(11.20 hodin)
(pokračuje Hana Naiclerová)
Pokud však není vůle schválit můj pozměňovací návrh, domnívám se, že schválit návrh kolegů Michálka, Cogana a Jakoba je nutností, pokud nechceme dál zvyšovat pokuty, které má Česká republika platit v Evropské unii. Pokud ve veřejném sektoru nebudou přijímána anonymní oznámení, klesne již dosažený standard whistleblowingu a taková úprava odporuje Evropské směrnici. Šlo by vlastně o nesprávnou transpozici.
Závěrem bych chtěla požádat o jednu věc. Přemýšlejme prosím o anonymních oznámeních i celém tomto zákonu věcně, racionálně a bez dogmat. Oznámit protiprávní jednání v právním státě není udavačství ani bonzáctví, anonymní oznámení často obsahují závažné informace. Prosím, nevzdávejme se jich. Napravme nesprávnosti vládního návrhu a udělejme ze zákona o ochraně oznamovatelů funkční protikorupční nástroj. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji, paní poslankyně. Další řádnou přihlášenou je paní poslankyně Helena Válková a připraví se paní poslankyně Lucie Potůčková. Prosím, máte slovo.
Poslankyně Helena Válková: Děkuji, pane místopředsedo. Milé kolegyně, milí kolegové, já vás uvedu opět do nedávné historie, protože tak co nejplynuleji navážu na slova mé předřečnice, paní poslankyně Naiclerové, která také byla tou whistleblowerkou, já také, a my dvě máme jinou zkušenost než většina poslankyň a poslanců, kteří jsou v tomhle sále a budou hlasovat. My dvě jsme si na vlastní kůži zažily včetně konsekvencí z toho vyplývajících, co to znamená.
O čem teď hovořím? Plzeňská práva 2009/2010. Marně jsem chodila za tehdejším proděkanem, děkanem - znáte ho všichni, nechci ho teď znovu jmenovat a jeho nejbližší spolupracovníky, protože to poškodilo jméno plzeňských práv na dalších deset let, tak cirka. Teď už je to lepší, samozřejmě, ale pořád ještě jsou studenti, kteří když se uchází o práci, slyší takovou dehonestující otázku: Ale nejste náhodou z plzeňských práv? A oni říkají: Jsem, třeba, ale já jsem dělal státnici u profesora Šámala nebo profesora Eliáše nebo profesorky Válkové. Podívejte se, to je velmi špatná vizitka. Co tomu předcházelo? Marné prosby o to, aby - protože my jsme tušili, nevěděli jsme přesně, někteří studenti procházeli standardním řízením, aniž by se jim příliš umožňovalo individuální studium - vedly k tomu, a na to mě upozornili moji asistenti, že jsem se začala problémem studentů, kteří mně mezi prsty proklouzali, i když jsem je vyhodila třeba u státnice, a pak jsem je viděla u promoce, zabývat hlouběji. A zjistila jsem nepěkné věci, k nim se nechci vracet, a stála jsem před tím rozhodnutím, co udělat. S ohledem na to, že vedení bylo velmi zainteresováno na tom, aby tyto praktiky dále pokračovaly, a naše katedra trestního práva - kterou vedl jako první, já jsem to po něm převzala, kolega doktor Baxa, pozdější předseda Nejvyššího správního soudu, a se mnou tam přednášel profesor Eliáš, já jsem byla potom vedoucí katedry trestního práva - tak jsme si nemohli dovolit, aby naše jména byla spojována minimálně s netransparentními postupy, technikami, rozhodnutími tehdejšího vedení. Ale protože - a teď mi dovolte, říkám na mikrofon nadsázku genderovou - protože muži jsou občas, když nejde o války, řekněme opatrnější - nechci říkat zbabělejší, ale opatrnější, tak jsem byla varována, abych to raději neotvírala. Ale já v určitém okamžiku, kdy jsem to otevřela, to nebylo udání, i když to zní ošklivě, ale bylo to oznámení, které šlo samozřejmě už veřejně. Přišla akreditační komise, začalo se vše prošetřovat ve velkém stylu, i orgány činnými v trestním řízení. I jak dobře víte, nikdo nebyl - a tady říkám možná naštěstí, rozhodně jsem nebyla krvelačná - odsouzen, nicméně se přišlo na to, že ty praktiky a postupy byly v rozporu s právními předpisy, s vysokoškolským zákonem a dalšími souvisejícími předpisy upravující vysokoškolské vzdělání. Některým byly odebrány tituly, jiné tituly se neuznaly a tak dále.
Co se stalo se mnou a právnickou fakultou? Já jsem okamžitě letěla z vedoucího katedry trestního práva, byla jsem dehonestována v tom smyslu, že mě přestali zdravit kolegové. Někteří studenti se na mě dívali divně, dokonce tehdejší, nevím, jestli to byl akademický senát, vyslovoval podiv nad tím, jak jsem mohla takhle dehonestovat právnickou fakultu Západočeské univerzity, a trvalo to velmi krušných, krutých šest měsíců, než se karty obrátily o 180 stupňů a já jsem se vrátila do stejné pozice, ze které jsem byla vyhozena, a naopak tehdejší vedení právnické fakulty muselo odstoupit. Převzal potom a děkanem byl pan děkan, bývalý také ministr spravedlnosti, což je zajímavé, Jiří Pospíšil. Dávali jsme to dohromady. Potom za rok - a to chci říct ten neblahý takový už důsledek toho, co to znamená pro takového oznamovatele - v tajných volbách v akademickém senátu jsme úplně propadli a profesor Eliáš, profesor Šámal i já jsme z protestu plzeňská práva s krvácejícím srdcem - protože já jsem milovala právnickou fakultu, byla jsem u jejího zrodu a soutěžili jsme o to, že jednou budeme možná lepší než třeba brněnská fakulta nebo pražská, což bylo více než opovážlivé, samozřejmě - byli jsme ti nejhorší a akademický senát nám to dal najevo, takže jsme odešli a pokusili jsme se založit v Praze právnickou fakultu, což se nám nepodařilo, soukromou. Tehdejší akreditační komise nám to neschválila, protože nám neuznala naši publikační činnost, která byla velmi bohatá, s odůvodněním, že se začne počítat naše publikační činnost a vědeckovýzkumné aktivity až v okamžiku podání přihlášky o akreditaci, což znamenalo škrtnout dvacet let vědeckovýzkumné práce. Nechtěli mít konkurenci, nechtěli mít soukromou právnickou fakultu, kde by ty katedry vedli lidé, jako jsme byli my, kteří rozhodně garantovali určitou odbornou úroveň.
A já se teď vrátím k tomu, o čem jsem potom přemýšlela. Hodně mých bývalých studentů je na významných postech soudců, státních zástupců, známých advokátů, vysokých úředníků, velmi ráda se s nimi setkávám - když mě potkají, tak se ke mně hlásí. Jsou to právě lidé, kterým je tak kolem pětačtyřiceti, čtyřiceti, čtyřiceti osmi roků, s tím, že vzpomínají na tu dobu, ale vždycky je tam takové to ale, říkají: Škoda že to tenkrát dopadlo už v době, kdy z toho byly takovéhle škody. Já jsem si z toho dovodila - nebo se otevřel ten případ - že asi jsme měli být ještě rychlejší, protože my jsme tušili některé věci, ale právě chyběla právní úprava, která by nám jasně umožnila a poskytla i ochranu před tím, s čím jsme museli počítat, a já jsem počítala, i když jsem netušila, že to bude tedy (Se smíchem.) do týdne se zdůvodněním, že jsem špatně vyplnila nějaký lísteček o dovolenou, tak jsem byla okamžitě vyhozena z postu vedoucí katedry, a to musím říci, že tenkrát se za mě velmi postavil pan doktor Baxa a pan profesor Šámal. Ale bylo to k ničemu, těch půl roku. Takže v podstatě jsem si říkala: Škoda že tady není ta ochrana. A od té doby, a právě proto, jsem byla velmi ráda, když hnutí ANO přišlo s tím, že takovou normu chce přijmout, a začalo aktivně prosazovat a jednat již v minulém volebním období - ono už to začalo v předminulém, ale pokračovalo to v minulém volebním období - právní předpis, který by takové situace, kterými jsem si prošla já a paní poslankyně Naiclerová, minimalizoval nebo optimálně eliminoval rizika z nich vyplývající.
Teď tady tu normu máme. Já hovořím jako někdo, kdo je subjektivně podjatý, tu zkušenost vám nepřeji, a logicky budu tedy trošku více fandou těch pozměňovacích návrhů, které tady zaznívají. ***
