých ústavních soudců ke zdrženlivosti Ústavního soudu k vyjadřování se k politickým otázkám - vyplývají podle mého názoru dvě konkrétní věci, dva konkrétní argumenty, o nichž už jsem mluvil.

Za prvé, ústavněprávní přezkum samotného vyhlášení - a já k tomu dodávám: tudíž i prodloužení stavu legislativní nouze, zdůrazňuji, nikoliv konkrétních exekutivních kroků vlády, které bude ve stavu legislativní nouze činit, pro ně platí jiná pravidla ústavního přezkumu - ale pro vyhlášení samotného nouzového stavu a pro jeho prodloužení je ústavněprávní přezkum Ústavním soudem vyloučen a jediným orgánem, jemuž náleží politický přezkum tohoto kroku vlády, je Poslanecká sněmovna. Toť první závěr Ústavního soudu, za chvilku vyplyne opravdu z té citace.

A stejně tak z rozhodnutí Ústavního soudu, z té judikaturní řady, vyplývá - kromě těch dalších obecných pravidel typu určitost a tak dále tohoto aktu - opravdu, že jedinou limitou v tom exekutivním rozhodování vlády v režimu nouzového stavu je článek 9 odst. 2 ústavy, to znamená, že vláda nemůže tímto exekutivním krokem změnit podstatné náležitosti právního státu. Tam by Ústavní soud okamžitě zasahoval.

Teď si dovolím tu citaci, ona není nijak dlouhá: Vyhlášení nouzového stavu vládou je primárně aktem aplikace ústavního práva, představuje akt vládnutí, který má normativní dopad, zásadně nepodléhá kontrole Ústavního soudu a je přezkoumatelný primárně demokraticky zvoleným politickým nesoudním orgánem, kterým je Poslanecká sněmovna. Nestanoví-li zákonodárce vhodný standard soudního přezkumu - tady odbočka, nic takového opravdu český právní řád pro akt rozhodnutí vlády, kterým je vyhlášení nouzového stavu, nestanovuje - formou speciálních procesních pravidel, nelze na politické rozhodnutí o nouzovém stavu aplikovat tradiční ústavněprávní přezkum proporcionality. Vláda za vyhlášení nouzového stavu nese politickou odpovědnost, neboť odpovídá Sněmovně, která může naplnit kontrolní funkci ve smyslu článku 5 odst. 4 - mně to nijak nevadí - ústavního zákona o bezpečnosti České republiky. - Tolik citace z rozhodnutí Ústavního soudu. Ona opravdu jsou názorově naprosto konzistentní, tady neexistoval žádný ping-pong třeba mezi jednotlivými senáty Ústavního soudu, všechno jsou to plenární rozhodnutí.

A poslední argument, poslední argument, který uvádím mezi těmi, kterými se snažím přesvědčit v tuto chvilku spíše řekněme tu opoziční polovinu sálu o tom, že krok vlády opravdu není protiprávní ani není protiústavní, mě ta některá silná vyjádření dnes mrzela, ale nebudu jmenovat, tak tím posledním argumentem je to, že samotným aktem nouzového stavu nebo prodloužení nouzového stavu opravdu nedochází - a kdo tady tvrdí z právníků opak, tak podle mého názoru dobře ví, že uvádí argument nerelevantní nebo nesprávný - samotným aktem vyhlášení nouzového stavu k žádnému zásahu do základních práv a svobod nedochází. To také vyplývá z četné judikatury Ústavního soudu. Ale prosím vás, i kdybychom k tomu neměli judikaturu Ústavního soudu, tak to vyplývá samozřejmě z textu zákona. To, co může zasáhnout a co musí být pod bedlivým dohledem každého z nás, pod bedlivým dohledem veřejnosti, pod bedlivým dohledem soudců, pod bedlivým dohledem nezávislých médií, jsou jednotlivé konkrétní kroky, které celý komplex české krizové legislativy vládě v právním institutu nebo v době vyhlášeného nouzového stavu dává. Pouze těmito kroky může dojít k zásahu do základních práv a svobod občanů. A prosím vás, od předřečníků jsem neslyšel, že by tady kterýkoli z předřečníků uváděl to, že některý konkrétní krok současné vlády nebo krok, který je vymezen v předkládací zprávě, protože tam je v souladu se zákonem uvedeno, tak to musí být, která základní práva a svobody vláda předpokládá, že mohou být omezeny v době trvání nouzového stavu, tak nikdo z předřečníků tady nekritizoval kterýkoliv z těch kroků konkrétních exekutivních, které ať už jsou teď činěny v době trvání nouzového stavu od 3. března, nebo které vláda plánuje činit v té následující době prodloužení nouzového stavu.

Tady padala opravdu silná slova o tom, že samotným dnešním aktem dochází k omezení základních práv a svobod. A to je opravdu právní nonsens. Děkuji mnohokrát. Předpokládám, že část opoziční jsem nepřesvědčil, část koaliční, předpokládám, že bude hlasovat tak, jak asi hlasovat budeme, ale chtěl jsem tyto věcné, právní a věřím, že snad nepolitické argumenty uvést. Děkuji mnohokrát.

Místopředseda PSP Karel Havlíček: Děkuji, pane poslanče. S přednostním právem se hlásila nejprve paní předsedkyně Schillerová, poté pan zpravodaj Nacher.

Poslankyně Alena Schillerová: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážený pane poslanče Haasi, prostřednictvím pana místopředsedy, podal jste úctyhodný výkon. Já bych nechtěla být ve vaší roli. Vy jste určitě skvělý právník, a i když se asi věnujete jinému druhu práva, ale to nevadí, jste skvělý právník, já už jsem vás slyšela několikrát. A dokonce byly chvíle, byť jsem to neřekla nahlas, že jsem s vámi i souzněla. Ne dnes. Ne dnes. ***