(13.50 hodin)
Poslanec Milan Brázdil: Máte pravdu. Tož kam to dát? Když to bude první bod, tak to bude hned v kelu. Když to bude druhý, třetí... Víte co? Udělejte to jako šanci - poslední bod. Dejte to jako poslední bod.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Zaznamenáno. Děkuji. A další v pořadí je přihlášen pan poslanec Mašek. (Nepřítomen.) Není tady, tak poté paní poslankyně Pokorná Jermanová.
Poslankyně Jaroslava Pokorná Jermanová: Dobré odpoledne, dámy a pánové. Já před vás předstupuji se žádostí o zařazení dvou nových bodů. Pane předsedající, já je postupně představím. Tak.
První bod, který bych ráda zařadila na program dnešní schůze, má název Stavební spoření jako pomoc v době energetické krize. Přiznám se, že nechápu úvahy vlády o tom, že zruší stavební spoření. Já to nedokážu pochopit v současné situaci, kdy se hypotéky prodražují tak, že na ně dosáhne málokdo, a náklady na bydlení včetně cen energií raketově rostou. A místo toho, aby vláda využila fungující systém, jehož prostřednictvím je možné lidem efektivně, jednoduše a poměrně rychle pomoci s bydlením, tak se ho rozhodne zlikvidovat. Nejsem tu rozhodně v pozici někoho, kdo by lobboval ve prospěch stavebních spořitelen, ale rušení tohoto produktu mi hlava prostě nebere z prostého lidského pohledu. Stavební spoření tady máme 30 let. Za tu dobu se podařilo vychytat dětské nemoci a v nynější krizové situaci by nebylo nic jednoduššího než tento systém snad trochu oprášit, přizpůsobit dnešním tržním podmínkám a využít jako pomocnou ruku lidem. Jde o snadno regulovatelný a stabilní trh, na kterém je přiměřený počet hráčů a je pod dlouhodobým drobnohledem centrální banky. Chtěla bych navíc připomenout, že nejde o nějaké české specifikum, ale stavební spořitelny desítky let slouží například v Německu nebo Rakousku.
Výdaje státu na stavební spoření rozhodně rozpočet nevytrhnou. Úspory budou minimální, ale zato lidem to přidělá spoustu komplikací. Pro tuto vládu je ostatně typické, že do fungujícího systému vnáší nevídaný chaos. Místo aby se využil systém stávajících sociálních dávek, tak se vymýšlejí nové. Ty pak mají spoustu nedostatků. Vláda by musela být geniální, aby od stolu vymyslela něco, co zpravidla prochází vývojem několika desetiletí. Vezměte si například to, kolika novelizacemi prošel systém sociální pomoci od roku 1989, přesto se neustále dolaďuje. Ale Fialův kabinet si myslí, že během týdne položí na stůl dokonalý produkt. To je naivní nesmysl, navíc pokud vláda evidentně trpí nedostatkem odborného zázemí. A jsou tu další bezbřehé kreativity vlády. Místo aby využila situace, kdy stát kontroluje majoritu u výrobce energie, jako to dělají v jiných zemích EU, tak se vymýšlí energetický tarif. Namísto aby se preferovala hromadná doprava, tak se ruší slevy a jízdné se zdražuje, aby lidé jezdili auty, spotřebovali více drahého benzinu a znečišťovali ovzduší.
Ale zpět ke stavebnímu spoření. To v tuzemsku bylo ještě předtím, než se do využitelné podoby vyvinul trh s hypotékami. Lidé ho využívají dodnes na menší investice do bydlení, na rekonstrukce, na snížení energetické náročnosti, na solární panely a podobně. To všechno se z tohoto systému dá bez problémů zafinancovat. A ano, existují spořitelé, kteří stavební spoření berou jako výhodnou investici, aniž by si brali úvěr na bydlení. Ale na tom je přece tento princip postaven od samého začátku. Funguje to tak i v zahraničí. Je to obdoba družstevních záložen, tedy kampeliček, které tu byly už za první republiky v každé vesnici. Mám ve svém okolí spoustu lidí, kteří svým dětem ukládají na stavební spoření, aby jim v dospělosti pomohli k bydlení. Navíc v dnešní době, kdy hypotéky jsou nedostupné, vše je drahé a pořídit si vlastní bydlení se stalo nedostižným mráčkem v říši snů, zůstalo stavební spoření jedinou přijatelnou možností.
Za logické řešení bych považovala pravý opak. Vzít systém stavebního spoření, zatraktivnit ho tak, aby byl využitelný pro pořízení vlastního bydlení, a pomoci tak lidem s tím, co je trápí nejvíce, tedy se střechou nad hlavou. V době rostoucích cen energií a kritické situace na trhu s bydlením bych to považovala za smysluplné řešení. Tato vláda však udělá nad fungujícím a prověřeným systémem stavebního spoření křížek a bude vymýšlet nějakou svou novinku. Nechápu její potřebu drbat se pravou rukou za levým uchem a místo zjednodušování života lidí ho naopak neustále komplikovat, jako by lidé neměli starostí už i bez vašeho přičinění nad hlavu.
Pane předsedající, já bych poprosila tento bod zařadit za již načtené body.
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano. A ještě se jednou zeptám: Stavební spoření jako pomoc - a doplňte mě.
Poslankyně Jaroslava Pokorná Jermanová: Ano, já vám to přečtu. Stavební spoření jako pomoc v době energetické krize. Ano.
Další bod, o který bych velmi stála, aby se zařadil do jednání této schůze, má název Odměňování v kultuře v návaznosti na ceny energií. Chtěla bych se tímto zastat všech lidí, kteří v kultuře pracují. Bohužel musím důrazně apelovat na celou vládu, protože se ukazuje, že pan ministr Baxa se bojí za své lidi postavit. Vláda se zaklíná morálními hodnotami a odpovědností. Pokud by to ale myslela vážně, nemohla by se k lidem v kultuře chovat tak macešsky.
Všichni víme, že existence každého národa stojí na kulturním a historickém dědictví. Nemůžeme ale donekonečna spoléhat na to, že kulturní instituce budou stát na lidech, kteří svou práci dělají sice s láskou, ale také na hraně živoření. Zkuste se pobavit s někým, kdo pracuje v muzeu, divadle nebo jiné instituci. Já vám tu práci ušetřím. Dovolte mi uvést několik čísel, abych vám ukázala, jak se takový průměrný pracovník v kultuře má. Jeho plat je 26 000 korun. Pro srovnání, celkově je u nás průměrná mzda přes 49 000 korun, tedy bezmála dvakrát tolik. Když se budeme držet při zemi, tak si náš člověk pronajímá byt o rozloze 50 metrů čtverečních, za který platí nájem 12 000. Za energie, poplatky, vodu zaplatí dalších 6 000 korun. Na jídlo, oblečení, potřeby pro děti a další životní radosti mu zbude 8 000 měsíčně. O hypotéce, autě, benzinu, nové pračce nebo podobném povyražení si může nechat jen zdát. Přitom tu mluvíme o člověku s vysokoškolským vzděláním, který chce poznávat, vzdělávat se, profesně růst a dát vzdělání i dětem. Kde takový člověk má vzít na rostoucí ceny energií, jídla a vlastně úplně všeho? Ano, letos možná dostane přidáno 10 %, tedy v průměru 2 600 korun. Spíše to ale bude méně, protože se zvýšení týká jen tarifů, nikoliv už odměn a příplatků. Přitom zdražení je téměř 20 %.
A proč to tady všechno říkám? Abych ukázala, jak strašně žije tato vláda mimo realitu. Asi nejsem sama, kdo naprosto přestává vládě rozumět. Tvrdí, že chce pomáhat těm, kteří to potřebují. Pomoc ale už potřebuje každý průměrný zaměstnanec, a nejen v kultuře. Žije totiž na pomezí finančních možností.
V příštím roce se nad platy v kultuře vznáší jeden velký otazník. Myslím, že je nejvyšší čas, aby se Ministerstvo kultury zastalo zaměstnanců, za něž nese zodpovědnost, a prosadilo růst platů v roce 2023, který bude skutečně znatelný. V české kultuře pracuje více než 2 % všech zaměstnanců. Jde o více než 112 000 profesionálů a 24 000 dobrovolníků. Je potřeba do těchto lidí investovat, protože bez nich a bez jejich kreativity, nadšení a profesionality upadne kultura opět do šedé nezajímavosti a budeme zase žehrat na nedostatek návštěvníků. Kultura si na sebe dokáže vydělat, ale je potřeba jí pomáhat koncepčně. Zatím to tam vypadá jako v pohádce o tom, jak kočička s pejskem vařili dort. ***
