(20.50 hodin)

 

Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Nyní tedy vystoupí paní poslankyně Štefanová a následuje paní poslankyně Oborná. Prosím, máte slovo.

 

Poslankyně Iveta Štefanová: Děkuji za slovo, vážená paní předsedkyně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, ráda bych navrhla předřazení bodu na dnešní jednání, a to bodu číslo 24, respektive sněmovního tisku číslo 5, návrh zákona o zrušení soudních exekutorů, a to z jednoduchého důvodu. Přijetím exekučního řádu v roce 2001 došlo k rozšíření tehdy existujících druhů exekucí o další druh exekuce prováděný soudními exekutory podle exekučního řádu, tehdy koncipovaného jako zvláštní právní předpis ve vztahu k obecné procesní úpravě obsažené v občanském soudním řádu. Exekuční řád tedy delegoval část pravomoci soudu, a to výlučně tu, která je uplatňována po vydání soudního rozhodnutí. Zavedením institutu soudního exekutora bylo sledováno především zrychlení procesu vymáhání pohledávek, o nichž bylo příslušným subjektem pravomocně rozhodnuto. Soudní exekutor je tedy vlastně státem jmenovaná zmocněná osoba k výkonu exekuční činnosti. Cílem nově zakotvené regulace pak bylo za pomoci materiální zainteresovanosti soukromého subjektu vpustit do procesu výkonu rozhodnutí subjekt, který ve svém vlastním zájmu bude usilovat o co nejrychlejší vymožení rozhodnutí s co nejvyšší výnosností pro oprávněné subjekty. Motivací soudního exekutora ke zvýšenému výkonu je tak především jeho odměna.

Tou materiální zainteresovaností soudních exekutorů na výsledcích exekuce došlo nepochybně ke zvýšení efektivity vymáhání pohledávek, ovšem především na úkor postavení dlužníků. Exekuční řád samozřejmě předpokládal, že dostatečným prvkem dávajícím limity finanční motivaci exekutorů budou relativně podrobná procesní pravidla. Tento předpoklad se ovšem nenaplnil a exekutorské úřady se v mnoha případech staly takzvaným státem ve státě a jejich postup mnohdy ignoroval nejenom práva dlužníků, ale i oprávněné zájmy věřitelů. Stát přijetím této právní úpravy rezignoval na svou úlohu zajistit výkon rozhodnutí a selhal ve snaze zajistit efektivní výkon exekucí prostřednictvím soudních vykonavatelů, tedy státních úředníků. Výkon rozhodnutí zajišťovaný státním úředníkem přitom v té době bezproblémově fungoval i v jiných zemích.

Proto tímto návrhem navrhujeme vrácení exekucí zpět do rukou státu. Tento bod bych ráda zařadila jako bod číslo 1 na dnešní jednání. Děkuji za pozornost.

 

Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Děkuji za váš návrh. Nyní tedy paní poslankyně Oborná se svým návrhem a následuje pan poslanec Koten.

 

Poslankyně Monika Oborná: Děkuji za slovo, paní předsedkyně. Já už budu velmi stručná, nicméně považuji za důležité, aby to zde zaznělo. Já navrhuji nový bod na pořad schůze, a to pod názvem Zapojení českého průmyslu do výstavby nových jaderných zdrojů, a to z toho důvodu, že - jak už asi všichni víte - český průmysl má přirozeně a vlastně i logicky eminentní zájem účastnit se v maximálním možném rozsahu na strategicky důležitém projektu, na projektu, který ovlivní budoucnost naší země na další minimálně půl století. Celkové náklady na výstavbu nového jaderného bloku v Dukovanech se uvádějí v částce 160 miliard korun. Podle dat, která máme nyní k dispozici, se tuzemské podniky mohou podílet na výstavbě chystaného jaderného bloku až z 65 %. V takovém případě by se český hrubý domácí produkt mohl zvýšit až o 234 miliard korun a příjmy do veřejných rozpočtů až o 96 miliard korun. Český průmysl se může zapojit nejen do výstavby, ale také do servisních prací při jeho provozu. Desítky miliard ročně by se potenciálně vygenerovaly v návaznosti na exportní projekty na základě získaného know-how v oboru zkušeností a referencí z nových bloků a s tím související adekvátní daňové efekty pro státní rozpočet.

Považuji proto za zcela nezbytné a za zcela klíčové, aby dostavba jaderných bloků byla spojena s maximálním zapojením českého průmyslu. Bohužel, podle informací ČEZ ani vláda směrem k potenciálním dodavatelům nedala žádný požadavek na procentní zapojení českých firem. Důsledkem je, že mezi potenciálními uchazeči o výstavbu a tuzemskými podniky vázne absolutně komunikace a ty jsou ohledně své možné účasti ve velké nejistotě. Myslím si, že je právě teď nejvyšší čas, aby ze strany vlády zaznělo jasné stanovisko k účasti českého průmyslu na výstavbě nových jaderných kapacit v České republice, a proto navrhuji tento bod zařadit jako první po pevně zařazených bodech. Děkuji vám za podporu a děkuji vám za vaši pozornost.

 

Předsedkyně PSP Markéta Pekarová Adamová: Také děkuji. Nyní je přihlášen pan poslanec Koten. Ten má dvě přihlášky, ale není tady přítomen, takže jeho přihlášky zařadím na závěr. Následuje pan poslanec Kettner, taktéž se dvěma přihláškami. Poté vystoupí pan poslanec Vích. Prosím, máte slovo.

 

Poslanec Zdeněk Kettner: Děkuji za slovo, paní předsedající. Já navrhuji dva body jako první a druhý bod dnešního jednání. Slova, která budu říkat, tady nezazní poprvé a myslím si, že ani naposledy.

Jeden z bodů, který bych chtěl rozhodně zařadit, je revize nepovedené inkluze. Dnes se tomu říká společné vzdělávání a nějakým způsobem se to kamufluje, ale je to pořád ta stará inkluze. Když se zaměříme na úplný začátek celé téhle kauzy, tak my jsme tady měli speciální školství, kde vyučovali skuteční profesionálové, speciální pedagogové. Byl to naprosto funkční a perfektně promyšlený systém, díky němuž jsme se mohli pyšnit prakticky stoprocentní gramotností u vzdělatelných dětí, i u těch nejproblematičtějších. Ten systém byl opravdu naprosto úžasný v tom, že umožňoval i těm dětem s největšími problémy zažít pocit úspěchu, zažít pocit vítězství, a to z toho, že v tom kolektivu, ve kterém pracoval, byl s dětmi a vrstevníky na stejné úrovni, takže měl nějakou šanci.

Pak nastala situace, kdy se tady objevila nějaká kauza, které se chytl vychytralý právník, který si na tom asi chtěl postavit kariéru nebo vydělat peníze, a na základě jakési neblahé zkušenosti určité omezené skupiny se vytvořil velikánský problém, že vlastně naše speciální školství je vlastně součástí nějakého systému, který diskriminuje určité skupiny dětí. Bohužel místo toho, aby Česká republika se proti tomu jasně a konkrétně vymezila a jasně a odborně vysvětlila náš systém speciálního školství, jakým způsobem to funguje, tak bohužel jsme srazili podpatky a chytili se toho aktivisté, kteří vymysleli tento z mého pedagogického pohledu se nebojím říct vzdělávací paskvil. Na té inkluzi totiž nemůže vydělat absolutně vůbec, ale vůbec nikdo. Nevydělají na tom zdravé děti bez problémů, nevydělají na tom učitelé, ale bohužel na tom nevydělají ani ty děti, které byly takzvaně inkludované, a to z důvodů, které jsem před chviličkou zmínil. Je sice hezké, že je dáme do té třídy, ale děti v tomto směru jsou velice kruté a když tihle vrstevníci s tím postižením vyloženě nestíhají, maximálně čeho můžeme dosáhnout je určitá míra tolerance, ale ty děti opravdu ničeho dalšího nejsou schopny. To znamená, že ti asistenti pedagoga, kteří tam jsou, skutečně fungují jako nějací dozorci ve většině případů. Neříkám u těch menších forem postižení, ale to už ošetřené bylo.

Měli jsme tady takzvanou integraci a děti se specifickými vzdělávacími potřebami do běžných tříd naprosto běžně chodily, ale to byly děti, které stíhaly intelektem a měly skutečně jenom specifické vzdělávací potřeby v tom smyslu, že potřebovaly jiný, specifický přístup. A fungovalo to. I můj spolužák na vysoké škole byl velmi silný dyslektik a dysgrafik a vysokou školu v pohodě zvládl díky tomuto systému. A my jsme tady najednou chtěli vymyslet něco, co byla spíše utopie. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP