(17.30 hodin)
(pokračuje Jan Síla)
Inflaci nelze ztotožnit s jakýmsi zdražováním či drahotou. Inflace je systémový makroekonomický jev daný tím, že v oběhu je velké množství peněz neodpovídající hodnotě vyrobeného zboží a služeb. Výše inflace je otázkou volby, nikoli jakési zdánlivé předurčenosti. Inflace má být pod kontrolou centrální banky. To je její ústavní mandát.
Hospodářská politika státu v širším smyslu má dvě složky, měnovou monetární a rozpočtovou fiskální. Monetární, za kterou je odpovědná centrální banka, která má za úkol sledovat měnový vývoj, tedy i vývoj inflace, a udržovat inflaci pomocí měnové restrikce. Vláda může měnovou restrikcí podpořit restrikci svojí fiskální politiky, to znamená nehospodařit na dluh. Lapidárně řečeno, vyšší schodek státního dluhu znamená, že Česká národní banka bude muset zvýšit úrokové sazby a držet je tak dlouho, dokud se inflace nezkrotí. Ergo snížit inflaci lze jen při zastavení nebo výrazném snížení tempa růstu objemu peněz v oběhu, takzvaná měnová restrikce. A současně úsporná fiskální politika vlády.
To, co se dnes děje, se dá pojmenovat jako probíhající největší přerozdělování majetku od roku 1989. Většina inflace je dovezena z ciziny. Ceny energií, ropy a materiálu nemůžeme ovlivnit, ty se určují na světových trzích. Je hodně napnutý trh práce. Česká republika má jednu z nejnižších nezaměstnaností na světě, ale za přehřátý trh práce může Česká národní banka, která od roku 2013 do roku 2017 vydala za takzvané intervence přes 2 biliony korun, za něž nakoupila 70 miliard eur. Já bych se chtěl zmínit o jiné podstatě současné inflace, nejen té dovezené. Cílem banky bylo oslabit korunu a pomoci kolabujícímu euru, a tím hrozící deflaci v Evropské unii, kurs měny se před zákrokem pohyboval 25,50 za euro a Česká národní banka se rozhodla ho udržet pomocí intervencí na 27 korun za euro. Proto těch 70 miliard nakoupených.
Intervence způsobily, že naše republika byla hlavně pro německé firmy velmi levná. Poptávka po české levné pracovní síle je obrovská. Na to pak narážejí různé sektory, například odvětví pohostinství a stravování, kde zoufale chybí lidé, protože jdou raději pracovat na jistotu do montovny nebo do státní správy.
Inflace snižuje kupní sílu lidí. Za své peníze si koupí méně. Díky intervencím však vzniklo přes 2 biliony nových umělých korun a těch mají spekulanti, banky, finanční instituce i fondy nadbytek. Ale není o ně zájem. Česká národní banka intervencemi vypustila džina z lahve a teď už ho bude těžko chytat zpátky. Inflace je výrazně větší než úročení většiny dostupných a rozumných bankovních produktů. Uměle vytvořené peníze často skončily v nemovitostech a vyhnaly jejich cenu tam, kde nyní jsou. Bohužel, na inflaci prodělají hlavně ty takzvaně pilně pracující včeličky, střadatelé, kteří mají svůj med ne v plástvích v úlech, ale peníze v bankách na termínovaných vkladech a na spořicích účtech. Češi mají na krátkodobých úložkách zhruba 5 bilionů korun. Při inflaci 10 % ročně, a ta je dnes už 17 %, se jim za pět let více než půlka úspor vypaří. Inflace z účtů střadatelů užere okolo půl bilionu korun za rok, takže drobní střadatelé zaplatí hostinu velkým dlužníkům. No a velcí kluci takzvaně si mnou ruce, protože si zavčas zabrali levné peníze, hodně peněz, na dluh. Na levný dluh. Tím financovali svoje nákupy hlavně firem a nemovitostí, čehokoliv, co je hmotné. Teď platí úroky kolem 2-3 % ročně a inflace je přitom 17 % a ještě poroste.
Vysoká inflace maže levné dluhy kryté hmotnými investicemi. Jenom pro ilustraci zmíním dva příklady. Podle konsolidované výroční zprávy činil k 31. 12. 2019 majetek J&T Group 11,1 miliardy eur. Z toho závazky skupiny, čili dluh, činily 9,3 miliardy eur. Další. Podle konsolidované výroční zprávy k 31. 12. 2020 majetek skupiny PPF činil 39,7 miliardy eur, z toho cizí zdroje, dluh, byly 31,1 miliardy eur.
Banky jsou jako průtokový ohřívač. Co vyberou na levně úročených vkladech, to s rizikovou přirážkou rozpůjčují dál. Nízkoúročené úvěry bankám škodit nemůžou, protože mají své financování zajištěné dlouho dopředu. Dluhy státu se snižují inflací, která okrádá střadatele. Mohlo by se zdát, že velká inflace pomůže smazat státní dluhy, které jsou dnes již prakticky téměř nesmazatelné. Při současných proponovaných schodcích státního rozpočtu je science fiction, že bychom mohli státní dluh někdy splatit. Umazat ho může jen inflace, a tím pádem znehodnocení úspor střední třídy.
Více než půlku státního rozpočtu tvoří mandatorní výdaje, které je stát povinen platit ze zákona. Tyto mandatorní výdaje jsou většinou vázány na inflaci. Například důchody jsou pravidelně valorizovány o inflaci. Tím, že stát vydává protiinflační dluhopisy, tak mu inflace zdražuje úroky za vysoké dluhy. Církve si letos přilepší tímto způsobem, někde jsem četl, o 7 miliard korun.
Z médií slyšíme, že Česká republika prosperuje a máme nejvyšší životní úroveň v historii. Něco na tom pravdy je, ale vršení státních dluhů a konzum na dluh nejsou prosperita. Vše na světě je relativní. Ve srovnání s kupní sílou Němců či Rakušanů jsme pořád chudí. Přesto současná životní úroveň obyvatel České republiky je mimořádně vysoká v porovnání s životním standardem většiny obyvatel zeměkoule. Navíc má spousta lidí naspořené peníze, které neutratili v koronavirové pandemii. Nyní nás ale čeká dál více děsící rostoucí ceny energií, potravin a dalšího běžného zboží. Už teď lidé začali pociťovat snížení životní úrovně, na kterou byli zvyklí. Zatím máme někteří úspory, ze kterých kompenzujeme vysoké ceny zboží. Ale jak nám budou postupně tyto úspory docházet, bude se snižovat životní úroveň a sociálně slabší budou upadat do opravdové chudoby. Postupně nové platby za energie a zvyšující se ceny už nebudou zvládat platit ani spořádaní a vždy trvale pracující lidé.
Členové vlády uklidňují veřejnost, že vláda nenechá nikoho padnout. Faktem zůstává, že zatím toho vláda pro lidi moc hmatatelného neudělala. Prostě slibem nezarmoutíš. Mně jako pamětníkovi připomíná věta premiéra Fialy, že nikoho nenechá padnout, výroky, jimiž se Václav Havel zapřísahal davům lidí na Václaváku, což si pamatuji, že u nás po listopadu 1989 už nikdy žádná nezaměstnanost a bída nebudou. A také, že už nebudeme v Československu vyrábět žádné zbraně, protože ty nebudou potřeba, jen tak mimochodem.
Snaha omezit dovozy strategických surovin z Ruska je něco, s čím se evropská ekonomika bude jen těžko vypořádávat. Pokud se k tomu přidají ruské protisankce spočívající v zastavení vývozu surovin, může to vést ke kolapsu některých průmyslových odvětví a zásadně ohrozit ekonomické základy naší prosperity a našeho politického systému. ***
