Mě se na to nikdo neptal. Já jsem to měl v podstatě jako trest odnětí svobody, jako čtyři pět let jsem neviděl dopoledne, jaký je život. A když jsem odcházel ze státní služby, tak mně propadlo asi 45 dnů nevybrané dovolené a nikoho to nezajímalo. Ani mně to nikdo nezaplatil myslím tehdy. Ale dneska je to přece jenom jinak. A co tedy budeme dělat? Protože teď samozřejmě jsme našli kompromis a o pět let to odsuneme. Tady ke kolegovi Kaňkovskému, vaším prostřednictvím. No to je jenom zase odsunutí toho problému, Vítku. Já vám prorokuji, že dříve či později někdo podá - z těch mladých doktorů, a já bych se vůbec nedivil, kdyby podal žalobu nebo požádal soud předběžným opatřením o to, aby to prostě zatrhl. Protože tady jsou směrnice a musí se to dodržovat.

A samozřejmě, mezi naší veřejností se říká, ty fakultky to nějak zvládnou, ty mají relativně hodně personálu. Jenomže my víme, že musí sloužit atestovaný doktor a tak dále a tak dále. Ten musí být v dosahu. A to celé splnit je v podstatě nadlidský úkol. To nejde. Kdyby se to mělo splnit, tak my vlastně jsme našli ten kompromis, protože to zdravotnictví by se zastavilo. To by nebylo splnitelné. Navíc, vezměte si, že ten systém se vyvíjel stovky let, proto fungují systémy jakýchsi vizí, tak jak za Marie Terezie, já nevím toho mnoho. Proto tady kolega pléduje, třeba říká 24hodinová služba. Vezměte si, když jste pacient, tak to má logiku. Protože každé onemocnění má svoji dynamiku. A jestli tam budete chodit na osm hodin, tak to osm hodin je na některé nemoci až tedy moc a některé zoufale málo. Vy nepostřehnete dynamiku té nemoci, vývoje toho onemocnění. Proto se to vyvinulo, že ti doktoři tam tvrdnou imrvére, jsou tam pořád. Protože já jsem sloužil pátek, sobota, neděle, ale samozřejmě ty pacienty jsem kontinuálně těch 72 hodin viděl. Odcházel jsem v pondělí odpoledne z práce. Čili ještě víc, skoro 100 hodin, 96 hodin jsem je viděl, jak se vyvíjí jejich zdravotní stav. A samozřejmě to má tu hlubokou medicínskou logiku.

Ale oprávněně by ten člověk očekával, že podle toho bude zaplacen. Což samozřejmě třeba, jak říkám, v tom Německu když si to pak ten doktor zkusí, který dělal tady a pracuje v Německu nebo ve Švýcarsku nebo v Rakousku, tak zjistí, že oni je opravdu platí jako velmi, velmi, velmi dobře. A kdyby nemuseli, tak to nedělají.

My jsme měli motivaci sloužit, abychom se něco naučili, a věděli jsme, že když jedu kolem a nejsem tam já, tak tam musí být někdo z mých kolegů. Prostě to je věčný oheň. Ale dneska není drive v těch generacích, že se ony touží něco naučit. Ony chtějí žít. Je to oprávněné, proč ne? A vezměte si, co se tam píše - 25 % příplatku. Tady se vedla debata, neřeknu, jak je to dlouho, na půdě zdravotního výboru, je to snad rok nebo co, řešil tady Středočeský kraj, že nemá pohotovosti, že to není schopný zajistit a tak. Že tam je požadavek, že ti doktoři by chtěli 600 korun na hodinu. A nějaká paní tam řekla, že to je nemorální - 600 korun na hodinu hrubého. Bavíme se o pohotovostech. V noci, pátky, svátky, Vánoce, silvestry. Zedník vám dneska řekne 1 000 korun! A není to v noci, ani v sobotu ani v neděli. A to není nemorální? Takže kolik bychom museli platit tedy těm doktorům, že v noci tam budou tvrdnout a čekat na to... Tady jsme se bavili o dopravě. Víte, jak to je tristní a zbytečný, sobota večer, celý operativní tým stojí u stolu, protože pán si nedal přilbu a těch piv bylo víc a spadne z kola a je to zbytečná práce. V podstatě je to zbytečná práce. Ale prostě musí tam být. A vy to všichni automaticky předpokládáte. Vůbec vás nenapadne, že by to tak nemohlo být. A vůbec vás nenapadne, že ten člověk stojí na nohách tři dny a - já jsem na to vlastní kůži zažil, že už jsem nevěděl, ani jak se jmenuju. Protože člověk se tak chronicky unaví, že pak už se... musíte se adaptovat. Ale teď se prostě láme doba. Kompromisem se to odsune o pět let, ale co se vyřeší? Nic se nevyřeší!

Mám obavu, že už ani ty peníze nebudou motivační. Protože ti lékaři, ti mladí, řeknou, že pro ně peníze nejsou motivací, že pro ně je motivací ten čas. A abychom to dokázali splnit, tak bychom jich potřebovali - teď neřeknu procentuálně, o kolik víc, ale minimálně o třetinu víc, abychom to byli schopni pokrýt. No a to nevezmeme, to se nevytřese z rukávu, i kdyby nakrásně se do toho pustilo a tak dál. To trvá léta, léta, léta. Čili to řešení v podstatě já žádné nevidím. Žádné není. Ten odsun je pěkný, ale jak říkám, v momentě, kdy na to někde poukáže, a ten LOK to zcela jistě udělá, a prostě opře se do toho, tak já nevím, jak to řešit. Nebo samozřejmě dá se to nějak, ale už to nepůjde tady těmi fintami těch dépépéček a podobných věcí a tak. Bude se muset prostě najít nějaké - v uvozovkách bych řekl neprovizorní řešení. Definitivní řešení, které prostě bude odpovídat 21. století, těm nálezům Evropské unie, která... Říkám, já jsem si to od toho sliboval už dávno a trvá to dlouho a k mému úžasu už je to tolik let, jsme členové v Unii, a pořád ne. My se samozřejmě setkáváme na různých sympoziích a všude jinde po světě s kolegy ze zahraniční a z různých států, a pokud přijde debata na toto, tak tomu nikdo nechce věřit. Prostě my jsme to, jak říkala kolegyně Babišová, my jsme úplná rarita. Ta Česká republika je... Ještě ti Slováci, protože jsme měli společný stát, tam to bylo také tak. Ale nevím, pan ministr samozřejmě se snaží nějak o to, aby to fungovalo, ale já si myslím, že to není dobré řešení, že to je sice jakýsi kompromis. Ale zase mám pocit, že jsme s vaničkou vylili dítě, že jsme prostě to chtěli udělat, aby to fungovalo, ale zase jsme obětovali určitou profesní skupinu tomu, že ona to prostě bude dělat a bude mlčet. Protože co? Ale jak říkám, teď si představte, že se ozve jeden kolega a řekne: Já sem tedy za těch posledních deset let odpracovat sedmnáct, ani jste mi to nezaplatili, ani jste mě nenechali si vybrat tu dovolenou, ani jste mi to nezapočítali do důchodu.

A Vítek dobře ví, že takovýchto lidí není v této republice málo v našem oboru, respektive v té medicíně. Protože i tady - podívejte se do IKEMu, ty transplantační týmy, ty jsou na nohou pořád. Ale to nikomu nepřipadá divné. To, že někdo kope do balonu a bere desítky milionů, to je v pohodě, a špičkový chirurg že má podle sazebníku 350 korun na hodinu, to je všechno v pohodě a všichni si na to zvykli.

Takže já jenom upozorňuju, nechci vůbec hodnotit, já jenom upozorňuju, že problém nevyřešíme. Že ho odsunujeme, jenom ho posunujeme částečně, ale neřešíme ho. A i ten odsun může ve velmi krátké době zhavarovat. Asi už by se mělo pracovat nebo přemýšlet o tom, konkrétně v tom zdravotnictví, nevím to ostatní, jak bude fungovat zdravotnictví s tím, že bude dodržovat zákoník práce, že ho nebude obcházet. Protože každý ten manažer si je vědomý, že prostě jede po takovém ostří, že to je vlastně jenom otázka pohledu a výkladu. A kdo chce prostě psa bít, hůl si najde.

A i ten systém odměňování s tím samozřejmě úzce souvisí. Protože, to vám potvrdí dneska manažeři nebo ředitelé špitálů, on je docela problém najít primáře. Dneska my jsme byli... Já jsem samozřejmě, to byla vždycky moje meta, já jsem si říkal jé, já bych chtěl dělat primáře. Protože už to slovo samo. A samozřejmě pak jsem pochopil tu obrovskou zodpovědnost. A dneska právě každý řekne, já budu mít obrovskou odpovědnost, ale finančně si nepolepším tak dramaticky, aby to za to stálo, že člověk si ten život zničí. A pak - kolega by vám to tady potvrdil - v pátek ve tři hodiny všichni odejdou a zůstane tam ten primář. Protože vy to nemůžete nikomu nařídit. Ti řeknou ne, ne, vy jste mi tam sice napsal službu, ale já jsem tento týden už odpracoval, jednu jsem měl, mám odpracováno 60 hodin a já prostě odcházím, protože takto hovoří zákon. Někdo tam ale zůstat musí. A ten rozdíl samozřejmě, když se podíváme, protože nejsme mistři slepých uliček, není potřeba objevovat dávno objevené, podíváme se do Rakouska nebo do Německa, jak to funguje, a vidíme, že se člověk stane primářem, deset let primářuje, což samozřejmě znamená obrovské vypětí, zodpovědnost a tak dál, ale za těch deset let je královsky zaplacen. Královsky. Ne že má o trošku víc než ti ostatní. Ale kdyby prostě náhodou to odnesl infarktem, tak je do smrti zajištěný, včetně svých dětí.

A to si musíme prostě my rozhodnout, nebo tato společnost si musí rozhodnout, jak to tedy půjde dál. Jak jsem řekl, samozřejmě nejde to zjednodušovat, ale když si pustí ten doktor televizi a vidí, že tam někdo kope do balonu a bere ty desítky milionů, tak... je to těžké. Je to těžké. ***