V některých státech funguje konfiskace tím způsobem, že stát de facto vytvoří odsouzenému dluh vůči státu. To jest, v průběhu trestního řízení je například zjištěno, že obviněný si trestnou činností v uvozovkách vydělal 0,5 milionu eur, a trestní soud pak rozhodne, že odsouzený má povinnost státu zaplatit 0,5 milionu eur. Takový typ příkazu ke konfiskaci není v českém právním řádu upraven, nicméně podle nařízení vzniká povinnost jej vykonat, proto je třeba stanovit postup, jak bude takový příkaz uznáván a vykonáván. Jednou z možností by bylo přeměnit takový trest na peněžitý trest a ten následně vymáhat.

Taková úprava by nicméně nevhodně stírala rozdíl mezi peněžitým trestem, který má primárně postihovat legální majetek, a mezi trestem propadnutí věci, který postihuje majetek spojený s trestnou činností. Navíc je třeba vzít v úvahu, že náhradní trest odnětí svobody při nevykonání peněžitého trestu by bylo možné uložit, jen pokud by takovou možnost připustil jiný členský stát, čímž by byla efektivnost výkonu oslabena. Kromě toho jsou u peněžitého trestu stanoveny jiné podmínky pro zánik účinků trestu než u trestu propadnutí věci.

Navíc tento trest není možné uložit v případě zastavení trestního stíhání z důvodu choroby pachatele, přičemž směrnice 2014/42/EU požaduje, aby bylo možné nástroje a výnosy z trestné činnosti konfiskovat i v těchto případech. Taková úprava také neřeší případy, kdy konfiskace majetku směřuje vůči třetí osobě. Proto byla zvolena úprava, podle níž bude s takovým typem konfiskačního příkazu nakládáno jako s propadnutím náhradní hodnoty nebo se zabráním náhradní hodnoty, kdy propadá nebo je zabírán majetek nahrazující původní výnos nebo nástroj trestné činnosti, který nelze nechat propadnout nebo zabrat, což je koncepce blízká uvedenému typu konfiskace.

Při rozhodování o uznání a výkonu příkazu ke konfiskaci vydaného jiným členským státem podle jiných než harmonizovaných konfiskačních ustanovení obsažených v jeho právním řádu bude třeba vždy pečlivě zvažovat, zda jsou splněny podmínky uvedené v nařízení a zda není dán důvod pro odmítnutí uznání, podle něhož by uznáním příkazu došlo k zjevnému porušení určitého základního práva uvedeného v Listině základních práv EU, zejména práva na účinnou právní ochranu, práva na spravedlivý proces nebo práva na obhajobu.

V návaznosti na první vyhodnocení poznatků aplikační praxe se dále odstraňují některé praktické problémy vznikající při aplikaci úpravy obsažené v zákoně č. 59/2017 Sb. Tyto změny nejsou sice přímo adaptační, ale úzce souvisejí s adaptovaným nařízením, neboť přispívají k jeho efektivnější aplikaci.

Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. dubna 2021 v části nazvané Spolupráce v oblasti prosazování práva a justiční spolupráce v trestních věcech upravuje rovněž některé otázky mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé.

Dohoda je mezinárodní smlouvou ve smyslu § 2 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ustanovení Dohody o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních jsou v naprosté většině takzvaně samovykonatelná a uplatní se přednostně před ustanoveními zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Vnitrostátní provedení v zákoně o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních nevyžadují ustanovení Dohody o spolupráci s Eurojustem, která upravují vztahy mezi Eurojustem jakožto agenturou Evropské unie a Spojeným královstvím; vzájemné pomoci, která ve vztazích mezi členskými státy Evropské unie na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé doplňují ustanovení Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959, Dodatkového protokolu k této úmluvě ze 17. 3. 1978 a Druhého dodatkového protokolu k této úmluvě z 8. 11. 2001 a použijí se přímo a přednostně před ustanoveními zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Jinak je tomu ovšem u ustanovení Dohody o předávání osob, která pouze nedoplňují úpravu vydávání obsaženou v Evropské úmluvě o vydávání z 13. 12. 1957, jejích dodatkových protokolech a Evropské úmluvě o potlačování terorismu, ale nahrazují odpovídající ustanovení těchto úmluv novým institutem - předáním osoby na základě zatýkacího rozkazu - který je obdobný předání osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu. Oproti předání na základě evropského zatýkacího rozkazuje je předání osoby na základě zatýkacího rozkazu podle Dohody poněkud volnější, a to díky možnosti uplatnění výjimek na základě oznámení členských států Evropské unie nebo Spojeného království. Je proto na místě nepostupovat podle ustanovení hlavy II, části třetí, ale odkázat na přiměřené užití úpravy evropského zatýkacího rozkazu, který se jinak použije pouze ve vztahu mezi členskými státy Evropské unie.

Tuto úpravu je samozřejmě možné použít pouze v rozsahu, ve kterém není v rozporu s dohodou, kdy dohoda je na rozdíl od Dohody mezi EU a Islandskou republikou a Norským královstvím o postupu předávání mezi členskými státy EU a Islandem a Norskem mezinárodní smlouvou ve smyslu § 2 písm. d) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a její ustanovení tak jsou přímo použitelná, není třeba v zákoně upravovat jednotlivé rozdíly oproti úpravě evropského zatýkacího rozkazu.

V dohodě je rovněž obsažena úprava justiční spolupráce při zajištění a konfiskaci majetku. Naprostá většina článků v této hlavě je přímo aplikovatelná, nicméně určité provedení v zákoně si vyžaduje čl. 667, který upravuje sdílení zkonfiskovaného majetku mezi Spojeným královstvím a členským státem Evropské unie, dále pak čl. 668 odst. 2, podle něhož žádné ustanovení hlavy XI nelze vykládat tak, že umožňuje, aby celková hodnota konfiskace překročila peněžní částku uvedenou v příkazu ke konfiskaci.

Pátý senát Soudního dvora Evropské unie dne 29. dubna 2021 rozhodl o předběžné otázce ve věci C-665/20 PPU tak, že "čl. 4 bodu 5 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že se členský stát rozhodne provést toto ustanovení do vnitrostátního práva, musí vykonávajícímu justičnímu orgánu přiznat určitý prostor pro uvážení pro účely rozhodnutí, zda je výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu uvedeného v onom ustanovení namístě odmítnout, či nikoliv". (Poslanci upozorňují, že jeho projev je příliš rychlý a není mu rozumět.)

Děkuji, pokusím se tedy pomaleji. Soudní dvůr EU vycházel z toho, že vykonávající justiční orgány v zásadě mohou odmítnout výkon takového rozkazu pouze v taxativně vyjmenovaných případech stanovených v rámcovém rozhodnutí. Zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu tedy představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně.

Jak Soudní dvůr EU uvádí, pokud jde o důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vyjmenované v čl. 4 rámcového rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci provedení rámcového rozhodnutí mají členské státy prostor pro uvážení. Členské státy tak mohou, ale nemusí tyto důvody provést do svého vnitrostátního práva. Mohou se rovněž rozhodnout omezit situace, ve kterých vykonávající justiční orgán může odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu, a usnadnit tak předávání vyžádaných osob v souladu se zásadou vzájemného uznávání stanovenou v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí. Pokud jsou ale tyto důvody, které nejsou označeny za povinné důvody odmítnutí evropského zatýkacího rozkazu, do právního řádu členského státu Evropské unie zavedeny, musí mít podle výkladu Soudního dvora EU sám aplikující orgán prostor pro uvážení, zda je třeba odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z těchto důvodů, či nikoli.

Proto, pokud se členské státy rozhodnou pro provedení jednoho nebo více důvodů, pro které lze odmítnout výkon stanovený v čl. 4 rámcového rozhodnutí, nemohou stanovit, že justiční orgány musí odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz, který formálně spadá do rozsahu uvedených důvodů, a nemohou zohlednit okolnosti vlastní každému případu.

Soudní dvůr EU se vyjadřoval pouze k výkladu rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy. Závěry, ke kterým došel, jsou však obecnějšího charakteru, a proto byla provedena revize všech předpisů Evropské unie v oblasti justiční spolupráce a relevantních ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci, která upravují důvody pro odmítnutí justiční spolupráce nebo obdobné postupy vedoucí v konečném důsledku k tomu, že justiční spolupráce nebude poskytnuta. ***