(18.50 hodin)
(pokračuje Jiří Kobza)
Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče České republiky a Lékařský odborový klub například ve svém společném stanovisku uvádějí: Snížená částka na platbu za státní pojištěnce je nejenom v rozporu s platnou legislativou, ale je především krokem, který může vážně destabilizovat finanční poměry ve zdravotnictví. Chceme vás proto upozornit na rizika, která návrh snížit platby za státní pojištěnce přináší. Uvádíme čísla z oficiálních materiálů Ministerstva zdravotnictví. Predikované příjmy veřejného zdravotnictví pro rok 2022 se započítáním plánovaných 14 miliard za státní pojištěnce by činily 431,2 miliardy korun. Předpokládaný deficit veřejného zdravotního pojištění pro rok 2022 i se zvýšenými prostředky za státní pojištěnce by činil minus 17 miliard korun. Zrušením navýšení plateb za státní pojištěnce by se deficit veřejného zdravotního pojištění zvýšil o dalších 14 miliard korun, takže by činil 31 miliard korun. K tomu navíc veřejné zdravotní pojištění za rok 2022 nepočítalo s dalšími náklady na nemoc covid-19. To obnáší jednak zmíněné testování i vakcinaci. Na základě epidemiologické situace a rozhodnutí vlády probíhá rozsáhlé testování se zatím odhadovaným objemem kolem 3 miliard korun plus dohodnutý nákup léků za covid-19 Ministerstvem zdravotnictví v částce okolo 2 miliard korun, které budou následně opět hradit zdravotní pojišťovny, takže se jedná o další dodatečné výdaje v objemu přes 6 miliard korun.
Kvůli vládnímu záměru snížit pojistné odvody za státní pojištěnce budou mít zdravotní pojišťovny významné ekonomické problémy, které se zákonitě musí promítnout do poskytování zdravotní péče, a to zvláště v roce 2023. Zdravotní pojišťovny již dnes sdělují, že pro rok 2023 budou jednotlivým poskytovatelům nabízet regresivní marži, což znamená snížení úhrad, a to se bezpochyby negativně odrazí v poskytování zdravotní péče. Tolik lékařské odbory.
Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Čas, pane poslanče! Vypršel vám právě teď. Máte možnost se ale přihlásit ještě jednou a dokončit své vystoupení. (Poslanec Kobza: Děkuji za pozornost.) Také děkuji. Nyní je přihlášen pan poslanec Kamal Farhan a připraví se paní poslankyně Věra Adámková. Dvakrát deset si rovnou berete, dobře. Tak prosím, máte slovo.
Poslanec Kamal Farhan: Vážená paní předsedkyně, děkuji za slovo. Na začátku, než zahájím svoji úvahu a komentář k předloženému zákonu, zde zazněla spousta pravd, polopravd a nepravd. Zaznělo tady, zavnímal jsem i rozpory ve vládní koalici, což samozřejmě se zmíním ve svém komentáři, kdy nejednotnost názorů tady projevil - nebo ne dnes, ale opakovaně v posledním měsíci - v názoru na státní pojištěnce pan ministr Válek. Myslím si, že i musí být rozpolcené srdce mého ctěného kolegy Toma Philippa, který na jednu stranu souhlasí se snížením platby za státní pojištěnce a na druhou stranu chce více pomáhat, dávat více, zlepšovat péči, inovativní péči, kvalitní, kterou vlastně zmínil, aby ta co nejkvalitnější péče pro naše občany byla. A zmínil to ve své kandidátské řeči. Nejvíce si vážím samozřejmě názorů pro jeho konzistentnost, je pan ministr Stanjura, protože on je opravdu konzistentní a tím je, aspoň pro mě, částečně předvídatelný.
Takže ještě jednou. Vážené dámy, vážení pánové, dnes projednáváme návrh zákona, kterým se vláda snaží vytvořit iluzi, že v České republice máme na zdravotnictví více peněz, než ve skutečnosti potřebujeme, a zahajujeme tím dlouhodobější, nenápadný, plíživý a sofistikovaný proces reálného snižování objemu finančních prostředků v českém zdravotnictví s velmi nebezpečnými důsledky. Vláda chce zdravotnictví vzít peníze na základě pochybné argumentace o jejich nepotřebnosti v okamžiku kumulujícího se deficitu v systému veřejného zdravotního pojištění, sprintující inflace, prognózy zpomalující ekonomiky a uprchlické vlny z Ukrajiny, která přináší další požadavky na české zdravotnictví, jež bude potřeba zaplatit. S dalšími těžko předvídatelnými faktory, jako mohou být pozdější vlny infekčních nemocí a jejich důsledky, jako by se při vládním pouštění žilou financím zdravotnictví nepočítalo vůbec.
V důvodové zprávě k projednávanému zákonu se píše: V souvislosti s projednáváním zákona o státním rozpočtu pro rok 2022 došla vláda České republiky k závěru, že aktuální stav veřejných financí je nezbytné řešit zapojením všech veřejných zdrojů, které v současné době nejsou efektivně využívány. Mezi tyto prostředky patří i zůstatky na jednotlivých fondech zdravotních pojišťoven. Dále vláda říká - cituji: Za účelem zapojení volných prostředků ostatních veřejných rozpočtů do státního rozpočtu v letošním roce se navrhuje, aby došlo ke zmrazení platby za státní pojištěnce na úroveň roku 2021.
A tak tady dnes vlastně projednáváme už mnoho hodin tento návrh. Vláda se chystá tímto zákonem zdravotnictví nenávratně připravit o 14 miliard, doposud se nic takového ještě nestalo. A zdůvodnění vlády je takové, že - pokud ten formální úřednický jazyk z návrhu zákona převyprávím poněkud lidověji - vláda bere zdravotnictví peníze, o kterých se domnívá, že ve zdravotních pojišťovnách leží jen tak ladem, a české zdravotnictví tyto peníze prostě nepotřebuje. Jenže milé dámy, vážení kolegové, toto je hluboký omyl. Problémem zdravotnictví není přebytek peněz, s kterými by si zdravotnictví nevědělo rady. Je tomu přesně naopak. Zdravotnictví pracuje s limitovanými finančními prostředky a snaží se za ně poskytnout co nejkvalitnější, nejmodernější léčbu v rámci ekonomických možností naší země. Jinými slovy za více peněz můžeme udělat více muziky. Žádné zbytečné peníze v systému veřejného zdravotního pojištění prostě neexistují.
Lékaři vedou se zdravotními pojišťovnami v podstatě každodenní a nikdy nekončící debatu o tom, co by se mělo a mohlo hradit z prostředků veřejného zdravotního pojištění, ale z důvodu, z definice vždy omezených finančních zdrojů se neplatí, a pacienti k tomu tudíž doposud nemají přístup. Jen pro ilustraci lze uvést například nasazení účinnějších, ale také dražších léčiv v dřívějších liniích léčby u v populaci rozšířeného diabetu nebo nákladových léčiv pro vzácné diagnózy, jako je třeba achondroplázie. Příkladů samozřejmě existuje bezpočet. Dnes nový lék, který je na migrénu, který si pacienti nemohou dovolit a pojišťovny ho stále nehradí. Zmínil bych zde například i atopickou dermatitidu, protože ta se týká více než 200 000 lidí. Dneska máme jeden biologický lék, SÚKL ho schválil na indikace středně těžká a těžká dermatitida, ale fakticky pojišťovny ho neproplácejí v těch indikacích, jak byl schválen, proplácejí ho jenom ve chvíli, kdy člověk nezabere na cyklosporin A, anebo je na něj alergický, nebo prostě jsou tam nějaké jiné kontraindikace. A na to všechno těmito penězi můžeme vlastně pomoci českému zdravotnictví v tom, že pacienti můžou zkvalitňovat svůj, řeknu, denní život, ať už to jsou ti migrenotici, ať už to jsou ti atopičtí, ti, co mají tu atopickou dermatitidu, a další. Oněch 14 miliard, které vláda nenávratně českému zdravotnictví škrtá s tvrzením, že je zdravotnictví nepotřebuje, by mohlo pomoci nejednomu pacientovi k lepší a účinnější zdravotní péči.
Zdravotní pojišťovny s lékaři a jejich odbornými společnostmi o tom vedou každodenní debaty. Kdyby se ministr financí v těchto jednáních postavil před pány profesory medicíny, praktiky a ambulantní specialisty a řekl jim, že žádné další peníze na poskytování zdravotní péče není třeba, věřím, že by získal tisíce a tisíce argumentů, které svědčí o pravém opaku. Stačí rovněž navštívit řadu nemocnic včetně těch fakultních, aby i člověk bez mimořádně vyvinutého pozorovacího talentu viděl na vlastní oči na stavu budov důsledky dlouhodobého podfinancování fyzické infrastruktury českého zdravotnictví.***
