(17.00 hodin)
(pokračuje Jan Síla)
Liberální demokracie nás dostala do fáze, kdy vládnoucí kartel pěti stran, některých samostatně nevolitelných, nevládne ve prospěch obyvatel tohoto státu. Účinně neřeší současnou inflaci provázenou drahotou všech základních životních potřeb. Vzhledem k současným počtům ve Sněmovně - stoosmička - není šance vládu odvolat. Proto jediným způsobem, jak se této vlády zbavit, je odvolat ji pomocí referenda. Vláda také zásadním způsobem obrací kolo zdravotnictví v neprospěch pacientů a zdravotníků. Státní rozpočet na rok 2022 si chtějí vylepšit odebráním 14 miliard korun za státní pojištěnce.
Vláda lidu, jak je mylně nazývaná demokracie, je ve starořečtině ve skutečnosti dimarchos (?). Demokratia je ve starořečtině síla nebo moc lidu. Jak se dnes a denně přesvědčujeme, není vůbec důležité, kdo ve společnosti formálně vládne, ale kdo má skutečnou moc. Bohaté elity, které mají skutečnou moc, mají současně zajištěný vyšší stupeň politických práv a svobod. Demokracii si pojmenují svým vlastním přívlastkem, který se jim zrovna hodí. Ať je to sociální demokracie, lidová demokracie, což je pleonasmus, liberální demokracie, křesťanská demokracie, což je zase protimluv.
Chtěl bych se více zastavit nyní u vládnoucí liberální demokracie. Po revolucích v Americe a Velké francouzské vznikají v průběhu 19. století novodobé liberální demokracie, které jsou charakterizované novými znaky: osvobozování lidí z poddanství feudální aristokracie, zásady všeobecného volebního práva, definice dnešní formy zastupitelské demokracie. A to je to důležité. Liberální demokracie se holedbá zásadami politického pluralismu: rovnost před zákonem, petiční právo, právo na spravedlivý proces, další občanská lidská práva a svobody a takzvanou občanskou společnost. Ve skutečnosti vychází z klasického liberalismu s třemi základními právy: na život, na svobodu, ale hlavně na ochranu soukromého majetku. Tato práva jsou údajně dána Bohem. Vylučuje pozitivní práva jako nejrůznější nároky, například na vzdělání, zdravotní péči, sociální zabezpečení a tak dál.
Vážené kolegyně a kolegové, mnohdy je za příklad skutečné demokracie uváděno antické Řecko. Athény v dobách Perikla měly asi 315 000 obyvatel, vlády se účastnilo pouze 60 000 mužů určitého věku, kteří měli rovná práva a nesměli pracovat. Mezi podmínky pro fungování této demokracie patřil i čas k zabývání se věcmi veřejnými. Čas zajišťovala existence otroků v takzvané demokracii. Za druhé je to odlišné chápání svobody. Svobodu chápali jako svobodu kolektivní na rozdíl od současného prosazování individuální svobody. Z rozhodování byli vyloučeni bydlící za hranicí města, cizinci, trestanci, dlužníci, prostě všichni, kteří škodí městskému právu. A za třetí, jako třetí podmínka byla vysoká vzdělanost občanů, zvláště v oboru správy věcí veřejných, rétoriky a museli požívat osobní integrity. Politické pravomoci byly v 5. století před naším letopočtem v Athénách postupně rozděleny mezi radu pěti set, lidový sněm, poradní soudy a hlavně ostrakismus. Ostrakismus sloužil k ochraně demokracie, ve kterém občané rozhodovali, zda nějaký demagog neohrožuje demokracii. Ostrakismus fungoval tak, že na lidovém sněmu každý při příchodu na sněm dostal střep hliněné nádoby, takzvaný ostrakon, na který napsal jméno politika, který by měl být odstraněn. Ten, co dostal nejvíce ostrakonů, byl na deset let vyobcován z města.
Ale vraťme se do současnosti. Současná definice demokracie je forma vlády, ve které se podřizuje menšina většině a je uznávána svoboda a rovnoprávnost občanů. A teď si proberme skutečný stav demokracie dneška u nás, které mají plná ústa politici nejen u nás, ale i v celé euroatlantické civilizaci. Pokud by skutečně v takzvaných demokratických státech tato definice platila, co by zabránilo většině obyvatel, aby neodhlasovali vyšší daně bohatým a tyto prostředky neinvestovali na zdravotnictví, školství, bezpečnost a tak dál? Skutečná demokracie vyžaduje svobodu. Proto to funguje tak, že bohatý si může najmout prostředky na kampaň a pomocí demagogie se dostat k moci, tudíž zde dochází k velkému zvýhodňování majetnějších politiků, což zapříčiňuje silně oligarchickou vládu navzájem spřízněných podnikatelů. Vlastnictví masmédií je v rukou oligarchů. Česká takzvaná veřejnoprávní média, hlavně ČT, jsou řízena z Bruselu. Tak kde jsou základní podmínky demokracie u nás?
V moderní době bývá demokracie definována dvěma základními teoriemi. Je to teorie klasická liberální Milla a konkurenční teorie demokracie Schumpetera. První vychází z premisy delegace a převádění úkolů voliči na volené zastupitele a druhá více odráží skutečnou dnešní praxi. Politik si vybírá politické strany a po volbách na ně nemá již vliv. Zatímco první teorie spíše odráží koncepci skutečných demokratických hodnot, kdy má většina obyvatel možnost ovlivňovat dějství v obci, druhá přesněji popisuje skutečnou nynější praxi u nás. Čili nejedná se o demokratické státy, ale o státy s takzvanou zastupitelskou demokracií, kde slovo demokracie je v názvu jen k matení méně vědoucích občanů.
Zde je na místě zdůraznit neoddiskutovatelnou pravdu. Ve světě zásadní ekonomické nerovnováhy a koncentrace moci v rukou několika málo osob není a nemůže být pro skutečnou demokracii místo, protože skutečnou moc má v každé i takzvané demokratické společnosti vždy bohatá menšina. Proto se SPD zasazuje o prosazení prvků přímé demokracie, která umožní kupírovat většinu nedostatků nepřímé zastupitelské demokracie, jejíž současná forma nemá se skutečnou demokracií nic společného. Jde pouze o pseudodemokracii, kterou pokrytecky používají elity jako fíkový list k zakrytí skutečného stavu řízení společnosti výhradně ve prospěch elit.
Pro oživení si zopakujme hlavní prvky přímé demokracie. Jsou to pozitivní nástroje: občanský podnět, lidová iniciativa, plebiscit a referendum. Negativní nástroj je odvolatelnost poslance, takzvaný imperativní mandát. Přitom bychom si mohli vzpomenout na ostrakismus z antického Řecka, který se téměř už dneska nepoužívá, ale právo na odvolání politika vedlo třeba ve Švýcarsku k rozvoji demokracie tak, že toto právo dnes již není nutné používat, protože nad každým nepoctivým politikem visí Damoklův meč. Tímto oslím můstkem se dostáváme oklikou k referendu.
Obecné referendum je v ústavě. Je to návrh zákona, který je předložen k posouzení občanům. Může být závazné, nezávazné, povinné, nepovinné, fakultativní, ratifikační a tak dál.
Výhody a nevýhody referenda. Při dostatečně velkém a správně vybraném vzorku bývají takzvaně průměrní lidé úspěšnější v odhadech než malá skupinka expertů. Týká se to právě především těch nejsložitějších rozhodovacích kauz. Za druhé, lidé se rozhodují nejen na základě informací, ale i svých životních zkušeností. Za třetí, na druhé straně výhodou rozhodování expertů může být možnost dobře prostudovat danou problematiku. Zásadní nevýhodou však je možnost korupce těchto expertů. Jednotliví experti mohou mít na řešení stejného problému diametrálně odlišný názor. To je další negativum. Lobbisté bývají obvykle dobře financovaní a každý expert má svou cenu. Pokud není řádné vysvětlení problému v masmédiích, jsou lidé zmanipulovaní a volí obvykle proti svému zájmu, tak jak to vidíme pravidelně ve volbách. V politice jde vždy o něčí zájmy a veřejný zájem je až na posledním místě. ***
