(10.30 hodin)
(pokračuje Karel Haas)
Hodnotové důvody mám v zásadě čtyři. Já jsem proti tomu návrhu, protože se snažím mít úctu k naší vlastní historii. U některého z předřečníků, nevím u koho, takže to neberte nijak zle, tady u někoho padlo, že manželství je staré několik set let. Prosím vás, manželství je staré několik tisíc let. Ono i právně je staré několik tisíc let. Možná právníci, kdo si pamatujete, když jsme studovali právní historii, podle mě první zmínka byla v Chammurapiho zákoníku, a to je řádově nějakých 1 800 let před Kristem, a manželství je samozřejmě mnohem starší. Já si myslím, že pokud se v lidstvu - a nejen v České republice - vyvinuly nějaké instituty, tak snaha právníků - a teď mluvím proti právnické obci - třeba moderních právníků, přepisovat cestou právních předpisů jevy, instituty, které jsou staré několik tisíc let, jdou s lidstvem těch několik tisíc let, mají nějaké ustálené hodnoty, nějaká ustálená pravidla, tak si myslím, že tohle není úplně správná cesta, a pro mě to tedy úctu k historii lidstva úplně nevyjadřuje.
Druhý hodnotový důvod. Tvrzení zastánců manželství pro všechny, při vší úctě, a opravdu to vyjádřím úplně věcně a klidně, o tom, že manželství v současném pojetí, tak jak je i v českém právu definováno jako svazek muže a ženy určený primárně k řeknu reprodukci lidského rodu, a případné manželství stejnopohlavních párů, pokud by byl návrh schválen, popírají objektivní biologickou realitu. Já se teď nestydím říct, je nás tady 200 poslanců a všichni jsme druh savce, který se dělí na řeknu muže a ženu. Takže přijímání zákonů, které popírají biologickou realitu světa, je podle mě nesprávné. To je druhý důvod.
Určitě netvrdím, a teď to hrozně silně zdůrazňuji právě proto, abych nebyl nějak nálepkován, že stejnopohlavní páry nemohou dobře, krásně, láskyplně vychovávat děti - nepochybně mohou, ale ta výchova v manželství, které je složeno z matky a otce, začínám u ženy, nebo ze ženy a muže, když to nebude manželský vztah a bude to soužití jakékoliv jiné, a případná výchova dětí ve stejnopohlavním páru, ať dvou žen, nebo dvou mužů, nikdy nemůže být totožná, zdůrazňuji, totožná. Neříkám, jestli horší, nebo lepší, říkám, nemůže být totožná, prostě proto, že ve stejnopohlavním páru bude chybět pro výchovu dětí vždy jeden z těch elementů, ať už mateřský, nebo otcovský, mužský nebo ženský by spíš bylo přesné označení. Takže tato rozdílnost, nehodnotím to kladně nebo záporně, rozdílnost pro výchovu dětí a vlastně upření - to slovo říkám v uvozovkách a věřím, že nemá žádnou negativní konotaci - dětem toho prvku buď mateřského, nebo otcovského je ten třetí hodnotový důvod.
A čtvrtý hodnotový důvod je ten, že lidstvo už zažilo spoustu krizí, nejen Česká republika, a za doby největších krizí to podle mého názoru vždycky byla rodina, která zůstávala za společenských, válečných, zdravotních krizí, jiných krizí, tak to vždycky byl ten základní stavební prvek, základní jistící kotva pro to, aby lidská společnost a lidský rod nějak dál fungovaly. A já se obávám - neberu to jako útok, ale obávám se, a proto používám slovo eroze, že pokud bychom ten návrh schválili, přispíváme - já netvrdím, že to tím způsobíme, ale přispíváme - k nějaké částečné erozi tady toho základního stavebního prvku a tady té základní jistící kotvy, to znamená rodiny, která lidstvo mnohokrát převedla přes všechny krize. Tak to jsou ty čtyři hodnotové důvody.
Teď ty právní. Ty budou suchopárné, ale snažil jsem se opravdu vybrat z práva věci, které jsou naprosto srozumitelné, a omlouvám se, že tady budu citovat, protože tenhle zákon je z mého pohledu zatím možná nejdůležitější, který jsme za ten rok a tři čtvrtě zatím projednávali.
Začínám od mezinárodního práva, protože Česká republika přijala mezinárodněprávní závazky, které samozřejmě musíme dodržovat. Jsme součástí evropského prostoru, evropského civilizačního prostoru, jsme smluvní stranou Úmluvy o lidských právech a spadáme jako Česká republika a respektujeme jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva. Dovolím si z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který otázku manželství stejnopohlavních párů, otázku řeknu institutu - ony se ve všech státech nejmenují stejně - českého institutu registrovaného partnerství zabýval mnohokrát a ty dva závěry, pak řeknu i citaci a ozdrojuji, jsou úplně jednoznačné: Není nijak protiprávní, není nijak diskriminační a neexistuje povinnost členských států úmluvy přiznávat stejnopohlavním párům přístup k institutu manželství. To jsou slova ne Karla Hase, za chvilku odcituji, to jsou slova Evropského soudu pro lidská práva. A za b) členské státy úmluvy požívají volnost v tom, jak nadefinují co do rozsahu - k tomu se dostanu ve své třetí části právního bloku - jsou členské státy volné v úvaze, jak naplní institut manželství a případný institut v národním právním řádu pro stejnopohlavní páry. Tyto dva závěry vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská práva úplně jednoznačně. Není to jedno rozhodnutí, je to spousta rozhodnutí. Já si dovolím odcitovat z rozhodnutí Ratzenbröck a Seydl proti Rakousku: "S přihlédnutím k tomu, že manželství má hluboce zakořeněné společenské a kulturní konotace, které se mohou v jednotlivých společnostech zásadně odlišovat, soud shledal, že čl. 12 ani čl. 14 úmluvy ve spojení s čl. 8 neukládají smluvním státům povinnost přiznat párům osob stejného pohlaví přístup k institutu manželství." A řeknu, ta volnost členských států, co se týče námitky stěžovatelů ohledně rozdílu mezi právní úpravou manželství a registrovaného partnerství, soud vyzdvihl, že jednotlivé státy požívají určité míry posuzovací volnosti co do postavení, které přiznávají alternativním prostředkům právního uznání svazku dvou osob stejného pohlaví. To je ta mezinárodněprávní rovina, kterou mám dokonce i před národním právním řádem.
A pak se omlouvám, že budu třikrát citovat z judikatury Ústavního soudu. Myslím si, že český Ústavní soud - můžu mít výhrady k jednotným rozhodnutím - je složen dobře, průřezově, citlivě, mnoha rozhodnutími prokázal, že má velkou úctu k základním lidským právům a svobodám. To první, co chci zdůraznit, že české ústavní právo, a zase ne chápáním Haase, ne hodnotami Haase, ale jasným vyjádřením českého Ústavního soudu, vychází za prvé z biologického dělení lidí - člověka - na ženy a na muže podle binární biologické přírodní reality lidstva. To je první věc.
A druhá věc. Jenom - a to slovo jenom říkám v uvozovkách, já naprosto respektuji vnitřní identifikaci každého člověka - ale jenom vnitřní identifikace člověka, jeho jakési vnitřní rozhodnutí o tom, že se cítí být řeknu v nějakém pohlaví, s ohledem na to, o jak řekněme nejisté, nestálé, subjektivní - to také není žádný pojem s negativním významem - o jak subjektivní řeknu kritérium se jedná v oblasti této vnitřní identifikace, není dostačující k nějakým relevantním právním zásahům do českého právního řádu.
Tyto dva závěry - zase ozdrojováno - nejsou to žádná stará rozhodnutí, to znamená, abychom nepodezírali Ústavní soud, že jsou to nějaká konzervativní rozhodnutí třeba ze začátku devadesátých let. Toto rozhodnutí je rozhodnutí pléna Ústavního soudu 2/20.
První věta k dělení lidstva podle objektivní přírodní reality na muže a ženy, a holt to jinak být nemůže, nás něco, někdo stvořilo: "Na území České republiky se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu." Vsuvka, my jsme tady zákonodárci ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc pouze akceptovala tuto realitu. A pokračování té věty: "Slova mají význam a pojmy muž a žena jsou samy o sobě dostatečně srozumitelné a u většiny jedinců rozřazení do těchto dvou kategorií, k němuž dochází ihned po narození, nezpůsobuje obtíže, protože opět vyplývá z té biologické objektivní přírodní reality světa, na kterém žijeme." ***
