(19.00 hodin)
(pokračuje Radim Fiala)
Stát a vláda musí rovněž provozovat aktivní politiku zaměstnanosti, tedy vytvářet podmínky a prostředí pro to, aby co nejvíce občanů chtělo a mohlo pracovat ve standardním zaměstnaneckém poměru, a nikoliv mimo něj, či přímo načerno. Ale upřímně řečeno, kolikrát se jim ani nelze divit. Hovořil jsem už o statisících občanů v exekucích, kteří za žebráckou mzdu, zvláště když mají rodiny a děti, pracovat nemohou. Ale můžeme sem zahrnout i masivní administrativní a byrokratické bariéry, nároky a náklady sužující menší zaměstnavatele a živnostníky, což jim často znemožňuje zaměstnávat lidi standardním způsobem na plný zaměstnanecký pracovní poměr. Ulevme jim trochu, poslouchejme je v tom, co by jim pomohlo, a neházejme jim klacky pod nohy. Vyděláme na tom všichni. A samozřejmě sem patří otázka mezd, které stále výrazně zaostávají za našimi západními sousedy, přičemž produktivita práce je u nás stejná, či ještě vyšší než tam, a západní nadnárodní korporace zde realizují pohádkové, často jen minimálně zdaněné zisky, či vůbec nezdaněné dividendy, aniž by adekvátně zaplatily české občany, kteří jim tyto zisky spoluvytvářejí.
Ale z dlouhodobého hlediska je alfou a omegou ona prorodinná politika. Co to vlastně znamená, co to obnáší? Výraznější daňová zvýhodnění na děti, zejména na třetí a další dítě v rodině, vyšší slevu na manžela či manželku pečující o malé děti, kterou teď vláda navrhuje významně omezit, což je vyloženě protirodinné opatření, protirodinná záležitost, takže se nemůže jednat o žádnou důchodovou reformu, ale změnu důchodových parametrů. Protože pokud nebudeme investovat do prorodinné politiky, tak nikdy nebudeme mít dostatek dětí a nadále potom lidí, kteří by svými daněmi platili seniory. Musíme pomoci nízkopříjmovým pracujícím rodinám, což mimo jiné znamená zákonem umožnit překlopení daňové slevy do daňového bonusu a odstranit minimální roční a měsíční hranici pro nárok na daňový bonus, což jsou zase relativně jednoduché úpravy v zákoně o daních z příjmů, ale těmto lidem by to prostě zásadně pomohlo i v rozhodování, zda mít či nemít další dítě. Dávno jsme tyto legislativní návrhy do Sněmovny předložili.
Dále jde o vyšší rodičovský příspěvek, vyšší porodné a porodné i u třetího a každého dalšího dítěte v pracující rodině - to je velmi důležité, v pracující rodině - o vyšší přídavek na dítě v těchto rodinách a o zvýšení hranice koeficientu životního minima, od které má rodič na přídavek na dítě právo. Mnohonásobně se nám to v budoucnu vrátí. Tyto pozměňující návrhy samozřejmě budeme navrhovat v druhém čtení tohoto zákona, byť patří k jinému zákonu, ale podle nás jsou součástí důchodové reformy.
Zásadní musí být kroky směrem k ukončení současné nedostupnosti bydlení pro mladé rodiny s dětmi. V podstatě dnes si nedokážu představit, že by svým platem nebo mzdou mladí lidé dosáhli na svůj vlastní byt včetně hypotéky. Mají problémy našetřit jenom na akontaci na hypotéku. Prostě úroky jsou teď minimálně sedm osm procent, takže vlastní bydlení se mladým lidem v současné době neuvěřitelně vzdálilo. A řekl bych, že je v nedohlednu, a uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Ale řekl bych, že se to prostě nebude nijak závratně zlepšovat, tak aby si mladé rodiny řekly jasně, dosáhneme na vlastní bydlení. Bohužel. K tomu musí vláda něco udělat. Například zavedení manželských půjček ze státní garancí, státní podpora splácení hypotečních úvěrů v době rodičovské dovolené, státní podpora další bytové výstavby, včetně družstevního nájemního bydlení, bezúplatné převody budov a pozemků ze státu na kraje a obce, které by právě umožnily stavět družstevní bydlení nebo i obecní bydlení. A další potřebná opatření. Finanční podpora částečných úvazků pro rodiče předškolních dětí, částečné pracovní úvazky za nižší sociální pojištění pro rodiče předškolních a školních dětí. Nic takového se neděje. Vláda nedělá žádnou prorodinnou politiku, jenom o ní mluví. Dále například rozšíření kapacit dostupných předškolních zařízení, příspěvek na školní pomůcky, který vláda samozřejmě ruší pro jistotu, a volnočasové aktivity. Nerušit školkovné, což současná vláda opět navrhuje a bere rodinám s malými dětmi z kapes dalších 17 300 korun ročně. Takže vláda bere školkovné, další věci a rodiny se budou rozhodovat o tom, jestli budou mít další dítě. No nebudou. Což je další protirodinné opatření této vlády oslabující i důchodový systém. To jsou spojené nádoby.
Pojďme dále. Vedle průběžného pilíře financovaného z povinného důchodového pojištění je nutné, aby stát výrazně motivoval občany, a to včetně těch nejmladších, k tomu, aby se na stáří mohli zabezpečit a připravit i jinými, doplňujícími způsoby, například prostřednictvím dobrovolného penzijního spoření v takzvaném třetím důchodovém pilíři. Vláda jde ovšem opačnou cestou. Podporu tohoto typu zabezpečení na stáří omezuje a jí navrhovaná opatření jsou spíše demotivační. Ministerstvo práce a sociálních věcí v balíčku, který nazývá důchodovou reformou a který zveřejnilo v polovině května, totiž navrhuje do budoucna již neposkytovat státní příspěvek k penzijnímu spoření občanům, kteří pobírají důchod. A hlavně se má zvýšit hranice měsíční úložky dobrovolného penzijního spoření, od které bude občanovi náležet tento státní příspěvek, a to z 300 korun na 500 korun měsíčně, což poškodí nízkopříjmové občany, občany, kteří spoří třeba více svým dětem, a podobně. My bychom naopak státní příspěvek poskytli i k měsíčním úložkám pod 300 korun a mnohem výrazněji bychom podpořili penzijní spoření nízkopříjmových pracujících občanů a mladších lidí, například do 35 let věku. Protože skutečný smysl a efekt dobrovolného penzijního spoření nastává až tehdy, spoří-li si takto občan po celý svůj produktivní život, tedy co nejdéle.
Mimochodem problém onoho třetího dobrovolného pilíře nespočívá v nezájmu o něj nebo v akutní potřebě nějaké jeho transformace. Naopak. Čísla mluví jasně. V generaci, které chybí nyní do důchodu zhruba 10 až 15 let, mají smlouvu o dobrovolném penzijním pojištění uzavřenou čtyři z pěti budoucích penzistů. To znamená, že tito lidé si jasně uvědomují, že stát selhává a že by měli začít myslet sami na sebe. Jeho skutečné defekty jsou jinde. Toho pojištění, toho třetího pilíře. A vláda nikterak nepracuje ani náznakem na jejich odstranění, přestože by toto bylo skutečně důležitým a záslužným reformním krokem. Většina klientů totiž uzavírá smlouvu o tomto připojištění o 10 až 20 let později, než by bylo objektivně nutné. Když už tuto smlouvu uzavřou, tak si v průměru spoří až pětkrát méně peněz, než je potřebné k vytvoření dostatečně vysokého zůstatku na jejich privátním penzijním účtu na prahu důchodového věku. Podrobně to analyzuje například ekonom Jaroslav Šulc. A právě kvůli podstatně nižší naspořené sumě, než by stačilo k doživotní dotaci k poměrně nízkému státnímu důchodu, si asi tři čtvrtiny účastníků dobrovolného spoření na jeho konci vybírají jednorázové finanční vyrovnání. Další pětina se dokonce spokojí s takzvaným odbytným, kdy oželí i státní příspěvek. Pouze jednotky procent osob z těch, kteří si dobrovolně spoří ve třetím pilíři, se rozhodují pro výplatu doživotní renty, což je naprosté fiasko a popření původního záměru fungování tohoto systému. Pracujme tedy na změně tohoto trendu. Některé návrhy jsem zde představil.***
