(19.40 hodin)
(pokračuje Marie Pošarová)

Proč o tom mluvím? Protože tyto dotazy nebyly samoúčelné. Vycházely z podnětů, které jsem měla z terénu z mého volebního kraje, z prostředí cizinecké policie, krajského úřadu, místních samospráv, z úřadu práce a tak dále. A chtěla jsem upozornit na velká rizika chybného nastavení legislativní úpravy registrace uprchlíků, nebo spíše neregistrace, protože zde byla nastavena nesmírně benevolentní 30denní lhůta pro přihlášení, což rezultovalo v neúnosnou situaci, kdy vláda a ministr vnitra nevěděli, kolik válečných uprchlíků se zde momentálně nachází, a hovořili o intervalu 200 až 350 tisíc, což je něco neuvěřitelného. Vláda tyto důvodné obavy a připomínky v podstatě ignorovala a nyní po třech měsících některé z nich do zákona zapracovává a tváří se přitom, jako kdyby objevili Ameriku. Zkrácení lhůty na oznámení přihlášení se k pobytu, zpřísnění vyplácení humanitárních dávek až po jejich úplné odebrání těm uprchlíkům, kterým stát platí ubytování a stravování - to všechno byly podněty a návrhy SPD hned na začátku krize. Je dobré, že si některé z nich vláda po čtvrt roce osvojila, ale je jejím nehorázným selháním, že je nezakomponovala do legislativy ihned na počátku uprchlické krize a způsobila tím českému rozpočtu a českým občanům minimálně mimořádně vysoké finanční škody, nemluvě o dalších negativních dopadech, nezvládnutí uprchlické vlny ze strany vlády v čele s Ministerstvem vnitra. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Nyní s přednostním právem je přihlášen pan ministr Válek. Prosím, máte slovo.

 

Místopředseda vlády a ministr zdravotnictví ČR Vlastimil Válek: Děkuji, pane předsedající. Já jsem si tentokrát vzal iPad, písemné poznámky, a vaším prostřednictvím děkuji panu poslanci Brázdilovi, že mně půjčil svůj podnět k pozměňovacímu návrhu.

Dámy a pánové, já bych si dovolil - pokud se mi podaří načíst můj obličej (Ministr manipuluje s iPadem.), což se povedlo - říct, co je to vlastně státní pojištěnec. Bavíme se o zákoně č. 592/1992 Sb., kdy je definován státní pojištěnec jako důchodce - to znamená, každý důchodce je státní pojištěnec. Je potřeba si uvědomit jednu věc. Na rozdíl od drtivé většiny zemí na světě nemáme spořicí účty. To znamená, my si vlastně neděláme to, co se dělá v řadě pojištění, že si část pojištění ukládáme na účet a pak ho čerpáme, ale to, co se v tom roce vybere, to se v tom roce utratí. To znamená, za všechny seniory, za všechny důchodce platí pojištění stát, za všechny neopatřené děti platí pojištění stát. Státní pojištěnec je něco, co je zcela unikátní a nezná to většina pojišťovacích systémů na světě, možná žádný pojišťovací systém. Je to unikátní řešení v České republice. Osoby, které dostávají - příjemci dávek v mateřství jsou státní pojištěnci, osoby pečující o osoby ve stupni závislostí, příjemci dávek v nutné nouzi, osoby v evidenci na úřadech práce a tak dále - to jsou státní pojištěnci a v tomto zákoně z roku 1992 je také definováno, že jsou "příjemci doživotní penze nebo starobního důchodu na dobu určitou, přesně stanovenou výší důchodu" - státní pojištěnci - a pozor, "jsou to cizinci s povolením k pobytu při poskytnutí dočasné ochrany" - bavíme se o zákonu z roku 1992, dvacet let starém zákonu - "pokud nemají příjmy ze závislé nebo samostatně výdělečně činné" - pokud nemají příjmy - a potom "žadatelé o udělení mezinárodní ochrany společně s dětmi anebo ti, kteří mají vízum strpění". Je potřeba si uvědomit, že to reflektovalo válku v Jugoslávii, občanskou válku v Jugoslávii, a v tomto zákoně není uvedeno, po jak dlouhou dobu jsou ti občané, kteří využívají vízum strpění, což jsou dneska uprchlíci z Ukrajiny - většinou maminky s dětmi, které prchají před válkou - po jak dlouhou dobu jsou státní pojištěnci. A my teď pomocí lex Ukrajina definujeme tu dobu, po kterou jsou státní pojištěnci.

Teď se vraťme k tomu, kdy vlastně ta válka začínala. Začínala koncem února, to znamená, první uprchlíci se objevili v pozdních dnech února, a oni přicházeli do České republiky s tím, a do celé Evropy, s tím, že bylo jasně definováno, že vlastně jsou nějakou variantou státního pojištěnce. V České republice máme tuto variantu státního pojištěnce, v každé zemi je to trošku jinak, protože zdravotnictví není společnou politikou Evropské unie, což já považuji za ne úplně šťastné, a ukázaly to nákupy vakcín. To, že se nákupy vakcín nakupovaly společně, bylo nesmírnou výhodou pro země, jako je Česká republika, a my jsme na tom vydělali, velmi jsme na tom vydělali. Je potřeba říct, že to je dobře.

Tak tito občané sem prchali, ty maminky s dětmi sem prchaly s tím, že vlastně žijí zatím v pocitu, že ti státní pojištěnci, že tedy ošetření pro ně je garantováno státem v podstatě do března. My teď omezujeme tuto garanci na nějaký čas a bavíme se o 180 dnech. A já jsem připraven diskutovat o případném zkrácení, o tom se můžeme bavit, ale musíme dát pozor na jednu věc v případě zkrácení. Nesmí se stát, aby některý z nich měl to zkrácení takové, aby se stalo, že v posledních dvou, třech, čtyřech týdnech - a prchali koncem února, to znamená březen, duben, květen, tři měsíce, 90, víc než 90 dnů - aby se stalo, že některý z nich čerpá v posledních týdnech péči, teď tím, že přijmeme zkrácení, pokud to posune Senát, vyjde to jako platné, tak najednou by se stal jenom 90 dnů čerpajícím to pojištění a zdravotnická zařízení, která by se o něho starala, ona se o něho starají, v minulém týdnu, v předminulém týdnu, by najednou tu péči, kterou poskytla, neměla hrazenou ze státního pojištění. To není možné. O kom se bavíme: my se nebavíme o dětech, protože děti budou státní pojištěnci, ať se děje, co se děje, my se nebavíme o seniorech, o důchodcích, pokud takoví jsou, nebavíme se o invalidech, nebavíme se o těch, co se starají o děti mladší dvou let. Jak jsem četl, to jsou státní pojištěnci tak jako tak podle české legislativy. Nebavíme se o těch, co se starají o dvě děti, které jsou mladší 15 let; pokud se starají o jedno dítě starší dvou let, už do té kategorie nepatří.

To znamená, jsem připravený diskutovat o zkrácení, o nějakém rozumném zkrácení. Upozornil bych, že 180 dnů je jakýsi standard v Evropě, který teď řada zemí přijala, ale rozumím tomu, že je dobře, aby měli možnost co nejdříve nastoupit do práce. Já bych velmi nerad, aby se stalo jakýmkoliv způsobem, že kterýkoliv z těch ukrajinských uprchlíků se dostane do svízelné situace a nebude mu poskytnuta zdravotní péče. A já chápu, a chápu velmi intenzivně, námitky různých neziskových organizací a jejich obavy, a to bych chtěl rozptýlit. Tak za první, ať se jedná o kohokoliv, ať je státní pojištěnec, není státní pojištěnec, akutní péči - a ta je u nás definovaná velmi, velmi, velmi široce - dostane každý, kdo pobývá na území České republiky. Náš zdravotní systém je velmi, velmi sociální. Ne socialistický, sociální. Opravdu myslí na každého, kdo potřebuje akutní péči, a akutní péče je definována široce. Za druhé, můžete mně namítnout - já jsem čekal, že v diskusi tato námitka padne: a co když sem přijde zraněný voják, který bude v nemocnici ležet, řekněme, že zkrátíme dobu na 120 dnů nebo na 150 dnů, bude v nemocnici ležet 150 dnů, nemůže pochopitelně žádat na úřadu práce, to znamená, 151. den si bude za zdravotní péči platit? Ne, nebude, tyto případy dokážeme individuálně řešit. Nedokážeme je řešit zpětně, dokážeme je řešit prospektivně, proto 90 dnů je příliš krátká doba.

Můžete mně říct: Dobře, co ta maminka, která bude mít - a tady to v diskusi padlo - částečný úvazek? Ale na to legislativa myslí. Legislativa o státních pojištěncích, legislativa o veřejném pojištění, tuším z roku 1999 - tato je z roku 1992 - jasně říká, kolik si může vydělat na vedlejší úvazek, aby byla stále státním pojištěncem, respektive aby nebyla státním pojištěncem. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP