(10.40 hodin)
(pokračuje Karel Haas)
A ten druhý právní závěr, který jsem zdůraznil, při veškeré ohromné úctě k vnitřní subjektivní identifikaci každého jedince s tím, kým se cítí být, ale že to není podstatné pro zásahy do právního řádu České republiky, citace z téhož rozhodnutí pléna Ústavního soudu 2/20. Naopak informace o tom, s jakým pohlavím se jednotlivec vnitřně identifikuje, je z hlediska uvedených příkladů v zásadě bezvýznamná a odlišné zacházení s lidmi podle této charakteristiky by postrádalo objektivní a rozumné důvody, které k odlišnému zacházení ústavní pořádek vyžaduje. V průběhu řízení nebylo Ústavnímu soudu předloženo logické vysvětlení toho, k čemu by mělo sloužit dělení lidí na ty, kteří se identifikují jako muž, a na ty, kteří se identifikují jako žena. Takové kategorie nemají původ v právní ani společenské realitě.
Druhé rozhodnutí Ústavního soudu, které tady chci zmínit a snažím se jít od obecnějších věcí, ale souvisejících s dnes projednávanou materií, je to, že v českém právním řádu neexistuje žádné základní právo na sňatek, neexistuje žádné základní právo na osvojení dětí. Chápání rodiny v biologickém smyslu, znovu tento nález za chviličku budu citovat, opakuje stejně jako plenární nález 2/20 - a to rozhodnutí, které teď zmíním, zmíním i proto, že Ústavní soud vlastně v tom rozhodnutí vyslal apel k nám zákonodárcům, abychom neerodovali tradiční rodinu jako stabilizující prvek společnosti. Opět přesně odcituji slova Ústavního soudu tak, aby to nebylo jakkoli modifikováno mnou samotným. Bod 35 plenárního nálezu Ústavního soudu 7/15, tento nález je z roku 2016, to znamená, zase to není nějaká dřevní judikaturní historie. Ústavní soud vychází především ze skutečnosti, že "neexistuje základní právo na osvojení dítěte, a to ani na ústavní úrovni, ani na úrovni mezinárodních závazků České republiky". Další věta: "Není totiž dáno ani základní právo na uzavření sňatku, respektive registrovaného partnerství. Zvláštní ochrana je totiž zaručena toliko rodičovství a rodině, chápáno rodině v tom tradičním smyslu z pohledu reprodukce dětí." To, že rodina je Ústavním soudem takto chápána, ta citace z bodu 36 tohoto plenárního nálezu 7/15, postačuje proto konstatovat, že pojem rodina chápe Ústavní soud primárně nikoliv jako jakýsi umělý sociální konstrukt, to znamená ty vztahy, láskyplné krásné vztahy, nýbrž především jako konstrukt biologický, založený na pokrevním příbuzenství osob, které spolu žijí, případně jako vztah nepříbuzenský, který vztah biologický napodobuje, to je osvojení. A opravdu k tomu, že Ústavní soud vlastně vyslal apel k zákonodárcům na to, abychom nepřispívali k erozi tradiční rodiny, ta věta možná z těch všech závěrů, které se vám dnes tady snažím říct, je pro mě úplně nejpodstatnější. Na straně druhé však Ústavní soud zdůrazňuje, že nespatřuje sebemenší rozumný důvod, pro který by on sám měl k erozi tradičního pojetí a její funkce jakkoli aktivně přispívat. Jak totiž píše sociolog Ivo Možný, rodina se mění, ale vždy je stabilizujícím prvkem společnosti.
A nebojte, už se blížím ke konci. Třetí z judikátů Ústavního soudu, který dnes chci v dnešní debatě připomenout, je opět relativně nové rozhodnutí. Je to rozhodnutí pléna Ústavního soudu 6/20. Toto rozhodnutí - tady bude jenom jedna citace - jím chci ukázat, že Ústavní soud České republiky postupuje plně v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a závěry, které jsem říkal, že vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, to znamená, neexistuje ani na evropské mezinárodní úrovni žádné právo na manželství osob stejného pohlaví a členské státy požívají volnosti v tom, jak definují obsah, jakými právy a povinnostmi naplní obsah manželství a případný obsah jakéhokoliv alternativního institutu podobného manželství určeného pro osoby stejného pohlaví, tak přihlášení se k té judikatuře Evropského soudu pro lidská práva proběhlo i na úrovni českého Ústavního soudu. Citace z bodu 12 plenárního nálezu Ústavního soudu 6/20: "Podrobí-li se relevantní judikatura ESLP patřičnému rozboru, nelze jen ve shodě s většinou konstatovat, že neexistuje žádné obecné právo stát se rodičem nebo počít dítě, že právo stát se rodičem nelze dovodit ani z čl. 8, ani z čl. 2 Úmluvy a že z Úmluvy nelze dovodit ani žádné obecné právo na to, stát se osvojitelem, a nelze tedy dovozovat žádnou povinnost státu umožnit přístup k osvojení."
Skončil jsem, pro někoho možná třeba s právně nudnými citacemi Ústavního soudu. Konstatoval jsem, jaká je teď právní úprava mezinárodní, která váže Českou republiku v oblasti základních lidských práv, jaká je česká judikatura ústavní v oblasti práv v kontextu věci, kterou dnes probíráme, a asi bych byl špatný právník, kdybych se nepokusil navrhnout, co s tím do budoucna. Takže jak v právu do budoucna, a tady navážu na jednoho z předřečníků, na slova zpravodaje kolegy Aleše Dufka, prostřednictvím paní předsedající. Já si teď dovolím být věcně kritický k našim kolegům zákonodárcům, není to takové to hraní si na generála po bitvě, ono se těžko posuzují historické skutečnosti, které proběhly, včetně zákonodárných, když jsme nebyli jejich přímými aktéry, nicméně si myslím, že na dnešní situaci bylo zaděláno přijetím českého zákona o registrovaném partnerství. Proč? Ten zákon, a to i já, byť jsem dnes proti návrhu v uvozovkách nazývanému manželstvím pro všechny, tak zeptáte-li se mě na to, jestli je česká právní úprava registrovaného partnerství nastavena správně, tak vám řeknu, že správně nastavena není a měla by být podle mého názoru mnohem lépe nastavena ve třech základních rovinách.
Za prvé - a někdy to ukazuje, jak jsou slova důležitá - podle mého názoru pojem registrované partnerství, který byl zákonem z roku 2006 zvolen, je absolutně nevhodný pro láskyplné vztahy dvou osob. Ten pojem prostě je technicistní, asi technicistní je to nejlepší slovo, není libozvučný a myslím si, že pro láskyplný vztah dvou osob opravdu nebyl zvolen dobře. Jestli to bylo vědomě, nebo nevědomě, do hlav tehdejších zákonodárců nevidím. Takže pojem registrované partnerství nebo označení tohoto svazku tímto pojmem je podle mě první chybná rovina současné české právní úpravy.
Druhá rovina, a ona pro dva lidi, kteří k sobě mají láskyplný vztah, může být velmi citlivá, je vlastně rovina procesu uzavření. Proces uzavření manželství a proces uzavření registrovaného partnerství není totožný. Dobře víte, že registrované partnerství má matriční úpravu, pořád ještě platnou a účinnou pouze na čtrnácti matričních krajských úřadech. Tady vlastně je mi hrozně líto, že zákonodárci přistoupili k registrovanému partnerství nebo k tomu svazku - ten pojem je podle mě také špatně - k tomu svazku dvou osob a k procesu jeho uzavření z pohledu toho - většina z nás asi někdy působila v roli ať už starostů, radních nebo i zastupitelů, kteří oddávali, já také oddávám, myslím, že si to všichni společně s těmi lidmi v obřadních síních nebo na jiných místech užíváme -a rozdíl mezi uzavřením manželství a rozdíl mezi uzavřením registrovaného partnerství z pohledu slavnostnosti, toho soft prvku láskyplnosti, je podle mě také velmi podstatný.
A vlastně na třetím místě teprve říkám práva, a tam naprosto souhlasím s důvodovou zprávou, to nebudu popírat. Podle mého názoru ji její předkladatel zpracoval velmi dobře. Důvodová zpráva obsahuje vlastně rozdílovou tabulku a ohromné množství - a pro mě vlastně nepochopitelně ohromné množství - soukromoprávních práv: přístupy k informacím, sdílení informací, společné jmění nebo spoluvlastnictví namísto společného jmění a tak dále a tak dále - ohromné množství soukromých práv, konkrétních práv a povinností. Registrované partnerství, možná ti, kdo se v právní problematice nepohybují, nabíhají třeba na laciné linky, když se říká, že je to totéž, tak já, byť nejsem pro návrh, uznávám, že v rozsahu práv a povinností manželství a registrované partnerství zdaleka není totéž a rozsah těch rozdílů je opravdu nedůvodný a ohromný. ***
