(12.00 hodin)
Místopředseda PSP Karel Havlíček: Nyní řádně přihlášený pan poslanec Munzar.
Poslanec Vojtěch Munzar: Děkuji, pane předsedající. Ještě jednou dobrý den, kolegyně a kolegové. Zažíváme zde ve společnosti, tedy i u nás v parlamentu, střet v pohledu na manželství. Z mého pohledu je to střet dvou diametrálně odlišných úhlů pohledu. Každý se dívá na manželství z jiného úhlu, a proto ty dva názory se těžko potkávají. Ten jeden, který má velikou mediální podporu a podporu předkladatelů manželství pro všechny, je pohled na manželství jako na právní institut, který popisuje technicko-legislativně soužití dvou osob, aby se jim spolu lehčeji žilo. Já vyznávám ten druhý pohled, který považuje za pravý význam manželství předpoklad, zdůrazňuji, předpoklad zabezpečení přirozeného pokračování společnosti, a z toho důvodu je manželství hodno zvýšené ochrany a výhod. To je ten jeho pravý význam, a proto je výjimečné. Není to pouhá legislativní, řekněme technicko-právní úprava soužití, i když k tomu soužití vede ušlechtilý cit, jako je láska. Proto manželství pro mě zůstává výlučným svazkem muže a ženy. Je to něco výjimečného a rodina je tradičním základem našeho státu.
Tento názor budu hájit, i když v některých kruzích není dnes populární. Tímto názorem ale nikomu neupírám právo s někým žít. Ať si každý žije, s kým chce, zejména pokud cítí k sobě velmi silné pouto, a já respektuji vnitřní identitu každého jednotlivce. Ale změnou tradiční hodnoty manželství v něco jiného by zanikla jeho pravá podstata. (Odmlka pro neklid v sále.)
Místopředseda PSP Jan Skopeček: Ano, pane kolego, chápu, děkuju za uklidnění.
Poslanec Vojtěch Munzar: Všichni pamatujeme celospolečenskou debatu ohledně registrovaného partnerství. To byl požadavek právě na legislativní úpravy k zabezpečení některých individuálních práv a odstranění některých překážek ve společném soužití. Tehdy se říkalo, že právě to je cílem. Dnes se tento svazek nazývá potupným svazkem omezujícím práva. Já jsem otevřený k debatě k úpravě konkrétních individuálních práv a legislativních změn, které ulehčí soužití stejnopohlavních párů v praktické každodenní rovině, s tím myslím nikdo nemá zásadní problém. Problém je v tom, že to iniciativě Manželství je fér a podporovatelům manželství pro všechny nestačí. Důležitý je ten symbol, to je název manželství, a je to společenská, filozofická i politická diskuse o principu.
A právě o tomto budeme rozhodovat, zda necháme manželství jeho původní, tradiční a pravý význam, a tím pravým významem je spojení muže a ženy, z jejichž spojení vzejdou jejich vlastní potomci, nebo tento význam popřeme a pak skutečně bude manželství jen technicko-právní úpravou soužití dvou jakýchkoliv osob. Je to tak trochu rozhodování mezi budoucností, pokračováním naší společnosti, nebo současností, úprav práv mezi dvěma lidmi.
Mimochodem, to, co se dnes nazývá právy, jsou de facto původně výhody, které společnost věnovala těm, kteří mají potenciál zabezpečit její přirozené pokračování. Žádným naším hlasováním nezměníme, že naši potomci přirozeně vznikají ze spojení muže a ženy. To není sociální konstrukt, to je rozhodnutí přírody, to není lidskoprávní otázka. Je pouze mylnou a nebezpečnou představou, že přirozenou podstatu lidstva změníme a předěláme. Ano, ne každé stávající manželství může využít a využije svůj potenciál pro pokračování společnosti, neboť každé manželství není ideální. Život bohužel přináší spoustu nešťastných důvodů, pro které existuje také vysoká rozvodovost, ke které také vede spousta důvodů, a jeden z nich je opouštění vnímání manželství jako tradiční hodnoty. Ale budeme k této erozi přispívat? Budeme posílat české veřejnosti signál, že manželství je pouze technicko-právní úpravou soužití?
Zastánci stejnopohlavního manželství svými slovy a argumenty u tohoto pultíku i ve veřejné debatě hodnotu manželství z mého pohledu předělávají na technicistní normu, na popis soužití dvou jakýchkoliv osob. Hlavním důvodem pro prosazování manželství stejnopohlavních párů je však adopce dětí. V pozadí celých diskusí stojí nikoliv právo, ale nárok na dítě, bez ohledu na to, kde se ve skutečnosti vezme. Podstatné ale v této diskusi musí být, že děti si nemohou vybrat, těch se nikdo neptá.
Argumentem obhájců adopcí je to, že stejně existují manželství, která nejsou ideální, která se rozpadnou. Ano, rozpadlé manželství není pro děti ideální. Nikdo ale nevstupuje do manželství proto, aby se rozpadlo. Nebo se můžeme bavit i o manželství, kdy jeden z partnerů zemře. V takovém případě bude chybět nejen jeden z rodičů, ale také buď role muže, nebo role ženy a ukázka vztahu mezi nimi. Dítě se učí podle rodičů a interakce v každodenním životě mezi mužem a ženou je základem i přípravy dětí do svého vlastního dospělého života. Může se bohužel v životě stát spousta věcí, kdy rodina nebude ideální, ale manželství se neuzavírá proto, aby nebylo pro děti ideální, naopak. Ale my dnes bychom plánovitě vytvořili manželství, kde by chyběla jedna z přirozených rolí a jeden ze vzorů. Tím nijak nezpochybňuji možnou lásku a starost o děti v takovém svazku, nicméně jedna z rolí muže nebo ženy by tam chyběla a my bychom naším hlasováním takovou situaci plánovitě vytvořili. Já tuto věc odmítám bagatelizovat.
Tady se používaly osobní příběhy, já se vám také svěřím s jedním osobním příběhem. Mně zemřel otec, když mi bylo deset let, a v mé výchově převažovaly ženy z mého příbuzenstva, máma, teta, babička. Zvládly to, udělaly maximum, ale svým způsobem to v životě bylo omezení. Jedna z rolí tam zkrátka chyběla. Dá se to zvládnout, ale ideální to není. A já proto nikdy, nikdy nevytvořím svým hlasem plánovitě neideální situaci žádnému dítěti, kde plánovitě bude chybět jedna z rolí - muže, nebo jedna z rolí - ženy. Děti si vybrat nemohou. Argument, že manželstvím pro všechny sledujeme zájmy dítěte, je nesprávný. Tímto návrhem se naplňuje spíše touha stejnopohlavních párů po výchově dítěte, které nemohou mít přirozeně společně jako biologičtí rodiče. Proto jsme do tohoto rozhodnutí tlačeni. Ale skutečně se tím reflektují práva dětí, když nemají právo výběru?
Představte si, kolegyně, kolegové, sami v sobě hypotetickou situaci, kdy máte sirotka, máte rozhodnout o jeho adopci a máte dva páry jako zájemce. Jeden pár je stejnopohlavní a jeden je heterosexuální. Oba dva mohou nabídnout stejnou úroveň zázemí, mají stejnou společenskou a ekonomickou úroveň, mají stejné vzdělání, stejný pozitivní vztah k dětem, jsou stejně slušní, stejně hodní, stejně milí. Jak rozhodnete? Jak rozhodnete? Když jsem tuto otázku kladl zástupcům manželství pro všechny, v lepším případě jsem se dozvěděl, že je to jedno. Není to jedno! Myslíme-li na zájem tohoto sirotka, jeho zájmem je mít při každodenním životě vedle sebe obě role, i muže, i ženy. Ale ve skutečnosti se u dětí v drtivé většině nejedná o sirotky, jedná se o děti, které biologické rodiče mají, nejsou tedy právně volnými a nutně rozhodnutí o adopci musí předcházet rozhodnutí o tom, že biologický rodič přestává mít právo na své dítě, ale zejména že dítě přestává mít právo na svého biologického rodiče, u stejnopohlavních párů minimálně u jednoho rodiče. Nepůjdu do detailů českého právního řádu, nejsem právník, ale minimálně z morálního hlediska je to vždy velmi těžké rozhodnutí. Ale o tom bychom měli také při této diskusi diskutovat, zda je to správné, zda takovým dětem je normální a správné vzít právo na jejich biologického rodiče.
My jsme konfrontováni někdy až s velmi agresivní kampaní s velkým tlakem, která nás má přesvědčit, že mít jiný názor než progresivistický je staré a špatné. Pokud však společnost opustí hodnoty, na kterých je vystavěna, je odsouzena ke skomírání. (Odmlka pro ruch v sále.) ***
